↗

Pomník kupce Sáma u Milotic je jedním z mnoha příkladů, že dějiny starší než éra nacismu a komunismu jsou v českém veřejném prostoru přítomny převážně značně bizarně. Foto WmC

Putinovi je potřeba poděkovat, že nám připomněl, k čemu sklouzávají dějiny — k ubíjejícím vyprávěnkám o tom, že držitelé moci jsou u kormidla i se svými nikdy nekončícími nároky právem. Také Netanjahuovy odkazy na Amáleka doprovázející izraelské operace v Pásmu Gazy nebo řeči konzervativců o historických tradicích, když chtějí zabránit ženám nebo sexuálním menšinám v přístupu k univerzálním lidským právům, to vše jsou „dějiny“ jakožto pokusy ospravedlnit současné násilí a nerovnosti.

Kdyby před Tuckerem Carlsonem místo Putina seděl Stalin a vyprávěl o dějinách dělnického hnutí od povstání antických otroků po bolševickou revoluci, bylo by to úmorné úplně stejně. Autoritativní dějiny jakožto vyprávění o tradicích, podporujících současné rozložení mocenských sil, jsou zkrátka vždycky a z podstaty ubíjející, ať už je jejich poselství rámováno emancipačně, nebo reakcionářsky.

Snést se dají snad jen v podobě otevřených a podvratných anekdot o alternativě nebo o naději. Ovšem jak ukazuje právě příklad dějin dělnického hnutí nebo třeba neokonzervativní nakládání s evangeliem, každou naději a kritiku lze snadno zabetonovat zpátky do autoritářského zakládacího mýtu o sebeospravedlňujících tradicích.

Naopak třeba historická vyprávění Vlastimila Vondrušky jsou úspěšná do značné míry právě proto, že se ve své obhajobě tradic tváří jako okázale subverzivní, kritická a nekorektní — s pomocí odkazů na českou kolektivní paměť demaskují a napadají to, co konspiračně prezentují jako totalitní mocenský systém globálních liberálních elit. Že přitom ve jménu obhajoby obyčejných lidí razí nacionalistickou a iliberální agendu, jen dokládá autorovo šikovné souznění s tepem doby.

V českém veřejném prostoru jsou dějiny, jež se vymykají operačnímu prostoru Ústavu pro studium totalitních režimů, jinými slovy předcházejí zločinům nacismu a komunismu, přítomny na první pohled spíše jen legračně.

To když se Andrej Babiš prochází u Přemyslova pomníku ve Stadicích nebo pomáhá financovat jezdecký monument „největšího Čecha“ v Karlových Varech, když senátor Hraba otevírá výstavu portrétů českých středověkých velikánů nebo spolu s Dominikem Dukou vyhlašuje Izrael za rodiště křesťanství, nebo když se zcela vážně debatuje o obnově pomníku maršála Radeckého.

Bezmoc kulturního liberalismu

Je-li bizarní přehlídka konzervativních instrumentalizací dějin vlastně stručnou zprávou o sílícím mainstreamu, pak odtažitý výsměch těmto pokusům ze strany liberálních elit potvrzuje, že jsou už bohužel v defenzivě.

Dobrým příkladem je projekt Přepište dějiny historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana, kteří blahosklonně kritizují historické kreace české krajní pravice. S cimrmanovsky shovívavým, ale politicky stále bezmocnějším úsměškem vítězů bývalého konce dějin vyčítají Okamurovi, Babišovi nebo třeba Radkinu Honzákovi různé historické nepřesnosti.

Mediální prostor je díky nim bohatý na vědecky poctivou, a navíc žoviálně podanou nápravu výkladových nesmyslů. Ke skutečně podnětnému a inkluzivnímu vzpomínání nebo ke konstruktivnímu využívání dějin však ani jim často nestačí dech — Stehlík takto promarnil řadu příležitostí při působení ve vedení Národního muzea.

Jako by liberálně humanistické dějepisectví uvyklo představě, že může přepisování dějin jen nezávazně glosovat. Štítí se skutečnosti, že pro 21. století je opravdu potřeba dějiny nově vymýšlet — a přepisovat.

U moci, a tudíž i v roli vypravěčů dějin, už jsou dávno jiní. Pro oligarchy fosilního a zemědělského průmyslu je liberální pojetí modernity spolu s příběhem o pokroku a svobodě užitečné, jen dokud neohrožuje jejich pozice. Výsledné převaze konzervativních podání dějin ve veřejném prostoru se proto nelze divit.

Pavel Tykač ve svých historických zamyšleních příkladně čeří vodu kulturních válek, aby zakryl povahu svého podnikání, a odvolává se přitom třeba i na dějinné zákony egyptologa Miroslava Bárty. Ty ruší funkci historie jako vyprávění o možnosti změny a místo toho fixují představu předvídatelných dějinných cyklů, v nichž se střídají kolabující společenství a silní vůdcové, podnikaví jedinci přinášející spásu. V předvolební kampani se Bártovou motivační příručkou pro manévrování dějinami neváhal veřejně zaštítit ani Petr Pavel.

Stejným lifestylovým ornamentem ekonomicko-politického statu quo jsou dějiny i v podání plagiátora a Bártova kolegy Martina Kováře, jenž působí na mediální platformě Daniela Křetínského. Další konzervativní podvodník, Ladislav Kudrna, vede Ústav pro studium totalitních režimů jako jakési národní centrum boje proti kritickému myšlení.

Podobným monologickým patosem jsou charakteristické i některé z projektů mediálně všudypřítomné Paměti národa, spolufinancované Janem Dobrovským, dalším z řady fosilních podnikatelů.

Poučení z 20. století

Proč je z pozic demokratické levice tak obtížné těmto mytologiím konkurovat? Zatímco konzervativní lobby spatřuje v dějinách legitimitu pro svou aktuální ofenzivu, hnutí orientovaná na soudržnost vnitřně rozmanitých společenství a na globální ekologickou udržitelnost tam nalézají jen řadu odstrašujících příkladů.

Putin, Hamás i Netanjahu vraždí pod praporem starověkých nebo středověkých vyprávění, zatímco mnozí milující se lidé spolu dodnes nemůžou žít v manželství a vychovávat děti jenom proto, že o tom kdysi dávno někdo, koho se to vůbec netýká, cosi napsal.

Lidskoprávní zájem usilující o to, aby se po šoa už nikdy žádné masové vraždění nemohlo opakovat, se zvrhl v pravý opak. Snaha zabránit novým genocidám se ukazuje jako neúspěšná, a čím víc mluvíme o poučení z minulosti, tím víc zakrýváme svá selhávání.

Z reakce na antisemitismus se stal nástroj protiarabského rasismu. Přitom mnozí židé se dnes v Evropě opět skutečně cítí ohroženi — úplně stejně jako uprchlíci z převážně muslimských zemí, jež z politických i ekologických důvodů přestávají být obyvatelné.

Nejen ve střední Evropě je v defenzivě také kulturní liberalismus — nikoli vůči extrémní levici, ale radikální pravici. Jenomže zatímco vynálezci tradičních hodnot brojí proti politické korektnosti, cenzuře a zohledňování znevýhodněných identit, k politice státu Izrael se na „svobodném Západě“ cítí oprávněni bez zvláštního ostychu vyjadřovat jen lidé, jejichž předkové přežili Osvětim.

Není kam se vracet

Podobně paralyzující účinek má na možnosti historizujícího jazyka klimatický kolaps. Lobbisté fosilního průmyslu znemožňují debatu o bezuhlíkové ekonomice tím, že varují před návratem do jeskyní, na stromy nebo do středověku. Ve službách inkluzivní nebo sociálně-ekologické politiky se historickým argumentům nedaří platně účinkovat.

Nevyhnutelné soustředění progresivních hnutí na zápas s fosilním průmyslem nás totiž staví do situace, jež v historii nemá precedens. Všechno, co předcházelo průmyslové revoluci, se tváří v tvář zvyšující se koncentraci CO₂ v atmosféře a propadu biodiverzity jeví jako irelevantní a jen málo nápomocné.

Slovy Bruna Latoura z knihy Zpátky na zem si už zkrátka „nemůžeme nadále vyprávět ty samé příběhy“. Dost možná byla Latourova skepse vůči útěšnému a mobilizačnímu potenciálu starých vyprávění přehnaná. Jisté však je, že není kam se vracet. S jeho dojmem, že tentokrát nám už dějiny v úsilí o zajištění obyvatelného a bezpečného prostoru opravdu k ničemu nejsou, bychom se měli poctivě vyrovnat.

Abychom dokázali znovu zabydlet bortící se svět, aniž bychom přitom vymýšleli, kteří lidé by v něm napříště neměli být, potřebujeme vyprávět staré příběhy novým způsobem — a neměli bychom se už bát tu konstrukci přiznat.

Akademické přístupy k dějinám byly v konečně svobodném vědeckém prostředí posledních pětatřiceti let politicky poněkud bezzubé — a proto se teď samy ocitají v ohrožení. Odpor k angažovanosti — reagující asi na povinnou angažovanost předchozích dekád — umetl cestu právě tomu, co je pro demokratickou „volnost, rovnost a bratrství“ největším strašákem: minulosti, a tudíž i budoucnosti kontrolované několika bohatými lidmi.

Stát dal svobodu každému, komu se v kapitalizovatelných lokalitách zachtělo vybagrovat autentické historické vrstvy, a veřejný prostor jsme si nechali zamořit kýčovitými oslavami násilí a náboženského fundamentalismu. Hodilo by se vyzkoušet zase něco jiného.