Přišla zima, jakou si pamatuji z dětství a jaká pak dlouho nebyla. Hromady sněhu, ve kterých se dají báječně hloubit doupata. Třeskuté mrazy — tehdy jsme se radovali z „uhelných prázdnin“, kdy se z důvodů šetření palivem zavíraly školy i na několik týdnů. Sáňkování vprostřed města. Ta letošní má být obzvlášť tuhá, což říkají nejen meteorologové, ale jde to i vidět na zvířatech: jejich srsti i chování.

Kromě potěšení mi ovšem taková zima dělá i starost. Myslívám teď každý den na bezdomovce Petra, se kterým jsem se náhodou seznámil během jedné z mých cest do vlasti.

Vzal jsem ho do auta, když stopoval na autobusové zastávce na trase směrem na Brno. Je mu šestadvacet, čtvrtým rokem žije bez domova. Jeho příběh výmluvně dokládá, jak se v takové situaci může člověk ocitnout nejen bez vážného vlastního zavinění (ale i kdyby — civilizovaný stát by mu měl umožnit chybu napravit), ale dokonce i navzdory snaze z ní vybřednout. Jeho hlavním problémem je, že má degenerativní vadu sítnice, trpí prakticky slepotou a dokáže se zrakem orientovat jen s pomocí velice silných brýlí. Na ulici se ocitnul tak, že jeho otec alkoholik zadlužil dům a pak mu zemřela máma, načež ho soudně vystěhovali.