Homofobie a holokaust. Nenávisti vězně neučili nacisté

Téma homosexuality obětí holakaustu dosud nebylo z více důvodů prakticky zkoumáno. Tak jako bylo možné pro lesbu objevit štěstí v Osvětimi, bylo možno pro Židy před slušnými spoluobčany hledat útočiště v Terezíně. Co si z toho můžeme vzít?

V roce 1996 vyprávěla Australanka Therese Ungarová, přeživší holokaustu, svůj životní příběh tehdy mladé Nadaci Šoa. Narodila se v roce 1923 ve Vídni, na podzim roku 1942 ji s rodinou deportovali do terezínského ghetta a odsud v květnu 1944 do Osvětimi, do sekce BIIb – terezínského rodinného tábora.

Právě tam se stala poprvé v životě svědkyní intimností mezi dvěma ženami: její dvě spoluvězeňkyně se objímaly a líbaly. Setkání s queer sexualitou se Therese Ungarové vůbec nelíbilo. „Chovaly se na nanejvýš nepatřičně a byly skutečně velmi kruté,“ popsala v rozhovoru pro Nadaci Šoa. Na dívkách se podle jejího názoru musela podepsat doba strávená v Osvětimi, která pokřivila jejich smysl pro slušné chování. Alespoň takto si to Ungarová i po letech vykládala.

Současně ale o vztahu svých spoluvězeňkyň s jistotou tvrdila, že byl konsenzuální. Přesto jej odsoudila. Kde se tento homofobní předsudek vzal?

Svědectví obětí holokaustu jsou homofobních předsudků ve skutečnosti plná. Nehledě na věk nebo na místo, kde vyrůstaly – v asimilovaných židovských rodinách střední a západní Evropy nebo ortodoxních komunitách východní Evropy – všechny z nich vykreslují queer touhu v táborech a ghettech jako nechutnou a amorální.

Homofobie v pamětech přeživších však byla dlouho tabu, které se snažily nabourat převážně zahraniční feministické badatelky a LGBT aktivistky. Není to jednoduchý úkol, o těchto tématech se píše těžko, neboť k obětem holokaustu tradičně přistupujeme jako k nositelům smíření a bojovníkům proti předsudkům.

Práce těchto smělých akademiček zůstává v českém prostředí takřka neznámá. K jejich základním poznatkům patří, že homofobie přítomná v komunitách vězeňských táborů není – jak by mnozí asi očekávali – produktem nacistické ideologie, přestože Třetí říše homosexuály perzekvovala, a to na základě paragrafu 175, který kvalifikoval sexuální styk mezi muži jako trestný čin.

Dále nenávist vůči LGBT komunitě nelze vysvětlit ani předválečným zpátečnictvím v regionu. Je známo, že v Německu existovalo hnutí za dekriminalizaci homosexuality již za doby Výmarské republiky. Polsko homosexualitu dokonce dekriminalizovalo už v roce 1932. O rok později vyšel v polském překladu i proslulý lesbický román Studna osamění. V Československu kniha vyšla dokonce ve dvou vydáních, a také zde LGBT aktivisté bojovali proti kriminalizaci, i když neúspěšně.

Nemáme-li o těchto lidech svědectví, je to jakoby nikdy nežili
Dobový kontext tedy ukazuje, že homofobie u vězňů koncentračních táborů měla své kořeny přímo ve vězeňské komunitě a jejích mechanismech exkluze a stigmatizace. V násilím protkaném světě táborů lidem pomáhala možnost vymezit se vůči někomu. Antropologové tento projev chování označují jako „othering“, tedy vytváření kategorie „těch druhých, jiných“, kdy „my“ jsme ti dobří a „oni“ ti špatní.

Homofobie měla dalekosáhlé důsledky nejen pro tehdejší vězně a vězeňkyně, ale i pro dnešní společnost a na to, jak vzpomínáme na queer oběti holokaustu. Zaprvé, queer osoby, které byly pronásledovány jako Židé, v příbězích o holokaustu prakticky úplně chybí. Pokud už narazíme na zmínky o nich, bývají vykresleny jako devianti – podobně jako v úvodní vzpomínce. Ještě důležitější ovšem je, že předsudky měly dopad i na veškeré orálně-historické archivy holokaustu.

Margot a Ditha. Možná to byly právě ony, kdo tolik znechutil Therese Ungarovou. Foto soukromý archiv

Kupříkladu zmíněná Nadace Šoa má ve své sbírce více než dvaapadesát tisíc rozhovorů s židovskými přeživšími – podobných jako ten s Therese Ungarovou –, a přitom skoro ani jeden z nich se nezmiňuje o existenci náklonnosti ke stejnému pohlaví.

To ale samozřejmě neznamená, že mezi přeživšími žádné queer osoby nejsou. Naopak mohu s určitostí říct, že tomu tak je, jen se o tématu neodvážily nikdy promluvit – kvůli heteronormativním očekáváním, která na ně byla kladena. Nemáme-li o těchto lidech svědectví, je to jako by nikdy nežili, jako by za sebou nezanechali žádnou stopu. Pro přeživší genocid je to obzvláště zničující osud. Lidé bez dějin jsou prach.

Před pěti lety jsem se začala zabývat queer dějinami holokaustu. Na začátku jsem si myslela, že vzhledem k brutalitě homofobie budu moct pouze dokumentovat „archeologii ztráty“.

Po pečlivém průzkumu izraelských, českých, německých, rakouských, britských i amerických archivů, rozhovorech s přeživšími a jejich potomky z druhé i třetí generace, jsem ale schopná vyprávět o konkrétních životech a příbězích lidí, kteří se v táborech a ghettech zamilovali do osoby stejného pohlaví nebo s ní měli sex. Příběhy trans osob jsem bohužel nezískala – opět to ovšem neznamená, že neexistovaly.

Toto badatelské téma, které jsem si vybrala, je nesnadné dokonce i v kontextu studií holokaustu. Někteří lidé vám řeknou, že queer historie je nepodstatná a neměli bychom o ní psát.

Další budou dokonce namítat, že homosexualita zneucťuje památku obětí holokaustu. Obdobné poznámky někdy bohužel vyústí nejen v útoky na můj výzkum, ale i na mou osobu, moji kariéru, akademickou etiku, sexuální orientaci či rodinnou historii. Častěji se však naštěstí setkávám s lidmi, kteří byli ochotni změnit svůj názor a souzněli s mým přesvědčením, že je nutné napnout naše úsilí k vytváření inkluzivnější historie, která své objekty nesoudí.

Odhalování queer vztahů v táborech vrhá nové světlo také na fungování vězeňské společnosti. Někteří lidé si uvědomovali, že je stejné pohlaví přitahovalo už před deportací, ale neuměli svou orientaci pojmenovat. Jiným sex sloužil jako nástroj směny za jídlo nebo ochranu. Další zase zjistili, že až díky svému okolí v táboře dospěli k tomu, že se označili za homosexuály.

Podstatné je, že i v těch nejvyhrocenějších podmínkách lidé hledají blízkost, intimitu, náklonnost a sex. S tím se samozřejmě pojí i negativní jevy, jako třeba přítomnost sexuálního násilí. To vše ovšem dokazuje, že sexualita je klíčovou součástí lidského jednání a měla by tedy být i předmětem našeho historického zkoumání.

Šťastná v Osvětimi
Jedením z nejdůležitějších příběhů, který jsem při své práci objevila, vypráví o dívce jménem Margot. Narodila se v Německu, ve čtrnácti letech ji deportovali do Terezína. V táboře potkala svou životní lásku, vídeňskou dívku jménem Ditha.

Margot byla zničená, když Dithu v květnu 1944 převezli do Osvětimi. O několik dní deportovali však deportovali i ji a její rodinu. Obě dívky se opět shledaly a Margot byla podle svých slov „šťastná“ – v Osvětimi. Na začátku července roku 1944 SS uzavřelo Rodinný tábor, kde byly obě dívky vězněny. Margot se rozhodla opustit svou rodinu, která se nepokoušela projít selekcí, a následovala Dithu. Ona byla nyní její rodina.

Anna Hájková a Margot. Archiv Anny Hájkové

Margot a Ditha společně přežily nucené práce v Hamburku i tyfus v táboře Bergen-Belsen. Margot zůstala s Dithou v kontaktu do konce svého života, po válce se odstěhovala do New Yorku a začlenila se do lesbické subkultury v newyorské Greenwich Village. Vdala se, měla děti a později se rozvedla. Před čtyřmi roky se konečně svěřila rodině se svou orientací. „A máš tam ještě něco nového?“ pokrčili rameny.

Její svědectví je vůbec prvním svědectví ženy, která přežila koncentrační tábory a sama se identifikuje jako lesba. Mám nesmírné štěstí, že jsem ji „objevila“, a to i proto, že její narativ nabízí jinou perspektivu než odsuzující pohled Therese Ungarové, která – kdo ví? – se možná rozčilovala nad Margot a Dithou.

Holokaust je ikonickou genocidou dvacátého století. Jeho výklad často podléhá politizaci. Poslední léta se po celém světě objevují další a další pravicoví populisté, kteří prohlašují, že levicová kultura genderové inkluzivity a politické korektnosti vyústí v koncentrační tábory.

Vzpomeňte si na loňskou Terezínskou tryznu, kdy nedávno zesnulý předseda Senátu Jaroslav Kubera, ve svém projevu mluvil o tom, kterak na sebe dnes totalita a nesnášenlivost berou jinou podobu: „Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“ Celosvětová populistická vlna, jíž byl Kubera zástupcem, by místo pro queer dějiny holokaustu nenašla, a ve skutečnosti ani pro žádnou radikální, nepohodlnou historii.

Lidé se často domnívají, že historii tvoří objektivní fakta, je tomu ale naopak: vždy jde o interpretaci. Co do historie patří – tedy, jaké téma je vůbec hodné historického zkoumání – záleží jen na úhlu pohledu. Postavíme do centra našeho chápání českých dějin druhé světové války i perzekuci Romů a Sintů a tábor v Letech? Jsme připraveni mluvit o Češích, kteří se účastnili okrádání, exkluze a udavačství českých Židů?

Reakce ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který zbavil funkce ředitelku Památníku Lidice kvůli příběhu lidické židovské ženy, jež týden před zničením vesnice udala – a tím poslala na smrt do Osvětimi – její nežidovská majitelka domu, je symbolem paniky před jinými než černobílými dějinami.

Jsme ochotni si přiznat, že zacházení ze strany české majority bylo někdy tak brutální, že někteří Židé přijali deportaci do Terezína s úlevou, neboť tak unikli každodenním útokům svých sousedům? Začneme mluvit o sexuálním násilí, které bylo součástí holokaustu, ale i vyhnání sudetských Němců? A začneme se ptát, co to o lidech vůbec vypovídá, přičemž někteří z nich byli našimi prarodiči?

Inteligentní historické bádání nazírané zleva je takové, které se nebojí klást si složité otázky a neuhýbá před psaním ambivalentních dějin, na něž bychom nejraději zapomenuli. Znamená to mimo jiné angažované dějiny věnující se „zapomenutým aktérům minulosti“. Ale důležitější je, že takové inteligentní levicové dějiny nabízejí kritický pohled na přítomnost, a především na nás samé.

Takový přístup nám umožňuje pochopit lidské jednání v jeho rozporuplnosti. Queer dějiny holokaustu odhalují, jakým způsobem lidé reagují na extrémní podmínky, stigmatizaci a vyloučení. Především ale připomínají, jak brutální je být odstraněn z dějin coby společenský odpad.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neděle, 26.Ledna 2020, 18:12:57

"... nenávist vůči LGBT komunitě nelze vysvětlit ani předválečným zpátečnictvím v regionu."

Označení "LGBT" v době, o níž autorka hovoří, vůbec neexistovalo. Pokud bychom třeba o husitech hovořili jako o "levičácích", či dokonce "komunistech", vedlo by to zase tam, kam to už kdysi vedlo.

-------------------------------------------

"Dobový kontext tedy ukazuje, že homofobie u vězňů koncentračních táborů měla své kořeny přímo ve vězeňské komunitě a jejích mechanismech exkluze a stigmatizace."

Vězňové koncentračních táborů byli předtím, než se stali vězni, také součástí nějaké společnosti. Tvrdit, že jejich postoj k homosexualitě vznikl až na základě podmínek v koncentračním táboře, je bezesporu angažované a "zajímavé".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Homofobie" jako kulturní konstrukt i jako slovo je také až pozdějším jevem. Neděle, 26.Ledna 2020, 20:27:30

Šlo nejprve o přeznačení dříve běžně rozšířeného negativního postoje k homosexualitě, dnes už je ovšem ten význam daleko širší.

Je tedy problematické používat slovo "homofobie" pro dobu holokaustu. To slovo patrně tehdy vůbec neexistovalo, negativní vztah k homosexualitě byl většinou běžně společensky akceptován.

Petrasek Milan - penzista

Ano ....pochopit lidské jednání v jeho rozporuplnosti Pondělí, 27.Ledna 2020, 14:39:54

se neobejde bez schopnosti kritického pohledu na přítomnost, a především na nás samé.
Zbývá jen pochopit kdy vzniká a kdy zaniká společenský zájem o tento způsob/formu lidské schopnosti....bych dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Homofobie" postupně mění význam. Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 20:18:43

Z původního odsudku negativního postoje vůči homosexualitě (tento postoj ve společnosti již zeslábl) se mění v odsudek "nesprávných" názorů na homosexualitu a související problematiku, například problematiku adopcí (viz udělení anticeny "homofob roku" významnému dětskému psychologovi Jaroslavu Šturmovi za jeho veřejně prezentovaný názor na potřeby dětí).

V případě vězňů koncentračních táborů má tedy historička Anna Hájková "homofobií" na mysli v té době celkem běžně rozšířený postoj k homosexualitě, zatímco v případě psychologa Jaroslava Šturmy je "homofobií" míněn profesní názor na odbornou problematiku výchovy dětí.

Miroslav Melichar - sś učitel ve výslužbě

LBGT, homofobie a husité Pátek, 31.Ledna 2020, 13:00:2

Pane Nusharte, zde tedy jako usmiřovač nevystupujete. Takže to zkusím já, i když pro mne je to poloha atypická.
Začnu husity: Husité jistě nebyli komunisté, ale můžeme říct (napsat), že husité žili ve středověku? V jejich době pojem středověk ještě nebyl, ale my jej na tu dobu používáme. Proto myslím, že termín homofobie lze použít pro označení negativního postoje k homosexualitě i v dřívějších dobách. Že se určitý společenský jev časem mění, to je jistě pravda. Možná, že homofobie je extrémní stanovisko, negativní postoj může být i mírnější. J. Šturma ale určitě vyjadřuje negativní postoj vůči homosexualitě, možná není vyslovený homofob.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středověk a komunisté Pátek, 31.Ledna 2020, 18:13:6

Trochu mě mrzí, pane Melichare, že pouhé vyjádření osobního názoru je už snad vnímáno jako neslučitelné s rolí "usmiřovače".

K té věci samotné bych řekl, že pojmenování "středověk" používáme podle mě pro označení určité epochy - viděno z naší ČASOVÉ perspektivy. Té perspektivě času se nelze vyhnout, je daná.

Když se ale budeme (jako kdysi) snažit vyvolávat dojem, že husité byli vlastně jakýmisi prvními komunisty, jde o perspektivu ideologickou, kterou si člověk volí sám (pokud ji ovšem vůbec reflektuje a nebere to jako samozřejmou přirozenost).

Miroslav Melichar - sś učitel ve výslužbě

Poděkování a uznání Sobota, 1.Února 2020, 16:32:43

Mám potřebu vyjádřit Anně Hájkové uznání za její mimořádnou práci. Myslím, že jde o významný příspěvek k dějinám holokaustu. Děkuji Vám!

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 1.Února 2020, 19:42:20

Chápu a respektuji Váš postoj, pane Melichare, ale nesdílím ho.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 13.Února 2020, 10:17:39

"... Murray rovněž upozorňuje, že termín „LGBT komunita“ je zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že lesby, homosexuálové, bisexuálové a trans lidé tvoří nějaké společenství. Opak je pravdou..."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 13.Února 2020, 12:38:0

To máte pravdu, pane Nusharte. Kdysi jsem četla, že existuje například organizace katolických homosexuálů, kteří se sice hlásí ke své homosexualitě, ale zároveň odmítají politické požadavky LGBT.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.