↗

Televizní divák tak, jak si jej představuje většina politické scény, je spíše muzeální kousek. A do muzea by měly patřit i koncesionářské poplatky, které neodpovídají realitě naší doby. Foto WmC

Nejprve dvě důležitá fakta: Česká televize je ve finanční krizi. Její současný ekonomický model je neudržitelný. Za vše hovoří už skutečnost, že její příjmy jsou ve srovnání s ostatními obdobnými vysilateli v Evropě směšné. Druhý fakt: i když celkově Češi nevěří zpravodajským médiím, veřejnoprávní televize je stále spolu s rozhlasem nejdůvěryhodnějším médiem.

Navzdory výkřikům antisystémových politiků a aktivistů lidé České televizi i Českému rozhlasu důvěřují, což vytváří poměrně dobrou výchozí pozici pro budoucí změny v administraci těchto institucí. Nutno podotknout, že jejich důvěryhodnost nespočívá pouze ve zpravodajství, ale i v ostatním obsahu, tvořeném filmy, seriály nebo dětskými pořady, jehož kvalitu zhusta uznávají i kritici novinářské práce televize.

Politický pragmatismus

Střetává se zde však rovina ekonomická, sociální a politická. Ta první se netýká jen klasického liberálního problému, jak snižovat deficit státního rozpočtu a daňové zatížení, a přitom posilovat nezávislost a kvalitu veřejných institucí a služeb — přenechejme jej těm, kteří stále věří v možnost vyřešit kvadraturu kruhu.

V časech inflace, v zemi, kde je stále problém s nedostatečným platovým ohodnocením a platovou nespravedlností, kde dopad pandemie a energetické krize vedl k nabobtnání skupin ohrožených chudobou, v zemi svírané exekutorským byznysem není diskuze o „pár stovkách“ triviální. Nabízí se i logická otázka: za co ty peníze televize utrácí? Funguje skutečně efektivně?

Tím se dostáváme k sociálnímu rozměru problému. Lidé sice televizi důvěřují, zároveň ale i nedůvěřují. Jak argumentují Marína Urbániková a Klára Smejkal ve svém aktuálním výzkumu, oba postoje nejsou pouze obrácenými stranami téže mince — vztah mezi nimi je komplexnější. Jakákoliv diskuse o médiích veřejné služby je ze společenského hlediska zatížena takovým množstvím protichůdných emocí, hodnotových komplexů a paradoxních postojů, že může vzbuzovat konflikty i bez objektivní příčiny.

To souvisí s politickou rovinou. Žádná z českých vlád — ani ta současná — neměla jasný program reformy mediálních zákonů, protože žádný politik se neodváží toto téma otevřít naplno. V rámci konkurenčního boje mezi politickými stranami o voliče se totiž politici snaží uspokojovat poptávku, dokazovat svoji odlišnost od oponentů — v tom se koalice neliší od opozice. Spoléhají na hesla, fráze a provolání.

Systémová politická diskuze vyžaduje překonání rozporů a společnou práci přesahující volební období. Parlamentní realita je však zcela zapouzdřena ve věčný boj o pozornost, voliče a moc. Jako nejschůdnější cesta se tedy jeví nějaká drobnější úprava toho, co již máme — to však České televizi příliš nepomůže. V těchto intencích hovoří zákonodárci i teď.

Mechanismus uplynulého věku

Nastíněné argumenty mají spíše povahu pragmatickou: jak řešit současnou finanční krizi České televize, aniž by došlo k větším politickým či společenským škodám? Odvážnější a dle mého názoru i správnější je ale otočit pozornost ke konceptu koncesionářských poplatků vůbec. Jde totiž o pozůstatek jiného století, průmyslové epochy a reality, v níž bylo možné sdružit televizní či rozhlasové vysílání s přijímačem.

Právě vlastnictví přístroje schopného přijímat signál vytvářelo racionální předpoklad, že člověk takto získává přístup ke státnímu či veřejnému médiu, a měl by za ně tedy platit. Odtud pramení všechny diskuze o tom, kolik, komu a jak mají platit například provozovatelé hotelových či restauračních služeb, kteří umisťují do svých zařízení obrazovky, na nichž může vysílání sledovat velké množství lidí.

Dnes však stačí, že je někde dostupná wifi — a člověk se automaticky může stát konzumentem nějakého obsahu z média veřejné služby. Měl by se tedy platit poplatek z provozování wifi?

Průmyslový věk, který můžeme charakterizovat jako epochu standardizace, masovosti a rutinizace, mohl ještě věřit v možnost pojmout proces sledování televize či rozhlasu v jeho komplexnosti, racionálně jej kontrolovat, a dokonce i plánovat.

Vynechme teď spíše filozofickou otázku, jestli to bylo i v éře masových médií možné. Spíše se kloním k názoru, že už tehdy šlo o iluzi vycházející z podcenění moci a role diváků v celém komunikačním procesu. Ostatně o tom máme dostatek dokladů z výzkumů birminghamské školy a jejích kritických následovníků. Zhruba od osmdesátých let s nástupem satelitu, později internetu, videí na vyžádání a streamovacích služeb se ale tato domnělá přehlednost vysílacího řetězce rozpadá.

Jak definovat samotné sledování televize, může-li mít člověk přístup k obsahům z média veřejné služby na sociálních sítích? Jak určit, kdo je příjemce ve světě penetrovaném bezdrátovým digitálním signálem, jehož přijímače jsou dostupné od hotelů přes zdravotní střediska až po autobusy či vlaky? Co to vlastně znamená sledování televize, jestliže částečně střední a výrazně mladší generace mění své konzumentské návyky tak, že si lidé vybírají podle obsahu, nikoliv stanice — a kde, na čem a jak to budou sledovat, se řídí podle momentální chuti a situace?

Z výše uvedených důvodů nemůžeme očekávat, že někdo z politické reprezentace nahlas uzná realitu, kterou mediální studia popisují už dlouho: televizní divák tak, jak si jej představuje většina politické scény, je spíše muzeální kousek. A do muzea by měly patřit i koncesionářské poplatky, které neodpovídají realitě naší doby. Bylo by to poctivější, systémové, a nakonec i racionálnější řešení.

Konec koncesionářských poplatků?

Z těchto důvodů se výrazně přehodnocuje způsob financování médií veřejné služby ve světě. Když se francouzský prezident Emmanuel Macron snažil Francouzům, šikujícím se v posledních letech v ostrá protestní hnutí, dokázat, že jeho politika je sociálně citlivá, slíbil ve volebním programu zrušení televizního poplatku v hodnotě sto třicet osm eur, tedy něco přes tři tisíce korun ročně. Loni v létě francouzský parlament návrh schválil právě s odůvodněním, že zastaralý mechanismus koncesionářských poplatků neodpovídá realitě doby. Systémové řešení ale politici nenabídli — Francie dočasně alokuje na financování audiovize část příjmů z DPH.

Podobné diskuse se vedou již řadu let například i ve Velké Británii, kde se platí koncese sto padesát devět liber čili přibližně čtyři a půl tisíce korun, a vlastně všude v Evropě. Poplatkům, které vyrostly z podhoubí meziválečného monopolu národních veřejných služeb, zdá se, odzvonilo. V nedávné době byly zrušeny například v Belgii, Dánsku či na Slovensku. V Evropě už je tedy platí občané jen menšiny států.

Jaké jsou ale alternativy? Liberální vlády, jako je ta Macronova nebo naše, budou jistě mít problém s řešením, jež je nasnadě — uznat, že televize či rozhlas jsou instituce národního významu, a tudíž by je měl pomáhat financovat každý občan země. Ve světě je zcela zřejmý příklon buď k nárokové části státního rozpočtu, anebo k nějaké formě zdanění, typicky elektrické energie jako v Řecku, Itálii či Portugalsku, anebo příjmu jako v Norsku.

Daně se v tomto případě jeví jako bolestnější, ale jistější cesta. Pokud by totiž bylo financování navázáno přímo na rozpočet, otevírá se potenciální prostor pro politickou kreativitu v uplatňování moci nad médii veřejné služby. Daně přeci jen dávají jasný vztah mezi občanem a médiem, pokud by šlo o položku delegovanou přímo televizi či rozhlasu. Řešení formou komercionalizace České televize žádným řešením vlastně není, neboť jde de facto o zrušení média veřejné služby.

S takovou změnou je ale potřeba spojit i proměnu samotného konceptu médií veřejné služby. V jistém smyslu by to mělo znamenat návrat k původní ideji, že jde o „národní“ média, tedy instituce podobné, jako jsou veřejné školy, zdravotnictví či dopravní infrastruktura. Televize a rozhlas tak nemají za úkol soutěžit s komerčními televizemi, čímž padá oblíbený argument soukromých vysilatelů, že jde o nekalou konkurenci, ale naplňovat kulturní a sociální úkoly, které od takových institucí v dnešní době požadujeme nezávisle na tom, co diktuje trh.

Co to znamená? A zde je právě kámen úrazu — to je třeba definovat na základě širší politické, odborné, ale i společenské diskuze. Na tento názor lze většinou slyšet jednoduchou reakci: veřejná služba je definována dobře, otevřít toto téma politicky znamená otevřít Pandořinu skříňku a dát prostor populistům.

Obávám se ale, že společná diskuze je základem demokracie. Mají-li tedy média veřejné služby být demokratická, je potřeba v nové sociální, technologické a politické realitě společně diskutovat o podstatě této služby, která je dnes ostatně velmi vágní a je spíše heslem než ideou. Bude to trvat dlouho a žádná vláda si na tom body nenabere.

Politická odvaha k takovému kroku ale může vést k nalezení způsobu financování, které bude sociálně spravedlivé, zajistí nezávislost médií veřejné služby a zároveň donutí politickou reprezentaci přijmout skutečnost, že žijeme v epoše, na niž už recepty z průmyslového věku nestačí. Snad to půjde ruku v ruce i s dalšími mediálními reformami, na něž je už nyní pozdě.