Rwanda třicet let poté
Linda PiknerováV dubnu 1994 propukla ve středoafrické Rwandě naplno série masových pogromů, jež nese právem označení genocida. Události, při kterých bylo jen za prvních sto dní povražděno na 800 tisíc lidí, připomíná Linda Piknerová.
V noci z 6. na 7. dubna 1994 ztroskotalo v malé rovníkové zemi dopravní letadlo, na jehož palubě byli rwandský a burundský prezidenti, oba Hutuové. Kdo za sestřelením stroje stál, není ani dnes zcela jasné. Ale po třiceti letech víme, že jím začaly události, na jejichž konci byl milion mrtvých, stovky tisíc uprchlíků a takové společenské trauma, že dnes je ve Rwandě nepřijatelné se na etnickou příslušnost byť jen zeptat.
Otázka „Hutu, nebo Tutsi?“ je prostě zapovězená. A vnitrozemská Rwanda pod vedením prezidenta Kagameho je úplně jinou Afrikou, než na kterou narazíte v sousedních státech.
Podlouhlá oprýskaná jednopodlažní budova na dohled belgické ambasády v centru Kigali je jedním z pietních míst připomínajících začátek genocidy. Dnes ji můžete volně navštívit a zblízka tak pohlédnout do děr po kulkách ve zdech, stejně jako na fotky mladých vojáků srdnatě se bránících ataku zběsilých Hutů.
Tehdejší rwandská mírová operace OSN, jejíž členové mohli používat zbraně pouze pro vlastní ochranu, skončila naprostým fiaskem. Pouze dokonale odhalila historické napětí mezi dvěma hlavními etniky a naprosté nepochopení zbytku světa pro situaci, k níž se v této africké zemi dlouhodobě schylovalo.
Nemysleme si, že nejhorší genocida od druhé světové války přišla zničehonic, z náhlého pohnutí mysli pár šílenců, kteří náhodně zfanatizovali davy. Vřava v ulicích, v nichž se nástroji pomsty na etniku Tutsi a umírněných Hutuech staly mačety, žiletky a v menší míře kulky — střelná zbraň je totiž dražší než sečná a její používání vyžaduje oproti mačetě jistou míru sofistikovanosti —, se prohnala centrem malé středoafrické metropole a zanechala po sobě naprostou zkázu.
Dnes časté podivování se nad tím, jak je možné, že během tří měsíců zemřel milion lidí a nikdo nezasáhl, je další ukázkou nepochopení dobového kontextu. To, co se dělo před půlí devadesátých let v bývalé belgické kolonii, zrovna žádného z hlavních aktérů světové politiky nezajímalo.
Události se odehrávaly jen chvíli poté, co se USA stáhly ze Somálska v reakci na sestřelení vrtulníků v Mogadišu a tlak veřejného mínění donutil Billa Clintona přehodnotit americké působení v Africe. Sám to později označil za chybu.
Zbytek Západu měl v roce 1994 pocit, že liberální demokracie zvítězila a „drobné“ potyčky kdesi v Africe patří ke koloritu podivného kontinentu, kterému je těžké rozumět. Francouzi si navíc na počátku spletli strany a zkrátka chvíli chránili ty, kteří vytahovali ze sklepů mačety.
Východní blok stejně jako Sovětský svaz už neexistovaly a jeho nástupce Rusko v čele s Jelcinem řešily svoje problémy. Čínu tehdy Afrika ještě nezajímala. Internet byl v plenkách — a v Africe ani v těch plenkách, takže zprostředkování informací trvalo dlouho a neumožňovalo bezprostřední reakci.
Kde bylo OSN? Kanadský vedoucí mírové mise sice poslal do centrály v New Yorku znepokojivý telegram, mezi jehož adresáty byl i budoucí generální tajemník OSN Kofi Annan, ale odpověď nepřišla. Svou chvíli slávy až zpětně sklidil český zástupce volající po mezinárodní aktivitě, za což mu Francouzi nemohli přijít na jméno.
Největší masakry odstatrovaly slavné rádiem šířené výzvy ke „kácení stromů“ a „zabíjení švábů“. Kostely, kam lidé prchali, se staly pastmi, do nichž se vydloubanými dírami dostávaly kulky a v nichž probíhaly hromadné masakry. Jsou známy případy, kdy byly děti zabíjeny v nádobách na svěcenou vodu.
Dnes jsou lebky těch, kteří dostali ránu mačetou, s uctivou pietou vystaveny na řadě míst po celé zemi. Když je navštívíte, dostane se vám příběhu daného místa včetně detailního popisu událostí, s nimiž mnohdy měli co dělat zástupci církve, jež nechávali Tutsie v domnělém bezpečí, aby je po pár dnech bez přístupu k pitné vodě vydali na nemilost Hutům. Návštěva těchto míst je bolestná, nepříjemná a nutná.
Pochopit, že jste v zemi, kde děti vraždily své rodiče a manželé své partnery, kde nevíte, zda ten, co jde vedle vás vraždil, nebo byl obětí, je zásadní pro porozumění toho, kam se Rwanda za posledních třicet let posunula. Neznalost rozsahu traumatu vede k tomu, že máme tendenci zemi, v níž vládne Paul Kagame, poučovat, moralizovat a vytvářet dojem, že ne zcela vybíravý postup vlády proti opozici je jejím největším problémem.
Není tomu tak a tento dojem můžeme mít pouze ve chvíli, kdy nerozumíme hloubce krize, jejím dopadům a také tomu, jak fungují okolní země, přičemž všechny jsou na tom dnes o dost hůře než země tisíců kopců.
Život po genocidě
Potrestání zločinů v rámci ad hoc mezinárodního soudního tribunálu sídlícího v Arushi sice umožnilo dílčí vyrovnání se z minulostí. To nejdůležitější se ale ve Rwandě odehrává dodnes ve společnosti samé, která by, pokud by chtěla potrestat skutečně všechny viníky, přestala existovat.
Za pouhou jednu generaci se tento malý středoafrický stát stal místem, kde nemusíte mít obavy jít po hlavním městě pěšky, v noci nad hlavou nesvítí romanticky hvězdy, nýbrž pouliční lampy, zaplatíte nejen kartou, ale také místní měnou, které si lidé váží a nechtějí po vás automaticky dolary.
Ve Rwandě pravidelně probíhají společné „akce Z“, jejichž cílem je zvelebování veřejných prostranství, a v nedávné době zde otevřela pobočku farmaceutická firma BioNTech s tím, že zde bude vyrábět léky pro celý region.
Bezesporu blahobyt není pro všechny a oblasti mimo hlavní město v blízkosti hranic s Demokratickou republikou Kongo sice omámí přírodní scenérií, ale kvalita infrastruktury i zástavby jasně naznačují, že je stále na čem pracovat.
Současně je také poněkud nadsazená image Rwandy jako hi-tech země a je spíše odrazem představ těch, kteří v zemi nikdy nebyli a mají pocit, že Rwanda je Švýcarskem Afriky. Možná ano, ale stále svým africkým způsobem, protože hlavní ekonomickou silou v zemi jsou Číňané, mohutně investující do infrastruktury i nerostných surovin těžených v sousedním Kongu.
I tak je ale proměna země, která zavedla angličtinu jako úřední jazyk, ohromující a zaslouží si náš respekt a možná méně paternalismu pramenícího z našich představ o tom, jak by to mělo v zemi, kde etnická příslušnost byla zakázána, vypadat.