Zkažené odpoledne

Alena Zemančíková

Nepříjemné chování cizích lidí se na veřejnosti obvykle snažíme ignorovat. Přesto nás ale zasahuje. Proč jsou ti lidi takoví? Jejich důvody a osudy můžeme jen hádat. A nákup pak místo koláče končí fejetonem.

Potřebovala jsem jen mražené lístkové těsto, které mají právě jen v tomto obchodě; šla jsem tedy s ním bez obav v ruce bez vozíku i bez košíku. Lístkovému těstu se nic nestane, ani když spadne na zem. Foto Popo le Chien, WmC

V samoobsluze nejbližší mému bydlišti pracuje jedna pokladní, k níž chovám smíšené pocity. Vypadá unaveně, pracuje mechanicky, nikdy se neusměje, bývá nezdravě bledá. V tomto obchodě je u pokladny prostor pro namarkované zboží malý a pokladní — bez výjimky, z čehož soudím, že se to po nich žádá — pracují velice rychle. Tahle pokladní obzvlášť.

Moje nákupy bývají dost malé, a proto mě štve, že musím u zbytečně velkých vozíků strkat do zařízení minci, kterou obvykle nemám. Náhradu představují žetony, ke kterým člověk tu a tam přijde, ale před vozíkem ho obvykle nenajde.

Vlastně mi připadá ponižující, že musí zákazník za nákupní vozík ručit vloženou mincí, když na kraji prodejny stojí najatý sekuriťák — muž či žena —, který by mohl vedle kontroly, jestli nekrademe, taky dohlížet na to, aby se vozíky vracely na místo. Raději proto chodím s pojízdným košíkem, který minci nevyžaduje, anebo vůbec bez ničeho, do jedné ruky mléko a jogurt, do druhé chleba a zubní pastu.

Manipulace s košem je nešikovná, člověk musí zvedat zboží až od země, pak košík odevzdá na vyznačené místo a když platí, musí mít všechno buď bleskurychle sklizené nebo se bát, že mu zboží z malé odkládací plochy u pokladny bude padat. V případě, že má službu zmíněná pokladní, je to skoro jisté, protože nakupujícímu nedá ani vteřinu.

Před časem, když jsem pozorovala tu její naprosto nesmyslnou hektičnost — nadto byla úplně smrtelně bledá —, přišlo mi jí líto, zdálo se mi, že je vyčerpaná, psychicky i fyzicky, že by potřebovala lékařskou kontrolu a nejspíš dlouhé pracovní volno. Když mi pak při dalším nákupu vlivem jejího nesmyslného počínání spadl na zem jogurt, kelímek praskl a jogurt se vypleskl na podlahu, řekla jsem jí, jemně a velmi klidným až přátelským tónem, že nemusí tolik spěchat, vždyť za mnou není žádná fronta.

Rozbitý jogurt, za který jsem si vzala jiný, byla její zbytečná škoda. Na moje slova se jí ale ve tváři nepohnul ani sval a taky nic kromě povinně vyslovené sumy a dotazu, zda mám jejich kartu, neřekla. Od té doby k pokladně, kde je ona, nechodím.

Někdy to ale jinak nejde, jako třeba dnes, kdy byla otevřená prostě jenom jedna pokladna a u ní zase tahle paní. Potřebovala jsem jen jednu věc, kterou mají právě jen v tomto obchodě; šla jsem tedy bez vozíku i bez košíku, mražené lístkové těsto jsem nesla v ruce bez obav, lístkovému těstu se nic nestane, ani když spadne na zem.

Izviňájus, ašíbka

Pokladní markovala nákup zákaznici přede mnou, drobné ženě středních let oblečené s péčí, s nalakovanými nehty a čerstvě obarvenými vlasy. Pokladní vyslovila sumu, zákaznice shrnula věci do tašky a pak se zarazila a řekla, že se jí součet nezdá, jestli by jej mohla pokladní přepočítat. Řekla to dobře srozumitelnou a kultivovanou ruštinou („sčitájtě“). Zdálo se mi, že přijela za příbuznými v létě na návštěvu z ruskojazyčné Ukrajiny.

Pokladní vztekle otočila displej s účtem tak, aby na něj zákaznice viděla, a vztekle a dost hrubě řekla, že to nepočítá ona, ale stroj. Zákaznice na to koukala tak, že mi došlo, že číslice vidí, ale názvy zboží asi těžko luští, neboť její abecedou je azbuka. Začala nákup rekapitulovat a pokladní na to reagovala tak, že věci doslova přehazovala na tom malém prostoru z místa na místo, trousíc přitom poznámky o návratu do zemljanek.

Zákaznice klidně trvala na tom, že si nákup projdou znovu, vyndala věci z tašky a brala zboží jedno po druhém, vyslovujíc částky rusky. Pokladní velmi nenávistně cedila skrz zuby, že nemá u pokladny sčot, na který je zákaznice asi zvyklá počítat, a jiné podobné věty, kterým nakupující naštěstí nerozuměla. Poznámky byly určeny publiku, na něž ale nepůsobily, protože publikem jsem byla pouze já. Nenávistný tón byl ovšem srozumitelný univerzálně.

Když zákaznice přendala z místa na místo všechno zboží, objevila se na konci tmavého pásu, po kterém popojíždí zboží k pokladně, tenká tabulka čokolády. Zákaznice ji vzala do ruky, koukla na displej, identifikovala cenu a dala najevo, že tím se věc vyjasnila a že je to v pořádku. Pak ještě chvíli hledala hotové peníze a počítala drobné, našla a zaplatila.

Řada přišla na mě a pokladní namarkovala mé lístkové těsto. Zákaznice, když viděla, že tím nezpůsobí žádnou pokladní kalamitu, ještě vstoupila do hry a řekla, že to byla její chyba a že se omlouvá. „Izviňájus, ašíbka,“ řekla několikrát a hezky bezelstně se přitom usmála svojí namalovanou pusou.

Než jsem zaplatila, přemýšlela jsem bleskově, jestli se mám do věci vložit. Jestli mám pokladní napomenout, ať se chová ke všem zákazníkům stejně — lidé, kteří s letákem v jedné ruce a s účtenkou v druhé reklamují požadovanou či zaplacenou částku, jsou v naší samoobsluze každodenním úkazem; pokladní jim vyhovují zcela neosobně, někdy má pravdu zákazník, někdy je v právu obchod, věc se vždy vyřeší bez třískání do displeje a poznámek o tom, kdo neumí počítat nebo číst.

Váhala jsem, jestli mám pokladní říct, že zákaznice, zřejmě Ukrajinka, čte v azbuce a je pro ni tedy těžké rychle si projít položky účtu. Že možná počítá každou korunu. Vzpomněla jsem si ale na nepohnutou tvář za pokladnou, když jsem ji nedávno chlácholila, že nemusí tolik spěchat, protože za mnou není žádná fronta, a usoudila jsem, že by má intervence nejspíš nepřinesla nic dobrého. S velmi odmítavým a přísným výrazem jsem kategoricky řekla, že jejich kartu nemám a mít nechci, zaplatila jsem a šla. Paní v černobílé vzorované blůze a s čerstvě obarvenými vlasy jsem před obchodem už nezahlédla.

Nejraději bych k této pokladní už nikdy nešla, ale obchod mám při cestě od autobusu, svou nabídkou odpovídá formátu mých nákupů a na umístění i kvalitu jejich zboží jsem zvyklá. Nebudu přece sama sebe trestat za to, jak se chová místní prodavačka.

Ale proč se tak chová? Co se jí stalo? Nebo je to prostě „zlá baba“? Nákup mi zkazil odpoledne, takže místo toho, abych pekla slaný koláč z lístkového těsta, které mají v tomhle řetězci nejlepší, píšu tenhle fejeton.

Diskuse
JP
July 26, 2023 v 13.24

Proč se tak chová? - Karel Čapek na tuto otázku odpověděl v samém závaru své Velké loupežnické pohádky, že poté co se (v důsledku lupičských neschopností mladého Lotranda) rozpadla celá loupežnická banda, že její členové se rozptýlili po světě; a že své dřívější návyky ventilují tak, že zcela bez příčiny někomu vynadají.

Faktem je: existuje určité množství populace, které jako by v sobě mělo takovéto "loupežnické geny". Jsou lidé kteří jsou vysloveně negativisticky, nenávistně nastavení. Ať už jsou toho příčiny jakékoli. Svého času (ještě za socialismu) jsem zažil velmi podobnou scénu. Bylo to v nějakém českém lahůdkářství (myslím že v Praze); nějaká Němka (zřejmě z tehdejší NDR) si tam něco kupovala. A to sice velmi kvalitní češtinou; nicméně prodavačka vztekle zasykla (tlumeně, ale záměrně natolik hlasitě aby to ona zákaznice nemohla přeslechnout): "Nauč se česky!"

Ačkoli je této události už opravdu mnoho let, dodnes cítím pocit studu za tuto českou prodavačku; a dodnes nechápu, odkud se v některých lidech bere takováto míra přízemnosti a ubohosti.