↗

Ministr Síkela se sice rád chlubí evropskými úspěchy, ale nezdá se, že by usiloval o skutečně evropskou politiku, jejíž součástí je i snaha o ochranu spotřebitelů. Novelou na ochranu zranitelných zákazníků, která jde proti smyslu evropské směrnice, české občany před energetickou chudobou neochrání. Foto FB Jozef Síkela

Vláda schválila novelu energetického zákona. Hlavní novinkou je stanovení podmínek pro komunitní energetiku, mimoto zákon nově definuje ochranu takzvaných zranitelných zákazníků na trhu s energiemi. Zatímco v případě komunitní energetiky ustoupil ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela kritice a některá problematická ustanovení odstranil, v případě zranitelných zákazníků obsahuje zákon naprosto bezzubou formulaci, která lidem ohroženým energetickou chudobou nijak nepomůže.

Zákon reaguje na povinnost zavést zákonnou definici zranitelného zákazníka vyplývající z evropské směrnice. Smyslem směrnice je řešení zejména problému energetické chudoby, tedy situace, kdy výrazný nárůst cen energií zásadně ohrožuje životní podmínky především nízkopříjmových domácností.

V ČR se zranitelný zákazník zastání nedočká

Nicméně ministerský návrh na ochranu lidí před energetickou chudobou naprosto rezignuje. Ze všech možných definic zranitelného zákazníka si ministr vybral tu nejužší, která zahrnuje jen občany se zdravotním postižením pobírající příspěvek na kompenzační pomůcky. Vláda tím dává najevo, že další zranitelné osoby, jako jsou senioři, samoživitelky nebo lidé v nevyhovujícím bydlení, ji vůbec nezajímají.

Od jiných evropských zemí, které zranitelného zákazníka či domácnost ohroženou energetickou chudobou definují podle procenta příjmů vydávaných na energie, případně podle nároku na příspěvek na bydlení, se český návrh nedokázal v ničem inspirovat. Omezil se na naprosté minimum při určení toho, na co má takový zranitelný zákazník vlastně právo.

Zatímco v některých evropských zemích mají ohrožené domácnosti ochranu před odpojením elektřiny například v zimním období, nárok na sociální tarif nebo se na ně vztahuje povinnost obchodníka s energií jim vždy poskytnout nejhospodárnější nabídku, u nás se nic ani vzdáleně podobného neplánuje. V zásadě bude mít zranitelný zákazník pouze právo na bezplatné informování, že by mohlo dojít k odpojení, a pokud spadne do režimu dodavatele poslední instance, tak mu energii tento dodavatel bude muset tři měsíce dodávat.

Z návrhu je zjevné, že jeho autor vůbec nepochopil záměr evropské směrnice, ale také že nemá přehled o odborné diskusi k tématu. Je to smutná vizitka tvorby zákonů u nás. Přitom na téma energetické chudoby a otázky definice zranitelného zákazníka vznikla například v roce 2021 studie financovaná Technologickou agenturou, tedy ze státního rozpočtu. Studie má široký záběr včetně příkladů ze zahraniční nebo hloubkových pohledů do situace lidí, kteří se s energetickou chudobou setkávají — a to jak z řad přímo zákazníků, tak sociálních pracovníků nebo představitelů úřadů.

Finální metodika Ministerstva průmyslu a obchodu k energetické chudobě pak uvádí, že u zranitelného zákazníka například platí zákaz odpojení od energie. Podobná doporučení vypracovala i organizace Frank Bold.

Připomínky byly zamítnuty

V připomínkovém řízení k zákonu se s relevantními připomínkami ozvala vládní zmocněnkyně pro lidská práva, její návrhy však byly zamítnuty. Vláda v návrhu řeší pouze situaci, pokud někdo využívá kompenzační pomůcky, které jsou závislé na dodávkách elektrické energie — pouze takový člověk je považován za zranitelnou osobu.

Návrh nijak nezmiňuje jiné důvody, které mohou vést k energetické chudobě, a v důvodové zprávě se tvrdí, že tato problematika je u nás řešena příspěvkem na bydlení. V zásadě tak namísto řešení, které by mohlo lidem reálně pomoci a přitom snížit výdaje státního rozpočtu, neřeší vůbec nic.

Úplný opak vládního přístupu bychom nalezli kupříkladu v Irsku, kde je definice zranitelného zákazníka velice široká — je jím ten, kdo je zvláště zranitelný při odpojení v zimních měsících z důvodů pokročilého věku nebo fyzického, smyslového, intelektuálního nebo duševního zdraví. Takový zákazník pak má mimo jiné nárok na to, aby mu dodavatel zajistil nejhospodárnější tarif.

Dává to i ekonomický smysl. Je totiž pravděpodobné, že náklady takto ohroženého člověka na energie budou předmětem státního příspěvku, a je proto v zájmu státu, aby domácnost, která pobírá příspěvek, neplatila za energie více, než je hospodárné. Na takové řešení česká vláda rezignovala. Soustředí se pouze na ty, kdo získali příspěvek na kompenzační pomůcku, což je pro tuto skupinu jistě důležité — ale ani pro tyto ohrožené zákazníky se nezavádí zákaz odpojování od elektřiny.

V širším kontextu je smutné i to, jak stát „vykostil“ původně velmi kvalitní evropskou směrnici. Směrnice se věnuje primárně energetické chudobě jako širokému problému a předkládá mnohé návrhy, jak chudobě předcházet nebo ji řešit. Protože nejde o nařízení, ale o směrnici, má česká vláda volnost v její implementaci. Výsledkem je nejméně varianta, která pomůže naprosté menšině těch, kdo by pomoc potřebovali.

Těžko se pak v naší zemi vysvětluje, že Evropská unie je velmi užitečná a snaží se chránit i české občany, když přímo česká vláda takovou snahu sabotuje.