S vládní reformou důchodů zchudneme všichni
Michal ŠmardaVýsledkem tzv. důchodové reformy budou nižší důchody, vyšší odvody a pozdější odchody do důchodu. Podle předsedy SOCDEM je pro udržitelnost důchodového systému zapotřebí reforma daní a vytvoření podmínek ke změně struktury obyvatelstva.
Takzvanou důchodovou reformu schválili poslanci vládní koalice minulý týden. Cesta návrhu do sněmovny probíhala typickým způsobem pro současnou vládu — bez nalezení kompromisu s opozicí, ale i bez významnější diskuze s odborníky a veřejností. Vládní způsob prosazování změn se koaličním stranám brzy vymstí. Je zřejmé, že odhlasované změny nepřežijí déle než jediné volební období. Napodobí tím osud neslavného návrhu Nečasovy vlády z roku 2013. Zavedení druhého pilíře, tedy spoření do soukromých penzijních fondů, bylo zrušeno o pouhé dva roky později.
Důchodová reforma musí být prodiskutovaná napříč politickým spektrem i odbornou veřejností právě proto, že výsledný systém musí přežít nikoli do dalších voleb, ale několik desetiletí. Musí být sociálně spravedlivý, transparentní a předvídatelný. O nezbytnosti provedení důchodové reformy se přitom mluví už více než dekádu. Méně však o jejím obsahu. Jak by měla vypadat a jaké jsou její cíle? Sníží vláda životní standard důchodců, aby získala víc prostředků do rozpočtu?
Spravedlnost se v české debatě o důchodech zmiňuje málo
Vláda vychází z předpokladu, že postupně bude narůstat objem vyplácených důchodů z veřejných prostředků, v důsledku čehož dojde k ohrožení veřejných financí. Neudržitelnost systému se vláda pokouší ukázat na poklesu počtu ekonomicky aktivních občanů na jednoho důchodce.
Ve srovnatelných evropských státech je ale situace obdobná. Populace v celé Evropě stárne. Neznám však vládu, která by se otevřeně vyhlásila ambici znemožnit lidem v penzi dostat zpět něco z hodnoty, jíž se podíleli na dlouhodobém růstu země. Přestože se podařilo během působení sociálních demokratů ve vládě po letech stagnace penze reálně zvyšovat, nadále v unijním srovnání nepatříme ani k průměru.
Co by znamenalo ponechání již schválených parametrů? Nižší důchody, ale vyšší odvody a pozdější odchody do důchodu. Očekávané plošné zhoršení životní úrovně důchodců bude mít vliv na ekonomické chování občanů. Výrazně se zvýší neochota dnešních pracujících přispívat do sociálního systému, který nenabídne patřičnou protihodnotu. Část lidí vyhledá soukromé investiční fondy.
Zbavit stát odpovědnosti za občany, kteří na jeho chod po celý život přispívali, se zdá cílem současné vlády. Povede to ovšem ke zvýšení rizika. Finanční ztráty osob spořících na důchod budou znamenat druhotné náklady státu na řešení chudoby.
Úkolem sociálních demokratů je nepříznivému ekonomickému a demografickému vývoji zabránit. Jak to chceme udělat? Návrh důchodové reformy musí počítat s trvalou udržitelností I. důchodového pilíře, povinné části důchodového systému, za niž je odpovědný stát. Stabilní systém znamená nejen rovnost v rámci generace, ale i mezigenerační rovnost. Proto chceme, aby stát dokázal udržovat poměr důchodů ke mzdě přibližně ve výši kolem čtyřiceti procent.
O mezigenerační solidaritě hodně vypovídá poměr mezi objemem vyplácených důchodů a HDP. V současnosti u nás vydáváme na důchody zhruba sedm procent HDP, přičemž v jiných zemích je to v průměru deset procent a například ve Francii, Rakousku nebo Finsku více než dvanáct procent. I v tomto ohledu patříme na chvost Evropské unie.
Jedním ze zásadních úkolů pro udržitelnost důchodového systému je vytvoření podmínek k růstu populace. Pozitivní změny v sociální politice a vytvoření podmínek ke změně struktury obyvatelstva Fialova vláda zcela opomíjí. Reforma přitom musí mít komplexní charakter, není možné ji redukovat na pouhou hru s čísly v parametrech a nečinně čekat na důsledky neblahého demografického vývoje.
Představa, že parametrické úpravy, které vláda nazývá reformou, povedou k ozdravení veřejných financí, je lichá. Skutečná důchodová reforma není možná bez reformy daní, jež umožní snížit odvody zejména lidem s nižšími a středními příjmy a vyhnout se vysokému zatížení drobných živnostníků. Zároveň potřebujeme zapojení příjmů z majetkových, sektorových, digitálních a dalších moderních daní tak, aby daňový systém byl spravedlivější.
Pokud strany vládní koalice počítají s tím, že nedovedou oživit ekonomiku a přizpůsobit ji podmínkám jednadvacátého století, pak je jejich strategie nechat ke konci života zchudnout všechny, naneštěstí vcelku logická.
Nedá se nic dělat, ale M. Šmarda protiřečí sám sobě. Na jedné straně tvrdí, že cílem sociální demokracie je "trvalá udržitelnost I. pilíře důchodového systému"; ale na jiném místě sám přiznává, že by to bylo možné jenom za okolností, když by se podařilo zásadně zvrátit populační křivku.
On sice navrhuje propopulační stimulace; nicméně je velmi nepravděpodobné, že ty by mohly vést k nějakému zásadnímu obratu. Vládní plány na reformu důchodů jsou v tomto ohledu prostě a jednoduše realističtější: počítají s holou realitou, že porodnost v průmyslově vyspělých zemích stále klesá, a že tedy zdroje k financování důchodů je nutno nalézt někde jinde, nežli že by mladá generace prostě alimentovala tu starší.