Ptají se mě z redakce, zda bych nechtěl komentovat spor fyzika Ivana Ošťádala s panem prezidentem, který ho odmítá jmenovat profesorem. Váhám, zda tím ztrácet čas, v mém věku již drahý. Co záleží na titulech? Ale snad bych měl uvažovat o spravedlnosti a o solidaritě s kolegou. Ten se nemůže pro prezidentův nesouhlas dočkat rozhodnutí o svém titulu už pět roků.

Já jsem za tuhé normalizace nemohl pomýšlet ani na docenta. Dělal jsem si naději aspoň na kandidáta věd. Složil jsem zkoušky, napsal práci a odnesl přihlášku k obhajobě na děkanát svého pracoviště — Přírodovědecké fakulty nynější MU, tehdejší UJEP. Řekli mi, že ji nemohou přijmout, dokud nemají souhlas nomenklaturního orgánu.

V zákonech o takovém orgánu nebylo ani slovo, neměl vlastně ani jméno a adresu, takže nebylo jak ho požádat o souhlas. Jediné, co mi zbývalo, bylo pokusit se podat žádost jinde, na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Tam byli statečnější, žádost přijali a uložili k ledu s útěchou, že v lepších časech na ni dojde. Ty časy přišly s Michailem Gorbačovem a tak jsem se po sedmiletém čekání titulu dočkal.

Nemám pocit, že mi do té doby titul nějak chyběl. Bez něho jsem byl chráněn před některými neatraktivními povinnostmi, které by mě zdržovaly v práci. Divil-li se občas někdo, proč titul nemám, bylo to jistě lepší, než kdyby se divil, proč ho mám. Byla-li mi situace v něčem nepříjemná, pak ne pro pocit křivdy, ale pro trapné vědomí, že žiju v zemi, v níž jasně definované právo neexistuje.

Kdyby byl nomenklaturní orgán pojmenován, zahrnut do zákonů, a byla mu připsána pravomoc nepustit k obhajobě uchazeče, který pozbyl členství v KSČ, přijal bych to s úlevou — pomyslel bych si, že nějaké právo, byť obskurní, se k nám přece jen vrací.

Jak je to s právem v otázce titulů dnes? Myslím, že po určitém tápání po Listopadu byly stanoveny jasné podmínky a grémium, které kvalifikovaně posoudí, zda uchazeč tyto podmínky splňuje. Problém je v tom, že tyto jasné podmínky nejsou ještě postačující, připojuje se k nim méně jasná podmínka, že vysokoškolský profesor musí být uznávanou osobností, a to i po morální stránce. A to si pan prezident o Ivanu Ošťádalovi nemyslí.

Nebylo by nejlepší, zvláště když jde o udělování vědeckých titulů, omezit se výhradně na jasné podmínky? Pak bychom mohli říci, že každá ze stanovených podmínek je nutná a jejich celek je postačující. Uchazeči, který podmínky splnil, je nemožné titul upírat, a uchazeč, který je nesplnil, jej nemůže dostat. Libovůle je vyloučena nebo aspoň krajně omezena.

První námitkou může být: Máme považovat každou z podmínek za nutnou? Já osobně bych měl pochopení pro názor, že jsou mezi námi lidé, kterým by profesorský titul dokonale „padl“, přestože jim třeba chybí dostatek publikací ve špičkových časopisech. Možná vychovali skvělé žáky, jsou spolehlivými rádci, vyřešili důležitý praktický problém.

Souhrn jasných podmínek bychom tedy mohli považovat pouze za postačující. Po jeho splnění by se uchazeči nemohl titul upřít, ale grémium by mu jej mohlo udělit i v případě nesplnění. Současný přístup je ovšem takový, že v této záležitosti se dává přednost jasnosti a uhýbá se komplikacím, jež by mohly vyvolat pochybnosti o oprávněnosti udělení titulu.

Problém je opačný: není pochyby, že jasné podmínky jsou nutné, nemusí však být postačující. Za nutnou se pokládá i doplňující méně jasná podmínka, spojená s „osobností“ a „morálkou“. To ovšem vede k jinému druhu komplikací: máme uchazeče, kteří splňují všechna čistě vědecká kritéria, avšak jsou zde ještě ta morálně zabarvená. Asi je nelze vyloučit úplně: profesorem by se třeba neměl stát člověk, který se dopustil vědeckého podvodu. (To by se snad dalo více méně přesně stanovit.) Širší chápání morálky ale otvírá dveře libovůli.

Když měla Marie Curie podruhé dostat Nobelovu cenu, získal bulvární tisk dopisy, které psala svému ženatému kolegovi. Sekretář Nobelova výboru jí oznámil, že to je pro udělení ceny vážná překážka, bylo by žádoucí, kdyby pravost dopisů popřela. Paní Curie odpověděla rezolutně: nechápe, jakou souvislost má její osobní život s jejími vědeckými výkony.

Je tu nějaká podobnost s případem kolegy Ošťádala, který kdysi dal svou adresu k dispozici pro korespondenci StB? Mohl by se zeptat: Jaká je souvislost mezi mými vědeckými výkony a mým politickým přesvědčením v době vlády komunistů, jež mi velelo státní policii pomoci? Nechci čtenáře ovlivňovat, vyzývám jen ke srovnání a za sebe odpovídám, že tu souvislost nevidím.

Nechci ovšem tvrdit, že bych na místě člena rozhodujícího grémia nepřihlížel ani k tomu, že se uchazeč ve službách špatného režimu dopouštěl udávání kolegů. Nemyslím si však, že v daném případě tomu tak bylo (šlo o korespondenci se zahraničím). A nemám tedy ani pocit morálního pohoršení: kolega věřil tomu, čemu jsem kdysi věřil i já.

Tak bych se díval na situaci jako člen hodnotící komise. Jak ji posoudit z perspektivy pana prezidenta? Zákon mu ukládá uchazeče schváleného grémiem jmenovat. Má pochopitelně právo upozornit na to, zda by jmenováním nebyl porušen zákon. Může vyzvat grémium ke změně stanoviska, nebo se obrátit na soud, přirozeně s vysvětlením, v čem porušení zákona spatřuje.

To sice učinil, je však už na grémiu nebo na soudu, zda uznají jeho vysvětlení za uspokojivé. Budou ochotni uznat za obecně platnou zásadu, že kdo jednou propůjčil státní policii svou adresu, je superagent, který doživotně ztratil svou morální integritu? Pan prezident ovšem může trvat na tom, že v jeho očích takové zdůvodnění stačí. Ale konečné slovo tu podle zákona nemá.

Neuspěl-li se svým odvoláním, je povinen záležitost dále neprotahovat a jmenování podepsat. Měla by mu být ovšem k tomu stanovena přesně definovaná lhůta. Pak by se nemohlo stát, aby se s vyřešením problému muselo čekat až do konce prezidentova funkčního období.

Bouří-li se proti jmenování prezidentovo svědomí, má možnost vyjádřit své stanovisko v tisku, delegovat předání jmenovacího dekretu na jinou osobu, anebo, nestačí-li mu to, odstoupit z úřadu. Takové krajní řešení by mělo nepopíratelnou morální váhu i v očích těch, kdo prezidentovo zdůvodnění nepovažují za dostatečné.

Jak se říkalo v indiánkách: Uf, uf, domluvil jsem.