Hrad nad Strakovkou

Lukáš Jelínek

Zeman nad Babišem drží ochranou ruku a Babiš na oplátku toleruje Zemanovy výlety za hranice ústavy. Nabízí se otázka, zda v parlamentní republice prezidenta vůbec potřebujeme.

Zásah policie na ministerstvu práce a sociálních věcí začátkem týdne zastínil setkání Babišovy vlády s prezidentem Milošem Zemanem. Ministři sedli v Praze do autobusu a vyrazili se nadlábnout na venkov. V Lánech je však nečekal vlídný a rozšafný dědeček, nýbrž politik, který nevynechá jedinou příležitost vsunout nohu do dveří a posílit jinak nepříliš výrazné exekutivní pravomoci hlavy státu.

Na jedné straně je dobře, když spolu nejvyšší ústavní činitelé pravidelně komunikují. Užitečné jsou například schůzky nad zahraniční politikou, byť s výsledky to bývá slabší a leckdo si pak dál na adresu Ruska, Číny nebo Evropské unie říká, co chce. Do Lán či na Hrad si prezident zve i jednotlivé ministry. Včera například Janu Maláčovou.

Něco do sebe má i Zemanův zájem o státní rozpočet. Proto se s kabinetem nesetkává jen jednou ročně při obědě či večeři, ale na podzim vyráží i do Strakovky, aby jednání o klíčovém zákonu osobně přihlížel.

Nebyl by to ale Miloš Zeman, kdyby nelobboval také za konkrétní projekty. Naštěstí se v posledních letech drží jen několika. Bylo by divné, kdyby se o nich v pondělí nad lahodným daňkem nezmínil.

A tak víme, že se řeč stočila na solární elektřinu, obchod s Čínou i na PPP projekty, tedy spolupráci veřejného a soukromého sektoru. Po ní je poptávka při výstavbě dálnic.

Jenže prezidenta láká i další dopravní pomníček: kanál Dunaj-Odra-Labe. Už léta můžeme z přístupu ministrů dopravy, průmyslu, životního prostředí a zemědělství k němu odvozovat, nakolik se snaží či nesnaží Zemanovi zalíbit.

Odpověď na otázku, proč by to dělali, je prostá. Tradicionalisté jsou v uctivém předklonu před „panem prezidentem“ coby institucí, pragmatici se ucházejí o sympatie Zemanových příznivců. Málokdo je tak dobrý vypravěč jako Zeman a mnozí v něm spatřují šikovného spojence pro dobývání srdcí voličů.

Tradičně je tím posedlá ČSSD. Když nastoupí nový předseda, je plný dobré vůle rozvíjet přátelské vztahy. Následně jej Zeman podrazí a nastane období vzdoru. Potom se ale dostaví tendence vrátit stav do původních kolejí.

Jako na houpačce se Zemanem vycházeli Vladimír Špidla, Jiří Paroubek i Bohuslav Sobotka. Jan Hamáček zažívá totéž. Vřelá objetí a pak ostrý konflikt nad Ústavou a obsazení ministerstva kultury. Dnes jsou prý vztahy sociální demokracie s Hradem opět výborné.

Ještě lépe ale Zeman vychází s Andrej Babišem, Alenou Schillerovou a dalšími reprezentanty ANO. Premiér toleruje prezidentovy výlety za hranice kompetencí a opěvuje jeho politické a rétorické schopnosti. Na oplátku drží Zeman ochrannou ruku nejen nad vládou, ale i osobními Babišovými kauzami. Dokonce jej neváhal jej podpořit i na Čapí hnízdo.

Zeman a Babiš se navzájem potřebují. Foto ČT

Harmonie však nevychází pouze z dobrých mezilidských vztahů. Prezident má rovněž detailní informace o vládní agendě. O některých ministrech se říká, že ve svých křeslech sedí ze Zemanovy vůle.

Namátkou jde o Miroslava Tomana na zemědělství a Marii Benešovou na spravedlnosti. Benešová je dokonce nejen ministryní, ale i oficiální poradkyní prezidenta. Zajímalo by mne, které role si vlastně váží víc…

S Babišem má zase Zeman společného zahraničněpolitického poradce Rudolfa Jindráka. Zdá se, že se rodí nové zvyklosti, jež ústí v těsnější provázání aktérů výkonné moci.

Můžeme v tom vidět chvályhodnou snahu o spolupráci, stejně jako subverzi vůči duchu i liteře Ústavy. Jakoby nestačilo, že Pražský hrad dominuje nad Strakovou akademií.

V mých uších ale stále rezonuje jasný a drsný pohled Petra Uhla: prezidentskou funkci pojímáme monarchisticky, přitom je v parlamentní republice zbytečná. Jistě by se našli i moudřejší starci, za nimiž by ministři mohli tu a tam zajet na dobré jídlo a pár cenných rad.