↗

České zemědělství se patrně i v dohledné době bude opírat o větší podniky, což ovšem samozřejmě neznamená, že by se vyhnuly nutné ekologické adaptaci. Foto Johan Neven, Flickr

Ve zprávách jsme se dozvěděli, že mírně poklesla inflace, stejně jako ceny potravin. Česká republika zápasí s jednou z nejvyšších inflací v celé Evropě již dlouho a její aktuální téměř desetiprocentní výše, nad níž nyní jásají provládní média, různí poradci a bankovní analytici, rozhodně není důvodem k oslavě. Nechme však protentokrát inflaci stranou a soustřeďme se na ceny potravin, jež jsou ale podobný případ.

Potraviny a jejich ceny jsou v České republice citlivým tématem. Je to dáno jak určitou kulturní tradicí, tak také tím, že jejich podíl ve spotřebním koši je poměrně vysoký. V některých sociálně citlivých skupinách je navíc násobně vyšší. Jinými slovy, chudší vydávají za potraviny téměř veškeré své příjmy, které jim zbudou po zaplacení bydlení a energií, a přesto jim mnohdy ani to nestačí na důstojný život.

V důsledku vysokých cen potravin dochází k hlasité polemice o tom, který článek v řetězci zemědělec — zpracovatel — obchodník si pro sebe „utrhl“ nejvíc. S tím samozřejmě souvisí i otázka, zda je v České republice možné produkovat dostatečné množství kvalitních a cenově dostupných potravin.

Kdo za to může?

Nedávno publikovaný kontrolní nález Úřadu pro hospodářskou soutěž v podstatě konstatoval, že ve vertikálním řetězci přenesli všichni aktéři zvýšené náklady víceméně rovnoměrně a nepotvrdila se tak teze, že za vše můžou obchodníci.

Jiné analýzy však zároveň ukazují, že ve většině případů šlo především o testování toho, co trh a spotřebitel ještě „unese“, a jako jednu z významných příčin inflačních tlaků odhalují růst firemních marží v převážně oligopolním prostředí.

Leccos nám o situaci na trhu s potravinami prozradí srovnání cenové úrovně s našimi sousedy. Porovnáním kontrolních nákupů se ukazuje, že čeští spotřebitelé jsou sice o chlup v lepší situaci než slovenští, ale v porovnání cenami v Německu, Rakousku a především druhdy vysmívaném Polsku výrazně zaostáváme. Potvrzuje to také růst karetních plateb za potraviny a obecně věci denní potřeby v zahraničí, jež podle zprávy České spořitelny vykazuje až osminásobný nárůst objemu.

DPH za potraviny můžeme nyní ponechat stranou, protože rozdíly v jejích sazbách opravdu nemohou vysvětlit rozdíly v cenách, a to i přesto, že české DPH za potraviny je velmi vysoké, a dlouholeté volání, například sociální demokracie, po jejím snížení zůstává nevyslyšeno.

Hlavní příčiny vysokých cen potravin v České republice proto musíme hledat v efektivitě a výkonnosti českého zemědělství, efektivitě zpracovatelského průmyslu a organizaci obchodu.

Co se týče zemědělství, není jeho efektivita v České republice nijak špatná. Stále do jisté míry využíváme výhodu „z rozsahu“, danou historicky vzniklou velkovýrobní strukturou zemědělství.

Dnes však v tomto ohledu narážíme na ekologické limity, zejména v souvislosti s rozlohou produkčních bloků, poměrně velkými škodami způsobenými erozí a poklesem půdní úrodnosti, což má za důsledek malou biodiverzitu doprovázenou nízkou adaptabilitou na klimatické změny.

Nelze však velké zemědělce takříkajíc házet do jednoho pytle s takzvanými agrobarony — ostatně i mnoho rodinných farem má velmi podobnou výrobní organizaci.

Agrobaroni nejsou totiž definováni jen velkou výměrou obhospodařované půdy, ale především tím, že ovládají celou výrobní vertikálu od dodávek vstupů, přes primární zpracování a skladování, až po finální zpracování zemědělských surovin.

Ať se nám to líbí, nebo ne, české zemědělství se bude i v dohledné budoucnosti opírat o větší podniky a farmy, což ovšem samozřejmě neznamená, že by se tyto podniky vyhnuly nutné ekologické adaptaci.

Zisky rostou zpracovatelům a obchodníkům

Výkonnost a efektivita domácího zpracovatelského průmyslu je otázkou, kterou zatím nikdo spolehlivě nezodpověděl, ale právě zmíněný cenový rozdíl mezi polskými a českými potravinami v tomto směru ledacos napovídá. Zatímco v případě zemědělců máme k dispozici poměrně podrobné údaje, u zpracovatelů podobně podrobné údaje postrádáme.

Nicméně z dostupných údajů vyplývá zcela jasně, že zatímco ještě nedávno zpracovatelé brečeli a hrozili kvůli vysokým cenám energií bankroty, dnes ti samí vykazují enormní nárůst zisků. Zejména v případě notorického stěžovatele na Fialovu drahotu a rádoby ochránce „prostého“ lidu, pana Babiše, je to zcela zjevné a zákeřné.

Zatímco však zisky zemědělských prvovýrobců, kteří nedisponují vertikálním propojením, časem nutně klesnou, zpracovatelé a obchodníci budou díky svému postavení na trhu nuceni pouze k drobné korekci cen a zisky si uchovají. Jinými slovy, ceny potravin se na původní úroveň vrátí jen těžko.

Pokud zpracovatel navíc ovládá velkou část trhu s příslušnou komoditou a ještě k tomu i prvovýrobu a skladování, je jeho pozice dokonce i vůči obchodním řetězcům těžko otřesitelná. V České republice je typickým příkladem vertikální propojení pekárenských podniků skupiny AGROFERT, která kontroluje dlouhodobé skladování obilí i významné mlynářské kapacity. Není náhodou, že nejdříve — a nutno říci, že do jisté míry spekulativním způsobem — se zvyšovaly ceny mouky.

Kdepak tržní prostředí. Oligopol

Rozhodujícím článkem českého trhu jsou obchodní řetězce, neboť přes ně „proteče“ přes 75 % maloobchodních tržeb. I zde můžeme vidět rozdíl proti Polsku, kde je maloobchod více diverzifikovaný, a tedy i více konkurenční.

Příčiny vyšší cenové hladiny potravin v České republice je proto třeba vidět zejména v oligopolizaci výrazné části trhu a nedostatečné konkurenci na všech úrovních výrobní vertikály.

S oblibou nazýváme naši ekonomiku tržní a odvoláváme se přitom na cenotvornou efektivitu trhu. Tyto školské poučky ale platí pro ideální trh téměř dokonalé konkurence, což náš trh s potravinami a jeho organizace nesplňuje ani náhodou. Na českém trhu o cenách potravin rozhoduje několik velkých hráčů a jde tedy o učebnicový příklad oligopolu.

Potřebujeme proto hledat cesty k rozumné regulaci tohoto trhu. Začít bychom mohli sledováním marží a jejich rozdělením na výrobní vertikále, aby měl stát v budoucnu dostatek informací a mohl zasáhnout například v okamžiku vzniku tržních deformací, zneužití silného postavení na trhu nebo vzniku inflačních tlaků.

Pomohla by samozřejmě i novela zákona o významné tržní síle, která by se vedle regulace vztahu mezi účastníky trhu zabývala i efektivní ochranou spotřebitele, který je konečnou a víceméně bezbrannou obětí současného „trhu“.

Napříště by vláda měla mít také odvahu včas zastropovat ceny energií, jejichž nekontrolovaný růst byl jednou z hlavních příčin vzniku současné inflace.

Dnes nám místo toho raději vládní expert a poradce premiéra radí, abychom jezdili nakupovat do zahraničí. V situaci, kdy hledáme každou korunu, je to rada mírně řečeno zhovadilá. Ti čeští spotřebitelé, kteří tak činit mohou, a v důsledku nečinnosti české vlády jim nic jiného nezbývá, tak již činí, a zbytek populace, který za nákupy do ciziny vyrazit nemůže, je pánům z pětikoalice a oligarchům z ANO podle všeho ukradený.