↗

Investujeme kvůli perspektivě, investujeme do budoucnosti, do společenské shody, do toho, aby lidé neodcházeli z venkova do metropolí, do diverzity řemesel a služeb a mezilidských vztahů, do kultury. Foto FB Zdeňka Fidlerová

Žádný dům po babičce jsme nikdy neměli. Vždycky jsem ale po takovém bydlení toužila, a tak jsme v době, kdy život náš byl v půli se svou poutí, takový dům pro naši rodinu koupili. Byli jsme vysloveně chudí, dům však měl různé nevýhody, a tak jsme ho dokázali pořídit z půjčky od tehdejší spořitelny: jiná možnost, protože ani jiná banka, v té době nebyla. Něco nám přidala babička mých dětí, tedy moje matka. Pro moje děti se ten dům tak stal „domem po babičce.“

V tom domě jsme bydleli s dětmi deset let, aniž jsme na něm dokázali cokoli opravit. Všechno, co jsme mohli postrádat z rodinného rozpočtu, šlo na splátky oné půjčky. A děti dorůstaly a měly potřeby srovnatelné s dospělými, ale příjmy samozřejmě žádné. Tak se stalo, že náš dům se časem jevil z celé vsi nejzanedbanější, i jeho funkce začaly haprovat, bylo prostě jasné, že se něco musí investovat do oprav.

V té době už existovaly stavební spořitelny, tak jsme si vzali nevýhodný překlenovací úvěr a opravili dveře a topení včetně komínu. Navenek ale dům vypadal stále zanedbaně. Opravu fasády, výměnu oken, ale také krovu a střechy jsme pořídili z dalšího úvěru ze stavební spořitelny, to už jsme měli příjmy trochu větší. Výsledku ale hodně pomohlo, že náš už dospělý syn měl nejen sám schopnosti a dovednosti některé věci udělat sám, ale že měl i kamarády, kteří mu pomohli.

Půjčka tedy byla hlavně na materiál, svépomoc se stavební spořitelně vyúčtovat nedá. Už je to pár let, ale dům vypadá celkem obstojně, ne, že by nepotřeboval víc, ale ostuda už to není. Dluhy jsou splacené. Celá ta věc trvala 35 let, ano, tak dlouho, a svého času to vypadalo tak, že kdyby do toho staveniště, kde bydlel už i můj dvouletý vnuk, přišla sociálka, snad nám to dítě odebere (jak jsme si žertem říkali, abychom tu situaci, kdy se stále hroutilo něco dalšího, s čím jsme původně nepočítali, překlenuli sarkasmem).

Tenhle úvod o našem domě píšu místo polemiky s chytrými lidmi jako je Miroslav Kalousek, kteří vědí, že kdo má dům, má majetek a kdo má majetek, není chudý. A že šetřit musí všichni, i kdyby jim nemovitosti měly spadnout na hlavu, i kdyby se měli dostat do exekuce kvůli fakturám za energie. Na rozdíl od něj a jemu podobných každý, kdo vlastní rodinný dům, dobře zná pocit, kdy si vůbec bohatý nepřipadá, protože dům představuje náklady na údržbu; jeho provoz, zejména topení a teplá voda, byl drahý už předtím, než všechny energie tak enormně zdražily.

Podpora bohatých?

Kdykoli procházím nějakou vesnicí, ale i předměstími velkých měst, vždycky vidím nějaký „dům po babičce“, který potřebuje opravu. Protože tohle pozorování provozuji odjakživa, byla jsem mnohdy zklamána, že různé podpory bydlení se v minulosti týkaly jen nových staveb. Z vlastní zkušenosti vím, že podporu velice potřebují právě majitelé staveb starých, všelijak chátrajících, těch „domů po babičce,“ kde se musí všechno předělat a opravit, aby se tam mohlo civilizovaně bydlet. Ostatně se tam často už bydlí, což celou věc jen komplikuje. V tomto ohledu je program „oprav dům po babičce“ přelomový.

Ten program má chyby, které se dají opravit. Ale od ministra financí a dalších vládních politiků, kteří dělají všechno proto, aby nejbohatším lidem jejich bohatství příliš nezdanili, je opravdu pokrytecké, že najednou vykřikují, jak by se mělo s bydlením pomáhat chudým. Komentáře k programu jsou vesměs arogantní, jako například ten Jana Farského, který se vyjádřil v tom smyslu, že pokud někdo nemá na to, aby opravil starý dům, má ho prodat někomu, kdo na to mít bude.

Tuhle filozofii si možná ambiciózní politik Farský přivezl z Ameriky, kde se lidé ku prospěchu obchodníků s realitami stěhují bez problémů do domů, které jsou vždy velmi podobné, funkční a zařízené. Ale tak to přece v našich poměrech nechodí! Starý dům „po babičce“ má začasté rodinnou paměť, může to být jediné místo, kde se celá rodina schází, a dokonce i tehdy, kdy to momentálně není ničí každodenní bydliště.

Znám několik venkovských domů, které se v poslední době změnily z rekreačních na trvale užívané, v rámci rodin je to také možné řešení bytové nedostupnosti: rodiče se do penze odstěhují na venkov a děti zůstanou v městském bytě.

Vedle všech ekologických argumentů pro a ekonomických proti je tady ještě hledisko demografické. Opravený starý dům je přece také estetická a sociální záležitost, má svůj význam pro podobu venkova, pro charakter toho kterého regionu.

A že si z dotace opraví dům lidé, kteří by na jeho opravu měli i bez ní? Jak to víme? (Ostatně to je přece riziko každé dotace). V navrženém vypsání je také bonus pro sociálně problematické kraje Ústecký, Karlovarský, Moravskoslezský, ale také pro „vymezené obce s ochranou státu“, které na seznamu najdeme ve všech krajích v pohraničních oblastech (například v Královéhradeckém kraji Broumovsko nebo v Jihomoravském Znojemsko) nebo v územích někdejších vojenských újezdů (ve Středočeském kraji Brdy) v odlehlém Pošumaví a v překvapujícím rozsahu v Kraji Vysočina.

Ano, právě tam je potřeba dostat zdravotníky a učitele, jak ukazuje katastrofální nouze v tomto ohledu. Tuhle nouzi ovšem jinak než zvýhodněním a pobídkami nevyřešíme. Příspěvek státu na energetické řešení rodinného domu je účinná pobídka.

Dobrá investice

Po pročtení seznamu obcí mě napadá třeba takovýto příklad vlastnictví: dům v Jáchymově v Krušných horách, kde je zima od září do května. Je zatížen výskytem radonu, který vyžaduje nákladné izolace. Současně stojí v historické řadě domů, kterou je záhodno zachovat a opravit, aby ve srovnání se sousedními hornickými městy v bývalé NDR nepředstavoval slavný Jáchymov ostudu republiky.

Člověk, který se do takové rekonstrukce a energetického řešení pustí, musí být odhodlán na místě žít (práce je v okolí různá, od lázní a zdravotnických zařízení přes školy a průmysl v blízkém Ostrově, v lesnictví a ochraně přírody, v turistickém provozu). Stojí takový člověk státu za milión?

A ještě něco: milion korun, tedy nejvyšší částka dotace, je suma, která při dnešních cenách stavebních materiálů a prací stačí na rekonstrukci průměrného bytu v paneláku. Tím chci říci, že to není nijak mnoho, současně je to ale dost na to, aby se už něco udělalo. Ale zatímco u rekonstrukcí bytů v paneláku jde o vzhled a pohodlí, u rodinných domů jde opravdu o to, aby se v nich dalo bydlet, aniž by to člověka ruinovalo.

Ostatně je to i otázka pojmenování: opravu starého domu, včetně zateplení a vyřešení jeho energetických poměrů, můžeme přece nazvat investicí. Zní to mnohem lépe než dotace. Investujeme kvůli perspektivě, investujeme do budoucnosti, do společenské shody, do toho, aby lidé neodcházeli z venkova do metropolí, do diverzity řemesel a služeb a mezilidských vztahů, do kultury. Investice přece není rozdávání, je to vklad do rozvoje. Z investice vzniká hodnota, a za tu snad opravený dům považovat můžeme.