Třetí cesta sociální demokracie

Poznámka na okraj deseti odpovědí Bohuslava Sobotky: Pokud sociální demokracie myslí vážně to, že chce na svou stranu získat střední třídu, neobejde se bez důkladného promýšlení třetí cesty se vším všudy i s jejími úskalími.

Když předseda politické strany diskutuje s intelektuály, je to trochu podezřelé, neboť se stírají „zavedené“ distinkce. Politici, zvláště ti, kteří mají rádi přívlastek profesionální, se zpravidla dívají na intelektuály skrz prsty – intelektuálové podle nich vůbec nevědí, jak to v politice chodí, v lepším případě jsou to naivkové, v horším škůdci. Na oplátku bývá poměr intelektuálů k politikům podobně přezíravý. Za naivky politiky asi nikdo nepovažuje, spíše za pitomce nebo tak nějak, ovšem o jejich škůdcovství se moc nepochybuje.

Nicméně když Bohuslav Sobotka, výrazný kandidát na předsedu sociální demokracie, zvedl levou rukavici, kterou z několika klubíček upletli intelektuálové, aby dali průchod svým nadějím, tak se zjevně vymanil ze zavedených distinkcí a vyhlédl ve svých úvahách za horizont profesionální politiky. Je to povzbuzující, spíše než podezřelé. Řekl bych dokonce, že se to u sociálního demokrata sluší. Její vůdci vedle svých politických zdatností museli osvědčovat též náležité schopnosti intelektuální.

Sociální demokracie byla totiž vždy strana ideová. Za svůj cíl měla socialismus, a to byla velká vize. Dokonce i když Eduard Bernstein svého času začal vykládat, že „cíl je ničím a hnutí je vším“, tak vlastně vystupoval jako stranický intelektuál. Smyslem jeho vystoupení totiž nebyl bezcílný pragmatismus, natož bezzásadová zrada, jak psal tehdy Lenin, anebo neoliberální konformismus, jak by někteří psali nyní, ale pustil se do zásadního sporu s revoluční levicí: Jaké prostředky a politické způsoby lze použít na dosažení socialistických cílů? Důraz na politické prostředky pak znamenal, že politické cíle mají být realizovány na půdě liberální demokracie a s využitím kapitalistické ekonomiky – ty pak bylo třeba v duchu socialistických cílů reformovat, ale nikoli negovat. V tomto reformním znamení se zrodila sociální demokracie. Pokud se ptáme, co jsou ony tradiční hodnoty, k nimž se má sociální demokracie v současné „zmatené situaci“ vracet, tak nelze opomenout, že jejich úběžníkem jsou právě ony reformní cíle třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem.

Sobotkův text je obsáhlý a obsažný. Přičinil bych jenom jednu poznámku o třetí cestě, jež patří k důležitým leitmotivům jeho argumentace. Leitmotivů je ovšem více, dokonce se dá říci, že spolu vnitřně souvisí, ale nezdá se, že vytváří souzvuk. Je třeba je zřejmě doladit, ale jakým způsobem a s využitím jakých politických prostředků, to je docela sporné téma, které zde mohu jenom načrtnout. Celková skladba se zřejmě jmenuje Obhajoba sociálního státu a za leitmotivy bych označil požadavek návratu k tradičním hodnotám sociální demokracie, odmítnutí třetí cesty Tonyho Blaira a nového středu Gerharda Schrödera, přiznaná touha po střední třídě, v kontrapunktu pak výzvy globalizace a ve finále posun od národního modelu sociální demokracie k modelu evropskému nadnárodnímu.

I) Bohuslav Sobotka: „Nedomnívám se, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň.“

K sociálnímu státu vede sice méně cest než do Říma, určitě by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale pořád je jich docela hodně, ovšem ta sociálně demokratická, přinejmenším na evropském kontinentě, mezi nimi hraje prim. Mýlili bychom se ale, kdybychom si mysleli, že k sociálnímu státu jsme prostě po nějaké cestě dorazili a teď bychom ho měli jen zabydlet, případně bránit proti vetřelcům. Bohužel je sociální stát v chodu, jako je v chodu kapitalismus, k němuž patří.

Sociální stát se dá ve zkratce charakterizovat následovně: a) keynesiánská ekonomika, jež spočívá v regulaci domácího trhu makroekonomickými prostředky s využitím donucovací moci státu, b) stát je státem veřejných služeb, neboť liberální práva jsou rozšířena o práva sociální, c) politika se odehrává na půdě zastupitelské demokracie: vládnou elity, jež se legitimizují v politické soutěži o hlasy voličů. Politická soutěž probíhá v podmínkách masové organizace sociálních zájmů, pro kterou jsou příznačné masové strany (parlamentní politika) a masové odbory (mimoparlamentní politika) – daří se tak institucionalizovat sociální konflikty a sociální stát má korporativistické rysy.

Ať chceme nebo nechceme, je příliš mnoho dokladů toho, že koncem 20. století vzal tento sociální stát za své a není k němu návratu. Popsat demisi sociálního státu není ovšem snadné: je hodně teorií, ale málo všeobecně uznávaných argumentů, nicméně známky demise sociálního státu jsou neoddiskutovatelné. Nevratné změny vidno na všech třech úrovních. Za prvé, stát je příliš slabý na keynesiánskou makroregulaci. Za druhé, politická moc není schopna zajistit fungování systému veřejných služeb, nikoli jenom z hlediska efektivity (neoliberální argument), ale neméně z hlediska sociální spravedlnosti (např. naše veřejné zdravotnictví dávno funguje na nerovném principu ne kvůli poplatkům, ale kvůli klientelistickým vazbám při zajišťování zdravotní péče, viz Ludvíkovi „kuliši“ v Motole). Za třetí, politika se zásadně změnila: masové strany s pevnou organizací a identifikovatelnými sociálními zájmy se už vyskytují jenom v učebnicích. Masové odbory už nejsou schopné organizovat (tlumit a prosazovat) zájmy „ovládané“ většiny mimoparlamentní cestou tak jako dříve. Tato změna je dobře vidět na akci „Děkujeme, odcházíme“. Lékařské odbory, jež ji zorganizovaly, se starají jenom o omezený skupinový zájem (např. zájem zdravotních sester už do něj neopatří a klidně může dojít ke střetu) a prosazují tento zájem nebývalými způsoby spíše tržními než odborářskými – pomocí PR agentur s využitím marketingových postupů.

Je dobré si rovněž připomenout, že starý dobrý sociální stát byl odmítnut nejen Novou pravicí v 70. a 80. letech minulého století – právě tehdy se prosadil onen tolik protivný neoliberální konsensus, že je třeba sociální stát zprivatizovat. Už dříve však Nová levice začala sociální stát napadat za to, že je to vlastně byrokratický a korporativistický stát, který slouží kapitalistické ekonomice a jenom rafinovaným způsobem maskuje skrytou manipulaci a vykořisťování občanů. Nová levice přitom uznala, že se kapitalismus hodně proměnil, např. že zmizela dělnická třída. Objevila ale zároveň, že kromě ekonomického vykořisťování námezdní síly, jak je popsal Marx, jsou v byrokratickém a korporativistickém sociálním státě v chodu jiné podoby vykořisťování a  v docela jiných oblastech společenského života, např. diskriminace žen v rodině, etnických menšin ve většinové společnosti, nebo i příroda opracovávaná neviditelnou rukou trhu.

II) Bohuslav Sobotka: „Třetí cesta [blairovská] nepřinesla trvalé programové řešení... V současné době je sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace, a to zejména díky globální ekonomické krizi.“

Kolem třetí cesty panuje velké rozčilení v kruzích sociální demokracie, blízkých i vzdálených. Do jisté míry právem, protože vskutku v mnohém selhala a nestala se novým programem nových sociálních demokracií v nových podmínkách globálního kapitalismu. Není zde místo na nějakou důkladnější analýzu. Nicméně stoupencům i kritikům by nemělo uniknout, že problémy, na které blairovská třetí cesta chtěla reagovat, jsou reálné, vážné a měly by nám stále vrtat hlavou. Nejhorší možnou reakcí podle mého názoru by byla teze, že „nedávná globální ekonomická krize ukázala, že jsme se dostali do nové situace a stačí se vrátit k tradičním hodnotám sociálního státu.“

Předně třetí cesta Tonyho Blaira je hodně specificky britská, ne náhodou Gerhard Schröder pro německé poměry prosazoval raději označení Nový střed a řada dalších sociálních demokracií, zejména v Nizozemí, v Dánsku a ve Skandinávii, podobnou politiku prosazovala i dříve a bez nějaké podobné nálepky. Blairovská třetí cesta ovšemže není jednoduše ona třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem, v jejímž znamení se sociální demokracie zrodila. Sociální demokracie se v 80. letech nacházela v poněkud jiných kleštích než na počátku 20. století. Tentokráte musela čelit nástupu Nové pravice a musela se vyrovnat s tím, že staré recepty sociální demokracie na budování sociálního státu přestaly fungovat. Blairova třetí cesta je tedy přesněji řečeno třetí cestou mezi Novou pravicí a Starou levicí. Stará levice to tehdy byla stará garda, budovatelé sociálního státu, v očích mladé generace ale obhájci zavedeného sociálně korporativistického modelu sociálního státu, který v 70. letech začal selhávat a stal se vděčným terčem kritiky ze strany Nové pravice. Před očima měli, jak se sociální stát začal drolit pod náporem globálního kapitalismu. Nová pravice to dokázala využít a stará levice jenom dodávala argumenty k ještě tvrdším útokům Nové pravice.

Je třeba si zároveň uvědomit, že blairovská generace sociálních demokratů byla studentskou generací revoltující Nové levice v 60. letech. Zatímco ale echtovní stoupenci Nové levice vsázeli pouze na mimoparlamentní politiku, jež, jak doufali, nakonec přeorá onen „zkostnatělý“ sociální stát, tak blairovská generace se dala na parlamentní cestu směřující ale k podobnému cíli. Svým způsobem se tak vydali na vlastní cestu parlamentními institucemi. Postupovali přitom ve znamení původní třetí cesty sociální demokracie, neboť možností globálního kapitalismu chtěli využít k realizaci „tradičních hodnot“ sociální demokracie, jako je rozvoj osobnosti, sociální spravedlnost, rovnost příležitostí apod.

Nakonec se ale poněkud naivními ukázaly být jejich představy o tom, jaké příležitosti pro rozvoj individuality, osobní odpovědnosti, společenské solidarity atd. vlastně globální kapitalismus nabízí tak, aby je bylo možno využít bez korporativismu a klientelismu byrokratického sociálního státu. Optimistická čekávání to byla přehnaná, globální kapitalismus se ukázal být docela nesmlouvavý a krutý v tomto ohledu, avšak jejich pochopení toho, že starý sociální stát neobstojí pod náporem globálního kapitalismu neradno vytěsnit z mysli, pokud chce levice usilovat o parlamentní cestu k politické moci.

Hlavní teze, kterou bych rád zdůraznil nakonec, je zdánlivě prostá: Pokud sociální demokracie myslí vážně to, že chce na svou stranu získat střední třídu, neobejde se bez důkladného promýšlení třetí cesty se vším všudy i s jejími úskalími.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Čtvrtek, 10.Února 2011, 14:09:53

Já dokážu pochopit, že to Milan Znoj vidí v kontinentální Evropě takto černě. Sám jsem zde už v několika článcích psal, že sociální stát v kontinentální Evropě, tím méně ve Velké Británii už dávno neplní celé spektrum svých funkcí, tedy nejedná se v mnoha případech o sociální stát, ale pouze o jeho maketu. Přesto si dovolím tvrdit, že ve Skandinávii sociální stát stále existuje a dokonce se dále rozvíjí, ne že je demontován, jak slyšíme od „expertů“ v ČR:-) Proto rozumím slovům Bohuslava Sobotky. Ostatně tu „Skandinávii“ několikrát v textu adoroval. Přiznám se, že defétismus, který šířil na programové konferenci prof. Bělohradský ve vztahu k sociálnímu státu, tedy skandinávskému sociálnímu modelu a jeho přenositelnosti, nesdílím. Musel bych totiž sdílet smíření se s koncem, smířit se s nenadějí a zánikem sociální demokracie a koncem státu, státu jako společenství lidí se stejnými právy, s vestavěnou humanitou jako nejvyšším mravním kodexem.

Hezký den do vlasti

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Čtvrtek, 10.Února 2011, 19:05:15

Nevím, jestli autorově argumentaci správně rozumím, je trochu nejasná. Ale zdá se mi, že dělá následující chybu: dovozuje, že není možné čelit při obraně sociálního státu globálnímu kapitalismu, a to na základě případu tzv. třetí cesty. Třetí cestu ale charakterizovalo to, že od počátku hrála na tom hřišti, které narýsoval "globální kapitalismus", a nutně pak dojela na to, že nemohla ovlivnit podmínky, v nichž svoji politiku vykonávala. Milan Znoj vezme tento případ a de facto řekne: "Vidíte, globální kapitalismus nelze porazit!", přičemž ale vychází právě z toho, že pravidla hry určuje globální kapitalismus... To je sebepotvrzující teze, ze které existuje jen jedna osvobozující cesta ven: hledat takovou politiku, v níž nebudeme hrát jejich hru, v té nás vždycky porazí! Autor právě toto nedělá a uzavírá tím, že musíme znovu začít přemýšlet, jak bychom je porazili s jejich vlastními cinknutými kartami...

Ještě jinak řečeno: momentální stav věcí, kdy např. "stát není schopen to a to...", se zaměňuje za nezměnitelné okolnosti, které musíme přijmout. Je samozřejmě důležité upozorňovat na nějaké historické okolnosti, díky nimž "stát není schopen...", ale to, že "stát není schopen" nemůžu brát jako takovou objektivní okolnost, to je argumentační chyba. Už proto, že z tvrzení "stát nedělá to a to (ač by měl)" nelze odvodit, že "stát není schopen to a to". Musím se ptát, proč není momentálně schopen. A to, že globální kapitalismus je nesmlouvavě krutý, tím prostě ta analýza nemůže končit.

Omlouvám se za tu ekvilibristiku :-)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jak číst staré pojmy Čtvrtek, 10.Února 2011, 19:42:5

Každá významná strana by měla být postavená na vizi a hodnotách, nejen ČSSD. Jinou otázkou je jak se tento základ vyvíjí. Některé pojmy jako by byly byly obsazeny historickými obsahy. Ale nemusí to tak být - např. pojem demokratického socialismu má konotace sociálně demokratické i reformně komunistické. A třetí cesta nemusí být jen něco mezi socialismem a kapitalismem (něco jako konvergenční vektor), ale prostě jiná než ta která byla dosud vyzkoušena. Z odborné literatury si vybavuji diskuse na téma meziformace. nebo z jiného koše - tzv. asijský výrobní způsob. nerpame se adjektivy a spíše jasněji formulujme systémotvorné prvky a cílové funkce.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Čtvrtek, 10.Února 2011, 20:19:5

Bohuslav Sobotka na facebooku: " Výborný článek. Globalizace se ukázala mnohem tvrdší a nesmlouvavější, než stoupenci Třetí cesty čekali...A lepší už to nebude, pokud se nenajde cesta k regulaci a demokratické kontrole alespoň části procesů, kterými dnes finanční trhy (ne zvolení představitelé) řídí náš svět. Viz argumentace premiéra Nečase u Ústavního soudu, kdy fakticky přiznal, že jeho přímým nadřízeným jsou ratingové agentury. To s čím nesouhlasím, je fatalismus ve věci demise sociálního státu, takto to není, podívejme se, kdo nejlépe čelil poslední krizi, byly to státy, které nepřistoupily k demontáži svého sociálního modelu."

Martin Mistrík - Biolog, Olomouc

Čtvrtek, 10.Února 2011, 21:02:37

Pane Krausi,
Nechci se Vás osobně dotknout, ale připadám si povinován Vám sundat ty Vaše růžové norské brýle. Uvědomte si prosím, že skandinávský prostor se velmi výrazně odlišuje od prostoru středoevropského – nota bene – postkomunistického. Tuto odlišnost determinují následující faktory: Obrovské nerostné a přírodní bohatství, spousta životního prostoru, drsná příroda nutící lidi k velké míře kooperace a solidarity a taky přítomnost moře. Sám jsem zastáncem toho učit se od těch kteří dělají věci lépe, jenže to co vy opakovaně svými příspěvky vnucujete je jako učit se od ryby plavat.

Pro pana Škabrahu,
Myslím, že Vaše zmatenost nad textem vyplývá tak trochu z nepochopení pojmu kapitalismus, který mylně vnímáte jako ideologii. Jenže kapitalismus není ideologie, je to jednoduchý evolucí prověřený kód kupeckých vztahů – forma pudu. Není možné tuto hru nehrát, protože ji hrajeme v podstatě všichni a to na všech vztahových úrovních (snad jen vyjma vztahu matky a jejího dítěte). Snaha nehrát podle kapitalistických pravidel je historicky prověřená slepá ulička zalitá krví. Dovolím si jedno vulgární podobenství – dámy prominou: S kapitalismem je to trochu jako s výkaly, smrdí a jsou nechutné. Věc se tedy řeší třeba dírou v zemi, pokročile kadibudkou se srdíčkem ve dveřích a jsou i tací (třeba lidé v Norsku) co mají vodní záchod napojený na kanalizaci s čističkou. Text Milana Znoje vnímám tak, že se nade vší pochybnost ukazuje, že kadibudka není nejlepší řešení problému s výkaly a je třeba s tím něco udělat. Je však naivní myslet si, že můžeme přestat srát.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

pojem kapitalismu Čtvrtek, 10.Února 2011, 22:23:38

No, pouhý antikapitalismus zapomíná, že kapitalismus představoval pokrok vůči feudalismu a to že ho jeho rozpory vedou k přeměnám i krizím je logické. Rozodně nejde jen o kupecké vztahy - trh a výroba zboží existují i v nekapitalistických společnostech. Dneska má zkrátka globální rozměr - ideologicky nahlíženo, nebo bez toho. A jistě nejde o konec dějin.
Staroušek Marx definoval kapitalismus jako výrobní způsob, který se zakládá na námezdní práci. To není tak špatná definice. Pravice používá pojem kapitalismu jako synonymum nepřetržitého podnikání, některé směry zdůrazňují jeho korporativní rozměr, jiné spíše ekonomické svobody. Ale tady bych řekl, že podstata uniká.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pátek, 11.Února 2011, 00:53:42

Jistě, nikdo tedy ani náhodou nikdy netvrdil, že vše jde přenést, že neexistují geografické rozdíly a jiné determinaty. Co ale přenést jde a o tom tady píšu, jsou rovné, průhledné a čisté, férové vztahy v komunitě, v českém případě v obci, městské části. Nejde o peníze v první řadě, to je materialistický pohled, který je odtržen od reality. Kdybych to řekl otevřeně, tady naprostá většina lidí nekonzumuje tolik, jako třeba moji krajané z Prahy, ale také tu nikdo neběhá po kanálech a lidská důstojnost bližního našeho je zákon! Jde přenést celý balík protikorupčních programatik, otevřených přiznání, čistoty systému, tedy větší vestavěná rovnost šancí. Pokud se bude za kapitalismus v českém provedení považovat mafiánský kapitalismus, jakákoliv diskuse bude předem mimo mísu. Problém je tedy spíše vaše optika, kdy neznáte zdejší reálie a konkrétní situaci. Musím vás upozornit, že ve městě, kde třeba žiji, je každý třetí cizinec, emigrant, pracovník z EU v první generaci atd. Mluvit tedy o specifické „rybí“ kultuře, historii, majetku je v době globalizace už méně vhodné. Znám střeva politického prostoru ČR, znám i zdejší situaci. Přenositelných věcí je celá řada. Systém je ale ničím bez vůle občanů po změně.
Brýle si tedy ponechám, i když se mi mnohdy zamlžují, když si pročítám výstupy z ČR.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pátek, 11.Února 2011, 09:17:49

Pane Mistríku, přísně vzato samozřejmě kapitalismus není ideologie, je to sociálně-ekonomický model, na který různé ideologie pohlížejí různě. Jednou z ideologií je to, co jste tady prezentoval svým tvrzením, že "kapitalismus je jednoduchý, evolucí prověřený kód kupeckých vztahů". Nevím, jak přesně tuto Vaši ideologii nazvat, pokud ale chcete pudem ospravedlňovat formu, kterou ten pud může TAKÉ nabýt, přičemž opomíjíte, že člověk je svobodná bytost a ke svým pudům může přistupovat různě, pak se nedivte, že Vám tu občas někdo předhodí některé ne zrovna demokratické podoby takového "biologismu"....

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Martinu Mistríkovi Pátek, 11.Února 2011, 10:12:44

Nechci se Vás osobně dotknout, ale "historicky prověřená slepá ulička zalitá krví" je žvást.

Když už Vás ale článek o "třetí cestě" inspiroval k zadumání nad pudy a kadibudkou, možná Vás zaujme klasický text:
* Hegel, Fenomenologie ducha, čes.vyd. str.151-153 (Já a žádostivost) a 158-161 (Panství, Strach, Utváření). *

(Pro usnadnění pochopení přece jen dost obtížného textu přidám poukaz Ladislava Benyovszkého:
"... to, co dle Hegela odlišuje člověka od jiných bytostí (animality), je to, že jeho žádostivost je zadržena, má povahu „práce“ (u KANTA je toto „zadržování“ interpretováno jako „moralita“)"

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

Pátek, 11.Února 2011, 11:39:3

Do třetice : jednu poznámku na téma historického násilí -Nehrát podle pravidel vedlo ke krvavým konfliktům u všech klíčových myšlenkových proudů - dějiny křesťanské conquisty a heretických sporů stejně jako na popravišťích buržoasních revolucí. Kolébka demokracie Britanie se ve svých koloniích také nechovala v rukavičkách. Pokus o socialismus provází stín gulagů a poltických procesů. Takže těch uliček je více.
Proto je ošemetné vynášet černobílé soudy o minulosti - ale je potřebné zvyšovat schopnost řešit sociální konflikty, ale i realizaci práva na odpor s režimem či naopak na ochranu legitimního režimu v souladu s demokratickou kulturou. Nikdy to nebude selanka, ale krve může být méně. Tohle našim předkům určitě dlužíme.

Oto Novotný - politický analytik

Pátek, 11.Února 2011, 12:30:57

Martine, když říkáte, že „kapitalismus“ není ideologií, ale „sociálně ekonomickým modelem“,
je "kapitalismus" empirickou skutečností, ve které žijeme, nebo jen „úhlem pohledu“ na tuto skutečnost, deskripce a vysvětlení této skutečnosti z určitého omezeného (zájmového?) stanoviště, kterému dáváme plus (neoliberálové, libertariáni) nebo mínus (radikální levice)? Žijeme reálně v „kapitalismu“ jako v uzavřeném společenském systému, ve kterém jakýkoli pokus o reformu jen zvyšuje míru jeho neuspořádanosti? Myslím, že tohle je jedna z fundamentálních otázek v diskusi na levici.

Oto Novotný - politický analytik

ad Jiří Dolejš Pátek, 11.Února 2011, 12:52:57

Když vezmu, že Marx definuje kapitalismus jako společnost, kde existuje námezdní práce,
(= soukromé vlastnictví), pak pokud přijmu tezi, že veškeré dnešní ekonomické a sociální problémy, které ve společnosti existují, jsou „koneckonců“ důsledkem existence námezdní práce, pak chci-li zůstat na „straně pokroku“, musím zastávat radikálně levicové stanovisko, že společnost námezdní práce musím zničit. Jinými slovy, musím myslet „za“ společnost „námezdní práce“ („za“ kapitalismus, „za“ soukromé vlastnictví).

Pro radikální levici je tedy přemýšlení o emancipaci s připuštěním existence námezdní práce nezajímavé, nezajímaví jsou tedy sociální demokraté, kteří takto přemýšlí. Sociální demokraté jsou oporou kapitalismu, nechtějí jej „překonat“, jen se snaží jej udržovat při životě. Fujtajbl!

Není ale úplně samozřejmé, že toto zjednodušené schéma radikálně levicového myšlení odpovídá realitě. Jinými slovy, zda je to systém „námezdní práce“ (soukromého vlastnictví), co je „koneckonců“ fundamentální příčinou všech sociálních a ekonomických problémů. Není vůbec jasné, že existence námezdní práce zásadně brání pokrokovému vývoji společnosti, tzn. že i za existence námezdní práce a při kultivaci pracovně-právních vztahů nemůže docházet k zlepšování kvality života, k celkovému vzestupu. Údaje z mnoha (zvláště evropských) ukazují, že v nich existuje pokrok: prodlužuje se délka života, zvyšuje se vzdělanost, zvyšuje se role volného času v životě lidí, zvyšuje se materiální úroveň. To jsou reálné symptomy pokroku. Pokrok není, že se v hlavě přenesu z „nedokonalého“ systému do „dokonalého“ systému, ale to že se prakticky daří zlepšovat jednotlivé stránky života lidí. Jinými slovy dnešní společnost i s námezdní prací má stále mnoho možností jak se vyvíjet do lepšího stavu, jakkoli mohu pochybovat o tom, že společnost s námezdní prací tu musí být navěky. Zda ty možnosti využije, je otázka inteligence, konkrétní praktické politiky, ale i odvahy. Stále existují možnosti reformní politiky, jakkoli se taková politika prosazuje obtížně při dnešní dominaci nereugulované ekonomické globalizace. Dokonce bych řekl, že jsou mnohem větší než v minulosti, a že význam metody reforem má stále větší důležitost. Společnost a svět se ukazují tak komplexní, že je nelze komplexně teoreticky uchopit a prakticky přetvořit z jednoho stanoviště, např. ze stanoviště kritiky námezdní práce. Ať už jsou to neoliberálové nebo libertariáni, pro které je námezdní práce (a soukromé vlastnictví) fundamentální podmínkou lidské svobody, anebo radikální levice, pro které je naopak její fundamentální překážkou.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

ad Oto Novotný Pátek, 11.Února 2011, 14:12:41

oba víme, že pojem námezdní práce souvisí s pracovní teorií hodnoty - pokud respektují toto východisko, pak mi vadí monopol soukromovlastnického mechanismu realizace nadhodnoty.
Nechci eliminovat to, že hoden jest dělník mzdy své, ani odpovědnost vlastníků ale to, že je pracovní síla osudově nucena prosit o práci u vlastníků, jejich pozice je monopolně neotřesitelná.
Tohle řeší dle mého soudu vlastnická pluralita a ekonomická demokracie - ne nutně krvavý soud nad exploatátory. Koncem 80.let když ještě byla vůle reformovat politickou ekonomii socialismu, tak někteří navrhovali nahradit kapitalistický trh pracovních sil socialistickým trhem práce.
Já vím, že šermujeme abstrakty, jde o to, že debaty o podstatě mají svůj smysl, ne jen o konkrétná praxi. A to, že kapitalismus osvobodil podanné aby byli volní pro námezdní práci, abychom my zase šli dál je myslím od Marxe dobrý postřeh i když to komplexní realitu kapitalismu samozřejmě nevyčerpává.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ad Ota Novotný Pátek, 11.Února 2011, 16:17:54

Když říkám, že kapitalismus je socio-ekonomický model, mám na mysli, že to je určitý systém společenských vztahů, určité uspořádání či řád. Je založen na konkurenčním boji mezi soukromými vlastníky výrobních prostředků a na úvěru (tj. na principu "investuj peníze do nějakého podniku a na konci jich - budeš-li úspěšný - budeš mít víc než na začátku"); plus na zásadní roli inovace (a tím i vědy), což je v této souvislosti především způsob, jak se stávat konkurenceschopnějším, tj. efektivněji zhodnocovat investici.

Tento systém není zcela uzavřený, protože je definován primárně ekonomicky a ke svému životu potřebuje prvky zajišťované jinými systémy, např. morálku, právo, politiku, jež jsou jím pochopitelně ovlivněné, někdy i pohlcované, ale nikdy mu nejsou zcela podřízeny, vždy zůstávají jiné logiky.

Pro své dominantní postavení v moderní společnosti, kterou do značné míry definuje (tj. odlišuje od ostatních), se kapitalismus někdy stává synonymem pro tuto společnost jako historickou formaci; zejména je jejím "motorem", který dokonale vyhovuje jejímu designu neustálé kritiky a zesvětšťování. V tomto smyslu v kapitalismu žijeme, je empirickou skutečností. Spíš ale žijeme s kapitalismem. Co je pro nás realitou, to má daleko víc rozměrů než ten, který by bylo možné odvodit z typických rysů kapitalistického systému, zejména z toho imperativu zhodnocovat všechny zdroje jako peněžní zisk.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

dodatek Pátek, 11.Února 2011, 19:10:47

Abych předešel nedorozumění, tak dodávám k tomu velestručnému popisu kapitalismu: to, že mezi vlastníky výrobních prostředků se vede konkurenční boj pochopitelně nevylučuje, že jsou schopni postupovat společně a solidárně tam, kde jde o udržení samotné formy vlastnictví a z ní plynoucích zisků.

Stanislav Hošek - Český těšín

Učené hádání. Pondělí, 14.Února 2011, 19:53:5

Nic proti nikomu, ale jediným přínosem, alespoň pro mne, byla připomínka pana Kopeckého, která mne vrátila k textu stařičkého Hegela. Utvrdil jsem se v tom, že i v globálním světě nejde o nic jiného, než o staré známé rozpory, jenže v tom největším možném rozměru. Lidstvo žilo před kapitalismem a bude žít i po něm. To, co jeho apologeti vydávají za jakousi nezbytnost, či dokonce lidskou přirozenost, ba až pudovost, je žvást. Není to lidská přirozenost, ale pozůstatek toho zvířecího v lidech, co je živnou půdou kapitalismu. Nyní již globálního, čili v poslední fázi své možné existence. Jedinou lidskou přirozeností je překonání zvířeckosti v sobě. Až tedy lidstvo překoná jeho poslední stopu ve formě kapitalistické společnosti, teprve potom skončí jeho předdějinný věk a lidstvo konečně začne tvořit svou vlastní historii.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.