↗

„Nahlíženo optikou globálních technologických procesů spojených s nástupem umělé inteligence lze chápat Babišovo angažmá jako nezamýšlenou předehru k postupnému a potupnému nahrazování kreativní žurnalistické práce její avatarizací.“ Foto MUNI

Dosavadní muž číslo jedna v českých médiích, předseda hnutí ANO, poslanec, bývalý premiér a neúspěšný prezidentský kandidát Andrej Babiš, prodal po deseti letech svou společnost Mafra majiteli investiční společnosti Kaprain Karlu Pražákovi. Spekuluje se přitom o tom, že Pražák má ve skutečnosti zájem především o pardubickou chemičku Syntesia, která je součástí transakce, a Mafru obratem přeprodá vážnějšímu zájemci, jímž je fosilní oligarcha Pavel Tykač. Jeho zájem vybudovat podobné mediální impérium, jakým disponuje jiný fosilní baron Daniel Křetínský je dávno veřejným tajemstvím.

Na změny se připravuje i veřejnoprávní Česká televize, v jejímž čele už za necelý měsíc stávajícího generálního ředitele Petra Dvořáka vystřídá dosavadní ředitel brněnského studia České televize Jan Souček. Do toho běží debaty o zajištění udržitelného financování veřejnoprávních médií: vláda má brzy představit takzvanou velkou mediální novelu, jež má řešit výši a rozsah koncesionářských poplatků, které jsou dosud primárním zdrojem příjmů veřejnoprávních médií.

Andrej Babiš do toho přišel se slibem, že ve volebním programu hnutí ANO bude napříště zrušení koncesionářských poplatků po vzoru Slovenska či Maďarska. To znamená, že navrhuje faktické zestátnění České televize a Českého rozhlasu, které dosud explicitně žádala ze sněmovních stran pouze SPD Tomia Okamury. O posledních turbulencích na české mediální scéně jsme hovořili se sociologem médií Jaromírem Volkem.

Deset let po přelomovém ovládnutí vydavatelství Mafra (MF Dnes, Lidové noviny) Andrejem Babišem je překoupil, pokud transakci schválí antimonopolní úřad, majitel investiční společnosti Kaprain Karel Pražák. Co to znamená pro českou mediální krajinu?

Znamená to pouze utlumení politicko-ekonomické oligarchizace domácích médií, která tímto krokem ale nemizí. Jen se zřetelné propojení zhruba třetiny mediálního trhu s ekonomickou a politickou mocí expremiéra Babiše, přesouvá více do oblasti byznysové. Jednoho oligarchu nahrazuje druhý, bez politické funkce.

Velký byznys ale má vždy své významné politické souvislosti, takže s uvedenou vlastnickou změnou nelze očekávat, že daná média nebudou podporovat vedle byznysových i politické zájmy svého vlastníka. V tomto smyslu je také nepodstatné, zda do konce roku Karel Pražák Mafru a Londu (druhou dosud Babišovu mediální společnost vlastnící mimo jiné Rádio Impuls, pozn. red.) přeprodá někomu z klubu velkých byznysmenů, ať už jde o Pavla Tykače, Michala Strnada nebo někoho dalšího, kdo bude považovat vlastnictví médií za mocenskou pojistku, onen příslovečný atomový kufřík.

Pražákova motivace ke koupi vydavatelství Mafra se jeví jako těžko pochopitelná. Spekuluje se, jak jste už naznačil, o jejím rychlém přeprodeji fosilnímu oligarchovi Pavlu Tykačovi, který naopak o vydavatelství projevil veřejně zájem už dříve. Dokážete tuhle transakci nějakým způsobem rozklíčovat?

Předpokládám, že Karlu Pražákovi jde podobně jako zbrojaři Michalovi Strnadovi především o nákup Synthesie, chemického podniku, který má četné synergie s jejich dalším „výbušným“ podnikáním. Karel Pražák si pravděpodobně spočítal, že se mu nákup celého balíku Mafry, Londy a Synthesie vyplatí, přestože Mafra poslední roky nevydělává, na rozdíl od Londy, a především velmi profitabilní Synthesie.

Co by pro českou mediální krajinu tedy znamenalo vlastnictví vlivného vydavatelství Pavlem Tykačem?

V případě Pavla Tykače můžeme spekulovat o tom, zda místo zájmu o výbušnou chemii, neuvažuje o potřebě symbolické výbušniny vyššího typu, a proto jej zajímají Babišovy mediální skupiny, coby onen pověstný atomový kufřík pro obranu byznysových zájmů. Obě Babišovy skupiny by mohly být Tykačem například využity k formování veřejného mínění exponováním hrozby energetické krize způsobené ukončením těžby uhlí.

I když vláda rozhodla o termínu ukončení jeho těžby, myslím že nejsou vyloučeny pokusy o revokaci tohoto rozhodnutí. K tomu by se dala periodika Mafry, a nakonec i Rádio Impuls využít.

Prodej Mafry je zjevně reakcí na zpřísnění novely zákona o střetu zájmů, která dosavadní zákaz vlastnictví médií politiky vztáhla i na skutečné majitele, tudíž by Babišovi dosavadní finta se svěřenskými fondy nadále nepomohla. Je omezení vlastnictví médií v České republice dostatečné, když si vezmeme, že sice přinutila zbavit se médií aktivního politika Andreje Babiše, ale současně média dostala do rukou dalšího miliardáře s pochybnými motivacemi, jako je Karel Pražák?

Jak už jsem říkal, jednoho oligarchu nahradí jiný. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco Babiš byl jako vrcholný politik pod relativní kontrolou — a tím pádem i jeho média. V případě těch, kteří jeho skupiny koupili či případně ještě přeprodají, takovou kontrolu mít veřejnost nebude. Zcela nedostatečná je navíc regulace internetových periodik, které zákon neřeší vůbec, protože zákonodárci čekají na evropskou úpravu.

Jak by měla ideálně za vás regulace mediálního vlastnictví vypadat?

Na to se těžce odpovídá v pár větách, ale zkusím to načrtnout. Vedle již existující částečně úspěšné snahy vytěsnit vrcholné politiky z vlastnictví celoplošných médií, je třeba totéž opatření zavést i ve vztahu k politikům jako provozovatelům internetových, síťových mediálních služeb. V této oblasti vidíme, jak nové technologie a byznys předbíhají jejich právní regulaci.

Nabízí se také otázka, zda nesnížit hranici zákonně akceptovaného tržního podílu provozovatele mediálních služeb, respektive uživatelského zásahu všech jím vlastněných médií, který sleduje antimonopolní úřad. Například, momentálně, přes značný propad prodeje i čtenosti tištěných médií s nejkratší periodicitou, zasahuje Babišova mediální skupina jako celek pět milionů mediálních konzumentů.

To představuje zvláště z hlediska politického vlivu stále velmi silný nástroj. Proti omezení hranice tržního podílu ale hovoří skutečnost, že náš trh je příliš malý a tato restrikce by se pravděpodobně promítla do snížení plurality už tak značně monokulturní zpravodajsko-publicistické mediální krajiny.

Menší možný podíl na trhu pro jednoho hráče tedy neznamená vždy obecně navýšení plurality?

Znamená, pokud by ale takové omezení neodradilo velké investory, pro které by příliš malý tržní podíl nepřinášel dostatečný zisk, ani vliv. Proto je rozhodující velikost trhu a jeho ekonomická výtěžnost.

Jaký vliv na českou mediální krajinu mělo desetileté vlastnictví vlivného vydavatelství Andrejem Babišem? Šlo skutečně o přelom pro nezávislost zdejších médií, jak se obecně hodnotí? Nebo byl příznakem dlouhodobějšího procesu?

Myslím, že platí obě možnosti. Razantní nástup podnikatele Andreje Babiše do vrcholné politiky za pomoci velké mediální skupiny znamenal skutečně přelom, tedy nejen akceleraci již probíhajícího procesu oligarchizace českých médií, která do té doby takticky skrývala svou politickou roli.

Babiš svým způsobem zrušil tuto kamufláž a otevřeně přijal berlusconizační schéma, samozřejmě v českých kulisách, kde má vždy propojení politické a ekonomické moci charakter hry s falešnými perlami. Svým způsobem toto razantní Babišovo prolomení tabu, mlčení o existenci skrytého propojení mediální, ekonomické a politické moci nasvítilo tento incestní byznysově politický vztah pro širší veřejnost, která byla konfrontována každodenně s tím, jak lze využívat vlastnictví nejen zpravodajských, ale i volnočasových médií pro politické cíle.

Tím Andrej Babiš významně přispěl k oslabování důvěryhodnosti médií obecně. A navíc vytvořil podmínky, ve kterých akceleroval proces profesního sebepoškozování části českých novinářů a jejich demytizace v očích veřejnosti. Nahlíženo optikou globálních technologických procesů spojených s nástupem umělé inteligence lze chápat Babišovo angažmá jako nezamýšlenou předehru k postupnému a potupnému nahrazování kreativní žurnalistické práce její avatarizací.

Babiš versus Dvořák

Změny aktuálně krom médií komerčních probíhají i v těch veřejnoprávních, respektive v České televizi. Dosavadního generálního ředitele České televize Petra Dvořáka střídá v říjnu Jan Souček. Jak tyto změny a Součkovy plány zatím hodnotíte?

Je to zajímavá koincidence dvou velkých vlastnicko-personálních změn. Dva mentalitou manažeři přicházejí o svůj mediální byznys, ale spory, které Andrej Babiš i Petr Dvořák v poslední dekádě personifikovali, zůstávají. Zvláště pochybnosti o jejich manažerském pohledu, který jim někdy bránil v diferencovanějším vnímání etických souvislostí novinářské práce. Myslím, že potřeba vyvážit tuto manažerskou instrumentalizaci lidských zdrojů, představuje jeden z úkolů, se kterým bude Jan Souček konfrontován.

Vzhledem k tomu, že je ale zvolený šéf České televize stále fakticky ředitelem brněnského studia, není ve vztahu k jeho nové funkci co hodnotit. Je ale zřejmé, že jeho volba Kavčí hory nejen rozdělila, ale především tam vnesla nejistotu. V tomto smyslu je třeba vnímat i některé dílčí reakce, které z Kavčích hor zaznívají, a ze kterých je zřejmé, že nástup Jana Součka bude mít pochopitelně svá úskalí.

Jaká úskalí konkrétně?

Zatímco změny na takzvaných „velkých kavkách“, kde se produkuje dramatická tvorba a zábava, tedy výroba, která je zhruba na další dva roky zainvestovaná, budou pozvolnější, složitější bude situace ve zpravodajství a publicistice, kde lze očekávat rychlejší změny, které de facto již uvozuje odchod ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala.

Pod jeho vedením se ve zpravodajství a publicistice dlouhodobě formovala profesní kultura akcentující liberální, místy až libertariánské pojetí žurnalistiky, které se nejen silně identifikuje s hodnotami pluralitní demokracie, ale nezřídka přijímá až ochranářsko-aktivistické profesní postoje, pokud je vnímáno ohrožení těchto hodnot. Občas ale taková obrana přijímá stranicko-politickou optiku a její kořeny se táhnou až k oné televizní rebelii z roku 2000, jedinému velkému organizovanému vzepětí domácích novinářů po druhé světové válce, které vytvořilo ve zpravodajství étos, s nímž se bude muset každý nový šéf naučit zacházet.

Jakékoliv pokusy o korekci této vypjaté obrany individuálních profesních a občanských svobod budou vyvolávat konflikty. To naznačily například již prázdninové reakce na Součkovo připomenutí Kodexu ČT ve vztahu k vystupování novinářů České televize na sociálních sítích.

Momentálně se řeší také udržitelnost dalšího financování České televize, podle nového generálního ředitele Součka vláda připravuje navýšení koncesionářských poplatků. Může to pomoci udržet nezávislost veřejnoprávního vysílání?

Nezávislost vysílání, o kterém rozhodne sněmovna, přesněji sněmovní většina, zvýšením, nebo nezvýšením vysílacího poplatku. Již v této formulaci je zjevná relativní hodnota takové nezávislosti.

V týdnu představí ministr kultury měsíce avizovanou velkou mediální novelu, kde se snad dozvíme, jak chce řešit financování médií veřejné služby. Pravděpodobně bude zavedena verze onoho „zásuvkového zákona“, který předpokládá, že se bude platit za odběrné místo.

To by mohlo přinést do rozpočtu veřejnoprávní televize 300 až 400 milionů. Možná se také dozvíme, že od roku 2025 se zvýší vysílací poplatky o patnáct až dvacet korun.

Pokud se to stane, bude zabezpečeno fungování České televize jako plnoformátové televize. Ve vztahu k nezávislosti to ale je podmínka nutná, nikoliv postačující. Dokud bude o vysílacích poplatcích rozhodovat sněmovna ad hoc, bude ona nezávislost, respektive stabilita médií veřejné služby závislá na proměnlivé většině, která poplatky může jednorázově zvýšit, ale také snížit.

Vhodnější by byla každoroční indexace poplatku, která vytváří stabilní a předvídatelné prostředí místo jednorázově nafouklé, de facto nepotřebné finanční rezervy, se kterou si Česká televize ani Český rozhlas neumí poradit, ale jsou nuceny s nimi pracovat s povinností řádného hospodáře. Například nakupovat dluhopisy, aby chránily jejich hodnotu před inflací.

Efektivita takové správy vysílacích poplatků je sporná. Média veřejné služby nejsou instituce, jejichž cílem je generování zisku.

Obecně, jak hodnotíte přístup vlády k veřejnoprávním médiím? Nejvýraznějším zákonným počinem bylo rozdělení volby radních České televize a Českého rozhlasu mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát.

Obecně vzato, podpora médií veřejné služby se od Klausových vlád i v ODS zřetelně zvýšila, byť i zde stále existuje minorita, která si dovede představit mediální krajinu bez těchto médií. Ostatně i premiér poskytuje svůj pravidelný rozhovor Terezii Tománkové na CNN Prima News, a oprávněně předpokládá, že jeho slova zasáhnou i diváky s jinými hodnotovými preferencemi než na České televizi.

To váhání s navýšením poplatků je poněkud překvapivé, zvláště v situaci složité vnitropolitické, a zvláště zahraničně politické situace. Myslím, že politické náklady, které jsou nepochybně se zvýšením poplatků spojené, se ale vrátí zvláště korektním zpravodajským pokrytím onoho dnes již řetězce různých krizí.

Myslím také, že k tomu váhaní se zvýšením poplatků částečně přispívá i Česká televize, která má podle sdělení Petra Dvořáka na kontě zhruba miliardu devět set milionů. To je víc než dvojnásobek částky, kterou stanovila Rada ČT jako minimální finanční rezervu. Jinými slovy s touto rezervou vydrží ČT bez problémů do roku 2025, kdy se pravděpodobně poplatky budou zvyšovat.

Ještě zpět ke koncesionářským poplatkům: Andrej Babiš uvedl, že v programu jeho hnutí ANO bude napříště je úplně zrušit a financovat veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. Co by to znamenalo z hlediska nezávislosti České televize a Českého rozhlasu? Myslíte, že něco takového by bylo v praxi realizovatelné?

Realizace by byla snadná, její modelové provedení vidíme na Slovensku, kde je dosud veřejnoprávní televize a rozhlas od června financována ze státního rozpočtu. Pro náš mediální systém, respektive takzvaný duální model, by to to ale byl krok zpět. Vzhledem k převažující domácí politické kultuře by taková změna nepochybně vedla k omezení nezávislosti, zvláště zpravodajství a publicistiky, které jsou už tak pod velkým tlakem.

Jak by takové omezení nezávislosti vypadalo? Jaký je vztah platby koncesionářských poplatků a editoriální nezávislosti média?

Poplatky disponují přímo Česká televize a Český rozhlas a tvoří zhruba devadesát procent jejich rozpočtu. Vláda nevstupuje do výběru ani do přidělování těchto prostředků na konkrétní činnost. V případě zrušení vysílacích poplatků a financování ze státního rozpočtu by vláda získala silnější pozici, než má dnes, kdy o výši vysílacích poplatků rozhoduje sněmovní většina.

Možná to vypadá jako kosmetický rozdíl, zda rozhoduje o financování vláda, ministerstvo nebo sněmovna. Ale je pravděpodobné, že kdyby financování médií veřejné služby mělo samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu, měla by vláda větší nutkání podmiňovat úroveň tohoto financování změnami ve vysílání či personálním obsazení.

Stávající zákonná úprava ovšem také není ideální. Sněmovní většina i dnes může například odhlasovat snížení poplatků a nastartovat řízenou likvidaci obou médií, nebo je nechat finančně vykrvácet, jak se to de facto už částečně děje.

Ale je to o něco složitější proces než na úrovni vládního, ministerského rozhodování. Částečnou pojistkou by mohl být pouze ústavní zákon o financování médií veřejné služby, který by bylo složitější změnit, respektive bylo by složitější snížit například podíl financování veřejné mediální služby na úrovni každoročního HDP. Na Slovensku tato snaha pojistit stabilitu financování ústavním zákonem těsně neprošla.

Takže byste stávající model financování prostřednictvím poplatků neměnil?

Dokud je morálka domácích poplatníků tak vysoká, není důvod model financování měnit. Pokud by se začalo vybírat významně méně, pak se nabízí skandinávský model zpoplatnění formou zdanění, jehož výtěžek ale neprochází státním rozpočtem, ale jde přímo do speciálního fondu pro financování médií veřejné služby. Takto financování veřejnoprávních médií funguje například ve Švédsku.

Zrušení koncesionářských poplatků nedávno odhlasovali slovenští politici, tamní veřejnoprávní Rozhlas a televízia Slovenska bude nyní financována ze státního rozpočtu. Máme už nějaké indicie, jak to ovlivní nezávislost tamních veřejnoprávních médií?

Jak jsem už říkal, zákon platí od června, a to je krátká doba na jeho vyhodnocení. Ale je třeba upozornit na jeho systémové zamýšlené či nezamýšlené důsledky. Především RTVS je financována podílem 0,17 procenta z HDP. To znamená, že s jeho nárůstem příjmy stoupají, ale také, že rozpočet RTVS může z roku na rok propadnout. Což poněkud komplikuje střednědobé plánování, zvláště investiční.

Druhý problém představuje odhad onoho adekvátního podílu financování z HDP. V důvodové zprávě slovenského ministerstva kultury, které dlouhodobě rozhodně není příliš RTVS nakloněno, je pasáž, podle níž by pro naplnění všech zákonných povinností RTVS bylo třeba podílu 0,19 procenta, tedy zhruba o 20 milionů euro více.

Jinými slovy, už první den platnosti tohoto nového zákona je RTVS dále udržována ve stavu systémového podfinancovaní. Jde ale o menší systémový dluh, než jakým byla RTVS zatížena před vstupem zákona v platnost, kdy slovenská vláda přisypávala finance na základě speciální smlouvy každoročně.

Postupně tak vládní příděl dosáhl až na třetinu ročního rozpočtu slovenské televize a rozhlasu a vláda si tak udržovala významný vydírací potenciál. V různých variantách lze tuto praxi sledovat i v jiných méně demokratických zemích, jako je Polsko či Maďarsko. Na Slovensku tento kurz a tuto praxi nastolil za svého vládnutí v 90. letech tehdejší premiér Vladimír Mečiar.

VOJTĚCH PETRŮ