↗

Ti, kteří měli štěstí, se nemusejí obávat. Vláda jedná docela v duchu Matoušova: „Nechť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Foto Ilias Saltidis, Pexels

Ministr financí Zbyněk Stanjura připravuje na příští rok další vlnu škrtů. Chystá se osekat dotace ve výši 54 miliard korun. Ačkoli ministr nechce prozradit o jaké dotace půjde, neboť se prý obává, že se zvedne vlna lobbingu, je prakticky jisté, že jednou z obětí budou dotace na sociální služby. Škrty dopadnou opět na ty nejslabší.

Dotace, které si vláda proškrtat dovolí

Jakmile ministerstvo financí sníží dotace neziskovým organizacím poskytujícím sociální služby, bude následovat zvýšení spoluúčasti, a v konečném důsledku menší dostupnost těchto služeb. Konkrétně jde například o podporu týkající se sociálního bydlení, dluhové poradenství, pomoc duševně nemocným a sociálně či jinak ohroženým rodinám.

Může se nám zde vybavit scéna z filmu Joker. Poté co Fleckovi, hlavní postavě trpící duševní poruchou, oznámí sociální pracovnice, že mu již další pomoc nemohou poskytnout, protože vedení města seškrtalo výdaje na sociální služby, změní se všemi opuštěný Fleck v šíleného Jokera. Podobně jako ve filmu, i ve skutečnosti je snížení pomoci potřebným nejenom nelidské, ale ani se ekonomicky nevyplatí, protože tyto sociální výdaje jsou svého druhu investicí do lidského kapitálu. V důsledku škrtů se budou sociální problémy jen prohlubovat — a spolu s nimi i budoucí náklady na jejich řešení.

Ukázkovým příkladem je dluhové poradenství, které poskytuje zadluženým lidem možnost řešení jejich svízelné situace. S jeho omezením můžeme očekávat zhoršení problémů spojených s dluhy, a s tím i nárůst práce načerno, protože se lidé budou snažit vyhnout exekučním srážkám z příjmu a dalším nákladům, včetně placení daní. V zemi s vysokým počtem exekucí je taková cynická politika holý nerozum.

Vláda podle sv. Matouše

Ministr financí má pravdu v tom, že je správné prověřit účelnost dotací soukromému sektoru — tedy že plní svůj účel a opravdu pomáhají rozvoji, zvyšování produktivity práce nebo plní efektivně sociální cíle.

V případě nedávno ohlášeného dotačního programu Oprav dům po babičce, slibujícího zálohově více než milion korun na rekonstrukci starších rodinných domů a další zvýhodněné úvěry, však lze o účelnosti důvodně pochybovat. I vzhledem k tomu, že je program financován z finančních prostředků EU, měli bychom se tázat, zda lidé, kteří v zemi zmítanou bytovou krizí vyhráli „jackpot“ dědictvím nemovitosti, patří skutečně k nejpotřebnějším.

Nebylo by účelnější stavět nové dostupné bydlení pro ty, kteří žádný být nemají, ani ho nezdědí a musejí platit přemrštěné nájmy? Vládě na jedné straně nevadí škrtat peníze na sociální služby a na druhé straně by ráda rozdávala miliardy movitějším. Politika vlády se zřetelně řídí heslem podle sv. Matouše: Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

Dotace, které vláda škrtnout nechce, ale měla by

Prověřit by se měly zejména dotace pro velké firmy, které zpravidla potřebují pomoc nejméně. Za nejzbytečnější dotační program oproti západoevropským standardům můžeme u nás označit podprůměrné zdanění velkých firem a lidí s nadprůměrnými příjmy a majetkem. Není obhajitelný žádný důvod, aby u nás platili bohatí a velké firmy menší daně než na Západě. Na podprůměrném zdanění vydělávají nejvíce právě nejbohatší a naopak tratí chudší a střední třída spolu s malými a středními podniky. Velké podniky mají nadprůměrné zisky, protože využívají plody veřejně poskytovaného vzdělávání a z veřejných prostředků budovanou infrastrukturu.

V případě zavedení progresivního zdanění právnických osob by došlo ke snížení zdanění malých a středních podniků a zvýšení daní skutečně velkým hráčům, kteří by začali platit férový podíl. Jejich zisky navíc z nemalé části plynou z nedostatečné konkurence, takže jejich vyšším zdaněním by stát vrátil občanům peníze, o které přišli v důsledku selhání trhu, jež dovolilo na jejich úkor se velkým firmám obohacovat. Malé a střední podniky by v důsledku snížení daní mohly zlevnit své produkty a služby, protože by fungovaly v prostředí dokonalejší konkurence vedoucí k poklesu cen.

Progresivní zdanění by prospělo také spotřebitelům — a to hned dvakrát. Umožnilo by snížit daně chudým a střední třídě a ponechalo by peníze v kapsách těm, kteří je potřebují nejvíce. Bohatší by přitom odvedli státu více než dnes, aniž by to však citelně poznamenalo jejich životní úroveň.

Návrhy Fialovy vlády jdou však opačným směrem a prozrazují, že jejich cílem je danit ty, kterým by vzhledem k jejich finanční situaci každá koruna navíc opravdu pomohla. Vláda by neměla pomáhat obohacovat se lidem s nadprůměrnými příjmy a majetky na úkor zbytku populace.