Můj nápad je jednoduchý a ušetří 18,7 milionu korun, které by tábor pro bezdomovce měl stát. Nechám stranou to, co kritizují představitelé neziskových organizací i ministerstva vnitra či práce a sociálních věcí — že je to nehumánní, fašismus připomínající, a neřeší to skutečný problém. Logiku to přece má. Pokud radní Janeček nevnímá bezdomovce jako lidi, nehumánní řešení tomu odpovídá. I pokud by snad normálním a slušným občanům nehumánnost sběrného tábora vyhovovala, i jim by mělo vadit, že Praha vyhodí další značný obnos do luftu. Ten tábor nemá šanci přilákat táborníky. Ani násilím.

Do tábora, který Jiří Janeček plánuje zřídit poblíž malešické spalovny, žádný bezdomovec, který je při smyslech a neztratil pud sebezáchovy, totiž nepáchne. Pokud tam bude přivezen policejním autobusem, jak radní vymyslel, zase brzo uteče. Bývalý podnikatel Janeček totiž nepostřehl, že bezdomovci se musejí něčím živit, existují mezi nimi značné antagonismy a jsou neradi biti.

Radní Janeček vymyslel, že by bezdomovci v táboře dostávali dvakrát denně polévku, byly by zde povoleny ohně (a snad i koncerty Nedvědů) a pití alkoholu. To je sice krásný projev tolerance k tábornickému životnímu stylu, jenže na alkohol a cigarety, jimž pan radní holduje taktéž, je třeba peněz. Obživu si lidé bez domova zajišťují různě. Někteří se živí pravidelnou či příležitostnou prací, jiní se zaměřují na sběr surovin, další žebrají či kradou, někteří kombinují vše uvedené. Většina z nich ale dostatečnou obživu mimo centrum velkého a bohatého města nenajde a pobyt mimo centrum by pro ně byl finanční a tím i existenční katastrofou. Bezdomovci jsou mistři strategie přežití a dobře vědí, proč musejí být právě v centru.

Když jsem s bezdomovci točil svůj dokument, byla mezi nimi zároveň patrná diferenciace a zřetelné vzájemné vymezování se. Ti, kteří se živí sběrem, opovrhují zloději. Ti, co kradou, opovrhují žebráky. Ti, co se živí občasnou prací, opovrhují všemi uvedenými. Pak se různé party nesnáší z jemnějších osobních důvodů. Nikdy nebydlí ve větším počtu, ale po malých partičkách, v nichž si navzájem mohou věřit. Neznámé bezdomovce vnímají jako velké riziko. Stejně jako bohatí utíkají za vysoké zdi, aby se nemuseli na chudé ani dívat, i bezdomovci se navzájem podle jejich vnitřní hierarchie a osobních nevraživostí distancují. Představa idylky u ohně v Janečkově táboře je scestná.

Místo toho by tábor byl semeništěm konfliktů. Protože by areál hlídala bezpečnostní agentura (beztak by to byla ABL, z jejíž dílny před třemi lety idea takového tábora vzešla), často by borci v uniformách museli bezdomovce pacifikovat. Tedy seřezat. A to víte, to se těžko rozlišuje, kdo si začal. Začne rvačka a naložit obuškem pár na záda už je potřeba všem zúčastněným, samozřejmě s ohledem na noční klid ostatních. Janeček slibuje, že policie zároveň bude znepříjemňovat bezdomovcům pobyt v centru. Tedy mlátit je. Tam se jich ale může někdo zastat a na zásah policie si stěžovat. V táboře bude mimo zrak veřejnosti možné vše. Kdo s pudem sebezáchovy bude tábořit na místě, v němž každou chvíli zasahují kluci z ochranek, kteří bezdomovce svorně se zadavatelem považují za jednolitou verbež?

A pak je tu ještě jedna věc. Z desítek bezdomovců, s nimiž jsem mluvil při natáčení, drtivá většina samu sebe za bezdomovce nepovažuje, toto označení odmítá anebo si nepřipadá jako „typický bezdomovec“. Stejně jako nikdo jiný nechtějí být házeni do škatulky s ostatními. Bydlet v táboře pak znamená přistoupit na tuto negativní definici sebe samého, což v důsledku život pod dohledem sociálních pracovníků a bezpečnostní agentury znamená, kromě ztráty svobody.

V takovém táboře by žil jedině blázen. Mým řešením tedy je - na výstavbu tábora se vykašlat a osmnáct milionů si ponechat na nějakou jinou bohulibou aktivitu magistrátu.