Neúspěch irských referend. Může za ně nepopularita vlády a konzervativní lobby
Jan VašekIrské vládě se nepodařilo prosadit ústavní změny, které měly první zákon přiblížit realitě dnešní doby. Odmítnutí nového pohledu na postavení žen a podobu rodiny vzbuzuje obavy, že země opustí dosavadní progresivní politické směřování.
Minulý týden 8. března, symbolicky na Mezinárodní den, proběhla v Irsku dvě ústavní lidová hlasování. Současný irský kabinet složený ze středopravicových stran Fianna Fáil, Fine Gael a progresivně levicové Zelené strany předložil občanům návrh změny velice zastaralé a neaktuální části ústavy, která zcela protichůdně definuje roli žen a postavení rodiny oproti vývoji současné společnosti.
Odborná veřejnost i zahraniční pozorovatelé očekávali přijetím této úpravy pokračování liberální společenské vlny, díky které země například silně přehodnotila svůj dosavadní přístup k interrupčním právům či umožnila manželství pro osoby stejného pohlaví. Irové však navzdory průzkumům veřejného mínění i podpoře návrhů většinou politických stran naprosto jasně ústavní změny odmítli. Celkem s oběma návrhy vyjádřilo nesouhlas přes 67 procent hlasujících.
Patriarchální ústava
Irská ústava, přijatá v první polovině dvacátého století, je vzhledem k době svého vzniku a silnému vlivu konzervativní katolické církve na veřejné rozhodování v zemi z dnešního pohledu velice zastaralá. Tím spíš to platí pro články týkající se vztahu státu ke společnosti a jejímu uspořádání.
Pro změnu ústavy je nutný souhlas lidového hlasování. Vláda ho iniciovala ve snaze přeformulovat článek 41, který prakticky neuznává jinou podobu rodinného soužití než manželský svazek a ženám přisuzuje jako náplň jejich společenské role pobyt v domácnosti, bez něhož nelze dosáhnout „obecného blaha“.
Nesezdané páry, samoživitelky, samoživitelé a pracující ženy — dnes prakticky většina — jsou v očích přestárlé irské konstituce fakticky nežádoucí jednotky společnosti, které by se neměly těšit stejnému respektu jako výše definované sezdané páry a ženy pečující výhradně o domácnost a bez uplatnění na trhu práce.
Ultrakonzervativci by možná namítli, že občané Irska ctí tradiční společenské hodnoty a jednoznačně odmítají „progresivistické“ výdobytky sociálního inženýrství, které stírají „přirozené“ role žen a mužů. Jak tomu ale už bývá, reálná společnost je na míle vzdálená představám konzervativních kruhů.
Děti zcela běžně vychovávají právě samoživitelky, které nesplňují představu o dokonalé rodině tvořené dvěma rodiči. Děti mají také páry, které z různých důvodu odmítají uzavřít manželství. A o společenském uplatnění žen v moderní společnosti snad není podrobněji hovořit: stereotypní představy, které z žen dělají podřízené domácí pracovnice a vyřazují je z vlastní ekonomické činnosti, jednoduše neodpovídají 21. století.
Slabá vládní kampaň
Proč tedy Irové předložené změny ústavy neschválili? Podle politických komentátorů je příčin hned několik. Patrně nejdůležitější je nízká popularita současné vlády premiéra Lea Varadkara.
Průzkumům volebních preferencí dlouhodobě vévodí Sinn Féin, levicová a do jisté míry kontroverzní politická strana razantně usilující o sjednocení Irské republiky s britským Severním Irskem. Naopak vládní strany jsou pod svým dlouhodobým průměrem. Mnozí proto hlasování popisují jako referendum o popularitě vlády, u něhož vládní koalice propadla.
Mnozí členové irského parlamentu hovoří rovněž o velké nepřipravenosti plebiscitů a nízké úrovni vládní kampaně za přijetí změn. Nezanedbatelný vliv rovněž měly vlivné konzervativní lobbistické organizace jako Family Solidarity či Iona Intitute, silně se proti návrhům postavila i vlivná Konference katolických biskupů. Odpůrci ústavních změn svou kampaň završili velkým demonstrativním pochodem v Dublinu, který byl mediálně úspěšný. Tato kampaň byla podle pozorovatelů mnohem efektivnější a důraznější než snahy vlády a lidskoprávních organizací.
Irský premiér Leo Varadkar případně označil hlasování jako „totálně prohraná“. Výsledky jsou prohrou nejen pro vládu, ale i pro celou irskou společnost. Hrozí, že Irsko vybočí ze slibné trajektorie pokrokového vývoje irské politiky, kterou nastoupilo v minulém desetiletí a která přinesla řadu pozitivních kroků — uvolnění potratové politiky, rovné manželství pro všechny, odstranění náboženských odkazů z ústavy či snazší možnost rozvést se.
Obavy sílí také z vlivu ultrakonzervativních kruhů, a to jak kvůli tradičně významné roli katolické církve na ostrově, tak vzhledem k obecnému evropskému trendu posilování extremistických sil, pro které je potlačení kulturně společenského pokroku hlavním cílem. Smaragdový ostrov se v tomto směru příliš neliší od zbytku kontinentální Evropy.
"Nesezdané páry, ... jsou v očích přestárlé irské konstituce fakticky nežádoucí jednotky společnosti, které by se neměly těšit stejnému respektu jako výše definované sezdané páry"
Ale, to by mě zajímalo, jak jsou nesezdané páry v Irsku šikanovány.
"Děti mají také páry, které z různých důvodu odmítají uzavřít manželství."
Ano, bohužel, ale jsou to dospělí lidé a nikdo je nemůže ke sňatku nutit. A jistě při těch svých "různých důvodech" dospěly vzaly do úvahy všech výhod manželství, kterých se vzdávají.
Nebo o co vám zase jde?
jistě při těch svých "různých důvodech" dospěle vzaly do úvahy všechny výhody manželství, kterých se vzdávají
A docela by mě zajímalo, co se vlastně pro nesezdané páry mělo referendem změnit.
Ostatně, otázky těch referend nám autor v celém článku neprozradil.
„Pro změnu ústavy je nutný souhlas lidového hlasování. Irové v referendu ústavní změny naprosto jasně odmítli. Výsledky jsou prohrou pro celou irskou společnost.“
Jestli jsou ty výsledky prohrou i pro lidi, kteří si tyto výsledky přáli a hlasovali pro ně, znamená to, že lidé si přejí věci, které jsou pro ně prohrou a že v demokracii by se hlasovat vlastně raději vůbec nemělo?
Nebylo by tedy pro demokracii lepší, aby všechny důležité věci rozhodoval osvícený diktátor se správným názorem? (Diktátor by nejprve musel složit zkoušky, aby se potvrdilo, že má správné názory a pokud by se od správných názorů náhodou odchýlil, byl by komisí samozřejmě odvolán. V komisi by samozřejmě byli jenom lidé se správným názorem a pokud by se od správných názorů náhodou odchýlili, byli by nadřízenou komisí samozřejmě odvoláni. V nadřízené komisi by samozřejmě byli jenom lidé se správným názorem a pokud by se od správných názorů náhodou odchýlili, byli by komisí, nadřízenou té nadřízené komisi, samozřejmě odvoláni... Prostě, aby to konečně byla opravdu skutečná demokracie!)
Ještě mě zaujal ten narativ článku:
Lidi v Irsku nemají rádi konzervativní vládu, a proto jí na truc odmítli woke levičácké změny v ústavě, se kterými tato konzervativní vláda přišla.
Aha vlastně ne, to jsem si špatně přečetl - to byla konzervativní lobby, která se do toho vložila. Neoblíbená vláda konzervativní není.
„Členové irského parlamentu hovoří rovněž o nízké úrovni vládní kampaně za přijetí změn.“ Kampaň neoblíbené vlády měla tedy podle mínění poslanců nízkou úroveň (zatímco kampaň vlivných konzervativních lobbistických organizací měla podle výsledku referenda úroveň nejspíše vysokou).
Některé pasáže ústavy Irska mohou být časem již antikvované a nelze se divit, když je snaha o jejich změnu. Tón "my to víme" je však v článku příliš silný a připomíná mi staré časy. Setrvání u stávajících formulací nebrání přirozenému vývoji poměrů a už vůbec neznamená regres. Tradičně katolické Irsko jistě loni nepatřilo k zemím, kde ženy (či třeba "singles") nemohly celkem normálně žít. Pokud není výrazná shoda na změně, bývá lepší zachovat status quo.
Snahy o změnu společenského paradigmatu, příp. radost, je-li změna pevněji zakotvena (článek o úpravě francouzské ústavy) jsou v pořádku a pochopitelné. Zároveň však kontrastují s lhostejností (to v lepším případě), jedná-li se o řešení sociálních otázek materiálního rázu. Proč třeba v ústavě vyspělých zemí nezakotvit, pro jistotu, výrazně progresivní zdanění příjmů, či daň z velkého majetku?
Myslím, že to byl Pavel Šrut, kdo napsal, že v současné liberální společnosti je jediným páriou ten, kdo má hluboko do kapsy. Tlak na každou myslitelnou emancipaci, jen ne v tom nejpodstatnějším, má, zdá se, schopnost dostat lidi na barikády. V zápalu boje tam zapomenou na to, že když se dva perou, třetí se směje.