Pokud chce Putin válku, teď ji dostane. Pokud nechce, rozhodnou Ukrajinci
Petr JedličkaRuské uznání separatistických entit na Ukrajině coby samostatných států mění zásadně situaci — tím spíše, že na území přijde i ruská armáda. Jestli se Ukrajina nyní nenechá vyprovokovat k vojenské odpovědi, zaslouží Nobelovu cenu míru.
Stalo se, jak předvídaly ty nejjednodušší scénáře: sotva skončila olympiáda, Rusko s vojsky nastoupenými na ukrajinských hranicích oficiálně uznalo nezávislost Doněcké a Luhanské lidové republiky na východě Ukrajiny. Pověřilo také svou armádu, aby na jejich území „chránila mír“. Není to zase až takové překvapení, je to však zásadní zvrat.
Aktu předcházelo několik dní zintenzivněného ostřelování na linii příměří, k němuž se Ukrajinci nehlásí, a série ruských zpráv o různých ukrajinských útocích na Donbas — jedná se o veskrze fiktivní záminky, protože nejde o nic, co by se nedělo v minulých letech v mnohem větší míře. Ruští představitelé navíc ještě v neděli tvrdili, že Ruská federace počítá s naplněním Minských dohod, dle nichž měly zůstat uvedené entity součástí Ukrajiny.
Nyní je otázkou, co bude dále.
Komentář●Petr Jedlička
V ruském výkladu chtějí konflikt ti druzí: Ukrajina na Donbase a Západ obecně
Akt samozřejmě odsoudili všichni ukrajinští spojenci. Připravují se další sankce. Ovšem kromě toho? Ukrajinský prezident Zelenskyj reagoval útočným projevem, podle něhož „je Ukrajina suverénní stát“ a „nikomu žádné území nedá.“ Prý se též nyní „ukáže, kdo je skutečný ukrajinský spojenec, a kdo bojuje s Rusem jen slovy.“ To jsou výroky, které z pohledu ctitelů míru nevěstí nic dobrého.
Málo platno, že separatistické entity na Ukrajinu už dlouho fakticky nepatřily; že šlo o pseudostáty, jejichž vznik zajistily ruské tajné služby, že jednaly čistě jako ruské satelity a že Ukrajina se o tamních 3,5 milionu obyvatel osm let nestarala, ani nemohla. Bez jakýchkoliv diskuzí jde o zásadní porušení mezinárodního práva, navíc kombinované s vojenskou intervencí.
Ustát příslušnou situaci s chladnou hlavou by nezvládl leckterý dospělý stát. Zde je přitom řeč o postmaidanovské Ukrajině se zásadním vlivem nacionalistických i ultranacionalistických skupin, a to i v armádě. Snadno si představit, že ukrajinské jednotky teď linii příměří překročí, dokud zde už nejsou zakopané ty ruské, a Rusko pak odpoví onou očekávanou velkou invazí.
Ale může to být i jinak. Ukrajinská armáda odolá pokušení, zůstane v obranných pozicích — a ruské jednotky potáhnou přesto dál. Třeba po nějakém incidentu, který si samy nastrojí. Nebo s odvoláním na fakt, že proklamované hranice Doněcké a Luhanské lidové republiky jsou mnohem dále než stávající linie příměří.
Zkrátka a jednoduše: Pokud chce Putin válku, snadno jí nyní dosáhne. Pokud nechce, bude záležet, zda jí odolají Ukrajinci. Na každý pád ještě není konec.
Hodinový projev, jejž Putin v pondělí před uznáním nezávislosti řečených entit pronesl, zpochybnil celou ukrajinskou státnost a zmínil i imperiální koncept „starého ruského území“. I když tak Ukrajinci dokáží nyní odolat — což by mimochodem bylo hodno Nobelovy ceny míru —, trable s olbřímím sousedem jím tím rozhodně neskončí.
Nejrizikovějším momentem na celé záležitosti se jeví právě to, že Putin Ukrajině zásadně upřel legitimitu její samostatné existence. Tím si vytvořil propagandistický odrazový můstek k tomu, že fakticky kdykoli může k ruské říši anektovat i celou Ukrajinu.
(Pro srovnání: je to asi něco takového, jako by prezident ČR Zeman náhle vyhlásil, že Slovensko nemá nárok na samostatnou existenci, neboť v dějinách (s výjimkou fašistického "Slovenského štátu z milosti Hitlera) nikdy nebylo samostatným státem...)
"Snadno si představit, že ukrajinské jednotky teď linii příměří překročí, dokud zde už nejsou zakopané ty ruské, a Rusko pak odpoví onou očekávanou velkou invazí."
Tak tohle je nemilé překvapení. Autor v textu projevuje neporozumění ve skutečnosti velmi jednostranné povaze konfliktu a zároveň až zneklidňující nedostatek zřetele na politickou a vojenskou realitu. Leda, že by ukrajinské jednotky přišly v důsledku fičáku o uvozovky.
Kritice neporozumění rozumím a co myslíte pane Horáku tím "nedostatkem zřetele na politickou a vojenskou realitu"? Podle vás je nemyslitelné, že by se Ukrajnci nechali takto k úderu na ruské síly vyprovokovat? Nebo to myslíte tak, že jediné politicky a vojensky realistické východisko by byl právě ten úder?
Pardon, mám tam chybu. Chtěl jsem napsat: Kritice neporozumění rozumím, ALE co myslíte pane Horáku tím "nedostatkem zřetele na politickou a vojenskou realitu"? Podle vás je nemyslitelné, že by se Ukrajnci nechali takto k úderu na ruské síly vyprovokovat? Nebo to myslíte tak, že jediné politicky a vojensky realistické východisko by byl právě ten úder?
Pane Jedličko, jsem přesvědčen, že je skutečně nemyslitelné, že by se Ukrajinci (Vy píšete původně o ukrajinských jednotkách) nechali takto k úderu na ruské síly vyprovokovat.
V tomto ohledu je ovšem nutno rozlišovat "oficiální" ukrajinské vojenské jednotky na jedné straně, a skupiny ukrajinské domobrany - což jsou fakticky nepravidelné jednotky - na straně druhé.
Je nepochybné že ukrajinské velení nedá rozkaz k překročení demarkační čáry; ale některá z těchto nepravidelných jednotek domobrany by se mohla "utrhnout" a o na vlastní pěst provést nějakou akci. Kterou by pak ruská strana samozřejmě okamžitě mohla využít/zneužít k masivnímu protiútoku "pro vlastní obranu".
Ostatně kdoví, jestli takovýto provokativní útok časem neprovedou Putinovi "zelní mužíci", jako to svého času udělal Hitler v Polsku.
Jsem přesvědčen, že k doslova sebevražedné akci se "neutrhne" ani jednotka domobrany. Poznámkou o možné "ztrátě uvozovek ukrajinských uvozovek v článku" jsem výše měl e na mysli to, co pan Poláček míní v posledním odstavci.
Jen tak mimochodem, dílem provokatérů uvedeného druhu bylo třeba i záhy zneužité (pouhé) vytlučení výloh Aeroflotu po našem vítězství v hokeji nad SSSR roku 1969.
Na každý pád skončila platnost jakýchkoliv dohod a Ukrajina už lifruje těžké zbraně, zatím držené dohodami v povzdálí, k linii příměří. Jako odpověď. Rusové z druhé strany přisunují tanky a děla a rakety...
Ono je to jiné, dokud se používají ostřelovací pušky nebo max. granátomety. Než když se do toho dá artilerie, která tlakovými vlnami trhá všechno na kusy. V prvém případě to může být až adrenalinová "romantika války", obzvlášť když je člověk nezávislý pozorovatel a dává si pozor. V druhém případě jde o masakr a všichni přeživští zúčastnění mají doživotní psychické problémy...
A jak tady někde připomínal pan Profant - kde je hodně zbraní, tam je pravděpodobnější, že se z nich začne střílet.
Pane Morbicere, a kam by měla Ukrajina svoje zbraně lifrovat? Rovnou na hranici se Slovenskem?
Eh, moc vaši otázku nechápu, pane Horáku? Rusové přisunují těžké zbraně, Ukrajinci přisunují také. Dohody, i když už předtím polomrtvé, neplatí.
Ukrajinský chemik Dr. Fedor Jančik, se kterým jsem kdysi měl tu čest pracovat, mi k bolševické vládě na Ukrajině řekl velmi stručně: "Jsou to obyčejní vrazi".
Pane Morbicere, nezačal s tím přisouváním těžkých zbraní k demarkační linii náhodou Putin?... V daném smyslu je naprosto oprávněná otázka pana Horáka, jestli Ukrajinci mají své vlastní těžké zbraně (kterých ostatně mají mnohonásobně méně nežli Rusové) na obranu proti případné ruské invazi přesunout ne do prostorů očekávaného útoku, nýbrž na svou západní hranici?...
Anebo mají rovnou demilitarizovat celou svou armádu, a trpně čekat jestli snad náhodou Putin neudělá totéž?...
Uprostřed všech těchto zdejších (i jinde vedených) názorových střetů o ukrajinské krizi jsem si uvědomil jednu skutečnost, na kterou je v tuto chvíli asi jen málo brán zřetel: ať už celý vývoj kolem Ukrajiny dopadne jakkoli, Putinovi se už teď podařilo jedno - dokonale rozeštvat naši levici.
To jest: i ty poslední zbytky levice která u náš ještě zbyly nyní samy mezi sebou vedou nesmiřitelnou válku o tom, jestli je Putin válečný štváč a Rusko agresor, anebo jestli na tom všem má vinu (také) Západ.
Kdybychom měli sklon ke konspiračním teoriím, pak bychom vlastně museli začít rozšiřovat tvrzení, že Putin celou svou akci kolem Donbasu rozehrál v žoldu kapitalistů, aby tímto způsobem definitivně rozbil a navzájem rozeštval celý tábor světové levice.
Až tak daleko jít nechceme, tedy tvrdit že by Putin jednal s natolik skrytými úmysly; ale je fakt, že uvedený efekt se mu dokonale zdařil.
Já myslím pane Poláčku, že teď se to zase zcelí. Bude tábor, co bude argumentovat, že se té válce dalo a mělo předejít ústupky Rusku, a bude tábor, který bude tvrdit, že agresor je agresor, tečka. Ale na další štěpení při tady té invazi už moc prostor nevidím.
Stav debaty na naší levici ale teď asi není důležitý...
Chtěl bych tu ocenit projev prezidenta republiky Miloše Zemana.
Vždyť jsem 2x zcela jasně napsal, že Ukrajinci přisunují své těžké zbraně jako odpověď na ruské přisunování. A že Rusové překročením hranic vygumovali jakékoliv dohody.
Asi jsem to nějak nešikovně napsal nebo co...
Pane Jedličko, nějak Vám teď nerozumím. Na jedné straně jste názoru, že se to (tedy rozštěpená levice) zase zcelí. Na straně druhé ale sám konstatujete, že ani tato invaze nijak neodstraní zásadní protiklady mezi těmi, kdo tvrdí že se Putin neměl (příklonem Ukrajiny k Západu) provokovat, a mezi těmi kteří jsou přesvědčeni že naopak Ukrajině měl Západ poskytnout (vojenskou) pomoc daleko účinnější. To mi nějak nepasuje dohromady.
Pane Horáku, i já jsem si při poslechu projevu prezidenta Zemana pomyslel, že to je snad jeho úplně první opravdu státnický projev.
Mezitím ovšem několik politických komentátorů vyjádřilo názor, že on tak učinil - jako vždycky - jenom z osobní vypočítavosti. Že si uvědomil že české veřejné mínění je v daném případě tak jasně na straně Ukrajiny, že kdyby on se teď nějak snažil obhajovat Rusko, že by zbytek svého prezidentského období strávil v naprosté politické izolaci.
Nejsem si teď sám nijak jistý, jaké z těchto dvou - diametrálně odlišných - hodnocení je blíže pravdě.
Na straně jedné bych v relativní upřímnost Zemanových slov byl z toho důvodu náchylný věřit, že on tady veřejně doznal, že se ve svých odhadech ruského počínání naprosto zmýlil. A takovéto veřejné doznání vlastní omylnosti - to muselo být pro takovou narcisistní osobnost jakou se vyznačuje Zeman opravdu hodně nepříjemné.
Na straně druhé - když svůj projev skončil a televize nestačila přenos dost rychle střihnout, byl tam ještě záběr jak se Zeman (po takto významné řeči) obrací k pracovníkům televize, ukazuje si na hodinky na svém zápěstí a ptá se: "Tak co, bylo to na pět minut?..." A to skutečně budilo velmi nepříjemný pocit, že se mu ve skutečnosti opravdu jednalo jenom o to, jakým dojmem on sám zapůsobí na televizní publikum, ale že samotný osud Ukrajiny je mu fakticky zcela lhostejný...
Pane Morbicere, to Vaše vyjádření ohledně "přisouvání těžkých zbraní" mi opravdu nebylo zcela jasné ve svém vyznění. Omlouvám se za dezinterpretaci Vašich výroků.
Pane Poláčku, odmyslet si domácí kontext prezidentova projevu samozřejmě nelze. Jeho sdělení má význam každopádně. Domnívám se, že Miloš Zeman mluvil upřímně. Vždy zásadně odmítal srpnovou intervenci u nás a silně se ohradil, když před časem Rusko zveřejnilo záměr platit za ni bývalým vojákům výsluhy.
Chyba, kterou bylo včasné neukončení přenosu, neukázala nic jiného než určitou úlevu prezidenta, že má projev za sebou. Pravděpodobně dopředu zmínil jeho předpokládané trvání a k tématu se vrátil. Mluvit o délce natáčení je běžné.
Myslím, že svým projevem si prezident zachránil svou politickou duši.