Česká televize ve středu večer přinesla předvolební „superdebatu“ s lídry osmi největších kandidujících subjektů: Andrejem Babišem (ANO), Petrem Fialou (ODS / SPOLU), Vítem Rakušanem (STAN / PirSTAN), Tomiem Okamurou (SPD), Vojtěchem Filipem (KSČM), Janem Hamáčkem (ČSSD), Robertem Šlachtou (Přísaha) a Zuzanou Majerovou Zahradníkovou (Trikolóra / TSS).

Diskuse prošpikována vzájemnými výpady politiků a občasnými stížnostmi na údajná příkoří ze strany moderátorky probíhala chaoticky. Věcná témata i snahu o vysvětlení stranických programů přehlušil všeobecný zmatek podporovaný zjevně nefunkčním debatním formátem. Přesto lze v kakofonii nalézt několik zajímavých bodů. Přinášíme šest z nich.

1. Superdebata ztělesnila všechny neduhy formátu

Jak popsal kolega Jan Gruber, celý cyklus předvolebních debat v České televizi trpí řadou formálních problémů v čele s vysokým počtem kandidátů. Včerejší superdebaty se jich účastnilo osm. Zajistit, aby měli víceméně rovný prostor a diskuse nesklouzla k bizarnostem, bylo zjevně nemožné. Politici se neustále napadali a obviňovali ze lží, často ovšem paradoxně nedostali prostor na sebe skutečně reagovat. Moderátorka Světlana Witowská se navíc projevy snažila držet v tak úzkých mantinelech, až kandidátům skákala do řeči i ve chvíli, kdy mluvili k věci.

Výsledkem bylo zmatené utkání nejprůbojnějších kandidátů se sebou navzájem i s Witowskou, v němž se načalo ledacos, ale skoro nic nedořeklo. Witowská se nacházela v krajně nevděčné (a dost možná nezvladatelné) úloze. Sama ale atmosféru obecného nepřátelství ještě eskalovala komentativními poznámkami, které občas působily jako nemístná snaha mít poslední slovo. Na osmičku politiků zahrnující zjevné egomaniaky sice potřebovala přísnost, současně však kvůli ní působila, že reálně neposlouchá, co jí přítomní říkají, ale pouze v duchu měří čas.

Moderátorka Babiše konfrontovala s kauzou Pandora Papers, která odhalila to, že si premiér přeposlal stamiliony přes daňové ráje. To bylo od České televize poměrně odvážné, ale efekt zůstal rozpačitý. Witowská, jindy usekávající odpovědi politiků doslova v první větě, se s Babišem chytila do dlouhého klinče, který ze své pozice nemohla vyhrát. Následující otázka na ostatní kandidáty, zda někdy udělali něco podobného premiérově podezřelé transakci, byla ve své návodnosti nemístná.

Formát superdebaty se neosvědčil. Osm účastníků je zjevně příliš, zvláště jsou-li mezi nimi agresivní diskutéři typu Babiše. Formát, v němž se přítomným kladou otázky, požadují se odpovědi různého rozsahu a není zcela patrné, kdy a na koho politici mohou reagovat, vede k chaosu. Witowská, ať se všemožně snažila udržet situaci pod kontrolou, byla pod extrémním tlakem a musela hasit mnoho požárů naráz. Ve vzpomínkách proto debata netvoří koherentní rámec, ale změť rámusu ve stylu pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou.

2. I liberální naděje se bojí skutečných témat

Že se politici v superdebatě hádali, není překvapivé. Co ale snad zdvihne nejedno obočí, je až šokující shoda u některých témat. Už když Andrej Babiš v předvolební knize vytasil migranty, očekávalo se, že zdejší protiuprchlická hysterie nabere na obrátkách. Na druhou stranu se zdá tristní, jak rychle na svého času racionální pozice k migračním pravidlům rezignovala kampaň Pirátů. Ale budiž.

Ještě horší je totiž přístup ke klimatu. Předvolební diskuse v České televizi téma jednak uchopila skrze bizarní redukci „klima = spalovací motory“, jednak politici veskrze přijali zbabělou antiekologickou pozici. Tak, jako se strany před volbami předhánějí v počtech zahnaných imaginárních muslimů, nyní prakticky soutěžily, kdo přestane nejpozději pálit uhlí a benzín. Vzhledem k celoevropským i světovým trendům — ani nemluvě o nepopiratelné, objektivní vážnosti klimatické krize — je to nejen laciné, ale především absurdní a společensky nebezpečné.

Když straší ekologií Okamura či orbánovatící Babiš, málokdo hne brvou. Proč se ale nepostaví na odpor alespoň Rakušan, zastupující v debatě asi nejekologičtější volbu po Zelených, je zhola nepochopitelné až smutné. Předseda STAN se v posledních týdnech ukázal jako skvělý řečník s přesvědčivou dikcí a pohotovým a velmi slušným sarkasmem — jeho středeční hláška „svět mnohem víc zajímá Shakira než Andrej Babiš“ ostatně již oslavila úspěch na sociálních sítích. Ale jako by nepřímou úměrou k rostoucí rétorické formě odpadalo jádro. „Nechoď, Víte, s ANO na led, mnohý příklad známe,“ chce se parafrázovat klasika.

3. Střet lídrů a hemžení kdesi v pozadí

Navzdory snahám o vyrovnaný prostor pro všechny diskusi opanovali lídři největších subjektů — Fiala, Babiš a Rakušan, respektive především poslední dva. Babiš soustavně a neférově napadal PirSTAN, vytahoval bubáky ekologie a migrace, házel úspěchy a sliby. Rakušan jej odrážel a prováděl protiútoky, Fiala se o to spíše snažil.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby opodál nestálo dalších pět politiků. Okamura se snažil prorážet, místy s uvěřitelnou agresivitou, ale říkal v zásadě to, co vždy. Hamáček se držel jakési vlastní laťky. Majerová Zahradníková zapadala v obecném zmatku. Ještě více pak Šlachta, nevýrazný a působící, jako kdyby do debaty přišel náhodou. A na to, že hovořil Filip, pravděpodobně všichni zapomněli zhruba během vteřiny.

Opět se projevila slabina formátu, který doplácí na to, že staví na vysokém počtu politiků s různou průbojností i různou mírou objektivního významu. Lze říci, že většinu diváků velmi pravděpodobně zajímala jen menšina přítomných kandidátů.

4. Hamáček v uprošování lidovců notně přestřelil

Předseda sociální demokracie se v průběhu debaty snažil a přinejmenším působil jako jeden z mála, kteří přišli zmiňovat konkrétní program. Ne snad, že by výrazností konkuroval lídrům hlavních hnutí a koalic, ale svým způsobem se držel nad rozplizlým průměrem. Zaslouží přikývnutí alespoň za racionální výroky o potřebě očkování.

Hamáček se ovšem rozhodl využít závěrečnou půlminutu, kdy mohl říci voličům cokoli, ke zvláštnímu tahu. Jal se explicitně přesvědčovat voliče KDU-ČSL, aby nevolili SPOLU, ale sociální demokracii. Argumentoval prorodinnou agendou, kterou bude prý hájit mnohem spíše ČSSD než koalice vedená občanskými demokraty. Poněkud překvapivý apel sice působil trochu zoufale, ale šel by pochopit.

Nebýt toho, že vytáhl jméno Josefa Luxe, dlouholetého a v novodobé historii strany zásadního předsedy lidovců. Přes dvacet let mrtvý Lux — který mimochodem skládal čtyřkoalici proti ČSSD a ODS — by podle Hamáčka dnes volil sociální demokraty. Zda tomu někdo uvěřil, těžko říci. Jisté ale je, že lidovce včetně rodiny Luxových otření se o váženého politika rozčílilo. Mluvit za mrtvé je pochybné samo o sobě. Tady navíc za muže, kterého si mnozí pamatují a jenž by nebýt leukemie dnes dost možná ještě žil. Hamáček tak zašel za hranici dobrého vkusu, možná i soudnosti.

5. Arbitrátní hranice účasti: Trikolóra ještě ano, Zelení ne

Stanovit, kdo do hlavní předvolební debaty může, je jistě nesnadné. Každá hranice preferencí někoho těsně vyloučí, zatímco jiný se ještě stačí protáhnout. V případě superdebaty České televize práh pro vstup vpustil Trikolóru, Zelené však už nikoli. Krajně pravicová koalice vykazovala v preferencích — začátkem týdne, kdy se ještě směly zveřejňovat průzkumy — průběžné šance na zisk kolem tří procent hlasů, Zelení asi poloviny.

Zvláště vzhledem ke statistickým chybám si Zelení na nezvaní do debat pochopitelně stěžují. Lze ostatně připustit jejich občasný argument, že jsou oběťmi začarovaného kruhu: nikdo s nimi nepočítá, proto je nikam nezvou, pročež o nich nikdo neví a nikdo s nimi nepočítá. Pokud by je ovšem debata zahrnula, šlo by se ptát, zda má přijít i Volný blok, který — navzdory bídnému zastoupení v datech — může mít také ne zcela zanedbatelné množství potenciálních voličů.

6. Vsuvka s „umělou inteligencí“ jako součást estrády

Česká televize se bůhvíproč rozhodla na víceméně náhodné místo superdebaty zařadit vsuvku, kdy bude otázky politikům pokládat „umělá inteligence“ jménem Matylda. Ponecháme-li stranou technikálie — jako že nejde o umělou inteligenci —, zůstane nám obraz čehosi zábavného a zajímavého, leč v kontextu vážné diskuse prostě nepochopitelného.

Matylda každému položila jednu otázku, často vztahující se k obecně hodnotovému tématu. Dotazy byly naprosto nesourodé. Zatímco Babiš dostal snadný úkol popsat, kde vidí sebe a zemi v budoucnosti, následujícího Fialy se „AI“ zeptala na detail týkající se možné regulace umělých inteligencí. Není divu, že lídr SPOLU nedokázal odpovědět, v českém prostředí jde o menšinové téma vyhrazené expertům.

Když se Matylda Hamáčka zeptala, co by na sobě změnil, kdyby se znovu narodil jako android, bylo jasné, že nesledujeme debatu, ale zápas v bahně proložený estrádním číslem. Pokud se někdo zajímá o téma umělých neuronových sítí a jazykových korpusů schopných poloautonomně reagovat na zadaný vstup, mohl se pobavit. Pro ostatní šlo jen o další krok na příliš dlouhé pouti do hlubinného dolu bizarnosti.