V roce 1996 vyprávěla Australanka Therese Ungarová, přeživší holokaustu, svůj životní příběh tehdy mladé Nadaci Šoa. Narodila se v roce 1923 ve Vídni, na podzim roku 1942 ji s rodinou deportovali do terezínského ghetta a odsud v květnu 1944 do Osvětimi, do sekce BIIb — terezínského rodinného tábora.

Právě tam se stala poprvé v životě svědkyní intimností mezi dvěma ženami: její dvě spoluvězeňkyně se objímaly a líbaly. Setkání s queer sexualitou se Therese Ungarové vůbec nelíbilo. „Chovaly se nanejvýš nepatřičně a byly skutečně velmi kruté,“ popsala v rozhovoru pro Nadaci Šoa. Na dívkách se podle jejího názoru musela podepsat doba strávená v Osvětimi, která pokřivila jejich smysl pro slušné chování. Alespoň takto si to Ungarová i po letech vykládala.

Současně ale o vztahu svých spoluvězeňkyň s jistotou tvrdila, že byl konsenzuální. Přesto jej odsoudila. Kde se tento homofobní předsudek vzal?

Svědectví obětí holokaustu jsou homofobních předsudků ve skutečnosti plná. Nehledě na věk nebo na místo, kde vyrůstaly — v asimilovaných židovských rodinách střední a západní Evropy nebo ortodoxních komunitách východní Evropy — všechny z nich vykreslují queer touhu v táborech a ghettech jako nechutnou a amorální.

Homofobie v pamětech přeživších však byla dlouho tabu, které se snažily nabourat převážně zahraniční feministické badatelky a LGBT aktivistky. Není to jednoduchý úkol, o těchto tématech se píše těžko, neboť k obětem holokaustu tradičně přistupujeme jako k nositelům smíření a bojovníkům proti předsudkům.

Práce těchto smělých akademiček zůstává v českém prostředí takřka neznámá. K jejich základním poznatkům patří, že homofobie přítomná v komunitách vězeňských táborů není — jak by mnozí asi očekávali — produktem nacistické ideologie, přestože Třetí říše homosexuály perzekvovala, a to na základě paragrafu 175, který kvalifikoval sexuální styk mezi muži jako trestný čin.

Dále nenávist vůči LGBT komunitě nelze vysvětlit ani předválečným zpátečnictvím v regionu. Je známo, že v Německu existovalo hnutí za dekriminalizaci homosexuality již za doby Výmarské republiky. Polsko homosexualitu dokonce dekriminalizovalo už v roce 1932. O rok později vyšel v polském překladu i proslulý lesbický román Studna osamění. V Československu kniha vyšla dokonce ve dvou vydáních, a také zde LGBT aktivisté bojovali proti kriminalizaci, i když neúspěšně.

Nemáme-li o těchto lidech svědectví, je to jakoby nikdy nežili

Dobový kontext tedy ukazuje, že homofobie u vězňů koncentračních táborů měla své kořeny přímo ve vězeňské komunitě a jejích mechanismech exkluze a stigmatizace. V násilím protkaném světě táborů lidem pomáhala možnost vymezit se vůči někomu. Antropologové tento projev chování označují jako „othering“, tedy vytváření kategorie „těch druhých, jiných“, kdy „my“ jsme ti dobří a „oni“ ti špatní.

Homofobie měla dalekosáhlé důsledky nejen pro tehdejší vězně a vězeňkyně, ale i pro dnešní společnost a na to, jak vzpomínáme na queer oběti holokaustu. Zaprvé, queer osoby, které byly pronásledovány jako Židé, v příbězích o holokaustu prakticky úplně chybí. Pokud už narazíme na zmínky o nich, bývají vykresleny jako devianti — podobně jako v úvodní vzpomínce. Ještě důležitější ovšem je, že předsudky měly dopad i na veškeré orálně-historické archivy holokaustu.