↗

Od padesátých let minulého století se doba posunula a s pokračující celosvětovým úpadkem životního prostředí je zjevné, že demokracie ani uplatňování lidských práv nejsou možné bez ochrany života na Zemi. Foto Orlando Sierra, AFP

Globální krize životního prostředí — změna klimatu, znečištění a ztráta biodiverzity — vyžaduje přehodnocení dosavadního přístupu zemí v Radě Evropy. Ochrana životního prostředí se musí stát součástí ochrany lidských práv. To je namístě i v souvislosti s nedávnými přelomovými klimatickými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva.

Na mrtvé planetě nebudou ani lidská práva

Rada Evropy vznikla po druhé světové válce s cílem rozvíjet lidská práva, demokracii a právní stát v Evropě. Hlavním nástrojem pro naplnění jejích cílů se stal Evropský soud pro lidská práva, který dohlíží na dodržování lidských práv obsažených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Úmluva z roku 1950 s ochranou životního prostředí přímo nepočítala, přesto Evropský soud pro lidská práva z ní — na základě chápání Úmluvy jako „živoucího nástroje“, který musí zohledňovat společenský vývoj, a v kontextu práva na život a práva na soukromí — dovodil nárok na environmentální ochranu.

Právo na příznivé životní prostředí naopak přímo garantuje česká Listina základních práv a svobod, stejně jako více než sto národních ústav po celém světě. V posledních letech se v národních ústavních dokumentech začíná zakotvovat i ochrana klimatu.

Právo na čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí uznaly i orgány Organizace spojených národů rezolucemi Rady OSN pro lidská práva v roce 2021 a Valného shromáždění OSN v roku 2022. Přijetím poslední zmíněné rezoluce OSN zdůraznila, že bez ochrany environmentálních práv nelze účinně chránit ani ostatní lidská práva, a podtrhla význam práv na informace, účasti veřejnosti v rozhodování a důležitost nápravy. Tuto rezoluci schválily všechny státy Rady Evropy.

Od sedmdesátých let vznikaly snahy o zesílení právní ochrany životního prostředí i v rámci Rady Evropy. Po několika neúspěšných pokusech se zlomovým stal summit Rady Evropy, který se po osmnácti letech konal loni v Reykjavíku.

Hlavy států zde schválily Reykjavíckou deklaraci, jíž se šestačtyřicet států Rady Evropy zavázalo k „uznání práva na čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí jako lidského práva“. Dále potvrdily, že je „nezbytné vyvinout další úsilí na ochranu životního prostředí a čelit dopadům trojí planetární krize — kterou představuje znečištění, změna klimatu a ztráta biologické rozmanitosti — na lidská práva, demokracii a právní stát.“

Organizace Amnesty International apeluje na Výbor ministrů k přijetí Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o právu na zdravé životní prostředí a k ustanovení Reykjavícké komise v souladu se závazky čtvrtého summitu. Dodatkový protokol o právu na zdravé životní prostředí by po vzoru národních ústav i mezinárodních lidskoprávních dokumentů v Africe nebo Americe ujasnil odpovědnost států v ochraně životního prostředí.

Současné dovozování práva na zdravé životní prostředí z jiných práv totiž vede k nejasnostem. Explicitní vyjádření práva na zdravé životní prostředí by podpořilo snahy ochránců životního prostředí a lidských práv. Vedle toho by měla Rada Evropy co nejrychleji zřídit Komisi pro životní prostředí a lidských právech složenou z nezávislých odborníků. Ta by podobně jako Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti vydávala doporučení a dohlížela na jejich dodržování v členských státech Rady Evropy.

Rok po čtvrtém summitu v Reykjavíku je nejvyšší čas konat, aby státy dokázaly, že ochranu životního prostředí myslí vážně. Evropa by se díky tomu mohla stát předním světovým aktérem v překonání globální environmentální krize.

Od padesátých let minulého století se doba posunula a s pokračující celosvětovým úpadkem životního prostředí je zjevné, že demokracie ani uplatňování lidských práv nejsou možné bez ochrany života na Zemi. Na mrtvé planetě nebudou ani lidská práva.