↗

Mezi prvními kroky k nápravě na trhu s potravinami by měla patřit kontrola dlouhodobého skladování obilí a propojení producentů s mlynárenským a pekárenským byznysem a jejich vlivu na cenotvorbu. Foto Chmee2, WmC

Před několika měsíci jsem zde vyslovil skepsi ohledně tvrzení vládních činitelů a reprezentantů obchodu, že snížení DPH na potraviny o tři procentní body povede ke snížení cen pro konečného spotřebitele.

K této skepsi mě vedla úvaha o přetrvávající poměrně vysoké míře inflace, navíc tu a tam „vylepšené“ různými konsolidačními balíčky, a zejména stav trhu s energiemi. Stát zde vlastní podstatnou část největšího energetického hráče na trhu, který navíc produkuje i relativně levnou elektrickou energii, ale přitom nedokáže zajistit pro občany a firmy odpovídající cenu. Naopak v těchto ukazatelích patříme k nejdražším v rámci Evropské unie. Smutné je toto srovnání zejména se Slovenskem, se kterým máme společné „energetické“ kořeny.

Oligopolní charakter trhu

Přechodné zlevnění potravin, které v minulých měsících proběhlo, je v podstatě pravidelně opakujícím se trendem, který souvisí s koncem zemědělského výrobního cyklu a je nutné ho racionálně posuzovat z tohoto hlediska, a nikoli nadšeně halekat nad dosaženými „úspěchy“ vládní restriktivní politiky. Dopad obou jevů je ve svém součtu minimálně rovnocenný, ale spíše vyšší než proklamovaná tři procenta snížení daně.

Nyní se blíží konec roku, konsolidační balíček je schválen, parametry nového rozpočtu narýsovány. Možnost, že by se nějakým významným způsobem mohly proměnit vztahy na trhu s potravinami, je nereálná — a přiznejme si, zejména z pozice stávajících aktérů jsou jakékoli změny i nechtěné. Nadále přetrvává oligopolní charakter trhu s nízkou konkurencí, a zejména v obchodní sféře se sklony ke vzájemnému kopírování „osvědčených“ nekonkurenčních praktik.

Je tedy na místě diskutovat, co s tím. Pokud chce vláda opravdu snížit cenu potravin, ale i léků a dalších věcí nezbytných k životu, pak musí u těchto komodit místo předkládané kosmetické úpravy razantně snížit DPH. Výpadky v příjmech pak nahradit znovuzavedením EET nebo jiného podobného opatření, standardním zdaněním občanů a firem včetně spravedlivé progrese, více daňově zatížit oligopoly a nadnárodní firmy.

Vedle toho je nutno přestat se spoléhat na neviditelnou ruku trhu a její působení, přestat věřit na různé dobrovolné kodexy správného chování, proklamovanou transparentnost vztahů a podobně. Podobných slibů bylo učiněno v minulosti hodně a splněn nebyl prakticky žádný. Přesvědčil se o tom nyní znovu i ministr zemědělství Marek Výborný se svojí iniciativou za transparentní zveřejňování cen.

Opatření k posílení zdravého tržního prostředí

Je proto nejvyšší čas podobné věci nařídit zákonem a zavést povinnost transparentního sdílení a evidence cen, zatím jen pro potřeby regulačních orgánů. Pokud to nepomůže, lze nařídit obchodníkům povinné zveřejňování nákupních cen. Takový krok se možná nebude líbit fundamentálním zastáncům různých obchodních tajemství a volných smluvních vztahů, ale na hrubý pytel je občas potřeba i hrubá záplata.

Příslušné regulační orgány, zejména Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a ministerstvo financí, by měly začít daleko přísněji posuzovat jednání jednotlivých aktérů trhu i mezi zpracovatelskými podniky a koneckonců i některými zemědělskými prvovýrobci, zvláště těmi, kteří jsou schopni ovlivňovat celou výrobkovou vertikálu. Podívat se například na „tržní konkurenci“ v oblasti dlouhodobého skladování obilí a propojení s mlynárenským a pekárenským byznysem a jejich vliv na cenotvorbu.

Bylo by třeba se zaměřit i na velikost různých finančních transferů od „našich“ obchodníků směrem k jejich zahraničním matkám. Třeba by nám zjištěné údaje pomohly vysvětlit rozdíly v cenách u srovnatelných produktů u nás a v zahraničí. Měli bychom také porovnat efektivitu zpracovatelského průmyslu se zahraniční konkurencí a poctivě analyzovat, kde a proč zaostáváme.

Nejde o zpochybňování principů tržní ekonomiky, ale o to, že jeden z jejích základních postulátů — rovná konkurence — zjevně nefunguje. Proto musí nastoupit veřejná kontrola a regulace. Současně si musíme připustit, že naším domovem je celá Evropská unie a velmi by prospělo, aby některé mechanismy cenové regulace a kontroly či daňové politiky byly skutečně celoevropské.