↗

V Terezíně vznikla silně hierarchizovaná společnost s téměř neprostupnými hranicemi mezi jednotlivými skupinami, které samy sebe definovaly na základě etnické příslušnosti a dále prestiže odvozené od přístupu k materiálním zdrojům a mocenskému vlivu. Foto FB United States Holocaust Memorial Museum

Západní civilizace si 27. ledna již tradičně připomíná přibližně šest milionů židovských obětí holokaustu a miliony dalších obětí nacismu. Také proto, aby byli její příslušníci schopni zamezit budoucím genocidám.

Mezinárodní den památky obětí holokaustu symbolicky připadá na výročí osvobození nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) sovětskou armádou. V době, kdy první rudoarmějci odhalovali pověstnou továrnu na smrt na Německem anektovaném polském území, nebyl však holokaust ještě u konce.

V tehdejším Protektorátu Čechy a Morava si židovští vězni v ghettu Terezín teprve tehdy začali nesměle připouštět možnou pravdivost zvěstí o masovém vyvražďování v plynových komorách. Ty se potvrdily až s příchodem přeživších pochodů smrti v následujících měsících. Terezín, který se stal v poválečné době českým zhmotněním představ o koncentračních táborech, byl v této době ve skutečnosti posledním fungujícím ghettem. Rudá armáda jej osvobodila až 9. května 1945.

Česká společnost si při poválečném vyrovnávání s vlastními četnými válečnými traumaty vytvořila o Terezínu mýtický příběh, jehož výchovná a hrdinská podstata doposud značně zastírá skutečnou podobu života v ghettu. A bohužel také ovlivňuje jeho vědecký výzkum. Přestože by se mohlo zdát, že po více než osmdesáti letech nelze o Terezínu napsat nic objevného, převládající sdílené obrazy ukazují převážně šokující utrpení nebo romantizované hrdinství.

„Utrpení nečiní z lidí hrdiny.“ Touto myšlenkou by se dala vystihnout kniha Poslední ghetto historičky Anny Hájkové, která se zaměřila na výzkum jednání, mentalit a vzorců chování obyčejných lidí v neobyčejných podmínkách. Také v mezních situacích nejsou jedinci atomizovaní, ale vytvářejí společnost. Její každodennost je ohniskem těchto nových a zcela převratných dějin terezínského ghetta.

Výsledkem mnohaletého studia, při němž česko-britská historička shromáždila a probádala prameny sepsané v devíti jazycích a pocházející ze 76 veřejných a 23 soukromých archivů, jež se nacházející v 10 zemích na třech kontinentech, jsou ucelené dějiny Terezína mezi léty 1941 a 1945.

Kromě empiricky bohatého a podrobného přehledu nacistické administrativy, židovské samosprávy či transportů do vyhlazovacích táborů využila Anna Hájková tuto širokou pramennou základnu k tomu, aby poskytla široký prostor kaleidoskopu hlasů samotných příslušníků terezínské společnosti.

Tyto obyčejné oběti přitom nijak neheroizuje, ale naopak bez jakéhokoliv sentimentu popisuje všechny jejich rozpaky, váhání či poklesky. Zároveň jejich jednání ale nijak nesoudí, nýbrž systematicky analyzuje. Tento stroze vědecký přístup nicméně vyvažuje její radikální empatie, umožňující stále dokola hledat odpovědi na otázku proč určití lidé jednali takovým způsobem, že bychom jej dnes byli schopni bez rozmyslu označit za nemorální.

Autentická zkušenost

Obrat zpět k autentické lidské zkušenosti jí umožňuje polemizovat s etablovanými koncepty choiceless choices předního amerického odborníka na holokaust Lawrence Langera nebo Eigensinn německého historika a klasického představitele dějin každodennosti Alfa Lüdtkeho.

Podle Anny Hájkové totiž obětem nelze upírat svébytnost jejich činů tím, že je budeme vnímat jako důsledek absolutní bezvýchodnosti či jakési vzdorovité svéhlavosti. Naopak je podle ní nutné je vnímat jako zcela vědomá rozhodnutí, jež byla součástí plnohodnotného lidského jednání, jakkoliv se uskutečňovalo v namnoze zcela bezprecedentních podmínkách.

Tento přístup ovšem neznamená, že by se kniha utápěla v bažinách svévolných výpovědí z minulosti nebo se vznášela v konceptuálním vakuu naivního empirismu. Rozhodnutí zkoumat oběti holokaustu jako každou jinou lidskou společnost naopak poskytuje jejím závěrům dostatečný přesah jak k dějinám holokaustu, tak k dějinám společnosti jako celku.

Anna Hájková se skrze analýzu jedinečného vztahuje k obecnému, čímž nepochybně bezezbytku naplňuje maximu dějin každodennosti. Zkoumáním sociálních struktur na mnoha příkladech přesvědčivě dokazuje, že ustálená a určující vyprávění o ghettu vypovídají mnohem spíše o pozdějším, zejména českém poválečném vyrovnávání se s minulostí než o přímé reakci na extrémní zkušenost holokaustu.

Ač nezúčastněné, tak až téměř bezprostřední pozorování proměn terezínské společnosti jí přitom umožnilo odkrýt každodennost v celé její rozporuplnosti. Přibližně v období mezi léty 1943 a 1944 se totiž život v ghettu uklidnil a zevšedněl natolik, že se vytvořila plnohodnotná společnost se svými velkými vyprávěními, zvyky, ustálenými vzorci chování a jednání, solidaritou, ale také s předsudky a všeprostupující nerovností.

Etnicita a gender

Pro Annu Hájkovou jsou přitom při analýze mezilidských vztahů v ghettu klíčovými pojmy etnická, třídní a genderová příslušnost. Mimoto ale čtenáře srozumitelně seznamuje také s každodenností v užším smyslu, jako bylo stravování, péče o zdraví nebo kultura a volný čas.

Zjednodušeně řečeno uspořádání terezínské společnosti v krátkém období relativní stability podle Anny Hájkové odráželo jak tvářnost meziválečné evropské společnosti, z níž shromáždění Židé pocházeli, tak povahu specifických podmínek nesvobodného života v ghettu, který řadu dříve zanedbatelných rozdílností vyostřoval do krajnosti.

Namísto židovské jednoty v utrpení, již by očekával naivní pozorovatel, vznikla silně hierarchizovaná společnost s téměř neprostupnými hranicemi mezi jednotlivými skupinami, které samy sebe definovaly na základě etnické příslušnosti a dále prestiže odvozené od přístupu k materiálním zdrojům a mocenskému vlivu, jakkoliv relativně omezené mohly být, a délky pobytu.

Na pomyslné špičce této společenské pyramidy stanuli zdraví mladí muži z českých zemí, zejména členové tzv. Aufbaukommanda, kteří se podíleli na výstavbě terezínského ghetta. Přesně na opačném konci se naopak ocitli přestárlí a nemocní převážně z Německa a Rakouska bez ohledu na pohlaví. Anna Hájková přitom přesvědčivě dokládá, že příslušnost k jednotlivým etnicko-třídním skupinám byla přímo úměrná naději na krátkodobé přežití.

Přes čtyři pětiny Židů starších 65 let z Německa a Rakouska v Terezíně zemřelo. Oproti mladším a pracujícím dostávali snížené příděly jídla, v přelidněném ghettu na ně zbylo nejhorší ubytování na půdách, kde přežívali v otřesných hygienických podmínkách. Z protekčních sítí byli předem vyloučeni jednak kvůli svému ne-českému původu, jednak kvůli věku.

Mladší obyvatelé ghetta k nim nechovali žádnou úctu a zejména na nemocné pohlíželi s odporem. Ten vystihuje citovaný obrat v deníkovém záznamu tehdy dvacetiletého Pavla Fischla, že jsou „vlastně už mrtví“. Terezínská „zlatá mládež“ si naproti tomu užívala na terezínské podmínky velmi pohodlného a spokojeného života.

Mladí čeští muži měli většinou dobré zaměstnání s přístupem k vedlejším materiálním zdrojům, pro ochranu svoji a svých blízkých využívali širokou síť známostí. Navzdory omezeným vězeňským podmínkám si vytvořili prostor pro volný čas, v němž se věnovali kultuře nebo sportu či navazování milostných vztahů.

Právě na sexuálních vztazích dokládá Anna Hájková, jak ohromnou důležitost nabývala genderová identita v dehumanizujících a extrémních podmínkách života v ghettu, přičemž poukazuje také na její mocenský rozměr. Pro mladé české muže byl milostný život ústřední součástí jejich maskulinního sebepotvrzení. Jako terezínská elita si navíc mohli vytvořit soukromý prostor pro intimitu, k čemuž v ideálním případě využívali vlastní „kumbál“.

Až ironicky přitom působí, že tyto soukromé pokojíčky byly vybudovány na půdách, dříve obývaných přestárlými. Ačkoliv čeští mladíci randili převážně s českými dívkami blízkými jejich „partě“, navazovali četné, ač značně nerovné milostné vztahy také s „cizinkami“. Mladí Češi vnímali „cizí“ dívky kvůli jejich podřadnějšímu postavení jako dostupné objekty pro nezávazné sexuální rozptýlení.

Terezínská společnost sice podobně rozvolněnou morálku mužů všeobecně tolerovala, oproti meziválečnému vývoji ale i tak byla silně konzervativní, sexistická a homofobní. Ženy projevující se emancipovaně mohly velmi rychle přijít o dobrou pověst, čímž se vystavovaly nebezpečí vyloučení z důležitých sociálních vazeb, podobně jako osoby podezřelé ze stejnopohlavní náklonnosti.

Propojení a rozdělení

Terezínská společnost byla podle Anny Hájkové zároveň jak hluboce rozdělená, tak vzájemně silně propojená. Jednotlivé skupiny od sebe odděloval věk, délka pobytu, gender, sociální kapitál a zejména etnicita. Vzájemná sounáležitost komunity naopak vyvěrala z velkého vyprávění o ghettu, vzorců jednání a chování spojených se společným osudem. Ty ale byly kulturně podmíněné a jejich sdílení upevňovalo vlastní identitu jednotlivých skupin terezínské společnosti, které se zároveň vzájemně vymezovaly vyloučením a stigmatizací jinakosti.

Třídní vědomí bylo v Terezíně výrazně etnizované a etnicita byla silně spojena s postavením ve společnosti, tedy s třídou. Výše popsaný status quo byl nicméně velmi křehký a pomíjivý, protože hlavní funkcí Terezína jako tranzitního ghetta byly následné transporty vězňů do míst vyvražďování.

Ačkoliv prozření ohledně údělu osob opouštějících ghetto přišlo až později před koncem války, představovaly transporty fatální stresor. Seznamy byly zpočátku předmětem vyjednávání, do nějž významně zasahovala židovská samospráva a ostatní táborová administrativa. Dokud mohly protagonisté protekčních sítí poskytovat nutnou ochranu, bylo složení vybraných vězňů značně ovlivňováno výše uvedenými nerovnostmi.

Zásadní změnu nicméně přinesly transporty na podzim 1944. Bývají označovány jako „likvidační“, protože s nimi ghetto opustila většina jeho populace. Jejich provedení plně převzala nacistická administrativa a táborová SS, která se s cílem zamezit možnému povstání zaměřila nejdříve právě na mladé a zdravé vězně, tedy představitele dřívější elity. Tyto transporty představovaly naprostý teror a konec Terezína s jeho mikrokosmem.

Právě v tomto okamžiku rozpadu dřívější každodennosti zachytila Anna Hájková klíčový moment plnohodnotného jednání obětí holokaustu. Lidé totiž všeobecně nechtějí být osamoceni a nejistota zvyšuje jejich potřebu pevné osobní vazby. Mít v někom oporu nebo být někomu oporou. Hrozba, byť přechodné, ztráty jistého domova donutila vězně najednou rozhodnout s kým se cítí spřízněni natolik, aby s ním ghetto opustili, nebo se v něm naopak snažili setrvat.

Možná překvapivě přitom může působit zjištění, že rodinná pouta v tomto rozhodování hrála podstatnou roli pouze v případě rodičů a nezletilých dětí. Mezigenerační solidarita dospělých k rodičům nebo prarodičům velmi rychle ustoupila svazkům s milostnými partnery, kamarády nebo politickými souputníky.

Bezmocnost lidí prožívaná při těchto bezvýchodných volbách přitom neznamená, že byli bezmocní nebo neměli žádnou jinou možnost. Jakkoliv se nám dnes může zdát, že se některá rozhodnutí vzpírají morálce, vypovídají daleko více o extrémnosti tehdejší situace. Nikoliv o pravé podstatě jim vystavených jedinců, kteří by proto neměli v žádném případě být jakkoli odsuzováni.

Anna Hájková ve své knize zcela přesvědčivě dokázala, že opravdového poznání lidské společnosti v extrémních podmínkách nelze dosáhnout uplatňováním předem připravených morálních kategorií hrdinů a padouchů. Do popředí svého výzkumu vynesla jednání konkrétních lidí, které je nutno vnímat zcela vážně, podobně jako jejich bezmocnost.

V každodennosti terezínského ghetta se podle ní ukazuje, že čím více omezené a vynucené jsou naše volby, tím větší důsledky pro nás mají. S tím narůstá jak síla našich rozhodnutí, tak i naše zodpovědnost. Kromě toho, že je její kniha skvělým příspěvkem k dějinám holokaustu, ukrývá v sobě řadu zjištění, odkrývajících snad samotnou niternou podstatu lidské společnosti.

Mimo jiné nám připomíná, jak křehké jsou společenské vazby a nakolik jsou závislé na stabilitě vnějších podmínek. Zkušenost pronásledování, bezpráví a bezmoci přitom nezvyšuje pochopení jednotlivců pro utrpení ostatních ani celkovou soudržnost společnosti. Spíše naopak.

Do Terezína poslali nacisté přes 143 tisíc Židů, z nichž více než polovinu představovali ti z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Přibližně 34 tisíc lidí zemřelo přímo v ghettu, dalších více než 87 tisíc bylo posláno do vyvražďovacích táborů na východě. Nad hrozivým mementem, které západní civilizaci všechny zemřelé i přeživší oběti holokaustu nejen z Terezína zanechali, se můžeme zamyslet právě při četbě literárně vytříbené a intelektuálně brilantní knihy o posledním ghettu.

Kniha Poslední ghetto historičky Anny Hájkové vyjde česky v březnu v nakladatelství Kalich. Anglický originál The Last Ghetto vyšel v nakladatelství Oxford University Press.