↗

Až dostudují, čekají je léta otročení s nadměrnými přesčasy v nemocničním provozu. Jsou totiž nejlevnější a mají nejmenší možnost se vzepřít. Foto FB Lékařská fakulta MU Brno

Současná novela zákoníku práce, zdvojnásobující u lékařek a lékařů množství „dobrovolně“ dohodnuté práce přesčas až na 832 hodin ročně, může mít zcela protichůdný účinek, než zákonodárce zamýšlel a očekával. Namísto systematické dlouhodobé kultivace pracovních podmínek ve zdravotnictví se na poslední chvíli lepí díry. Dosud se zákon nejrůznějšími účetně a úředně kreativními způsoby obcházel — například uzavíráním dohod o pracovní činnosti či o provedení práce na prakticky identickou pracovní náplň, na jakou byla již vypsána pracovní smlouva. Nyní byla dosud protizákonná nadlimitní přesčasová práce ve zdravotnictví legalizována.

Tato legalizace ani zdaleka neřeší příčiny problému extrémního množství přesčasové práce ve zdravotnictví. Právě naopak jen snímá tlak na jakoukoliv pozitivní změnu, proto vyvolala vlnu nevole mezi lékařkami a lékaři — zejména mezi těmi mladými, protože ti mají dané změny odnést nejvíc. V naprosté většině případů právě lékařky a lékaři před atestací pokrývají největší množství služeb. Jsou totiž nejlevnější, jak se zcela nepokrytě nechal slyšet ředitel největší nemocnice v České republice.

Lékařky a lékaři ve specializační přípravě jsou tak zcela oprávněně skeptičtí vůči oné dobrovolnosti. Moc dobře vědí, v nakolik nevýhodné vyjednávací pozici jsou, než získají atestaci, a co dokáže trocha nátlaku ze strany vedení oddělení či kliniky. Tuto mocenskou nerovnováhu se současná hromadná iniciativa Lékaři jsou jenom lidi snaží změnit. Pokud totiž nadlimitní přesčasy vypoví deklarované tisíce lékařek a lékařů, systém to pocítí a nemocnice nepokryjí svůj provoz.

Mladí lékaři a lékařky jsou nejzranitelnější

A to může být jenom předzvěst věcí příštích. Zkusme se nyní vcítit do kůže mladé lékařky či mladého lékaře, kteří pracují v nemocnici, plní si všechny pracovní povinnosti včetně četných služeb, chodí na stáže, absolvují povinné kurzy, aby jednoho krásného dne mohli složit atestační zkoušku. Nakonec ji úspěšně zvládnou. Stávají se dle zákona nezávislými, plně odpovědnými odborníky ve svém oboru. Tedy žádaným zbožím na zdravotnickém trhu. A spolu s tím si mohou nyní vybrat, zda budou pokračovat v zaměstnání ve velkém klinickém provozu za relativně nízký plat, s přesčasy a nočními směnami na úkor svého osobního a rodinného života, anebo odejdou do soukromého ambulantního sektoru, který jim poskytne více peněz za méně práce. Jak se asi rozhodnou?

Už nyní mám zprávy od některých svých kolegyň a kolegů, že po atestaci odejdou z nemocnice, nebo to přinejmenším zvažují. Pokud se tento trend rozšíří, nemocnice přijdou o „střední třídu“ svého lékařského stavu. Zůstanou jim totiž jen přednostové a primáři, kterým z jejich pozice současný systém může vyhovovat nebo jim alespoň tolik nevadí, a třída „otročících“ mladých lékařek a lékařů, kteří si ze své zranitelné pozice před atestací nemohou moc vyskakovat.

Anebo mohou, ale jedině masově, jako se to nyní děje v rámci akce Lékaři jsou jenom lidi. Síla mladých doktorek a doktorů je totiž v číslech. Pokud se současné uvažování na politické úrovni a ve vedeních jednotlivých nemocnic a klinik nezmění a nezačne se se zaměstnanci rozumně diskutovat o jejich potřebách a požadavcích, pak opravdu hrozí, že se zajištění nonstop poskytované zdravotní péče v mnoha či většině z nich stane jen zbožným přáním.

Důvody, proč lékařky a lékaři — a bezesporu se to bude týkat i nelékařských zdravotnických pracovníků — nyní vypovídají dle zákona čistě dobrovolnou přesčasovou práci, nelze brát na lehkou váhu. Zákonodárci, managementy zdravotnických zařízení i zdravotníci se musí snažit najít společnou řeč a zlepšit pracovní podmínky a společenskou kulturu v nemocnicích, zefektivnit pracovní postupy, ulehčit zdravotníkům od administrativní zátěže a lépe finančně ohodnotit jejich práci práci. Zdravotníci musí mít možnost lépe sladit pracovní a osobní život zejména s ohledem na péči o dítě. K tomu by napomohla zvláště možnost práce na částečný úvazek či flexibilnější pracovní doba. Nelze nadále zanedbávat ani potřebu psychologické podpory, mentoringu a péče o duševní zdraví zdravotníků.

To, jaké strategie nyní vláda zvolí, rozhoduje o budoucnosti veškeré zdravotní péče v České republice. Bez zdravotníků totiž zdravotnictví fungovat nebude.