Politolog Klíma předkládá témata sjezdu ČSSD
Hana HolcnerováPolitolog Michal Klíma se v rozsáhlém textu publikovaném v pondělním vydání Práva zamýšlí nad stavem nejsilnějších politických stran, ze kterého vyvozuje priority, které by měl reflektovat březnový sjezd sociální demokracie: vztah politiky a občanů, odpolitizování policie a justice a stav občanské společnosti.
Klíma ve svém článku ilustruje na mnoha příkladech rozklad největších českých politických stran, ODS a ČSSD. Domnívá se, že v období opoziční smlouvy v letech 1998—2002 došlo k zásadní proměně struktury těchto stran. Postupně v nich získávali vliv podnikatelé schopní platit mrtvé duše a prosazovat do regionálního vedení politických stran svoje lidi.
Podle Klímy spočívá současná krize zastupitelské demokracie v tom, že si „neví rady s obchodním principem a korupčním prostředím v zavedených stranách“. Byť vstup Věcí veřejných do velké politiky znamená jisté riziko, větším nebezpečím jsou podle Klímy „nájezdy parazitického a kriminálního byznysu“.
K ovlivnění podnikatelských záměrů postačí získat hlasovací většinu na valných hromadách. Podobný princip se začal uplatňovat i uvnitř politických stran. Lokální kmotři se rozhodli propojit zkušenosti z byznysu s politickým vlivem a postupně přeměnili místní a okresní stranické organizace ve filiálky svých firem. Politika se tak podle Michala Klímy stala „pokračováním byznysu“. Výměna služeb a protislužeb přináší jedněm finanční zisk, druhým politickou kariéru.
Klíma upozorňuje na výraznou regionalizaci české politiky. Místní kmotři se stali nejvlivnějšími představiteli stran v regionech. Jako prototyp kraje s výrazně propojeným kriminálním byznysem a politikou uvádí Klíma Ústecký kraj. Cituje politologa Josefa Mlejnka: „Místnímu polosvětu vyšperkovanému bývalými veksláky, policisty a provozovateli bordelů“ vládne krajský kmotr. V Ústeckém kraji se chová podle Klímy ODS i ČSSD shodně, jejich krajské organizace jsou tam největší a mají vliv na celostátní vedení svých stran. Jako vzorovou politickou reprezentaci vzniklou na základě propojení kmotrovských struktur uvádí Klíma současnou pražskou koalici.
Klíma v této souvislosti cituje také bývalého pražského primátora Jana Kasla: „Generace nových třicátníků vyrostla na spojení s byznysem. Jsou pro ně charakteristická rychlá auta, drahé obleky a doplňky, hraní golfu a drahé slečny. Vyznačují se ideovou vyprázdněností a minimálními odbornými znalostmi.“
Text Michala Klímy ústí v klíčová témata, kterými by se podle něj měla zabývat na blížícím se březnovém sjezdu ČSSD. Klíma připomíná, že v zavedených demokraciích dominuje v politickém prostoru sociálně ekonomický konflikt reprezentovaný soupeřením pravice a levice.
Českou politiku ovšem podle Klímy polarizuje hlavně „rozkol mezi oficiální politickou reprezentací a občanskou společností“. Právě tento rozpor navrhuje Klíma jako téma sjezdu ČSSD. Ruku v ruce s ním by se sociální demokraté měli zabývat rozvojem občanské společnosti. Klíma připomíná také stav české policie a justice, které se podle něj dostaly do područí stranických a tím pádem i privátních zájmů. V odpolitizování práce policie i státního zastupitelství vidí Klíma další klíčové téma ČSSD.
Klímův text končí vyslovením obavy, že pokud se ODS a ČSSD nezregenerují, dostanou se „do takového stádia rozkladu, že již půjde o nezvratný proces“. A ten by ohrozil nejen politické strany, ale „zvláště základní parametry demokracie v České republice“.
Politolog Michal Klíma, nar. 1960, vyučující na VŠE a Metropolitní univerzitě je odlišná osoba od mediálního mága Michala Klímy bývalého redaktora Lidových novin a Ekonomie.
Z filosofického hlediska znamená privatizace stran - čili kupování stran do soukromých rukou - kupování vlivu na politická rozhodnutí. Ale politická rozhodnutí by správně měla být rozhodnutími ve prospěch společnosti. Pokud se stanou obchodovatelným zbožím znamená to skutečně zrušení demokracie, jak správně argumentuje Michal Klíma.
Současné propojení byznysu a politiky v ČR není ani ojedinělým, ani náhodným jevem. Takto byla zaváděna buržoasní demokracie všude na světě. Kdo tomu nevěří, ať se vrátí ke studiu dějin 18tého a 19tého století v západních zemích Evropy, ale především v USA a Austrálii. Stejné propojení byznysu a politiky panuje rovněž ve všech postsocialistických zemích východu Evropy, samozřejmě včetně Ruska. Strany, jsou-li sponzorované byznysem a nežijí-li pouze ze státních příspěvků, jsou jednoznačně v současném globálním světě prvkem, a následně výkonným nástrojem, polyarchické demokracie finančního kapitálu. Ta se systémově velice podobá komunistické demokracii bývalých stranických aparátů. Možná že má dokonce menší počet „členů“.
Zaprvé význam slova demokracie, jak o ní čteme u Platóna zejména v Ústavě a dialogu Politikos, znamená vládu lidu neboli všech, kterou Platon zavrhoval, protože za lepší považoval vládu jednoho (aristokracii) nebo i vládu několika (oligarchii), a to z toho důvodu, že vláda všech nad všemi není vlastně žádná vláda, ale anarchie. Termín demokracie je dnes proti etymologickému významu, v jakém ho užívali Řekové (demo-kracie = lid-síla vláda), významově posunut. Termín demokracie se užívá, jak se domnívám, ve smyslu zastupitelské vlády vládnoucí skupiny občanů, vládnoucích ku prospěchu všech, tj. takové vlády, která by měla vést ke spokojenému životu většiny (maximalizaci svobody jednotlivce při zachování práva a spravedlnosti). Toho se dosahuje vzájemným domlouváním na pravidlech soužití, z nichž v naší souvislosti jsou významná zejména pravidla ekonomická - pravidla tržní výměny zboží a služeb. Demokratická vláda je vždycky postižená nepotismem a klientelismem, protože lidé přirozeně straní svým příbuzným a přátelům. Tato korupce vlády je jistě nežádoucí, ale pokud vládnoucí skupina oproti počtu těch, kterým vládnou není příliš velká a mechanismy výměny členů vlády jsou rozumné, převládnouí taková přijímání pravidel a taková vládní rozhodnutí, která jsou výsledkem vzájemného domlouvání, konsenzu a vedou ke smíru ve společnosti. Kvalitativní zvrat nastane, jestliže se pravidla, která určují podmínky na trhu stanou sama zbožím na trhu. Lapidárně řečeno, když se vládní rozhodnutí dají koupit za peníze. Okruh lidí, kteří mohou korumpovat, už není omezen na příbuzné a přátele, ale může jím být v podstatě kdokoli. Stačí mít peníze nebo možnost protislužby. Člověk, který chce zbohatnout si koupí pravidlo, které mu dovolí ještě více zbohatnout. Čím větší bohatství tím lépe si je může bohatý člověk pojistit tím, že si v podstatě koupí příslušné zákony, které jeho bohatství chrání a zvětšují. To pak vede k znevýznamnění zásady, že zákony jsou přijímány na základě celospolečenské diskuse a konsenzu. Pokud kupování převáží nad domlouváním, vede to k destrukci demokracie ve smyslu vlády vedoucí ke spokojenosti většiny občanů.
Pane Hošku, lišíme se v tom, pokud tomu teď dobře rozumím, že vy každou zastupitelskou demokracii pokládáte za zkorumpovanou penězi od svého vzniku, zatímco já jsem uvažovala tak, že u nás po sametové revoluci, když tu ještě nebyli skoro žádní majetní lidé, nepřevažovala korupce kupováním pravidel.
Takže v tomto smyslu si stojím za původním tvrzením, kterým podpírám úvahy Michala Klímy, totiž že dnes u nás proces nakupování politických rozhodnutí dospěl do stádia, kdy nakupování začíná převládat nad přijímáním rozhodnutí na základě domlouvání a konsenzu, čili skutečně dochází k zničení i té nedokonalé demokracie, jakou jsme měli nebo jaké alespoň zdání donedávna naši politici vytvářeli.