Zbořené hradby mezi lidmi

Zdeněk Bárta

Autor byl k textu inspirován článkem Lukáše Krause Norský pohled na norského ultrakonzervativního vraha. Biblické křesťanství totiž hlásá od začátku multikulturalismus — ať se to lidem líbí, nebo ne.

Pisatel Skutků apoštolských Lukáš si dává na popisu setkání apoštola Petra s Korneliem velmi záležet. Podobně jako tomu bylo u rozhodnutí apoštola Pavla začít zvěstovat evangelium v Evropě, jde totiž i zde o nesmírně důležitý skutek - tentokrát apoštola Petra, ale také Kornélia - který posunuje směr církve takovým směrem, který se - lidsky viděno — dal těžko předpokládat a byl skutečně něčím božím, něčím, co přesahovalo běžné modely lidského chování. Směrem k universalitě napříč rozdílům náboženským, kulturním i rasovým.

Proto Lukáš nejprve celou příhodu barvitě se všemi podrobnostmi v desáté kapitole svých Skutků apoštolských popíše: Kornelius, sice slušný člověk, přitom však důstojník nenáviděné římské okupační armády se rozhodne pozvat do svého domu židovského rybáře, apoštola Petra.

To, že je to Lukášem líčeno jako vidění, ve kterém to boží anděl Kornéliovi přikáže, chce zdůraznit: nejde o lidskou svévoli, nebyl to jen Korneliův rozmar, v tom rozhodnutí má prsty samotný Hospodin! Byla to Boží vůle!

Petr má ve stejný čas také vidění, opět je u toho tedy Hospodin, a v tom vidění je Petrovi zjeveno, že už nemusí dodržovat židovské předpisy týkající se košer jídla. Pak jde Petr ke Korneliovi a tam, považte, v pohanském důstojnickém sídle dojde k zásahu Ducha svatého a Petr vojáka Kornélia i všechny v jeho domě pokřtí. To všechno je barvitě vylíčeno v desáté kapitole.

V jedenácté kapitole Skutků pak ještě Lukáš pro zdůraznění tohoto převratného činu nechá všechno znovu shrnout samotným Petrem. Petr tu událost líčí svým apoštolským kolegům v Jeruzalémě, když ti mu vyčítají, co že to provedl za nehoráznou věc — setkal se s neobřezanci a dokonce s nimi jedl! A ono to bylo skutečně něco nehorázného, či alespoň nevídaného.

Ti dva totiž, Petr a Kornélius, představují v příběhu vědomě dva naprosto protikladné světy. Jeden z nich je představitel židovství a k tomu ještě stoupenec nového, náboženského hnutí, nazvaného později křesťanství, ten druhý, Kornélius, je římský občan, představitel antické společnosti a kultury, k tomu voják z povolání, poměrně vysoký důstojník, okupant. Role obou mužů stojí proti sobě zřetelně, výraznější protiklady hned tak nenajdeme. Lukáš záměrně vyostřuje své vyprávění tak, aby jejich setkání opravdu udeřilo do očí.

Bylo to cosi nehorázného a je to pro mnohé lidi nehorázné dodnes, přes dva tisíce let, které nás od toho vyprávění dělí. Dva tisíce let se mohli lidé nechávat tím příběhem ovlivňovat, vychovávat k toleranci, bratrství - napříč rasami, kulturami, barvou pleti, způsobem stolování, hygieny atd, atd — dva tisíce let - a jsme přitom stále jako na začátku.

Žijeme stále v rozděleném světě, rozděleném nejen na dvě skupiny, ale na mnoho segmentů podle nejrůznějších hledisek. Východ a západ, bohatý sever a chudý jih, národy, rasy a barvy pleti, židé, křesťané, muslimové a další náboženství, národnostní skupiny, zájmové a politické strany, levice, pravice.

A přitom ať chceme, či nikoli, žijeme všichni v multikulturním světě a měli bychom dělat vše pro to, abychom spolu navzájem uměli žít. Abychom se uměli snášet. Snášejte se v lásce, říká apoštol Pavel. A přitom vidíme souboj, zápas, konkurenci na všech frontách. A náboženství v tom tvoří od pradávna ty nejméně prostupné hraniční čáry.

V případě Petra a Kornélia bylo bariér hned několik: kultura, národnost, dílem i jazyk stály vedle náboženství a umocňovaly jeho rozdělující sílu, jak se děje ve všech náboženských konfliktech. A samozřejmě se tyto bariéry týkají nejen oněch dvou mužů, nýbrž celé společnosti; i do našeho příběhu Lukáš pozval skupiny jakýchsi „statistů“, kteří mají úkol ukázat, že se děj netýká jen těch dvou: Kornélius má kolem sebe rodinu a přátele, Petr má kolem sebe skupinu nedávno uvěřivších křesťanů z města Joppe.

Lukášův příběh ze Skutků apoštolských o Petrovi a Kornéliovi ukazuje zcela určitým směrem, který je jasný od počátku: má se smířit nesmiřitelné. V hymnu z Epištoly Efezským se to vyhlašuje přímo jako programové prohlášení křesťanské víry: V Kristu je náš mír, od dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, jež rozděluje a působí svár. V něm smíme všichni v jednotě Ducha stanout před Otcem.

To je specifikum biblického křesťanství: Bůh je smiřující láska, bořící hradby mezi lidmi. Obrazem Boží lásky je Ježíš Kristus. Je obrazem jak Boží lásky bez hranic, tak i odpuštění, přijetí všech. Jestli někdy v dějinách přineslo křesťanství nové hranice mezi lidmi, byl to jeho hřích. Jestli někdy přineslo křesťanství napětí dokonce mezi křesťany navzájem, byl to arcihřích.

Petr v té desáté kapitole Skutků v domě Korneliově říká důležitá slova: Bůh mi ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním je něco špatného. Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale že v každém národě je mu milý ten, kdo činí, co je spravedlivé. Bůh nikomu nenadržuje, Bůh nevytváří, ale odstraňuje hranice. Jedinou hranici, kterou Bůh tvoří, je hranice mezi dobrým a zlým.

A když kdokoli, počínaje norským fanatikem Breivikem, který ve jménu křesťanství vraždil norské děti tříštivými střelami a konče našimi českými ultrakonzervativci, kteří hlásají stejné rasové a nenávistné, rozdělující myšlenky, ve jménu kterých on vraždil, a kteří si získávají v naší politické scéně čím dál silnější pozice; když kdokoli začne hlásat rozdělení, xenofobii a nenávist, je stoupencem ďábla a ne Hospodina. A pokud se zaštiťuje Bohem a křesťanskými konzervativními tradicemi, tím hůř pro něj i pro jeho okolí!

Na počátku třetího tisíciletí stojíme ve světě, který prostě je mnohotvárný, či módním slovem: je multikulturní, ať se nám to líbí nebo ne, s mnoha problémy, které z toho vyvěrají. Náboženské, rasové, ekonomické problémy se zdají být tak složité, že to mnohé vede k touze po návratu do přesně vymezených, ohraničených totalitních systémů, které slibují svými údernými hesly jednoduchá řešení a zdánlivě srozumitelnější svět.

Ostatně není to poprvé. V roce 1934 napsal Karel Čapek, když varoval před nebezpečím nacismu: A neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit, chtějí doufat a naslouchat šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozdmýchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými."

A právě my křesťané máme tu pevnou půdu pod nohama nacházet a nabízet světu, druhým lidem. Kdo jiný to má dělat, než my, když nás k tomu Bible vyzývá. Kdo jiný než my by měl ukazovat k tomu, co nás všechny spojuje a na čem smíme společně stavět. Právě my křesťané musíme připomínat, že ekumena - oikumené, znamená jeden dům, jeden svět s jedním Hospodářem, Hospodinem. A není to svět a dům převážně křesťanský. Naopak - žije v něm mnohem více našich bratří a sester hinduistů, muslimů, budhistů, židů…

Co je nám všem v tom rozděleném světě společné, je však víra v osobního Boha nebo alespoň v neosobní princip něčeho, někoho nad námi - jakási konstanta naší lidské existence. Jak říkal Carl Gustav Jung, slavný psycholog a psychiatr: Idea mravního zákona a idea Božství patří k nevykořenitelnému vlastnictví lidské duše.

Na konci našeho příběhu byl Kornélius pokřtěn se všemi, kteří patřili do jeho domu. I pohanům je dán dar Ducha svatého. Kornélius je křtem „oddělen“ od druhých, ale nikoli aby se na nepokřtěné povyšoval, vytvářel nové hranice, nýbrž je oddělen k úkolu, aby nesl Boží smíření opravdu všemu stvoření. Křest je znamením nikoli oddělování, nýbrž spojování. Pokřtěný dostává od Boha úkol spojovat rozdělený svět. Spojovat jediným fungujícím způsobem: láskou, která nevychází jen z něho, láskou darovanou samotným Hospodinem.

To je úkol křesťanství, církve, to je úkol každého pokřtěného, to je úkol každého z nás.

    Diskuse
    July 30, 2011 v 16.23
    trochu nešťastný příklad
    Carl Gustav Jung 1933:
    "Die tatsächlich bestehenden und einsichtigen Leuten längst bekannten Verschiedenheiten der germanischen und der jüdischen Psychologie sollen nicht mehr verwischt werden ... "
    /http://www.kritiknetz.de/jung_fasch.pdf/

    Zvláštní pojetí multi-kulturalismu, že?
    MP
    July 31, 2011 v 10.52
    On ten příklad možná není tak nešťastný
    Vážený pane Kopecký,
    do roku 1933 psalo o odlišnosti německé a židovské psychologie množství autorů, které by multikulturalismus mohl s pýchou osvojit. A dokonce u ještě u židovského exulanta z nacistického Německa Löwitha najdete v roce 1947 vysvětlení některých aspektů Marxova učení jeho "židovskou rasou" (slovo v nerasistickém smyslu, jde o angličtinu). O geniálních úvahách Hermanna Cohena o židovství a němectví z druhého decenia dvacátého století nemluvě.
    Jde o to, jak se onen rozdíl v národně identifikované psychologii, mentalitě, kultuře atd. interpretuje a co se z něj vyvozuje.
    Vím, ono se zrovna v tomto případě jde proti těžko proti historické zkušenosti, kterou my máme a Jung tehdy neměl. Asi není dobré soudit texty podle toho, co je téměř nezáměrným svědectvím o jejich dobovém, kulturním atd. podmínění.
    To bych pak mohl číst článek pana Bárty ne jako upřimné úsilí o ukotvení a posílení vztahu křesťanství a multikulturní tolerance, ale jako agresivní výpad proti té skupině obyvatel, ke které shodou okolností náležím. Vyhnal mě jako nevěřícího ze společného světa - anebo mi alespoň připsal to, že ani nejsem schopen pochopit, že vlastně věří v nějaký neosobní princip světa. Jenomže ono to tak podle mého názoru nebylo myšlenu, panu Bártovi šlo podle mého o založení otevřeného světového společenství lidí přes jejich jejich radikální odlišnosti, jichž se nemohou vzdát bez ztráty sebeúcty a hlavně mu docela důvěřuji, že mě jako nevhodného pro jeho společný svět nebude chtít eliminovat či převychovat v lágru.
    MP
    July 31, 2011 v 14.05
    Vážený pane Bárto,
    vaše humanistická interpretace biblických textů je jistě velmi působivá, ušlechtilá a krásná.
    Obávám se však, že věcně má bohužel stejnou validitu jako interpretace /ultra/konzervativců a fundamentalistů. Tak např. souznění mezi Petrem a Kornéliem bylo dáno a umožněno tím a pouze tím, že Kornélius měl zájem o novou víru a nakonec ji přijal. Kdyby ji naopak odmítl a setrval u pohanství, těžko by byl ve Skutcích líčen jakkoli sympaticky a těžko by se s Petrem spřátelil.
    Vyvozovat z toho tedy ekumenu mezi křesťany, muslimy, židy, buddhisty (a co ateisté?) - to je, při vší úctě k vaší exegetické erudici, přitažené za vlasy. Ostatně, křesťanští fundamentalisté (např. američtí evangelikálové) nejsou rasisty, černoši ani Arabové jim nevadí, POKUD nevyznávají islám a pokud se obrátí na pravou, tedy křesťanskou víru.

    Problém je tedy v tom, že vy se na křesťanství díváte zvnitřku (jste věřící), kdežto já zvnějšku (nejsem věřící). Z tohoto vnějšího pohledu viděno vyzývá Bible (přesněji Nový zákon) k jedinému: aby všichni uvěřili, neboť "kdo uvěří, není souzen, kdo neuvěří, již je odsouzen..." S demokracií to příliš slučitelné není, a proto nemohu být křesťanem...

    Pokud ovšem interpretujete křesťanství tak, jak to činíte, tak sice dle mého přesvědčení biblické texty zkreslujete a dehistorizujete, nicméně zároveň tím konáte záslužnou práci. To jsou paradoxy...
    July 31, 2011 v 14.22
    Pane Plevo,
    ta výzva se ale netýká téže sféry, které se týká demokracie.
    Pokud jste to myslel obecněji a je pro vás nepřijatelná každá imperativní výzva, pak by s demokracií byla neslučitelná například reklama. Asi nejen já jsem výroky typu "uvěřte (kupte si), nebo budete zatraceni (out)" slyšel častěji z reklam v médiích než z úst kléru.
    MP
    July 31, 2011 v 14.58
    M. Špínovi: Je náboženství politikum?
    Pokud ne - pokud by bylo jen soukromou věcí každého člověka (jak si odedávna přála většina politických liberálů), pak byste měl pravdu. Teoreticky by pak mohli být všichni křesťany (dokonce třeba jen katolíky) - a na demokracii (např. svobodu názorů) by to nemuselo mít vliv.

    Jenže ani v dobách hluboké sekularizace v časech moderny (20. století) nebylo náboženství v Evropě apolitické - viz ty spory o potraty, rozvody, homosexualitu atd. V dnešní postmoderní době, kdy lidé často zoufale hledají svou identitu, a v dnešní "multikulti" době, kdy Západ zavalily vlny přistěhovalců, popírat politický rozměr náboženství opravdu nelze.
    Kdo přece bere opravdu vážně, že spásu ti přinese JEN Ježíš nebo Mohamed, ten má přirozeně vždy problémy s demokracií.
    July 31, 2011 v 16.11
    letmo a zkusmo p. Plevovi:
    Nechci popírat "politický rozměr náboženství". Jen je nejednotný a projevuje se nestejnou měrou.
    K té demokracii: zkusil bych na to školské pojmy formy a obsahu. Demokracie je forma, říká, kdo je zdrojem moci, ale nějaké svoje obsahy nemá: lze se demokraticky shodnout skoro na čemkoli. Náboženství, např. křesťanství, nějaké obsahy má. Buď si je může "nechat pro sebe", nebo je diskutovat v demokracii (např. KD strany), nebo některou jejich formu vnucovat. Ale ty obsahy, jak tu bylo řečeno, nejsou jednoznačné, a navíc politická sféra není tím hlavním, o co tu jde.

    Mimochodem v Nietzschově Antikristovi máte charakteristiku Ježíše jako někoho, komu je veškerá moc volná; Ježíš prostě nic "neprosazuje".

    Poslední odstavec: proč? Spíš bych viděl problém tam, kde někdo bere vážně, že "spásu" přinesou jen určité skutky -- jako před pár dny v Norsku.
    MP
    July 31, 2011 v 16.46
    Politický rozměr náboženství
    Pochopitelně existují slušné a po léta fungující demokracie, ve kterých je či ještě před pár desítkami let byla naprostá většina lidí zároveň věřícími nějakého náboženství. Vždy za cenu zcivilnění náboženství, které bylo zčásti donuceno respektovat občanská pravidla, z části je přijalo za své.
    Nejde o to, zda někdo zcela vážně věří, že spásu přinese jen Ježíš či jen Mohamed, ale zda je přesvědčen, že smí ke spáse donutit ostatní. Ale to není jen problém náboženství, ale každé ideologie.
    Samozřejmě, z náboženství lze - právě tak jako z každé jiné odlišnosti, rasy, národa, přesvědčení - udělat krvavé či alespoň odporné politikum. Ale to je spíše selhání státu a společnosti než náboženství.
    V dnešní multikulturní společnosti je přinejmenším na západě to důležité politikum, abychom udrželi zásady náboženské tolerance, které se od 17. století staly základem naší civilizace - a ty ohrožuje tupý antiislamismus Miloše Zemana více než případný radikální šejch v přistěhovalecké mešitě. Ten osloví jen pár věrných a nakonec ho převálcují ti, kteří pochopí, že konformita s prohnilou,ateistickou a cynickou západní společností jim dá více než marginalizovaný vzdor. A mimochodem, Zeman je také pro západní toleranci nebezpečný víc, než Breivik - ten sám sebe vyloučil zločinem z diskuse, Zeman a jemu podobní populisti naopak svojí demagogogií získávají v masové společnosti vliv.
    MP
    July 31, 2011 v 21.59
    Ano, běžné evropské křesťanství zcivilnělo
    a naučilo se v demokratické společnosti žít, resp. naučilo se žít v určitém podvojném účetnictví víry a občanství (věřím, že kromě Ježíše není spásy, ale nikomu to násilně nevnucuji - ostatně, to vůbec není samozřejmý postoj, Evropa se k němu propracovala až po peripetiích válek a hrůz).

    Jakmile ale nastalo současné postmoderní znejistění identity, dané také celkovým nárůstem sociální nejistoty s příchodem globálního kapitalismu, a jakmile zároveň v důsledku globalizace se evropská společnost stala rasově, kulturně a právě i nábožensky pestřejší než dříve, problém repolitizace náboženství, i toho křesťanského, opět vyvstal. Hrozí totiž, že na křesťanství bude stavět ideologie protiislámského ultrakonzervatismu. Jedna moje příbuzná, katolická konvertitka a charismatička, hovoří o islámu a muslimech skoro podobně jako Breivik...
    Na druhé straně se "rytířem bojujícím za křesťanské evropské hodnoty proti vetřelcům" může klidně stát i člověk nábožensky zcela vlažný, což je i případ samotného Breivika, který prý chodil víc za prostitutkami než do kostela...

    Je tedy nutné, aby v rámci křesťanských církví si udržely převahu liberální proudy a aby se rozvinul evropský, liberální a s našimi hodnotami slučitelný islám.

    To, co píše p. Profant o M. Zemanovi, podepisuji plně a ještě podtrhávám, včetně poslední věty:)
    DS
    August 1, 2011 v 14.05
    Ano, křesťanská církev /tedy i protestanti/ převzala v Božích
    plánech na spásu úlohu židovského národa / nebo Židů/židů, chcete-li/ . Ale to jest nesmyslem : kdykoli se Starý Zákon odkáže na Izraelity, jedná se o odkaz na křesťany )))
    Prostě Křesťanství je židovská sekta : trvající 2000 let.
    ostatně : "rabíni si vše přeci vymysleli".

    Mesiáš, který zklamal. : To je téma : trvá 2000 let : stále znovu stejná či podobná proroctví in the end !

    :-)
    SH
    August 12, 2011 v 9.23
    Trochu ze široka.
    Humanizace opočlověka začala kolektivní spoluprací a zrychleně se začala rozvíjet s řečí. Civilizace lidstva začala mezi třetím a druhým tisíciletím před n.l., když nejvlivnější myslitelé doby si poprvé uvědomili, že na Zeměkouli je už tolik lidí, že musí začít žít v přátelství, porozumění až bratrství, jinak lidstvo zanikne. Dneska už je víc jak jisté, že lidstvo se zahubí, pokud nebude schopné žít v míru, ať už své soužití bude pojmenovávat jakkoliv.
    Podle mého přesvědčení ale už dneska nastává doba, kdy křesťanství a ostatní velká náboženství musí být v zájmu záchrany lidstva překonána. Naznačil to třeba Kohák již před dvaceti lety, když spásu člověka označil za velkou slabinu křesťanství. Je totiž čím dál tím víc zřejmé, že každý člověk se může spasit, čti zachránit, tehdy a jen tehdy, když lidstvo zachrání i ostatní živé tvorstvo.
    January 4, 2012 v 0.16
    "Protož diem to k svědomí, že bych znal cizozemce odkudkoli, v jeho ctnosti an viece boha miluje, a o dobré stojí než moj vlastní bratr, byl mi milejší než bratr." Mistr Jan Hus o multikulturní společnosti
    + Další komentáře