Ofenzíva proti tigrajským rebelům, jak o odpůrcích centrální vlády ze severu země hovoří etiopský premiér Abiy, ze závěru minulého roku, byla na první pohled ukončena rozhodnou akcí, do níž si nositel Nobelovy ceny míru z roku 2018 nenechal nikým mluvit. Iluze politika západního střihu, který uzavřel mírovou smlouvu se sousední Eritreou, tak vzala za své ve chvíli, kdy rozhodně prohlásil, že situaci v severním regionu vyřeší sám a kritiku vůči svému postupu od počátku ignoroval.

Volání mezinárodního společenství po zprostředkování jednání vyslyšena nebyla, což zcela realisticky nebylo překvapující — pouze se znovu odhalily limity mezinárodních mediací v situaci, kdy mají představitelé státu jasnou představu, jak chtějí postupovat. A to bez ohledu na to, o jaký postup jde.

Výsledek operace je celkem jasný — konsolidace moci centrální vlády nad problematickým regionem, ovšem za cenu velké uprchlické vlny. Uprchlíci doposud z části překračují hranice a usazují se v sousedním Súdánu a z části zůstávají v uprchlických táborech v Etiopii. Zprávy Červeného kříže a Světové zdravotnické organizace jsou alarmující a poukazují na velký počet mrtvých, zraněných a trpících obyvatel, kteří se ocitli bez jakéhokoliv zázemí. V mnoha případech mluví o strachu vrátit se domů zpět.

Konflikt zasáhl zhruba polovinu z asi 4,5 milionu obyvatel regionu, jak udávají zástupci například Lékařů bez hranic. Aktuálně se hovoří o tom, že v důsledku zhoršení bezpečnostní situace se v regionu Tigraj začal nekontrolovatelně šířit covid-10, přičemž WHO poukazuje na zcela zdevastovanou zdravotnickou infrastrukturu. Z čtyřiceti regionálních nemocnic je jich údajně fyzicky dostupných pouze pět, přičemž ty poskytují především akutní péči.

Na naději ve střednědobé perspektivě příliš nepřidává ani fakt, že v regionu dochází potraviny a lidem jsou dostupné pouze místní produkty, přičemž zemědělská produkce řady farmářů byla poničena, což může reálně způsobit lokální hladomor. S tím má Etiopie bohaté zkušenosti z minulých dekád, nicméně vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel a současně faktu, že Etiopie patřila v minulých letech k ekonomickým hvězdám afrického kontinentu co do hospodářského růstu, má hrozící humanitární krize jiný rozměr.

Samotná situace uvnitř uprchlických zařízení je katastrofální, alespoň na základě informací, které se příležitostně objevují, přičemž jedna z posledních událostí ukazuje na záměrné poničení asi 400 uprchlických zařízení v jednom z táborů. Zpráva je založena převážně na satelitním snímku zachycujícím proměnu lokality v posledních dnech a možnost ověření jejího rozsahu, příčiny a původce je momentálně nereálná.

Důsledky vnitropolitické i pro vztahy se sousedy

Celou situaci je možné vnímat v několika kontextech. Za prvé, událost již teď má a do budoucna bude mít silný vnitrostátní rozměr, což může přispět k dalšímu nárůstu nespokojenosti místních obyvatel s addisabebskou vládou. Ta by tím eventuálně získala argument pro další své kroky vůči neklidnému regionu — svoje angažmá by mohla prezentovat jako snahu o zachování vlády zákona a pořádku, jehož eroze by mohla vést k rozpadu multietnického státu. To byl mimochodem jeden z hlavních argumentů premiéra Abiyho pro podzimní intervenci, přičemž s ohledem na politickou realitu je ho třeba brát vážně a a priori neodmítat jen proto, že z perspektivy západního novináře/komentátora/politika je udržení pořádku prostřednictvím armády nepřijatelné.

Abiyho kroky mohou vést jak k nárůstu vnitřního etnického napětí, tak ale také k faktickému posílení moci, jež může premiér využít pro prosazení politických změn (ať už budou jakékoliv) a také k proměně jeho vyjednávací pozice ve vztahu k mezinárodnímu prostředí. Jedno ze zásadních témat, které Etiopie momentálně řeší, je výstavba přehrady na Nilu, jejíž spuštění bude mít zásadní dopad na vztahy s dalšími zeměmi — především Súdánem a Egyptem. Premiér v čele 110milionové země, který demonstruje svou rozhodnost na vlastním území, je jistě v očích svých regionálních partnerů jistě silnější osobností, nežli někdo, kdo není schopen „urovnat“ ani domácí záležitosti.

Další rozměr regionálního přesahu představuje nastupující humanitární katastrofa — uprchlíci z regionu Tigraj směřují do Súdánu. Ten není navzdory nedávným politickým změnám rozhodně nejpříjemnějším místem pro života a nedisponuje dostatečnou infrastrukturou ani pro své obyvatelstvo, natož pak pro uprchlíky.

Role Eritreje

Ještě zásadnější je však role Eritreje, se kterou měla Etiopie od roku 1993 otevřeně nepřátelské vztahy urovnané až mírovou smlouvou v roce 2018. Z bývalých rivalů se dnes stávají spojenci a role Eritreje v „konsolidaci“ situace v Tigray je větší, než se na počátku zdálo. Eritrský prezident Afwerki vyjádřil Abiymu širokou podporu, přitom však oba shodně vyloučili přímé zapojení eritrejské armády, která však podle všech indicií v regionu Tigray reálně operuje.

Možnost ověření si zpráv z nezávislých zdrojů je značně omezená a spočívá v zásadě v anonymních prohlášeních místních na obou stranách. Ta se shodují například v tom, že Abiyho tvrzení, že v konfliktu nebyl centrální armádou zabit jediný tigrajský civilista, je lživé a že zdravotnická zařízená na obou hranicích byla plná zraněných. Faktickému utajení rozměru konfliktu nahrává také nedostatečný přístup k internetu na obou stranách a nemožnost běžných lidí sdílet informace v reálném čase tak, jak jsme běžně my zvyklí.

O Eritreji má smysl mluvit i v tomto ohledu, neboť jde o jednu z informačně nejizolovanějších zemí světa. Její přezdívka „Severní Korea Afriky“ ostatně naznačuje, že ani uzavřené příměří a otevření hranic s Etiopií na povaze režimu příliš nezměnilo.

Oficiální místa eritrejská místa dnes obviňují OSN z podněcování nestability ve snaze podpořit odchod obyvatel ze země, a tím ji ekonomicky poškodit. Utužování spojenectví s Etiopií se tak jeví více než pragmatický krok směřující k udržení obou vládních garnitur u moci. V logice reálpoliitky se jedná o kurz založený na logice „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. A oním nepřítelem obou se pro danou chvíli stali etiopští Tigrajci.

Eritrejskému režimu umožňuje sblížení benefitovat na hospodářském růstu Etiopie, což následně může vést k udržení vládních elit v čele země. Pro Etiopii znamenají zas dobré vztahy rozšíření možností získat přímý přístup k přístavům v Rudém moři, kterými coby vnitrozemský stát nedisponuje, a to od roku 1993, kdy nezávislost vyhlásila právě Eritrea.

Spoluprací s pobřežní Eritreou může Etiopie získat výhodnou alternativu k přístavu v Džibutsku, čímž se zvýší její exportní možnosti. Rozšíření manévrovacího prostoru pro export etiopského zboží zase povede k novému hospodářskému růstu, a z toho bude profitovat i eritrejský režim prostřednictvím svých přístavů. A jak se ukazuje nejen z prostředí Afriky, mantra hospodářského růstu představuje velice účinný nástroj pro vládní garnitury, kde se chtějí udržet u moci velmi velmi dlouho.