„Mohli jsme jich zachránit víc.“ Film Jeden život je poctou všem dobrým lidem
Roman VyšanskýŽivotopisný film Jeden život popisuje příběh Nicholase Wintona, který před nacistickými transporty zachránil z Československa 669 židovských dětí. Přesvědčivý a citlivý snímek je poctou všem, kdo skromně a nezištně pomáhají druhým.
Snímek Jeden život (One Life) režiséra Jamese Hawese sleduje dvě dějové linky. Jedna se odehrává v Praze v prosinci roku 1938, kdy se devětadvacetiletý makléř Nicholas Winton v podání Johnnyho Flynna vydává do hlavního města v tu chvíli již mnichovskou dohodou okleštěné republiky.
Otřesen podmínkami, v nichž žijí uprchlíci ze zabraných Sudet, se Winton — i přes počáteční nedůvěru britské vlády, místních humanitárních organizací i uprchlíků samých — pouští do pomoci a s mnoha přáteli a příbuznými, včetně své matky, již ve filmu skvěle ztvárňuje Helena Bonham Carterová, začíná vypravovat vlaky s uprchlickými dětmi do Británie.
Druhá linka děje se odehrává o padesát let později a sleduje devětasedmdesátiletého Wintona, který žije klidný život aktivního seniora. Peče koláč, plave, organizuje charitativní sbírku. Když na popud své manželky nedobrovolně vyklízí svou pracovnu, zavzpomíná právě na svoji práci v Praze.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že je tato dějová linka pouhou vypravěčovou berličkou, opak je pravdou — právě díky této části můžeme vidět, jak Winton, kterého nyní výborně hraje Anthony Hopkins, chápe svou roli v dějinách. Nepřijde mu, že udělal něco výjimečného a naopak si vyčítá, že nedokázal pomoci víc. Dějová linka je zakončena slavnou scénou v britském pořadu That's Life!, kde potkává řadu z těch, které zachránil.
Aby na vzpomínky nepadal prach
Z filmu mi utkvěly v paměti zejména tři scény. Prvně ta, kdy Winton s Doreen Warrinerovou, Trevorem Chadwickem a Marií Schmolkovou plánují první transport dětí do bezpečí. Jde o komorní scénu, v níž Wintonovo přemýšlení naruší jeho spolupracovníci:
„Příliš spoléháš na normální lidi.“
„Já jsem normální člověk. A jsem tady.“
„Já taky.“
Scéna končí přípitkem: „Tak na normální lidi!“
Ve druhé ze scén se již starý Winton setkává se svým starým přítelem Martinem Blakem, mužem, který jej dostal onoho prosince 1938 do Prahy. Když spolu hovoří o své práci v hlavním městě za druhé republiky, usmívají se — jsou rádi, že mohli pomoci, ale zároveň si absolutně nepřipouštějí váhu svých někdejších činů.
Zde se Winton poprvé zmiňuje o tom, že by byl rád, aby se o jeho práci lidé dozvěděli, avšak Blakeův návrh, aby své album dal Wienerově knihovně o holokaustu, odmítá, neboť chce, aby se z minulosti lidé poučili. Nechce, aby album zůstalo ležet na polici „a padal na ně prach.“
Třetí scénou silnou představuje moment, kdy již starý Winton přichází předat své pražské album historičce Elizabeth Maxwellové. Ta v něm nachází jména dětí, které Winton zachránil a překvapeně se ho ptá:
„Vy jste zachránil 669 dětí z Československa?“
„Ano, mohli jsme jich zachránit víc, mít víc peněz a přízeň úřadů...“ přiznává Winton a až poté, co jej Maxwellová konfrontuje s fakty, si nejspíše začíná uvědomovat význam svých činů.
Pocta všem normálním lidem
Jeden život není historicky přesný. Například své dokumenty nepředal historičce Maxwellové Winton sám, nýbrž jeho žena Greta. O to však v tomto případě vůbec nejde. Film totiž není oslavou Nicholase Wintona, nýbrž „normálních lidí“. Těch lidí, kteří pomáhají, i když vůbec nemusejí. Stovek lidí, kteří neváhají, když vidí někoho v nouzi.
Z poslední doby můžeme v evropském prostoru mluvit zejména o stovkách až tisících lidech, kteří se po ruské invazi na Ukrajinu rozhodli pomáhat jak finančně, tak často i poskytnutím útočiště celým rodinám. Můžeme mluvit o dobrovolnících, kteří pomáhali uprchlíkům na polsko-běloruské hranici ve chvíli, kdy se mnozí evropští politici snažili dehumanizovat mrznoucí a hladovějící rodiny na hranicích jako „Lukašenkovu zbraň“ a tvrdili například, že by jejich přijetím Evropská unie ukázala svou slabost.
Právě boj za obyčejnou lidskost proti byrokratické mašinérii a odporu vlády je jedním z hlavních sdělení filmu. Sledujeme Wintona, jak se marně snaží získávat podporu britské vlády, píše zoufalý dopis americkému prezidentovi a bojuje s tím, aby se nezhroutil ve chvíli, kdy se dozví o smrti jedné z dívek, která měla odjet transportem. Jeho matka pak při vybírání peněz ze sbírky pálí v kamnech dopis, v němž je místo peněz pouze vzkaz „Refujews go home!“
Tyto pocity bezmoci zná snad každý, kdo se alespoň částečně přichomýtl k jakékoli iniciativě, jež usilovala o pomoc lidem. Jak trefně zmínil ve své recenzi pro Seznam Zprávy Martin Šrajer: „Člověk si ale při sledování Wintonova boje s protokoly uvědomí, že když je ve hře záchrana lidských životů, postupují dnes mnohé vlády podobně laxně jako před osmdesáti lety. Organizace pomáhající lidem na útěku dál fungují hlavně díky odvaze a odhodlání jednotlivců.“
Jeden život není kritickým vyrovnáním s Wintonovou kariérou, ani historickým velkofilmem s fascinující výpravou či oslavnou hagiografií. Po celých 110 minut snímku máte pocit, že se díváte na obyčejného člověka, který prostě jen dělá vše, co je v jeho silách. A v tom je rozhodně v souladu s přesvědčením, které Wintona provázelo po celý život: vždy se ze všech sil snažit druhým pomoci.