↗

„Řada mediálních domů nemá dostatečné kodexy, které by transparentně reagovaly na konflikt zájmů, garantovaly redaktorům autonomii. Chybí tu instituce, která by vystoupila v případě, kdy se provalí nějaký skandál nebo kontroverze, kdy oligarcha či politik úkoluje média, o čem mají psát,“ říká Václav Štětka. Foto Filip Smelík, DR

Petra Dvořáka v čele České televize v říjnu vystřídá Jan Souček. Vidíte v tom možné ohrožení současného profilu České televize, zejména poměrně kritického zpravodajství?

Na odpověď si samozřejmě budeme muset počkat, nicméně některé výroky zvoleného ředitele Součka bezprostředně po volbě nabízejí interpretaci, že je nutná jistá ostražitost. Mám na mysli jeho slova, že investigativní tým pořadu Reportéři ČT zřejmě projde nějakou obměnou, byť to zřejmě bylo řečeno v souvislosti s proběhlou kauzou nevhodného chování Marka Wollnera.

Nechtěl bych ale příliš spekulovat, musíme si počkat na konkrétní změny v redakci v následujících měsících. Obecně si myslím, že po dvanácti letech může obměna vedení instituce, jako je Česká televize, prospět.

Volba sice byla tajná, ale z hlediska počtu hlasů se zdá, že Souček nějakým způsobem přesvědčil část radních kolem Pavla Matochy či Lubomíra „Xavera“ Veselého, které do Rady navolila bývalá sněmovní většina ANO, SPD a KSČM a kteří platí za kritiky současného profilu České televize. I z tohoto hlediska volba vzbudila překvapení, rozpaky a otázky, co jim za to musel slíbit.

Je otázkou, jestli Souček tyto radní přesvědčil skutečně svým programem, nebo k nim má názorově či hodnotově blízko. Nicméně to spíše čtu jako volbu proti Petru Dvořákovi. Kdyby přesvědčil pouze ty radní, které jste jmenoval, tak by se ředitelem nestal.

Do poslední chvíle byla velká skepse ohledně toho, zda se vůbec podaří v Radě ČT najít zákonnou dvoutřetinovou většinu k volbě generálního ředitele najít. Radní nepatřící do „Matochova“ tábora, ale současně kritičtí k Dvořákovi, si to nicméně nejspíš vyhodnotili tak, že je stále lepší krok do neznáma se Součkem než dalších šest let se stávajícím generálním ředitelem.

Zákonodárci zároveň nedávno schválili novelu, která zavádí, že třetinu radních České televize i Českého rozhlasu budou nově volit senátoři, vládní koalice si od toho slibuje posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je ale novela dostatečná? Co se reálně mění, když většina rady bude nadále záviset na vůli sněmovní většiny?

Máte pravdu, že revoluční změna to není, spíše je to takový „mírný pokrok v mezích zákona“, protože Poslanecká sněmovna si v kontrole nad Českou televizí — navzdory původnímu návrhu, který počítal s rovným podílem Senátu na volbě členů Rady — nadále ponechává hlavní slovo. Současně je ale třeba říct, že jde o první změnu modelu fungování Rady České televize od roku 2001, přestože se tento model dlouhodobě ukazoval jako nedostatečný a od jeho vzniku se vedly věčné debaty o tom, co by ho mělo nahradit.

Novelu tedy celkově vnímám pozitivně i proto, že může vést k tomu, aby byl výběr radních kvalitnější a více zdůrazňoval jejich nezávislost a odborné kompetence. Mezi senátory a senátorkami je přece jen více autonomních osobností s větším rozhledem a zkušenostmi, jejichž vazba na politické strany není tak bezprostřední a kteří často mají k myšlence nezávislé České televize blíže než jejich kolegyně a kolegové z Poslanecké sněmovny.

Mluvil jste o tom, že změna způsobu volby radních ČT není dostatečná. Jak by vypadal ideální model? Bylo by to rozdělení půl napůl mezi Sněmovnu a Senátem, nebo jiné uspořádání?

Jak už jsem se zmínil, ideální model se hledá dlouho a zatím stále neúspěšně. Úplná depolitizace Rady, což je ta nejradikálnější varianta, po které někteří dlouhodobě volají, je asi nerealistická, a osobně si myslím, že ani není namístě, vzhledem k tomu, že televize financovaná z veřejných zdrojů bude vždy „politikum“, do kterého mají volení zástupci občanů právo mluvit.

Nicméně lze si představit ještě větší diverzifikaci způsobu volby, než kterou přináší aktuální novela. Například v podobě, kdy by část radních jmenoval kromě Poslanecké sněmovny a Senátu také prezident, potažmo občanská společnost prostřednictvím konkrétních organizací. Oba tyto návrhy byly v minulosti opakovaně diskutovány, ale nenašla se pro ně dostatečná politická podpora.

Obecně platí, že čím větší pluralita institucí, které se na volbě radních podílejí, tím menší riziko politického ovládnutí a „glajchšaltizace“ veřejnoprávních médií, jako se tomu stalo například v Maďarsku či Polsku. V tomto smyslu jde novela správným směrem, jen ne dostatečně daleko.

Rád bych ale také připomenul, že kýžená nezávislost Rady se neodvíjí pouze od systému volby. Jedním ze zásadních strukturálních problémů současného modelu je to, že Rada nemá samostatnou právní subjektivitu a je finančně závislá na rozpočtu České televize. Obojí představuje podstatnou překážku pro výkon její role nezávislého kontrolního orgánu.

Bohužel v minulých letech byl vztah mezi Radou a vedením České televize v důsledku extrémní politizace Rady velmi antagonistický, což bránilo racionální debatě a vedlo k tomu, že jakákoli kritika vedení České televize byla téměř automaticky vnímána jako útok na její nezávislost. Z takové atmosféry se snadno rodí názory, že Rada má být jakýmsi partnerem managementu televize, což samozřejmě jejímu poslání vůbec neodpovídá.

Podívejme se v této souvislosti na Radu Českého rozhlasu — ta je s vedením ČRo v takřka dokonalé harmonii. Ale o tom, jestli to ČRo prospívá, existují vážné pochybnosti.

Posílilo by Českou televizi navýšení koncesionářských poplatků? Na zpravodajství nemají víceméně vliv, ale není to tak, že jde o sílu ČT jako instituce, celku, aktéra ve společnosti?

Bez stabilního systému důstojného financování nemá Česká televize jako nezávislá veřejnoprávní instituce naději na dlouhodobé přežití. Zajištění takového systému je ovšem otázka politické vůle a vzhledem k tomu, jak vypadá aktuální debata kolem zvýšení koncesionářských poplatků, se obávám, že česká politická reprezentace si silnou a nezávislou Českou televizi vlastně ani moc nepřeje.

Roli v tom jistě hraje nejenom fakt, že poplatky jsou pro politické strany od počátku především mocenským nástrojem, kterým mohou Českou televizi kontrolovat nebo se snažit přimět k větší poslušnosti. Ale také tlaky mediálních konkurentů, kteří pochopitelně na silném postavení České televize nemají zájem. Že se výše televizních poplatků za posledních patnáct let nezměnila, navzdory inflaci i vzhledem k tomu, jak se během té doby rozšířila paleta platforem a služeb, které Česká televize poskytuje, je absurdní a velmi nedůstojné.

Proč je jejich navýšení, byť jen o nějakých dvanáct až patnáct korun, tolik politicky třaskavé téma? Rozuměl bych tomu, proč to nešlo, když většinu ve sněmovně drželo ANO s extremisty, ale že to je zásadní problém i pro současnou koalici deklarující, že nezávislost veřejnoprávních médií je pro ni prioritou, mě překvapuje.

Na jednu stranu je jistě pravda, že jsme v době ekonomické recese a zvyšování životních nákladů, takže pokud vláda přijde s návrhem na navýšení televizních poplatků, byť by reálně bylo minimální, riskuje svoji popularitu a bude s jistotou čelit ostřelování opozice. Na druhou stranu ten pokračující odpor ke zvyšování poplatků podle mého názoru skutečně souvisí také s tím, že část vládní koalice není představě finančně saturované, a tudíž ekonomicky nezávislé České televize příliš nakloněna.

Je to otázka politické kultury, která tu bohužel přetrvává od devadesátých let, kdy se velká část politické reprezentace nikdy vnitřně neztotožnila s konceptem veřejnoprávního vysílání, ať už proto, že jeho nezávislost vnímala jako své vlastní ohrožení, anebo byla navázána na komerční mediální subjekty, v jejichž zájmu nebylo mít silného konkurenta. Podobná situace je mimochodem dnes i v kolébce veřejnoprávního modelu, ve Spojeném království, kde si velká část Konzervativní strany přeje oslabení BBC, protože jim vadí její občasná kritičnost vůči vládě, nebo to, že je výraznou konkurencí pro komerční média, zejména ta z impéria Ruperta Murdocha.

Uvidíme, jak se vyjednávání o poplatku bude vyvíjet, až do funkce nastoupí nový ředitel Souček. Lze jen doufat, že se neuzavřou nějaké zákulisní dohody, které by stály na požadavku omezení míry kritiky zpravodajství České televize směrem k vládě.

Souběžně sněmovnou prošlo zpřísnění zákazu vlastnictví médií politiky, který již nepůjde obejít převedením do svěřenských fondů, jako to udělal se svým Agrofertem/vydavatelstvím Mafra Andrej Babiš. Lze tady čekat pozitivní posun?

Věřme, že ano. Když bych ty dva legislativní akty srovnal, řekl bych, že tento bude mít na české mediální prostředí větší dopad než výše zmíněná změna systému voleb do rad veřejnoprávních médií. Pro jakéhokoliv oligarchu s politickými ambicemi teď bude mnohem složitější vybudovat takové mediální impérium, jako se to podařilo Andreji Babišovi.

Pro demokracii je to dobrá zpráva. Je ale vlastně smutné, že se to muselo stát až formální legislativní cestou a že jsme se nemohli spolehnout na neformální působení politické a mediální kultury, která by podobný souběh politické, ekonomické a mediální moci nedovolila, jako by se tak nejspíš stalo ve většině západních zemí. Tak či onak je ale dobře, že tahle iniciativa byla dotažena do konce a že tahle bizarní kapitola nejen českých, ale i evropských mediálních dějin bude snad brzy uzavřena.

Uvidíme, jaké praktické dopady to bude mít na stávající mediální trh. Je poměrně jasné, že pokud Andrej Babiš bude chtít dále pokračovat v politice, tak se bude muset svých médií zbavit. V blízké době tak nastanou pohyby na českém mediálním trhu. Uvidíme, kdo na nich vydělá.

Pokud by Mafru od Babiše koupil jiný oligarcha, mluví se o Pavlu Tykačovi, řeší to sice nejkřiklavější souběh formální politické, mediální a ekonomické moci, ale neřeší to hlubší problém oligarchizovaných médií, která neslouží veřejnosti, ale svým majitelům v jejich mocenských a byznysových operacích. Co s tím? Není žádoucí takové zpřísnění vztáhnout i na podobné oligarchy?

Je otázka, zda bychom se tím nedostávali již na příliš tenký led, i vzhledem k tomu, že by se extenze takového zákona na obecnou kategorii „oligarchů“ prakticky dost špatně realizovala. Nejsem si ani vědom toho, že by podobné omezení existovalo v jiných zemích Evropské unie.

Osobně tu spíš vidím jako možnost větší využití již existujícího Úřadu pro ochranu hospodářské soupeře a antimonopolní legislativy. Tato by mohla být buď zpřísněna, nebo alespoň lépe interpretována, aby bránila vyšší míře koncentrace na mediálním trhu samém. Tady česká regulace do značné míry stále pokulhává. Etablovalo se tu několik mediálních domů, které jsou vesměs ve vlastnictví oligarchů, a vlastnické změny, které k tomu vedly, nebyly v podstatě žádným způsobem zpochybněny či zkomplikovány při posuzování Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

Pro příklad, když někdo drží desetiprocentní podíl na mediálním trhu, lze předpokládat, že je tu stále prostor pro kritickou reflexi majitelova působení, vzhledem k tomu, že velká většina zbývajících médií do jeho impéria nepatří. Jinými slovy, že zde stále existuje dostatečná pluralita.

Ve chvíli, kdy tu máme některé oligarchy, jejichž podíl na mediálním trhu dosahuje i několik desítek procent (Andrej Babiš a Daniel Křetínský s partnery, pozn. DR), tak tam už je jejich vliv na veřejnou debatu velmi zásadní, a možnost demokratické kontroly relativně nižší. Viděl bych tedy spíše šanci ve změně přístupu antimonopolního úřadu, který byl ke koncentraci médií pod jedním majitelem dosud velmi tolerantní.

Pozornost také vzbudil prodej největšího českého manipulativního média Parlamentní listy dvojici Marek Španěl a Slavomír Pavlíček, kteří působí také v týdeníku Echo či v někdejším Radiu Zet (od července Rádio Prostor) a plánují budovat údajně novou „konzervativní“ mediální skupinu. Jaký toto bude mít dopad na českou mediální krajinu?

Zatím asi ne nějak zásadní, i z toho důvodu, že média, která spadají do této nově vznikající mediální skupiny, mají relativně omezený dosah. Pokud soudíme podle počtu čtenářů, Parlamentní listy jsou nepochybně za zenitem své největší slávy, které dosahovaly před nějakými pěti lety. Echo také podle mého soudu nemá nějaký velký potenciál růstu i proto, že staví na předplatitelském modelu.

Pokud by ale růst skupiny pokračoval a pod její křídla se dostala další média, tak může jistě narušit pozici největších mediálních domů. V této chvíli jde ale o podnik, který bude na trhu patřit ke spíše menším hráčům.

Navíc, Španěl ani Pavlíček nepatří do klasické škatulky oligarchů, kteří podnikají v segmentech regulovaných státem. Naopak, mírnou změnou k lepšímu může být to, že se Parlamentní listy dostaly z rukou Ivo Valenty, který naopak explicitně kombinoval svou mediální moc s tou politickou (v letech 2014 až 2020 byl Valenta senátorem za obvod Uherské Hradiště, mandát neobhájil, pozn. DR).

Zmiňoval jste, že Parlamentní listy jsou za zenitem a odcházejí jim čtenáři. Kam odcházejí?

Přesná data k tomu nemám, nemůžu ani říct, zda obecně opadá zájem bývalých čtenářů Parlamentních listů o konzumaci médií nebo zda se přesunují jinam — včetně tvrdě dezinformačních webů. Svou pozici si vybudovaly zejména s migrační krizí kolem let 2015 až 2016, posléze těžili z celkového nárůstu pravicového populismu v souvislosti s volbou Donalda Trumpa. Naopak k čemu data máme, je dlouhodobý úpadek zájmu o zpravodajství, tudíž se může jednat o obecný úpadek napříč médii.

Zhodnotil byste nějak celkově kroky a úspěšnost vlády v mediální oblasti? Kromě výše zmíněného přenesení volby třetiny radních veřejnoprávních médií na Senát a zpřísnění vlastnictví médií politiky jsme viděli také konec vládního zmocněnce pro boj s dezinformacemi Michala Klímy.

Náhlý konec Michala Klímy byl nemilým překvapením hlavně proto, že tím byly de facto pohřbeny snahy o systematičtější přístup nejen k boji proti dezinformacím, ale obecně k posilování odolnosti demokratického mediálního prostředí. Bezprostředním důvodem odvolání byl nepochybně návrh Akčního plánu pro čelení dezinformacím, který zahrnoval i finanční podporu nezávislým médiím, což je mimochodem model, který je dlouhodobě podporovaný a doporučovaný experty.

Ostře proti němu ale vystoupila Unie vydavatelů, zastupující největší mediální domy, které se tím modelem cítily ohroženy. A prakticky okamžitě po jejím otevřeném dopisu premiérovi byl Klíma odvolán.

Pro mě osobně to bylo zklamání. Jakkoli strategie nebyla dokonalá, byl to alespoň nějaký signál, že se vláda snaží brát problematiku dezinformací vážně. Nyní se zdá, že se téma dostalo pro vládu na druhou kolej, vzhledem k tomu, že se řeší především ekonomické problémy a válka na Ukrajině.

To je ovšem krátkozraké, protože kdy jindy je čas začít boj s hybridními hrozbami než nyní, když Rusko vede válku proti Západu? Podívejme se na Slovensko, které za pár měsíců čekají nejdůležitější volby za poslední čtvrtstoletí.

Už teď je zřejmé, že se dezinformace staly jednou z hlavních zbraní neliberálních, prorusky orientovaných stran a aktérů, u kterých reálně hrozí, že obrátí kormidlo geopolitického vývoje Slovenska směrem na východ. Bylo by naivní si namlouvat, že u nás se za dva roky něco takového stát nemůže.

Obecně tedy vládní mediální politiku hodnotíte jak?

Když toto vezmeme v kontextu s mediálními zákony, které jsme už rozebírali, působí to spíš jako jeden krok vpřed a dva kroky zpátky. V některých oblastech se vládě, byť dílčími kroky daří posilovat roli nezávislých médií, na druhou stranu, jak se ukázalo na osudu vládního zmocněnce pro boj s dezinformacemi, tak ve vládě jsou ohledně tématu rozpory.

Vedli jsme teď diskusi o mediálních regulacích ze strany státu, byť jsou potřebné, zapomíná se ale na oblast seberegulace. Je to totiž něco, co může mediálnímu prostředí pomoci ještě víc než špatně implementovaná regulace. Mám na mysli především roli profesních asociací novinářské obce, které v zahraničí mají silnější roli, slovo v definování novinářských standardů, které jsou v mediálním prostředí uplatňovány.

V jakém smyslu?

Když to vztáhnu na otázku vlastnictví médií oligarchy, kde by bylo řešení v podobě drakonického opatření komplikované. Očekáváme, že oligarchové budou ve vztahu k redakci uplatňovat nepatřičný vliv. I to je přece ale v civilizovaném světě bráno jako porušování novinářských standardů a autonomie a novinářská obec si už to řídí prostřednictvím profesních asociací, kodexů, k nimž se redakce hlásí.

Skrze ně potom lze reagovat na podezření z porušování nezávislosti ať už ze strany oligarchy, nebo jakéhokoliv jiného majitele. Samoregulace má být vymezena zákonem, ale její konkrétní provedení, to je na novinářských organizacích. Ty v České republice dlouhodobě nefungují.

Řada mediálních domů nemá dostatečné kodexy, které by transparentně reagovaly na konflikt zájmů, garantovaly redaktorům autonomii. Chybí tu instituce, která by vystoupila v případě, kdy se provalí nějaký skandál nebo kontroverze, kdy oligarcha či politik úkoluje média, o čem mají psát.

VOJTĚCH PETRŮ