Největší zápas v naší polistopadové historii teprve začíná: o Evropu

Brexit je hlubokým otřesem v mnoha rovinách: pro Británii, pro Evropu i pro Českou republiku. Naše místo v Evropě není samozřejmé a naše dnešní role ostudná. Změnit vztah Čechů k Evropě je základní zkouškou pro naši politické generace.

Mls_cb

Václav Mls

08.02.2020 14:20

Jocox

Jo Coxová za své evropanství přišla o život. Právě na bruselském náměstí pojmenovaném k její poctě se sešli britští Evropané, aby se rozloučili s Unií. Repro DR

Jsem ve věku, kdy už jsem zažil a pamatuji si mnoho dnes již velkých historických okamžiků. Na střední škole Sametovou revoluci a v následujících letech řadu dalších událostí, některých radostných, jiných zase smutných. Rozpad východního bloku v podobě zániku RVHP a Varšavské smlouvy, pote však i rozpad Československa. Vstup do NATO a Evropské unie, neúspěch projektu Evropské ústavy či úspěšné rozšíření Schengenu i na Českou republiku. A jako my všichni jsem nyní zažil i brexit.

U některých těchto historických událostí si dnes již přesně nepamatuji, kde jsem právě byl a co jsem dělal. U Brexitu je tato vzpomínka pochopitelně velmi čerstvá a zůstane mi na celý život. Půl hodiny před půlnocí z 31. ledna na 1. února jsme s manželkou v centru Bruselu dorazili na náměstí Jo Coxové, kde se už shromáždila skupina našich britských přátel a známých.

Jo Coxová byla labouristickou poslankyní britského parlamentu, kterou 16. června 2016 na ulici zavraždil ultrapravicový extremista. V okamžiku spáchání tohoto zrůdného činu podle svědků vykřikl “To je pro Británii. Británie bude vždy na prvním místě.”

Přesně o půlnoci ve velmi pohnuté a dojemné atmosféře začali přítomní Britové společně zpívat ‘Auld Lang Syne’, krásnou lidovou písníčku, s textem skotského básníka Roberta Burnse, která se v anglosaském světě zpívá při příležitostech loučení; česky je známa jako Valčík na rozloučenou.

Žádná slova nemohou vystihnout tento hluboký a nezapomenutelný zážitek. Lidé si padali do náručí a objímali se. Slov nebylo potřeba. I domů jsme pak odcházeli zamlklí, centrem belgické metropole pulzující nočním životem. A my jsme věděli, že až se ráno probudíme do nového dne, život samozřejmě půjde dál.

Británie
Velká Británie odešla z Evropské unie a mně se hlavou honí tisíc myšlenek. Nyní již bezmoc nad tím, jakou měrou ovlivnily výsledek referenda o brexitu ‘fake news’. O mnohých praktikách a lžích dnes již víme. Sledování dokumentu “The great hack”, na kterém spolupracoval tým investigativních žurnalistů a akademiků z Británie a USA, je děsivým svědectvím o manipulativních praktikách firmy Cambridge Analytica a bezbřehé hamižnosti a bezskrupulóznosti Facebooku.

Dokud se tyto gangsterské metody praktikovaly jen v rozvojových zemích, většina z nás o nich neměla ani tušení. Příklad ovlivnění demokratických voleb v zemi, jako je třeba Trinidad a Tobago, působí alarmujícím dojmem, přece jen však vzdáleně. Ovlivnění amerických prezidentských voleb či referenda o brexitu má ale na náš život již bezprostřední a zásadní dopad.

V myšlenkách se neustále vracím k uplynulým desetiletím, během nichž byla Británie členskou zemí Evropské unie. Sedmačtyřicet let. Delší doba, než po kterou u nás vládli komunisti. Déle než dvě generace. Období britského členství v Unii (1973 – 2020) pokrývá celý můj život, jehož první fázi jsem prožil v komunistické diktatuře za Železnou oponou.

V mém rodném městě Chebu, jež bylo v té době výspou a hrází socialismu, jsem vyrůstal obklopen hesly „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak”. Nic naštěstí netrvá věčně. Poučení z brexitu je mi ale připomínkou toho, že nikdy neexistuje žádná záruka, že věci, které jsou dobré, budou fungovat natrvalo.

Hlavou se mi rovněž honí všechny možné scénáře a varianty budoucího vývoje. Británie má čas do konce letošního roku vyjednat si s Evropskou unií dohodu o volném obchodu. O podobnou dohodu bude pak usilovat i se Spojenými státy americkými. Je velmi dobře možné, že ekonomický život v Británii půjde bez větších otřesů dál a že britské hospodářství bude nadále prosperovat.

Nejeden znalec evropských poměrů by mohl poznamenat, že Británie stejně nikdy nebyla plně součástí Evropské unie. Že si vždy ponechávala celou řadu výjimek a že Evropskou unii vždy vnímala jen jako volný trh než jako společenství hodnot. Avšak tím právě Evropaká unie je – unií hodnot založenou na principech spolupráce, solidarity, sdílené odpovědnosti, respektu a nikdy neutuchající snahy o hledání kompromisu. Ne nadarmo je jejím mottem „Jednota v rozmanitosti“.

Otázkou je, co Brexit způsobí politické kultuře a společnosti v Británii, která je brexitem hluboce rozdělena a polarizována. V posledních třech letech jsme byli svědky kolapsu britské politiky v podobě, v jaké jsme ji dříve znali. Namísto Británie otevřené a tolerantní – připomeňme, že v roce 2004 byla Británie jednou ze tří zemí EU, které hned otevřely své pracovní trhy nováčkům z Východu – dnes vidíme zemi zahleděnou do sebe, více uzavřenou až sobeckou. Namísto britského gentlemanství, věcnosti a pragmatičnosti se do politiky a politických stran postupně vkradly nesmiřitelnost, nenávist a pohrdání. Tyto otevřené rány se budou hojit velmi dlouho, možná i po generace.

Evropská unie
S vědomím obrovských zkoušek, které na Evropskou unii teď čekají, se ve vzpomínkách vracím do roku 2005, kdy Unie zažila první velký šok, v jehož zárodku bylo rovněž referendum, a to nikoliv jen jedno. Po zamítnutí návrhu Evropské ústavy v referendech ve Francii a Nizozemí se Evropská unie tehdy ocitla ve vnitřní krizi. Receptem na to, jak z této krize ven, měl být takzvaný Plán D na demokracii, diskusi a dialog s občany a občanskou společností.

Podle tehdejší švédské komisařky Wallströmové, jež Plán D vypracovala, si měla Unie získat zpět důvěru občanů a jejich podporu k pokračování projektu evropské integrace. Mělo se tak stát prostřednictvím debatních setkání a aktivit organizovaných ve všech členských státech.

Po dvou letech pak Evropská unie představila návrh Lisabonské smlouvy. Ten se obsahově od Evropské ústavy příliš nelišil, neměl vsak již být – s výjimkou Irska – předložen lidem k referendu, ale měl projít ratifikačním procesem pouze v národních parlamentech. V pozdějších letech jsem se několikrát setkal s názorem, že Plán D posloužil jen jako kouřová clona, za kterou se členské státy a evropské instituce schovaly, aby mohly Lisabonskou smlouvu nerušeně vyjednat za zavřenými dveřmi.

Nezbývá než doufat, že po brutálním budíčku v podobě brexitu se celá Evropská unie vzpamatuje a o svém smyslu, fungování i budoucnosti bude mnohem transparentněji a podrobněji komunikovat s veřejností. To by mělo být hlavním úkolem tak zvané Konference o budoucnosti Evropy, která se v těchto dnech ustavuje.

Všichni by v tomto úsilí pak měli táhnout za jeden provaz. Současný stav, kdy premiéři nebo ministři z národních vlád v Bruselu něco vyjednají, aby pak obratem v domácích médiích Brusel kritizovali, je prostě neudržitelný.

Česká republika
A v neposlední řadě se mi hlavou honí myšlenky na svou zemi, na Českou republiku. Podle mnohých průzkumů byla Česká republika po Británii druhou nejvíce euroskeptickou zemí v celé Evropské unii. Dnes nám v tomto ohledu hrozí smutný a nebezpečný primát. V nejrůznějších statistikách se naše země dlouhodobě umisťuje na posledním místě či v hlubokém podprůměru, například co se týká zájmu českých studentů o evropská stipendia Erasmus nebo ohledně znalosti cizích jazyků.

V zemi vládnou populisté jako prezident republiky Miloš Zeman tak i předseda vlády Andrej Babiš. Jeho hnutí ANO šlo do loňských evropských voleb se sloganem „Česko ochráníme, tvrdě a nekompromisně“. Proti komu, Proboha? Pitomější volební heslo si už dlouho nepamatuji, a bylo by ztrátou času ho jakkoliv rozebírat.

Proti populismu, korupci a klientelismu a za slušnou a poctivou politickou kulturu se naštěstí v České republice obdivuhodně probudila značná část veřejnosti. Masové manifestace Milionu chvilek pro demokracii jsou elixírem optimismu a naděje.

Reagovat na důsledky stavu však nestačí. Populisti nám můžou vládnout díky jejich úspěchům ve volbách. Nejlepší odpovědí na populismus a nacionalismus může byt dlouhodobě jen cesta vzdělání a poznávání. To vše nám zatím Evropská unie umožňuje a nabízí nám k tomu prostor.

Když jsem v roce 2003 spolupracoval na kampani před referendem o našem vstupu do Evropské unie, zeptala se mě jedna paní – učitelka v mateřské školce, co jí členství v ní přinese...? Jaký rozdíl v porovnání s mnoha britskými přáteli a známými, jejichž první myšlenky a obavy směřovaly nezištně k jejich dětem a jejich budoucnosti.

To je přece to, na čem by nám všem mělo záležet nejvíce! Na budoucnosti našich dětí a na tom, v jaké společnosti a v jakém světě budou jednou žít. To by mělo být absolutní prioritou každé vlády a každého rozumného politika.

Investovat do vzdělání na všech úrovních, třeba tak, aby na každé základní škole, učilišti a střední škole byl vždy aspoň jeden lektor angličtiny, rodilý mluvčí, a aby se naši učitelé cizích jazyků, angličtináři, němčináři či francouzštináři, mohli průběžně vzdělávat a zlepšovat – neboť „žádný učený z nebe nespadl“. Aby výuka cizích jazyku a reálií na našich školách byla na prvotřídní úrovni. Tak, aby to v České republice mohlo jednou být třeba jako ve Skandinávii, která je světu otevřená a tolerantní, a kde anglicky mluví každý, a to nejen mladí lidé, ale i starší ročníky.

České školství by mělo děti a mladé lidi vzdělávat a vést ke kritickému myšlení, mediální gramotnosti a aktivnímu občanství, jehož nedílnou součástí by mělo být i poznávání okolního světa. Každý mladý člověk v České republice by k tomu měl hledat a využívat všechny dostupné možnosti, prostřednictvím cestování, brigád, školních výměn či studijních a pracovních pobytů v zahraničí. Mladí lidé musí poznávat svět, udělat si na něj svůj vlastní názor a snažit se v jeho rozmanitosti hledat obohacení.

Je-li něco jiné, není to přece ani horší ani lepší. Je to zkrátka jiné a v odlišnosti a pestrosti je možné nacházet poučení a inspiraci. Pokud je potřeba Českou republiku před něčím ochránit – tvrdě a nekompromisně –, pak snad jedině před českou malostí, zamindrákovaností a před falešným českým světáctvím.

Evropa a my
Česká republika sice leží geograficky v srdci Evropy, avšak politicky se momentálně nachází na periferii Evropské unie. A to je velmi riskantní stav, nejistý a nestálý. Tak jak nám bude od této chvíle připomínat brexit, že nic nemusí trvat věčně, tak by si celá společnost, a mladí lidé zejména, měli každý den uvědomovat, že svou budoucnost nemají nikdy zaručenou. Naopak, že o ni mohou neznalostí, nevědomostí anebo lhostejností přijít. Tak, jako se to stalo miliónům mladých lidí v Británii.

Mladé Čechy a všechny proevropsky smýšlející lidi u nás nyní čeká snad nejtěžší zápas od listopadu 1989. Zápas, který v těchto dnech začíná a bude pokračovat mnoho dalších let: o demokratickou a svobodnou, o evropskou a prozápadní budoucnost naší země.

Budoucnost České republiky může být pouze a jen v Evropské unii. Žádná životaschopná alternativa není. Druhým Švýcarskem také nikdy nebudeme, k tomu nám chybí jeho geografická poloha, neboť jsme příliš blízko ruské sféry vlivu, a též pověstná kalvínská morálka – vyznačující se poctivostí, upřímností, svědomitostí, pracovitostí, zdravým sebevědomím a respektem k ostatním.

Čelit obřím zkouškám dnešního světa, jako je klimatická krize, migrace či nejrůznější bezpečnostní hrozby, včetně rozpínavosti Ruska a Číny, může Česká republika efektivně jen společně s ostatními členskými státy Unie. A měla by se podle toho začít i chovat. Nejen natahovat ruku, když jde o peníze z fondů EU, ale konstruktivně a solidárně přispívat k řešení problémů, které zrovna třeba netíží bezprostředně nás, ale jejichž řešení vyžaduje společný evropský postup.


A co si myslíte vy? Diskuse (25 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 8.Února 2020, 15:22:12

Po Listopadu 89 byla všeobecně rozšířená, byť nikdy zcela otevřeně nevyřčená, společenská dohoda nebo jak to pojmenovat. Ve znění zhruba, bude proevropští, půjdeme na západ - a postupně se budeme mít, jako na tom západě. Nejpozději po návratu velké hospodářské krize 2007, po škrtech, austerity a tlaku na veřejné rozpočty jako prosazené oficiální politice EU a po spektakulárním zaříznutí Řecka a poslání dole vodou místo pomoci, tohle všeobecně rozšířené přesvědčení prasklo, ukázalo se, že tomu tak není. Tím ochladla i preovropská orientace.

V podstatě i obhajoba Evropy spočívá převážně v tom, jako toho jakési potvrzení, jak špatně by bylo, kdybychom EU opustili. Což je samo o sobě naprostá pravda a už jen kvůli tomu stojí za to za EU bojovat. Pozitivní obhajoba nemá co nabídnout a ústupové boje zápas o srdce a mysl lidí jaksi nevyhrávají.

Pavel Kolařík - informatik

Bohužel, příklad naprosto pokrouceného narativu Sobota, 8.Února 2020, 15:44:13

podává příspěvek zde výše - včetně stokrát opakované lži o "zaříznutí Řecka".

Jaký div, že "obhajoba EU" v koblihářském podání spočívá ve výpočtu, kolik ČR zatím na členství v EU jakožto čistý příjemce vydělává - viz Schillerka.

Tato situace však za několik let skončí. A potom?

Jindřich Kalous - důchodce

Sobota, 8.Února 2020, 17:52:52

Který narativ je ten nepokroucený?

A k Řecku se EU zachovala jako milosrdný Samaritán? Řecká situace je konkrétním výsledkem hry s nulovým součtem, která se na jeho úkor hrála desítky let už dávno před jeho vstupem do EU a hraje dodnes ve prospěch řady velkých hráčů, států i nadnárodních korporací.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Neděle, 9.Února 2020, 10:15:10

"Zaříznutí Řecka" je bez diskuse pokroucený narativ. Podsouvat bankám něco tak nerozumného jako by bylo připustit, aby jim zařízli slepici, která nese zlatá vejce . Respektive nenese zlatá vejce, ale toxické úvěry, na jejichž proměnu v zlatá vejce prostřednictvím strachu drobných německých, britských a francouzských střádalů mají ty banky monopol.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Neděle, 9.Února 2020, 14:52:37

Který narativ je ten nepokroucený?

Petrasek Milan - penzista

Nepokroucený narativ Neděle, 9.Února 2020, 16:36:26

vychází ze železobetonového základu současného modelu tržního hospodářství, který zná pouze jeden druh toxicity - sociální odvody…..bych se domníval.

Pavel Kolařík - informatik

Neděle, 9.Února 2020, 18:42:7

Nepokroucený narativ je ten, který je v článku.

Rádo se stalo.

Jindřich Kalous - důchodce

Neděle, 9.Února 2020, 18:59:37

"Nepokroucený narativ je ten, který je v článku."
V článku od autora, jehož profesí je radit politikům ČSSD. Asi ne moc dobře, soudě podle jejích výsledků.

Ale pořád jsem se nedozvěděl, co je ten správný nepokroucený narativ o Řecku. Co je v článku o Řecku?

Pavel Kolařík - informatik

Neděle, 9.Února 2020, 19:05:55

O Řecku v článku není nic přímo, jenom nepřímo. Je tam napsáno, že Česko je momentálně nejeuroskeptičtější ze všech zemí EU.

Včetně Řecka tedy, rozumí se samo sebou.

Martin Profant - Praha 7

inu Neděle, 9.Února 2020, 20:01:25

Čeština je dáma s minulostí a umí citlivě propíchnout každou nabubřelou bublinu. Například když se od ni chce, aby místo "podle několika výzkumů" zašustíla papírovou frází "podle mnohých výzkumů" , vyhoví sice, ale s nepřeslechnutelným podtextem: "Nemůžu uvést žádný konkrétní příklad, tak to zkusím zaplácnout frází."

Pavel Kolařík - informatik

No ono úplně stačí, Neděle, 9.Února 2020, 20:46:3

že žádná jiná členská země nemá tu nestoudnost žalovat EK za to, že odmítá platit podvodně vylákané dotace.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Pondělí, 10.Února 2020, 10:37:21

Víte, moje babička byla emigrantka z roku 1939 (tehdy emigrantka do Čech), můj otec je emigrant z roku 1969. Mám proto určité pochopení pro emigrantskou hassliebe projevovanou vůči staré vlasti.
Nicméně Česká Republika prostě využila právní možnost, kterou ji právo EU nabízí, není první a sotva mluvit o nestoudnosti. Zato lze důvodně mluvit o nebetyčné pitomosti, zjednodušeně řečeno zkorumpovaný premiér&cons. ztrátu způsobenou očividně nečistou hrou tou žalobou zmnožil a nejspíše znásobil.

Pavel Kolařík - informatik

Martinu Profantovi Pondělí, 10.Února 2020, 10:57:9

Víte, normální slušný člověk by zareagoval tak, že s tím svinstvem nechce mít nic společného, a že se od něj distancuje. Pak bychom mohli vést diskusi o tom, že to je ovšem v současném Česku silně menšinový postoj.

Vy jste si však vybral jinou cestu. Prosím, to je vaše volba.

Ale moji Hassliebe do toho netahejte. Mám si dát tu práci a sehnat vám postoje lidí, kteří žijí v České republice, a kteří to vidí úplně stejně jako já? A těch lidí je mi opravdu líto, protože jednou budou muset pohledávku EU u "České republiky" zaplatit, stejne jako vy. Oni ale opravdu nespravedlivě.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Pondělí, 10.Února 2020, 14:25:0

Dejte si tu práci. A abych byl přesný, jde o ty, kteří se domnívají, že Česká republika je nestoudná, protože chce podat žalobu na EU -- s důrazem na tu Českou republiku. Jinými slovy, najděte mi ty, kteří se s jakožto občané této republiky s idiotským rozhodnutím Babišovy vlády ztotožňují jakožto s legitimním aktem.


Pavel Kolařík - informatik

Martinu Profantovi Pondělí, 10.Února 2020, 15:11:41

No tak např. jistý Martin Profant napsal toto:

"Česká Republika prostě využila právní možnost, kterou ji právo EU nabízí, není první a sotva mluvit o nestoudnosti. "

A nerozumím tomu, co po mně nyní chcete. Jestli po mně chcete, abych vám jmenoval ty, kteří to považují za nestoudnost stejně jako já, přestože žijí v ČR, takže pro ně neplatí žádná emigrantská Hassliebe - jak jsem nabízel, nebo naopak jak naznačujete teď, abych vám jmenoval koblihy, které se tetelí, jak to Babiš zase Bruselu natřel.

A malý dodatek pro pořádek: jelikož zpochybňujete výzkumy veřejného mínění (viz výše), nezbývá než se bavit o tom, co dělá Česká republika oficiálně.

Jindřich Kalous - důchodce

Úterý, 11.Února 2020, 19:31:46

Od roku 2010 v šesti zemích eurozóny průměrné mzdy poklesly a v dalších třech stagnovaly.

Zdroj:
https://www.etuc.org/en/pressrelease/workers-6-eu-countries-worse-10-years-ago

Asi jsem ještě nedorostl ke standardům klasické liberální demokracie, protože to nejen nedokážu pochopit, ale dokonce si myslím, že taková eurozóna je lidem žijícím z mezd na dvě věci...

Jindřich Kalous - důchodce

Středa, 12.Února 2020, 16:14:16

No vida. Nastalo ticho po pěšině. Jaké argumenty proti tvrdým faktům mají ti, podle nichž jsme my hulváti a extrémisti dosud nedorostli výšin liberální demokracie?

Ivo Horák - Praha 3

Tak já to tedy vemu, Středa, 12.Února 2020, 18:24:16

když, snad, nejsem podezříván z náklonnosti ke kapitalismu.

Pane Kalousi, proč si myslíte, že nastal čas, kdy by měl být navždy zajištěn trvalý růst blahobytu všech? Není asi nejhorší věc na světě, když se to zrovna některou dekádu v menší části zemí (na jihu EU) nestane. Navíc jde o státy ne zas tak dávno spíš chudé, které v historicky nedlouhé době, podobně jako nyní země postkomunistické, nemálo se dotáhly na oblasti z nejvyspělejších. Někdy i trochu s jejich přispěním, které se však může obrátit v požadavky. Ne každý ekonomický růst byl (či je) správně založený, zdravý a udržitelný.

Mimochodem o stagnaci i poklesu reálných mezd se před lety oprávněně hovořilo nejvíce v souvislosti s USA, tedy velmocí, které nikdo nediktuje. Takhle se dostáváme k faktu „rozevírání sociálních nůžek“. Zdá se, že vedle toho, že bohatí se „oklepali“, hraje roli i skutečnost, že peníze „chtějí být pohromadě“ a kromě jiného si o takové zacházení řekly stimulací globálního ekonomického růstu a inovace. Ne náhodou jde v dost samostatně se rozhodující Číně (Indii atd.) rychlá akcelerace hospodářství s nesmírným bohatnutím místních "vybranců" ruku v ruce.

Samozřejmě, že globální pohyb nečiní šťastnými všechny ani stále stejné. To adjektivum od štěstí je však spíš ve významu "lucky" než "happy", protože lidé zdaleka nemusí mít nejlepší roky právě tehdy, kdy jdou jejich příjmy nahoru. A to nejen jednotlivě.

Jindřich Kalous - důchodce

Ivo Horákovi Středa, 12.Února 2020, 21:02:21

A proč si myslíte, že si to myslím? Já jen tvrdím, že není v pořádku, když za stejné období bohatství těch nejbohatších neustále roste. A už vůbec to není jejich osobní zásluha.

Mimochodem, nárůst té masy bohatství, o kterou bohatí zbohatli, za stejné období ± percentuálně odpovídá tomu, oč ti chudí zchudli. Proč by tedy ti chudnoucí měli zrovna eurozónu, která tomu nedokázala zabránit, měli považovat za nějaké terno? Čím jim prospěla? Jak jim vysvětlila, kdo nebo co za to může? A proč jsou postoje frustrace vyplývající mj. z této skutečnosti známkou toho, že někteří ještě nedorostli výšin liberální demokracie?

"Není asi nejhorší věc na světě, když se to zrovna některou dekádu v menší části zemí (na jihu EU) nestane."

10 let není zas tak krátká doba, pro lidi narozené v roce 1990 třetina života, a zasáhlo to dost velkou část evropské populace - např. v Řecku až na výjimky veškeré obyvatelstvo. Proč by zrovna Řekové měli trpně snášet, že se stali oběťmi her s nulovým součtem? A řada dnes už i mainstreamových ekonomů Vám aspoň off record řekne, že kdyby tyto státy nebyly součástí eurozóny, měly by v ruce nástroj pro řešení některých problémů v podobě měnových manipulací. Dějiny - jestli je ještě bude mít kdo psát - jako tragickou chybu při budování EU jednou vyhodnotí zavedení společné měny bez společné kasy a společných daní a společné sociální politiky. A přidejte si k tomu, kdo v té hře s nulovým součtem na úkor Řeků vítězí; je to především Německo (což nejsou Němci jako takoví, aby bylo jasno, ale německé banky a korporace) a pochopíte důvod řeckých (i jiných) resentimentů.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Středa, 12.Února 2020, 23:44:30

Ti je snadné, chci abyste splnil, co jste sliboval.

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Středa, 12.Února 2020, 23:50:13

Co se Řecka týče, odpověď je bohužel jednoduchá. Všechny ostatní varianty jsou horší.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Čtvrtek, 13.Února 2020, 00:42:43

Horší pro koho?

Odejít z eurozóny nebo aspoň zkusit dvojí měnu se neodvážili. Resp. Varoufakis by se možná odvážil, ale bohužel byl sám.

Nebo by třeba stačilo chovat se k Řecku aspoň trochu podobně jako vláda USA k bankám, které jsou TBTF.

Jakou roli v zákulisí sehrálo NATO nebo jiní předkladatelé nabídek, které se neodmítají, o tom je lepší raději nepřemýšlet.

Myslíte, že rozprodej řecké infrastruktury Číňanům je pro EU lepší než jiné myslitelné varianty? Když už se teda na to, co je lepší pro Řeky, vykašlali úplně všichni...

Martin Profant - Praha 7

Jindřichu Kalousovi Čtvrtek, 13.Února 2020, 11:14:27

Horší pro Řeky, samozřejmě. A to pro všechny Řeky. Zatímco vytvoření eurozony bez funkčních institucí měnové politiky byla nezodpovědná blbost (nikoli samo vytvoření společné měny), řešit následky této blbosti vystoupením z eurozony a znovuzavedením národní měny by byla jen další blbost. Ano, umožnila by státní bankrot a tedy převzetí řecké státní infrastruktury bankami. dobře, třeba si myslíte, že by se ty banky chovali státnicky a velkoryse, neprodávali by tu infrastrukturu nejvyšší nabídce a poskytly by ze svých rezervních fondů peníze na dostavbu západovýchodní dálnice a nezvyšovaly dosavadní mýtné. Pokud ano, pak byla dvojí měna opravdu lepší řešení.

Pavel Kolařík - informatik

Martinu Profantovi Čtvrtek, 13.Února 2020, 11:33:4

Nedělejte si legraci. Máte toho plný facebook, a plný twitter.

V poslanecké sněmovně proběhl pokus se od té nestoudnosti - podle vás legitimního aktu - distancovat. Samozřejmě neúspěšný.

Mimochodem, Česká republika se podle rozhodnutí soudu musí omluvit za další svoji nestoudnost: za urážku pana Šarapatky ústy hlavy státu.

Myslím, že žádná "emigrantská Hassliebe" v nálezu soudců není přítomna. Všichni myslím žijí v České republice.

Jindřich Kalous - důchodce

Martinu Profantovi Čtvrtek, 13.Února 2020, 14:18:4

Dvojí měna by totiž byla dobrý precedent pro zavádění lokálních měn. Je prakticky vyzkoušeno, že např. v Rakousku ve 30. letech lokální měny zmírňovaly následky krize. Dokud si na ně stát nedošlápl jako na formu daňového úniku a nezakázal je...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.