Herci prostě hrají

Alena Zemančíková při příležitosti kulatých narozenin Jiřího Lábuse polemizuje s esejem Jana Motala, který v časopise Moderní divadlo po hercích žádá, aby nebyli loutkami dějin, módy a popularity.

Sedmdesátiny herce Jiřího Lábuse (narozen 26. 1. 1950) jsou dobrou příležitostí znovu položit otázku etiky umělecké profese, v tomto případě herecké. Pro Moderní divadlo, periodikum, které vydávají Městská divadla pražská, napsal Jan Motal esej nazvanou Herec nesmí být loutkou dějin, módy ani popularity. Přesto, že – podle filozofa a etika – tímto herec být nesmí, přesně tím herec vždy více či méně je. Otázka je, kdo určuje dějiny, módu a komu herec vděčí za popularitu.

Herectví je považováno za umění v těch společnostech, v nichž je divadlo institucí. Herec v antických Athénách požívá společenského uznání, herec commedia dell´arte nikoli. Divadlo jako fenomén je nezničitelné, ale jako respektované umění prochází také obdobími dehonestace až kriminalizace, aniž by přitom herci museli být méně umělci.

V době Aischylově publiku nevadí a herce morálně nepoškozuje, hraje-li v dramatu Peršané perského diktátora Xerxa, antický divák herce s postavou nesměšuje, čemuž ostatně pomáhá i maska a velká vzdálenost publika od jeviště. Perský král je v Peršanech důstojným představitelem poražené mocnosti, tak je napsán a tak ho herec také hrál.

I ve středověkých pašijových hrách je si obec, která pašije inscenuje, vědoma toho, že někdo prostě musí hrát Herodesa a Jidáše. Ale my dnes máme za zlé Jiřímu Štěpničkovi, že hrál Gottwalda, nebo Vladimíru Brabcovi majora Zemana.

Kdy se divadlo a s ním i postavení herce začíná ideologizovat? Od kdy má autor za úkol ukázat poraženého v nejhorším světle a naopak přikrášlit postavu vítěze? Tehdy, kdy se profesionalizuje a potřebuje získat prostředky na náročnější produkce.

Známý je například u Shakespeara případ interpretačního posunu v postavě Richarda III., který je v ďábelských barvách vylíčen v rozporu se skutečnou povahou a činy historického Yorka. Shakespeare splnil objednávku Tudorovců (svých chlebodárců) a napsal něco, co bylo vůči historické postavě nefér. Vzal ovšem postavu, které byla v jeho době už hodně časově vzdálená, takže to žádný morální rozruch nevzbudilo a jejím prostřednictvím splnil ideologický úkol. Kolik času je třeba, aby se s historickou postavou mohlo zacházet v rozporu s fakty, je těžké stanovit. Když se v televizním seriálu Bohéma dopustila scenáristka Tereza Brdečková volnější interpretace postavy herce Zdeňka Štěpánka, hrozila rodina žalobou.

Dramatická umění jsou od počátku své existence mimo svých občansky blahodárných vlastností také nástrojem propagandy. Nejlepší dramatikové vytvořili postavy odpoutané od historických předloh, hovořící řečí umělecké pravdy. Vedle nich je ale v každé době spousta účelových kousků, které vadnou a hynou, když doba pomine, a nikdo si na ně už nevzpomene. Ale i v těchto efemérních kusech hrají herci.

O své roli proradného hipíka ze seriálu Třicet případů majora Zemana říká, že ji nepřijal ze strachu před režimem, ale aby si přilepšil k nuznému platu z divadla. Repro DR

Jiří Lábus ve dvacet let starém rozhovoru hovoří o své roli v Třiceti případech majora Zemana a říká, že ten seriál pro běžné diváky nebyl ve své době tak důležitý a neměla by se z něj dělat tak zásadní věc ani dnes (říká to před dvaceti lety). Koho to zajímá, ať si to stáhne. Proč to má vysílat televize…? Říká, že roli nepřijal ze strachu, nedomnívá se, že by odmítnutí role mohlo znamenat do budoucnosti zákaz, jen celou věc prostě podcenil, pořádně si nepřečetl scénář. Byl rád za nabídku, plat v Ypsilonce nebyl k životu. Nevymlouvá se a neříká, že v seriálu hráli snad všichni, ale ano, hráli, a když ne v tomhle, tak v jiných. Herci prostě hrají.

Do reklamy, nebo za kasu v supermarketu?
Dalším nepominutelným úkolem dramatických žánrů je bavit. Pramen zábavy vyvěrá v různých obdobích z různých zdrojů, publikum je ovlivňováno z různých stran. U Molièra jsou zdrojem komiky charakterové studie směšných posedlostí, v jejichž pozadí je moralizování přítomno nepřehlédnutelně.

U Goldoniho spočívá zábavnost na odpozorovaném drobném jednání a chování malých lidiček, jdoucích si každý za svým: moralizování v tom mnoho nenajdeme. Oscar Wilde nás baví konverzačními paradoxy, nemajícími se skutečným životem nic společného. Je ovšem nutno mít také na zřeteli, že Molièrovy komedie se hrály na královském dvoře, zatímco ty Goldoniho venku na náměstí a ty Wildeovy v měšťanském divadle. Jedni herci byli závislí na milosti krále, druzí na přízni ulice, třetí na středostavovském publiku. Ten, kdo svému publiku dobře rozuměl, stanul na výsluní i uměleckém (u nás Osvobozené divadlo nebo Semafor), ale jak je to dnes? Sama nevím. Sjednocující kritérium je dávno pryč, protože publika je bezpočet druhů.

Herec se, jako každý člověk, musí nějak živit. Že se chce živit tím, co umí nejlépe, mu nelze zazlívat, zaměstnance v průmyslu také neviníme ze škodlivosti výrobků, na kterých se svou prací podílejí. Tu a tam se někdo vzepře, ale vždycky jsou to jen individuální akce, v podstatě si člověk ve složité struktuře ekonomických vztahů nemůže dovolit jen tak odvrhnout zdroj své obživy. Jeho odpovědnost je mnohem víc lidská než ideová. Herci to mají zrovna tak.

Ani Vlasta Chramostová neopustila divadlo hned, odešla z Vinohradského divadla na protest proti vyhození ředitele Františka Pavlíčka, ale přešla do angažmá v Divadla Za branou. Teprve po jeho zavření zůstala bez angažmá, a pak ještě hrála, jako host, Brechtovu Matku Kuráž v Chebu. Až když státní moc tuto inscenaci zakázala, zůstala definitivně bez angažmá – a žádné divadlo jí už roli nenabídlo. Teprve pak pozbyla jeviště, dokud si ho nezřídila doma v bytě, a teprve potom podepsala Chartu 77. Kdyby jí nějaká možnost zůstala, odmítla by ji? Možná ano, kdyby to bylo za cenu, jakou zaplatili například filmoví režiséři, pokud chtěli točit dál. Ale nevíme to.

Třeba Jiří Menzel svou trapnou úlitbu normalizaci bohatě vynahradil Postřižinami a Vesničkou mou střediskovou – a teď je jedno, jestli se komu z nás ty filmy líbí, objektivně to byly dobré filmy s dobrými herci v pěkných rolích pro slušné publikum.

Divadelní, nebo raději performativní umění, abychom v to mohli zahrnout i rozhlas, film, televizi a dabing, je závislé na životě ve městě. Čím větší město, tím víc uměleckých příležitostí. Život ve městě je ale nákladný, a čím větší kulturní centrum, tím je tam živobytí dražší.

Herec má vážný ekonomický důvod k účinkování v podprůměrných produkcích, seriálech a všelijakých show. Ale také potřebuje být viděn, aby se vepsal do povědomí producentů a dostal další, třeba už umělecky hodnotnější příležitost. Znám herce, kteří to nedělají, protože je to štve, považují castingy za ztrátu času a důstojnosti, která za ty peníze nestojí. To jsou ale většinou už mistři. Mladí herci, pokud se nenabízejí, nikdo o nich neví. I takové znám.

Některým hercům popularita jejich seriálové role zničí umělecký profil – příkladem je třeba Petr Rychlý, který se takhle odrovnal Ordinací v růžové zahradě. Jiným ale seriálová role uměleckou pověst rehabilitovala – například dr. Štrosmajer Miloši Kopeckému po sérii opravdu trapných normalizačních filmů, kde hrál pořád to samé.

Kdo chodí na inscenace české nezávislé divadelní scény, dobře se baví u televizních reklam: hrají v nich všichni jejich herci, jen moralistům to nevadí, protože tyhle mladé muže a ženy neznají z kamenných divadel. Bylo by důstojnější, kdyby si stoupli za bar nebo sedli za pokladnu v supermarketu? Lektorskou a pedagogickou činností se zabývají mnozí z nich…

Žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí
Jan Motal se ve své eseji zmiňuje o profesních přísahách, které činí z odborníků profesionály: například pro lékaře přísaha Hippokratova. Lékař ovšem musí ošetřit i raněného, o kterém ví s jistotou, že je vrahem, a nesmí ze svého morálního přesvědčení rozhodovat, zda léčit nebo ne. O vrahovi má rozhodnout soudce, a ten také nemůže člověka odsoudit jen na základě svého osobního přesvědčení o jeho vině, ale jedině na základě nezpochybnitelných důkazů. Lékař to má snazší, může se při práci omezit jen na biologické tělo, soudce je pod větším společenským tlakem.

Víme, jak často selhávají soudci – a po hercích bychom chtěli, aby se drželi striktně morálního přesvědčení, aby nešli pod úroveň profese? – když pro její stanovení nemáme míru? Aby se nepřikláněli k moci, když s ní byli spjati od samého počátku divadla?

Status umělce je dávno narušen a nikdo se nevyvlékne z toho zpochybnění. Osobní jednání a chování herců bych tedy morálním soudům nepodrobovala, neskládají žádnou profesní přísahu a z definice mají stejně blízko k dobru jako ke zlu. Čím je společnost svobodnější, tím lépe a nezávisleji se v ní umělcům, jejichž posláním je také bavit, žije.

Dnes si myslím, že jejich nadání herce morálně nezavazuje o nic víc než jakékoli jiné nadání nebo vzdělání kohokoli: čím dál méně skutečných věcí se v naší oblasti světa vyrábí, o to víc se vyrábí zábavy a nejrůznější performativity, k níž patří i reklama. Dělníci performativních umění mají dnes zlaté časy, pokud jde o výdělečné příležitosti, a časy těžké, pokud jde o šanci skutečně zanechat ve společnosti stopu vyšší umělecké pravdy. Kritizováním a satirizováním aktuálně panující moci dnes a u nás herec nic neriskuje. Takové jsou dnes poměry.

Od dobře vydělávajících a v bezpečí žijících herců bych nárokovala profesní solidaritu. Například takovou, že by se na Cenu Thálie, kterou uděluje Herecká asociace, složili a nežádali na ni dotaci od státu.

„Neplatí pro herce zvláštní pravidla?“ ptá se komediant Skat v Sedmé pečeti Ingmara Bergmana a drží se přitom větve Stromu života. „Žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí,“ řekne klidně Smrt a začne strom podřezávat. Jiří Lábus, bytostný komediant, si toho je v jubilejním rozhovoru vědom. Jan Motal, filozof a moralista, by si přál, aby přece jen nějaká zvláštní pravidla byla.

A co si myslíte vy? Diskuse (41 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Přestovšechno co Smrt tvrdí paní Zemančíková Pondělí, 27.Ledna 2020, 19:47:11

bych rozlišoval mezi těmi umělci, kteří dělají umění v libé představě pravidla neztělesňovat svět, který by vytvářel propagandu a klišé, když ne pro politickou stranu či hnutí, tak jako otupující propagandu takového života, jakým by se tento sám rád prokazoval na očích veřejnosti.
Mezi herci jsou tací, kteří se cítí v takových rolích morálně vydíraní.....bych na obranu nejen pana Motala podotkl.

Pavel Kolařík - informatik

Herci nejsou ale ani vyjmuti z pravidel Úterý, 28.Ledna 2020, 09:21:54

Herci nejsou ale ani vyjmuti z pravidel, která platí pro ostatní občany. To znamená, že u herců jako u kohokoliv jiného záleží na tom, jaký je jejich vztah k moci a establišmentu, zvláště jde-li o moc a establišment pokřivený a amorální.

Tedy u nich stejně jako u ostatních občanů záleží na jejich občanských postojích. Záleží na tom, s kým se stýkají, s kým se nechávají fotografovat, od koho se nechávají vyznamenávat atd.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

O herecké morálce Úterý, 28.Ledna 2020, 15:33:11

Paní Zemančíková, nedá se nic dělat, ale tady jste opravdu smíchala navzájem naprosto nesourodé věci.

To že aténský herec mohl bez jakýchkoli morálních zábran představovat nepřítele Xerxe, je naprosto v pořádku: Xerxes byl totiž p o r a ž e n ý nepřítel. Ale bylo by něco naprosto jiného, kdyby Xerxes tehdy tu válku vyhrál, kdyby okupoval celé řecké území včetně Atén - a kdyby ho pak aténský herec znázorňoval (a glorifikoval) jakožto heroického vítěze, či dokonce jako spasitelského sjednotitele věčně rozhádaných řeckých polis.

Jistě, my můžeme brát jako závažnou polehčující okolnost, když je herec ke svému vůči vládnoucí moci servilnímu uměleckému projevu d o n u c e n; a my můžeme mít dokonce i určité pochopení pro to, když se k tomu propůjčí z vlastní nouze.

Ale ať nikdo netvrdí, že toto služebníčkování moci nebylo aktem občanské a politické prostituce. Prostituce, ke které jsme byli (téměř) všichni tak či onak donuceni, ve větší či menší míře. Ale - byla to prostituce, a právě pocit palčivé hanby z této prostituce vedl nakonec k tomu, že ten ničemný a prolhaný režim byl svržen. (A ostatně, jestliže se jmenovitě Lábus opravdu pokouší vymlouvat na to, že seriál "Třicet případů majora Zemana" tehdy prý "pro běžné diváky nebyl ve své době tak důležitý", pak je to naprosto nestoudná lež. Ten seriál byl tehdy velice populární, v každém případě v Praze, a pochybuji že mimo Prahu tomu bylo podstatně jinak.)

Ano, člověk (herec, aktér) mohl být tehdy panující mocí donucen k tomu, aby jednal v příkrém rozporu se svým svědomím. Byla k tomu například přinucena Eva Pilarová, když musela veřejně předčítat text odsuzující Chartu 77. Ale - Eva Pilarová se k tomu svému tehdejšímu počinu postavila čelem, a po převratu se k němu - a jeho objektivní amorálnosti - plně doznala, a požádala všechny české občany o odpuštění! Takto jedná skutečně mravně odpovědná osobnost. Nehledá nejapné a trapné výmluvy, ale plně stojí ke svým činům, i když za ně objektivně nenese vinu.

------------------------------------------

Co se pak té účasti (dnešních) herců na reklamách týče, tady platí analogicky přesně to samé. I tady je ovšem také nutno přihlížet ke konkrétnímu kontextu. Není reklama jako reklama; a především, není jeden čas reklam stejný jako každý jiný.

To jest: neměl bych žádné zásadní problémy s tím, když se nějaký známý herec účastnil produkce reklam v režimu minulém; neboť to byla doba principiálně nekomerční, a tehdejší reklamy byly v zásadě nevinné skeče, někdy hloupější, někdy lepší, ale v zásadě bylo možno je brát jako víceméně nerušící "vatu" mezi jednotlivými pořady programu.

Zatímco dnes je situace zásadně jiná: jestliže minulý režim byl totalitní politicky (a služba této politické totalitě byla vždy mravním prohřeškem), pak současná doba je totalitní komerčně. Jestliže minulá doba manipulovala člověka ideologicky, pak současná doba ho manipuluje komerčně. I současná doba si chce plně podmanit způsob myšlení, vnitřní motivace, celou duši a osobnost člověka; jenom to činí na jiném poli. Minulá doba urážela a deformovala lidského ducha stupidní, slabomyslnou, všudypřítomnou a vlezlou ideologií; současná doba uráží a deformuje lidského ducha stupidní, slabomyslnou, všudypřítomnou a vlezlou komerční reklamou.

Zúčastnit se aktivně na produkci t a k o v é h o t o druhu reklamy je zase jenom aktem prostituce; ať si to každý před sebou zalhává jak chce. A ten fakt, že dneska se tato prostituce komerčnímu sektoru stala zcela "přirozenou" záležitostí, na tomto faktu nemění naprosto nic. Ano, i tady by bylo možno zohlednit jako polehčující okolnost, pokud by se k tomu někdo propůjčil z holé nouze; ale i tak by to byla právě jenom polehčující okolnost, zásadní amorálnost samotného činu by tím nijak odstraněna nebyla.

V jedné televizní dokumentaci Jiří Krampol v jednom okamžiku sám doznal tuto bytostnou podobnost mezi tím, jak se herci museli podřizovat požadavkům minulé moci, a jak se musejí podřizovat požadavkům stupidní reklamy dnes. A - v příštím okamžiku se vypravil zúčastnit se tvorby právě takovéto reklamy. Za peníze.

Nevím, do jaké míry Jiří Krampol tehdy trpěl existenční nouzí. Pro natolik prominentního herce je to spíše málo pravděpodobné. Ale - Tereza Brodská jednou vyprávěla o tom, že i její otec, herec Vlastimil Brodský dostal svého času velmi lukrativní nabídku na to, aby natočil nějakou reklamu. A - on tuto nabídku bez jakéhokoliv váhání odmítl!

Veškerá morálka žije nakonec z rozlišování - totiž z rozlišování mezi jednáním ušlechtilým a mezi jednáním zavrženíhodným. Jestliže tedy Vlastimil Brodský dokázal vzdorovat lákadlům komerce, jestliže svou profesní hrdost dokázal postavit nad vidinu snadného výdělku - jak pak by bylo možno na stejnou úroveň s ním stavět ty, kteří dovednosti svého hereckého řemesla bez jakýchkoli skrupulí prodávají každému, kdo jenom zatřese plným měšcem?!...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 28.Ledna 2020, 15:45:22

Takže, paní Zemančíková, k té otázce jestli platí nějaká "zvláštní pravidla" pro herce či nikoli: na jedné straně skutečně ne. A co je nemravnou prostitucí s právě panující mocí u herců, to samé platí naprosto stejně i pro všechny ostatní.

Herci mají jenom to zvláštní postavení, že je na ně více vidět. Z toho plyne celá řada výhod; ale v jistých ohledech i nevýhod. Pokud si herci užívají oněch příjemných stránek popularity - pak se jim nebude dít žádné zvláštní bezpráví ani tehdy, když od nich budeme očekávat že spolu s tím přijmou i ty méně příjemné. Jako jsou ty, že je více vidět i na jejich činy nemravné.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 28.Ledna 2020, 15:57:51

A co se toho "bytostného komediantství" Jiřího Lábuse týče - tak zrovna to sotva může nějak sloužit k napravení jeho poklesků mravních. Přesněji řečeno - zcela naopak.

Ano, Jiří Lábus byl (či snad ještě je, nemohu soudit) komediant - totiž komediant té nejnižší sorty, kdy opravdový humor je nahrazen a vytěsněn čirým šaškováním.

Mně dodnes v paměti nevymizel ten pocit zhnusení, když svého času televize po řadě Silvestrů se solidním až inteligentním humorem Vladimíra Dvořáka, a především po řadě Silvestrů s živelným, ale naprosto poctivým a ryzím humorem Vladimíra Menšíka najednou na scénu přivedla dvojici Kaiser - Lábus. Kdy veškerý humor tvůrců a dob předcházejících byl nahrazen stupidním, bezduchým pitvořením se této dvojice, ve stylu třídního šaška. Tuto změnu jsem tehdy pokládal za jeden z projevů postupující nezadržitelné kulturní dekadence a degenerace tehdejšího režimu, kdy už byla definitivně opuštěna tradice humoru Osvobozeného divadla a Semaforu, a místo toho nastala éra bezduchého tajtrdlictví.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Úterý, 28.Ledna 2020, 16:05:32

Má to ovšem jeden zásadní háček: Nejlepší herci (podobně jako třeba nejlepší marketéři, propagandisté, kazatelé, proroci a špióni) hrají sami sebe. Jinak řečeno: Jak se pozná, kdy herec hraje (a kazatel nebo špión mystifikuje) a kdy je sám sebou? Jak rozeznat tu často rozmazanou hranici mezi hraným příběhem a skutečnou osobností herce? I veřejná pokora se dá věrohodně sehrát... A aby to bylo ještě složitější, má to i třetí dimenzi, kterou obhospodařují psychiatři - vůbec není náhodou, že kdysi bylo synonymem pro pojem "klaun" nebo "šašek" slovo "blázen". V brněnském hantecu dodnes existují a mezi lidem se v hovoru běžně používají výrazy "šaškárna" nebo "šaškec", což není nic jiného než psychiatrická léčebna v Černovicích...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 28.Ledna 2020, 16:41:17

To jste mi připomněl tu známou píseň:
My jsme ti blázni, blázni z povolání,
my jsme ta banda, banda kašparů,
šprýmy a fóry, fóry k popukání
všechno se vejde na káru.
U nás se mrtvý stokrát, stokrát vzkřísí
a živý stokrát, stokrát dokoná
a pak se všichni sejdem v zákulisí,
až za vším spadne opona...

Jinak se říká, že blázni většinou mluví pravdu, kterou by normální člověk nevyslovil, ne?

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Úterý, 28.Ledna 2020, 17:36:0

Ale jak se ta pravda v tom balastu hraných rolí a mystifikace pozná?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 28.Ledna 2020, 17:53:33

Nevím. Asi to nebude jednoduché.
Snad by se dalo poznat kdo je kdo jakýmsi šestým smyslem, pokud ho lidi mají?
Nebo to vyjeví nějaká konkrétní situace?

Alena Zemančíková - Brno

Středa, 29.Ledna 2020, 10:46:15

Milí diskutující,
Vezmu Jana Motala ještě dále do hry: na konci svého článku uvádí tři herecké imperativy, resp. Otázky, na které si musí herec odpovědět:
1. Kým jsem jako člověk? Jak mohu svou osobností ručit za své činy a rozhodnutí?
2. Jakým hercem chci být? Za jakou metodu a druh práce můžu ručit?
3. Za jaké umění ručím? Pro koho a proč hraji?
Je zajímavý úkol doplnit do dialogu odpovědi, repliky druhé strany. Představme si v roli druhého partnera dialogu s filozofem herce, kteří bez pochyby znamenají umělecký přínos českému divadlu ( a ostatním performativním uměním), jak asi budou znít odpovědi? Radovan Lukavský. Dobrá. A teď si dosaďme jiného významného herce, někoho, kdo je víc komediant. Třeba Ivu Janžurovou. Tak. A do třetice si dosaďme třeba Bolka Polívku.
Že je to zajímavá hra? A existují na předložené otázky vysloveně chybné odpovědi?

Alena Zemančíková - Brno

A ještě panu Poláčkovi Středa, 29.Ledna 2020, 10:58:31

Vážený pane Poláčku, vy jste ale hodně nesmlouvavý v otázkách estetického vkusu! Mně například se po nejen pro mě, ale i pro mé rodiče nesnesitelně salonním způsobu konferenciérství Vladimíra Dvořáka a po až příliš lidové žovialitě Vladimíra Menšíka jevil vpád "blbnutí" Lábuse s Kaiserem velkým osvěžením. Četla jsem to jako vzpouru proti "laskavému humoru", který nám, některým, opravdu lezl krkem jakousi povýšeností reprezentantů kultury, k níž patří, že se v předsíni zouváme a dál jdeme ve fuseklích nebo v bačkorách. Kaiser s Lábusem jako by oprášili odkaz expresionistického kabaretu (asi intuitivně). Oba později obstáli i ve vážných úkolech, dokázali to živelné komediantství udržet na uzdě.

Petrasek Milan - penzista

Radikální imperativ a duch doby Středa, 29.Ledna 2020, 12:01:25

Herec nesmí být loutkou dějin, módy ani popularity. Přesto, že – podle filozofa a etika J.M.– tímto herec být nesmí, přesně tím herec vždy více či méně je. Otázka je, kdo určuje dějiny, módu a komu herec vděčí za popularitu.
Duch doby klade na herce velmi brutální nároky (Mephisto/Istvan Szabo) a skrytě brutální nároky v otevřené společnosti, ve které lze a je možné/nutné diferencovat .. .bych na okraj poznamenal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jak rozlišovat? Středa, 29.Ledna 2020, 12:22:2

To už je ovšem zase dost jiná otázka, pane Kalousi. Ta první otázka (které jsem se věnoval já), byla otázka principiálního mravního postoje. Zatímco Vaše otázka je bezprostředně praktická: jak nahlédnou za hereckou masku, a rozpoznat co je hrané, a co je skutečné.

To je ovšem nemalý problém nejen u herců. Dalo by se dokonce tvrdit, že každý člověk nosí (alespoň na veřejnosti) určitou masku; a že je vždy teprve nutno rozpoznat jeho pravý charakter. (A že se při tomto rozpoznání pravého charakteru leckdy zažijí nemalá překvapení, není asi vůbec zapotřebí dodávat.)

Toto "rozpoznávání pravého charakteru" je samo svým způsobem umění. I k tomuto umění je zapotřebí určitého talentu; a především hodně životní zkušenosti. Ale hlavně - vůbec ochoty a schopnosti nenechat se ovlivnit (či manipulovat) vnějším zdáním věcí, a vždy hledat skrytou podstatu.

Takže: neexistuje univerzální návod; ale není tomu také tak, že by ten rozdíl mezi maskou a mezi pravým charakterem vůbec nebylo možno rozpoznat. V konkrétních případech je ale zapotřebí i znalost zcela konkrétních osudů, konkrétních činů a konkrétních motivů; jinak jsme vždy v nebezpečí se s naším úsudkem "seknout".

(Vlastně je to záležitostí té antické "fronésis", mravně a situačně orientované inteligence, kterou jsem popsal v jiné diskusi.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 29.Ledna 2020, 12:29:53

Takže konkrétně, co se týká těch třech jmen jmenovaných paní Zemančíkovou - Janžurová, Polívka, Lukavský, pak tady je odpověď z mé strany celkem jednoznačná: nemohu soudit. Opravdu neznám dost faktů z jejich osobních a profesních životů, abych mohl nějak definitivně posuzovat a odsuzovat.

Troufal bych si celkem definitivní soudy vynášet třeba o takové Jiřině Švorcové - naprosto archetypální případ fundamentalisticky věřící komunistky, která ve své "svatém" přesvědčení vůbec neměla buňky pro poznání, že by snad dělala něco nemravného. Anebo - z opačného konce - o takové Martě Kubišové. Ale jak řečeno ti tři jmenovaní - tady nejsem v pozici, kdy bych mohl vynášet odpovědné úsudky, natož pak soudy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

O kritériích pravého a falešného humoru Středa, 29.Ledna 2020, 13:00:20

Paní Zemančíková, já jsem v jistých věcech opravdu velice nesmlouvavý; zdaleka ne pouze v estetice. ;-)

Ale - také v estetice; neboť spolu s velkými antickými mysliteli i já jsem toho přesvědčení, že není žádného zásadního rozdílu mezi úrovní estetiky, a všeobecným charakterem dané společnosti. Jinak řečeno: připustíme-li pokleslou kulturu, pak nebudeme mít ani žádnou šanci zřídit skutečně humánní a pravdivou společnost. Obojí jsou spojené nádoby, v plném slova smyslu.

------------------------------

Teď tedy znovu k těm konkrétním jménům. Vladimír Dvořák: no dobře, paní Zemančíková, přiznám Vám, že i já jsem v hodnocení jeho konferenciérského vystupování prošel určitým vývojem. Například jeho Kabarety se mi kdysi opravdu líbily; ale když jsem z toho něco znovu zahlédl před časem, pak se mi většina z toho zdála být už značně nezáživnou.

- Nedá se nic dělat, ale právě tady se ukazuje, jak jsou estetické (a ovšem i jiné) soudy podmíněny vlastním osobním nastavením, které může být velmi různé nejen u různých osob, ale i u téže osoby, v různých fázích jejího života.

Tady se pak ovšem nevyhnutelně staví otázka: líbil se mi tehdy V. Dvořák (spolu s Bohdalovou) proto, že jsem byl tehdy ještě příliš naivní, příliš kulturně nevyzrálý, takže jsem se nechal strhnout o sobě plochým způsobem humoru? Anebo je tomu naopak, že spolu s přibývajícími léty se stávám čím dál tím omrzelejším, takže už nejsem vůbec schopen nechat se přirozeně strhnout proudem solidního a živoucího humoru?

To je otázka, na kterou se jen velice obtížně hledá jednoznačná a prokazatelná odpověď. Nicméně bych i tak trval na tom, že jestliže mě dnes už humor typu Dvořák - Bohdalová nijak příliš nestrhne, přesto se vždy jednalo o humor inteligentní, za který se jeho tvůrci nijak nemusí stydět.

Vladimír Menšík: "příliš lidová žovialita"?... To už je asi opravdu záležitost toho čistě osobního nastavení, jak jsem ho zmínil výše. Vladimír Menšík měl samozřejmě velice osobitý styl vyprávění, respektive obecně komediantství, který asi opravdu každému nemusí sedět. Nicméně i tady bych trval na tom: Vladimír Menšík svůj humor ze sebe nijak "neždímal", ve smyslu: "já jsem teď tady na scéně, a tak vám tu něco předvedu", nýbrž jeho projev byl naprosto spontánní a autentický, bylo to prostě v něm, ty jeho historky - vzpomínám si kdysi dávno přijeli k naší babičce kde jsme byli na návštěvě její dva bratři, a jeden z nich vyprávěl historky ze svého života, v podstatě naprosto tím samým stylem jako Menšík. Jinak řečeno - u Menšíka si člověk vždycky mohl představit že s ním sedí někde doma či ve vinárně, a on bude i tam tím samým spontánním, přirozeným gejzírem vtipů a veselých historek.

Zatímco Lábus a Kaiser - nemohu si pomoci, ale ten jejich způsob "humoru" byl v každém případě absolutním protikladem, a dokonce popřením všeho toho, co je možno rozumět pod pojmem "inteligentní humor". Tedy toho, co bylo tou nejlepší tradicí českého humoru, od Osvobozeného divadla přes Semafor až po Miroslava Horníčka.

Mimochodem, Miroslav Horníček svého času - už v popřevratových dobách - dostal někam pozvání, že tam má vystupovat jako "bavič". On toto poznání s rozhořčení - a zjevně vysloveně uražen - odmítl. Být nějakým "bavičem", který dělá jenom tatrmana na stisknutí knoflíku - to by bylo naprosto pod jeho úrovní.

Ale právě takovýmito "baviči" byli Kaiser a Lábus. - Mimochodem, do podobné kategorie řadím třeba i takového Bolka Polívku. Já sice naprosto uznávám, že Bolek Polívka - pokud se mu dostane pevného režijního vedení - dokáže podat opravdu vynikající herecký výkon; ale jeho způsob humoru je mi stejně tak nesnesitelný jako oněch dvou zmíněných, na místo inteligence tu nastupuje bezduché šaškování, "okořeněné" vulgaritami.

V Německu existuje jeden zajímavý pojem, totiž "buřtový humor". A právě do této kategorie bych zařadil způsob produkce jak Kaisera a Lábuse a Polívky, ale především naprostou většinu toho, co se pod nálepkou "humor" produkuje v polistopadové "éře svobody".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 29.Ledna 2020, 13:09:5

Mimochodem, pane Petrasku, s tím (hereckým) Mefistem: svého času (ještě za minulého režimu) vysílala televize jednu inscenaci, už si nevzpomenu jak se jmenovala, ale ústřední postavu hrál Josef Vinklář. Děj se myslím odehrával za časů nacistické okupace; a jednalo se o znázornění procesu, jak se jistý herec krok za krokem čím dál tím více nechá zapřáhnout do služeb vládnoucí, totalitní moci. Ačkoliv se tomu původně vzpíral; ale jeho kariéra nakonec zvítězí. Přičemž ovšem - on si toto své podlehnutí sám před sebou ospravedlňuje tím, že svým uměním dává národu nakonec mnohem více, než kolik mu svou kolaborací způsobuje mravní újmy.

K tomu pak později Pavel Kohout poznamenal, že na této inscenaci je především ta okolnost neobyčejně pikantní, že herec Vinklář tu ve skutečnosti ztvárnil svůj vlastní životní příběh. Tedy příběh kolaborace s vládnoucí totalitní mocí.

Petrasek Milan - penzista

Ano herec nemusí být beránkem božím Středa, 29.Ledna 2020, 17:44:53

Být hercem může mnohdy znamenat stát se agitátorem když ne politické strany či hnutí, tak agitátorem kultury života k níž patří, že se v předsíni zouváme a dál jdeme ve fuseklích nebo v bačkorách......bych ze seknice podotkl.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Středa, 29.Ledna 2020, 21:04:43

Vyléváte s vaničkou dítě... S Bolkem Polívkou odmítáte klaunství a klauny jako takové. Domnívám se, že jeho herectví křivdíte. Viděl jste Šaška a královnu...? A Kurvahošigutentag je dokonale nastavené zrcadlo. Klaun přece nemůže za to, co vidí a zrcadlí.

Alena Zemančíková - Brno

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 08:20:45

Vážený pane Poláčku,
ta hra, o které se zmiňujete, se jmenuje Životopis mého strýce, napsal ji Oldřich Daněk a hrála se v 80. letech skoro v každém českém divadle : s Josefem Vinklářem na Národním v r.1983. Při jistém interpretačním uchopení vyznívala jako obraz normalizace, i když v textu jde o nacistickou okupaci, a v obsazení, jaké jsem viděla v Plzni, byla tak přijímána ( režie Václav Beránek). V Národním v režii Františka Laurina nikoli.

Pavel Kolařík - informatik

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 08:41:54

V nenormálních (i když znormalizovaných) časech je to vždycky podobné. A tak i dnes máme na jedné straně Hrušínského, Trojana, Geislerovou, Macháčka, a na druhé straně Jandáka, Krampola, Vyskočila, Krajču.
Jo, a taky máme pořád ještě Bohdalku.

Jindřich Kalous - důchodce

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 08:59:12

"Jo, a taky máme pořád ještě Bohdalku."

Nebo taky Mádla a Issovou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 10:48:34

Pane Kalousi, já v žádném případě neodmítám klaunství jako takové (například Jan Werich byl obecně nazýván "moudrým klaunem"); já odmítám onu š a š k o v s k o u formu klaunství.

Co se "Šaška a královny" týče - tento film jsem nikdy nebyl schopen sledovat více nežli první čtvrthodinu - protože zde právě Polívka v mých očích naprosto nesnesitelně přehrával. (Právě proto jsem zdůraznil, že on je schopen podat vynikající herecký výkon - ale jenom tehdy, když se mu dostane pevného režijního vedení, které zkrotí jeho exhibicionistické sklony.)

Kurvahošigutentag - tady jsem se nevydržel dívat déle než několik prvních minut, pokud si ještě po těch létech dobře vzpomínám, pak to bylo z intenzivního pocitu že celý film je naprosto falešný. Nepravdivý. Že aktéři děje ze sebe ždímají jakési výkony, které předstírají že jsou "ze života", ale přitom by takto nikdy nejednal a nemluvil žádný normální člověk.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 10:59:38

Díky za informaci, paní Zemančíková. Jenom mi z Vaší formulace není zcela jasné, jestli tato - divadelní - inscenace byla jako alegorický obraz normalizace pojímána v Plzni, anebo v Praze. A také není zcela jasné, jestli jako obraz normalizace byla pojímána účinkujícími, nebo publikem, nebo oběma stranami.

Já jsem toto dílo jak řečeno viděl v televizi; ale po těch letech si teď už vůbec nedokážu vybavit, jestli jsem tehdy děj pochopil jako alegorii doby přítomné, nebo jsem ho vzal doslova, jako zobrazení časů (dávno) minulých.

Ono to s tím chápáním skrytých významů bylo vůbec někdy těžké. Jaroslav Hutka svého času vyprávěl historku, že na nějakém svém koncertu (ještě za časů totality) zpíval jednu písničku, která se prvoplánově týkala příběhu z předchozích staletí (snad to bylo "Havlíčku Havle"). A Hutka k tomu vyprávěl:

"No a po představení za mnou přišel nějakej kluk, a povídá mi: 'Víš, já jsem si až teprve při týhle tvojí písničce uvědomil, jaký to tenkrát vlastně byly svině!'"

No a Hutka sám byl z toho dost obveselený, jak naprosto je možno nepochopit pravý smysl jeho protestsongu, který se ve skutečnosti samozřejmě vztahoval na události (a podlosti) doby zcela aktuálně přítomné.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 11:12:50

"...přitom by takto nikdy nejednal a nemluvil žádný normální člověk."

To se ale hluboce mýlíte. Takových figurek tady byly začátkem 90. let zástupy. V tom filmu byly jejich vlastnosti a projevy jen zkoncentrovány do jedné postavy.

Petrasek Milan - penzista

Kdy se stane umění šmírou? Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 12:58:22

Tehdy když je ve službách šmíráků....bych řekl.
A opět upozornil na film Mefisto v režii Istvana Szabo, podle stejnojmenného románu Klause Manna napsaného v emigraci v roce 1949.
Klaus Mann vycházel ze skutečného příběhu svého švagra věhlasného interpreta velkých divadelních rolí Gustava Gründgense,
který jako nacistický kolaborant dokázal těžit z jakékoliv dějinné situace.
Z románu Klause Manna vychází i Vedralův Urmefisto v rozhlasové inscenaci 2. února 1987 a poté 9. února 1988 v setsakra povedené divadelní verzi na Vinohradech - byl jsem na tom.
Zatímco přátelé herec Otto a posléze i švagr Mann zaplatili životem, Gründgens jako nacistický kolaborant dokázal těžit z jakékoliv situace. Gründgens byl do své smrti Hausheilige německé divadelní scény.
Co vše může šmíra překrýt ...bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

O filmech realistických a o filmech umělohmotných Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 14:02:0

S tím "Kurvahošigutentag" nemohu, pane Kalousi, zcela jednoznačně soudit; jak řečeno viděl jsem z toho jenom malý útržek, a to ještě před mnoha lety.

Ale s tou "nepravděpodobností jednání aktérů" jsem měl na mysli něco jiného. Ne že by ty m o d e l y lidského jednání které tam byly prezentovány v zásadě neodpovídaly způsobům jednání reálných lidí/Čechů v oné době; ale je to konkrétní způsob filmového p o d á n í, které je činí velice nepravděpodobnými. Já takovýmto filmům říkám "umělohmotné": napohled se zde předstírá reálné lidské jednání, ale to všechno je přetvořeno (a znetvořeno) do nepřirozené, umělé podoby.

Naprosto prototypickým příkladem takovéhoto "umělohmotného" ztvárnění jsou prakticky všechny Dietlovy televizní seriály. Bezprostředně zde (s určitou výjimkou "Písně pro Rudolfa III.) vystupují osoby ze zcela normálního, všedního života; ale ve skutečnosti jim jejich způsob jednání, chování, mluvy není možno věřit, protože zcela zřetelně šustí papírem scénáře.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 14:11:30

Mimochodem, paní Zemančíková, pořád mi tak nějak vrtá hlavou, z jakých motivací mě vlastně - jakožto jediná - vždy oslovujete vznešeným titulem "vážený" pane Poláčku.

Toto může mít principiálně tři důvody:

- vyjádření respektu

- vyjádření distance

- projev sarkasmu.

Když já sám někoho začnu titulovat predikátem "vážený", pak je to v naprosté většině v emotivně vyhrocených situacích; v podstatě je to poslední krok před tím, než bych dotyčného vyzval k souboji na pistole.

Což bych ovšem zrovna s Vámi opravdu nerad.

K takovémuto účelu by tady byla napřed celá řada jiných, mnohem příhodnějších.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 14:13:25

No, pane Petrasku, pokud vím tak i o největší ikoně německého filmu Heinzi Rühmannovi se tradovalo, že obdobím nacionálního socialismu proplul bez jakýchkoli kolizí a mravních zábran.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 14:54:47

A filmové podání některých hrabalovských figurek - třeba v Postřižinách - Vám připadalo přirozené? Kdybyste nevěděl, že jde o Hrabala, nejspíš byste nad takovým strécem Pepinem taky ohrnul nos... V jinak milém příběhu na mě jeho postava působila dosti rušivě. Věřím tomu, že sám Hrabal tu postavu, kterou zažil jako dítě, přesně takhle vnímal, ale bez znalosti skutečného příběhu Hrabalova strýce Bohuslava Kiliana to nemáte šanci pochopit a Hanzlíkovi se budete posmívat, že to přehrává do extrému...

Nebo co některé cimrmanovské postavy v Marečku, podejte mi pero? Cimrmani v divadle nikdy neměli ambici předstírat, že dělají něco jiného než mystifikaci. Proto mi některé jejich filmové příběhy rádoby ze současného života připadaly často poněkud přitažené za vlasy; ta přiznaná mystifikace je zřejmě tak zažitou metodou jejich práce, že už ji neumějí potlačit ani tam, kde by to bylo na místě...

To už byly blíž realitě některé ty s prominutím hnusné ksichty v Hoří, má panenko - možná proto, že to byli neherci... A mladý Bolek Polívka jako strojvedoucí v Kalamitě byl zcela přirozený.

Přesadit knihu nebo divadlo na plátno bývá těžké, to, co vypadá v divadle normálně, může být ve filmu docela paskvil... A shlédnutí filmu podle předtím přečtené knihy mě zklame skoro vždycky.

Ivo Horák - Praha 3

Konečně nějaká diskuse pro normální lidi :) Čtvrtek, 30.Ledna 2020, 15:47:49

V otázce, zda být k hercům nároční, se přikláním spíše k názoru pana Poláčka, zatímco podnětný sloupek paní Zemančíkové se mi zdá být příliš benevolentní. Aspoň pro naše poměry. Snad se k tématu vyjádřím později.

Nyní můj pohled na některé zmíněné herce. Dvořák s Bohdalovou byli v pro mě relevantním prostředí považováni za komunální satiru. Já jsem však vždy oceňoval jejich profesionální přípravu a výkon. I dnes se z nich dobře vybírá do silvetrovských top scének. Je třeba ovšem vidět, že v těch zhruba 80. letech působily vedle uvedené dvojice také další, např. Šimek se Sobotou, rovněž Holzmann nebo Wimmer, jejichž humor byl založen dost odlišně. Kaiser s Lábusem byli talentovaní a škálu obohatili. Byl z toho však přepjatý humor, s "blbnutím", na místo espritu přicházela pokleslost. Nemám rád, když baviči baví (zdánlivé) sami sebe. Snažím se ovšem, aspoň teoreticky, respektovat, že humor má (může mít) mnoho tváří, jak by nám vyjevila reprezentativní publikace, která není.

Na televizi se dívám zřídka (někdy snad ke své škodě). Filmy raději vídám v kině, nejen pro lepší zážitek, ale také proto, že z kina uprostřed projekce rozhodně neodejdu. (Jsou samozřejmě tací, kteří tak činí, např. během projekcí KVIFF, a vím i o skutečných fajnšmekrech, kteří považují "hlasování nohama" za normální.)

Při sledování filmu Kurvahošigutentag jsem měl pocity obdobné jako pan Poláček. Dodíval jsem se však, a bylo to nakonec přes "tahající" estetiku jakžtakž. Podíval jsem se na ten film po letech ještě jednou a přestože to bylo jen v televizi, dojem byl zase trochu lepší. (U Chytilové to tak bývá, neboť dobu silně vnímala). Takže ani dryjáčnické polohy by nás neměly vést ke "krátkému procesu" s dílem.

Film Šašek a královna samozřejmě není žádný mainstream, zase to tahá za uši, ale ve své době je přínosem. Trošku ovšem předznamenává Manéž (s balancováním na hraně trapnosti a přepady přes ni). Polívka byl výtečný mim (bylo jich u nás více), později vlastně dezertoval. Herecké kvality ovšem má. Souhlasím, že režisérské vedení mu bylo ku prospěchu (tak jako řadě jiných poněkud přílišných hereckých osobností).

Alena Zemančíková - Brno

Pátek, 31.Ledna 2020, 08:30:54

Vážení diskutující,
myslím, že k tématu šmíry, umělecké etiky a vlivu odstupu a času na dramatická díla bude příležitost se časem vrátit s novým, aktuálním impulsem. Proto na toto téma už se dalšího příspěvku zdržím.
Jen ještě osobně pro pana Poláčka: oslovení "vážený" je ode mě směsí respektu a odstupu. Vždyť se osobně neznáme ( odstup) a vždyť vaše příspěvky ráda čtu a mám-li co říci, i na ně reaguji(respekt). Sarkasmu v tom není ani co by se za nehet vešlo, nikdy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 31.Ledna 2020, 13:03:21

Postřižiny - podle mého názoru hodně nepovedený film; a to právě z uvedených důvodů. Převádět to specifické hrabalovské vidění světa do filmové podoby je vždycky krajně problematickou záležitostí, a ani samotnému Menzelovi se to - bohužel - ne vždy podařilo.

Marečku, podejte mi pero - je už to opravdu hodně dávno kdy jsem to viděl; ale pokud si ještě dobře vzpomínám tohle byla komedie, která "žila" právě z určitého vědomého přehánění, respektive karikování. Pokud se to udělá opravdu vědomě a adekvátně, pak v tom není problém.

Kalamita: M. Hekrdla mi tehdy Polívkův výkon v tomto filmu okomentoval doslova tím způsobem, že "sice dobré, ale vždycky znovu se tu Polívka prezentuje tím způsobem, jako by říkal: 'Pozor, já hraju!'" Jinak řečeno: zřetelné přehrávání ze strany Bolka Polívky bylo naopak přítomné už tady. Já osobně jsem viděl jenom dva filmy, kde se tohoto nešvaru nedopouštěl: v "Nikolu Šuhajovi", a v "Kytici".

"Hoří má panenko" - to je dost specifický případ, Forman v té době skutečně ukazoval "člověka takového jaký je", ale tady všechno své úsilí zaměřil na snahu ukázat člověka v jeho nejhorším světle, respektive v jeho trapnosti, sice se nedá říci že by ty lidské typy které tam předváděl byly ztvárněny nějak nepravdivě, ale mně tu Forman sám ze všeho přijde jako zlý skřet, který má potěšení z toho když může v lidském světě vyhrabat jenom to nejhorší.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 31.Ledna 2020, 13:11:22

Pane Horáku, právě tohle je ten důvod proč já naopak do kina nikdy nechodím: protože tam nemám možnost to, co je pro mě esteticky nesnesitelné, prostě vypnout.

Musím přiznat: můj práh tolerance je v otázkách estetiky mnohem níže, nežli i většinového diváka. A tento práh postupem doby klesá stále níže. Už jsem uvedl, že dvojici Dvořák - Bohdalová jsem dříve vnímal značně jinak, nežli dnes. Ale to se týče i celé řady jiných produkcí, ať filmových respektive televizních, nebo dejme tomu hudebních/písničkářských. Někdy skutečně s nepochopením (ne-li přímo s pocitem studu) hledím na to, co všechno se mi v dobách mého mládí líbilo, zatímco dnes to pokládám za - v lepším případě - naprostou nicotnost.

Ale jak řečeno, v každém případě jak řečeno ten práh estetické tolerance je u mě hodně nízko, a nejsem schopen dívat se - či jinak konzumovat - věci které pociťuji jako nepravdivé, kýčovité, či jinak umělecky deformované.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 31.Ledna 2020, 13:12:1

No budiž, paní Zemančíková; kvituji s uspokojením, že mi nehrozí, že byste mě vyzvala na souboj na pistole. ;-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Naše estetická kritéria Sobota, 1.Února 2020, 12:44:51

Jak se ukázalo v průběhu diskuse, u jednotlivých osob se mnohdy velice zásadně liší jejich estetická kritéria pro posouzení toho, zda zcela konkrétní dílo je umělecky kvalitní, umělecky pokleslé, anebo něco mezi tím.

Samozřejmě, na jedné straně svou roli hrají ryze individuální faktory: už čistě genetická výbava, výchova, životní zkušenosti, osobní preference. A také prostě věk; jak jsem zmínil z vlastní zkušenosti, v pokročilejším věku má člověk (mnohdy) už vyšší nároky, než v dobách bujarého mládí, kdy byl ochoten nechat se strhnout vším, co vyzařovalo nějakou energii.

Ale - přes všechny tyto ryze individuální faktory a rozdíly je zde jeden aspekt zcela univerzální.

Kdysi jedna německá novinářka dělala rozhovor s velice známým americkým hudebníkem (snad to byl Isaac Stern, nemýlím-li se.) Samozřejmě byla řeč o umění, o hudbě. A on jí v jedné chvíli položil otázku: "Znáte noty?" - "Ovšem," odpověděla ona, zřejmě poněkud překvapeně. - "Pak už nikdy nebudete hudbu vnímat tak jako předtím!"

Co tím tento přední světový hudebník měl na mysli? - Zřejmě to, že jsou v zásadě dva základní, ale zcela rozdílné způsoby, jak vnímat umění.

Te jeden způsob je ten, že my dané dílo na sebe prostě necháme působit. Necháme se jím uchopit, necháme se unášet jeho projevem, jeho sdělením. - Takovýmto způsobem umění vnímá naprostá většina lidí; je to nejpřirozenější způsob "konzumace" umění.

Ale: je něco zcela jiného, když "známe noty". V takovém případě už nikdy nebudeme umělecká (nejen hudební) díla vnímat tak nepředpojatě-spontánně, jako předtím. Nýbrž pak už je vždycky budeme vnímat principiálně analyticky - to jest, vždycky je budeme (třeba jen podvědomě) hodnotit a zkoumat podle toho, zda skutečně dostojí objektivním uměleckým kritériím, anebo ne.

Tento druhý způsob vnímání umění - ten je svým způsobem prokletím, když už si ho člověk jednou osvojil, pak už není možno se ho zbavit. A jak řečeno pak už nikdy není schopen se jen tak pasivně nechat unášet tím, co mu autor onoho díla předkládá. Vždycky zde bude přítomno to kritické přezkušování - a tím se ze světa nevyhnutelně ztratí celá spousta dříve tak krásných věcí. Velice mnoho z toho, co člověk dříve považoval za pěkné, za esteticky příjemné, se nyní ukáže být pouze povrchním zdáním. Touto přísnou zkouškou estetické kritičnosti projde čím dál tím méně z toho, co vyplňuje veřejný prostor obecné kultury. - Na straně druhé ovšem, právě jenom s touto "znalostí not" se otevře vlastní schopnost až teď skutečně vnímat, oceňovat a prožívat skutečně velká a hodnotná umělecká díla.

Takže i z tohoto důvodu vznikají navzájem neslučitelné rozdíly mezi tím, jak kdo vnímá, pociťuje a hodnotí ta či ona umělecká díla.

Petrasek Milan - penzista

Hudbě naslouchat a hudbu tvořit Sobota, 1.Února 2020, 14:26:37

jsou dvě vzdálené oddělené polohy a platí pro muzikanty i nemuzikanty,
Malou výjimkou (neb na světě toho v krystalické/ryzí formě moc není) jsou lidé potrefení láskou k hudbě zcela bez hudebního sluchu/nadání.
Když slyším cokoliv v jakémkoliv provedení od Wagnera, tak pocítím touhu vpochodovat do Polska..... prohlásil jeden, který je známý umělecky zdařilým ztvárněním/vyjádřením mnoha poloh lidské povahy...……bych dodal ke svízelnému hledání univerzální kategorie/schopnosti zdárného posouzení toho, zda dílo je umělecky kvalitní, či umělecky pokleslé.

Ivo Horák - Praha 3

Koukat na hokej, jehož výsledek známe, bývá otrava. Uměnověda snad přece jen až takhle nepůsobí. Sobota, 1.Února 2020, 23:58:58

To s těmi notami mi, pane Poláčku, připomnělo povídku K. Čapka Rekord. (Schopnost chlapíka, který ve vzteku vrhl kamenem přes řeku na nebývalou vzdálenost, zkazí pokus o trénink odborníky). Jde samozřejmě o nadsázku, ale radost z recepce díla může skutečně vymizet, je-li korigována (kontaminována) formální učeností.

Na druhé straně tu máme ovšem i výrok Leonardův, jenž říká něco jako „Veliká láska byla dcerou velikého poznání“. Pravdou skutečně je, že příprava na setkání s významným dílem by se neměla podceňovat. Znalost souvislostí a okolností je podstatná.

Pro silné a nezkalené vnímání umění je tedy třeba poněkud protikladných předpokladů. Na jedné straně je to překvapení v plné síle, bez uvažování kontextů a bez relativizace vyplývající z okamžitého hledání paralel. Z tohoto důvodu, když jedu do nějakého města (nebo místa) poprvé, bývá můj dojem nejsilnější, takže, měl-li jsem tam dost času, druhou návštěvu leckdy již ani nezamýšlím. Fotografie nebo filmové záběry artefaktů, které hodlám autenticky vnímat, si dopředu neprohlížím a trailery filmů si nepouštím. Člověka nejvíc potěší jeho vlastní objevy, tedy třeba kniha nebo film, na něž žádné „pajány“ nezaznamenal. Právě z tohoto důvodu sehrává povinná školní četba u leckoho roli spíše negativní a částečně i proto jsou v dětství a dospívání (také) umělecké zážitky intenzivní. Určitá natěšenost tu má katalyzační potenciál.

S věkem musíme pro opakování silných zážitků více dělat.
Takže, na druhé straně, je studium souvislostí s to otevřít nám (nejen) oči a my jsme schopni odnést si z recepce uměleckého výtvoru více. Pamatuji si, že při první návštěvě Louvru mě nejvíc zasáhla nenápadná a umění skoro prostá Rosettská deska. Kdybych o ni nic nevěděl, nemohlo by se to stát. Bylo to však zároveň dílo překvapení, v muzeu/galerii jsem si předtím na ni nevzpomněl.

Nedávno proběhla médii zpráva o objevení malé ikony od Cimabua v kuchyni domu někde na severu Francie. Který dojem z díla byl silnější a který pravdivější, ten před zjištěním senzační atribuce, nebo spíše onen po ní?

Jindřich Kalous - důchodce

Milanu Petrasekovi Neděle, 2.Února 2020, 09:13:19

Máte neobyčejnou schopnost vyhmátnout jen tak jakoby mimochodem podstatu věci.

"Malou výjimkou ... jsou lidé potrefení láskou k hudbě zcela bez hudebního sluchu/nadání."

Jistě víte o lidech, kteří milují J. S. Bacha et al. hlavně proto, že jejich kompozice je přísně racionální. Oni na Bachovi oceňují především to, že jeho skladby lze relativně snadno vyjádřit - a také stylově podobné skladby tvořit, dnes už i automatizovaně - pomocí matematických funkcí, které u nich vyvolávají vrcholný estetický prožitek samy o sobě, lhostejno, zda v alfanumerickém nebo grafickém vyjádření. Od doby, kdy se objevily osobní počítače a software schopný převádět hudbu na grafickou animaci fraktálů, vykazují J. S. Bach a další pozdně barokní a klasicistní autoři 18. století překvapivou renesanci obliby u lidí, kteří jsou jinak obvykle považováni za suchary hudbou zcela nepolíbené (o úrovni jejich hudebního sluchu nemluvě). A je to tak dobře; vše, co může napomoci především technokratickým fachidiotům ke strhávání klapek z očí, bývá prospěšné pro vývoj celé společnosti.

Jinak si toto téma jistě zaslouží hlubší úvahu, která by nás zřejmě zavedla zpátky v dějinách přes Keplerovu Harmonii světů a Boëthia až k pythagorejcům... Já si na ni jako jenom velmi mírně poučený laik pochopitelně netroufám. Třeba se najde někdo povolanější, kdo se toho chopí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Role vědění a intuice při prožívání umění Neděle, 2.Února 2020, 13:11:44

Ano, pane Horáku, ten poměr intelektuálně-teoretické a niterně-intuitivní stránky v procesu vnímání umění je vždy krajně labilní a problematický. A nakonec i tady zřejmě platí zásada antiky: vždy hledět na správný střed, na správný poměr.

Ale nejen při vnímání umění je to problém; ale stejně tak už při jeho tvorbě. Není snad nic horšího, nežli když se dělá umění "z hlavy". Tedy podle plánu, podle suchých teoretických pouček. V Německu se něčemu takovému říká "Professorenkunst", profesorské umění. Takovýto profesor dokáže kdykoli naprosto brilantně odůvodnit, proč tohle ztvárnit takto a tohle zase takhle, jaký se za tím skrývá umělecký záměr a proč zrovna v současné době je takovéto dílo vysoce aktuální; ale ve skutečnosti je takto teoreticky fundovaný výtvor naprosto mrtvý, nemá žádný autenticky estetický náboj.

Jestliže jsem naznačil, že já sám vnímám umělecká díla "se znalostí not" (což se ovšem výslovně netýká právě hudby), pak v žádném případě tak, že bych k danému dílu přistupoval s katalogem v ruce, s jeho teoretickým rozborem. Dané dílo vždy na sebe nechám v první řadě působit, jeho vlastním dojmem, jeho vlastní řečí. A teprve potom se snažím tuto řeč nějak "dekódovat", umělecké dílo si rozebrat i analyticky.

Ovšem - na straně druhé ta "znalost not" působí už v podvědomí, automaticky. Jmenovitě ty filmy, o kterých byla řeč: tady je v zásadě dvojí možnost, buďto se prostě nechat unášet příběhem, anebo film sledovat jako umělecký projev. A jako určité sdělení o životě. Já už se právě nikdy - zřejmě na rozdíl od velké většiny běžného publika - nikdy nemohu nechat jen tak prostě "unášet". Vždycky už ve mně bude přítomna i ta kriticko-analytická vlna, kdy (jak řečeno už podvědomě) vždy dané dílo vnímám podle úrovně jeho ztvárnění, a podle míry jeho pravdivosti.

---------------------------------

Docela s Vámi souzním i v tom jak píšete, že když se chystáte navštívit nějaké zajímavé místo, tak se raději vyhýbáte předchozím informacím o něm. Když jsem před časem pro paní Zemanovou prováděl analýzu děl malíře Boštíka, přiznal jsem že jsem předtím nejenže nečetl žádné odborné analýzy jeho tvorby, ale dokonce že mě něco takového jen velice málo zajímá. Svůj úsudek z konkrétního díla si vždycky zásadně tvořím sám.

Na straně druhé ale máte naprostou pravdu i v tom, že bez určitých informací by mnohdy nebylo vůbec možno rozpoznat uměleckou hodnotu či význam daného díla. Mezní případ byla například jedna výstava s grafikami Goyi, především s jeho (politickými respektive antiklerikálními) karikaturami. Bez stálého nahlížení do vysvětlivek v katalogu by bylo prakticky nemožné rozpoznat, co daná karikatura vlastně ztvárňuje a na koho cílí.

Návštěvník by mohl nanejvýš oceňovat dovednost Goyovy kresby jako takové; ale to tady vůbec nebyl vlastní smysl jeho výtvorů.

Ale jak píšete s tou ikonou - ano, máte pravdu, někdy by člověk ani vůbec nemusel rozpoznat, že se jedná o skutečně hodnotné umělecké dílo, kdyby nevěděl nic o okolnostech jeho vzniku, o intencích autora.

Takže závěrem je nakonec možno zase jenom zopakovat, co bylo řečeno už úvodem: obě stránky vnímání a chápání umění jsou nutné; a vždy je ale nutno hledět na jejich správný poměr.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Hudba a harmonie světa Neděle, 2.Února 2020, 13:24:10

K té harmonii světa a k pythagorejcům: pro antiku byl právě tohle naprosto přelomový objev, když zjistili, že tóny je možno vyjadřovat čistě matematicky, jejich vlnovou frekvencí. Myslím že právě tento objev byl pak východiskem celého pythagorejského učení - tedy snahy základní danosti, principy, proporce tohoto světa vyjádřit prostřednictvím čísel. (Oni to ovšem zase přehnali, prostřednictvím čísel - a vlastně určité mystiky čísel - pak chtěli vyjadřovat například i morálku.)

V každém případě: pro antiku byla hudba a její zákonitosti extrémně úzce spojena se samotnou kosmologií. Matematická harmonie hudby byla přenesena do kosmu; kosmos byl chápán jako zcela zásadně harmonicky uspořádaný. A v této harmonii zcela dokonalý.

Toto sepětí mezi hudbou a mezi uspořádáním kosmu bylo u Řeků natolik bezprostřední, že oni dokonce byli přesvědčeni, že když se na zemi zahraje falešný tón, tak že tím zároveň "trpí" celé univerzum! Prostě, byla tím narušována kosmická harmonie.

Z toho pak zřejmě pramení například Platónova rigidita (Platón byl svým původem pythagorejec) ohledně hudby, kdy on chtěl povolit jenom určité způsoby hudby (jakožto souladné s bohy), zatímco jiné chtěl přísně zakázat. Z dnešního pohledu samozřejmě zcela "ujeté", ale v daném způsobu chápání světa v zásadě naprosto logické.

Ostatně, já sám jsem z tohoto antického pojetí vztahu umění a reality leccos přejal. Jak už jsem zmínil, právě proto jsem sám natolik striktní ohledně pravosti či nepravosti umění (a to i třeba toho "konzumního") - protože i já vidím bezprostřední souvislost mezi charakterem umění a charakterem světa. Sice ne "světa" v onom řeckém, kosmickém smyslu; ale světa lidského.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 3.Února 2020, 11:52:25

Aktuální příspěvek k diskusi o charakteru společnosti a úrovni jejího estetického vnímání: zrovna dnes vyšla v novinách zpráva o tom, jak čeští filmoví kritici ohodnotili údajně nejlepší české filmy. Za minulý rok; a za celou polistopadovou éru. Za minulý rok nemohu soudit, vítězný film jsem neviděl. Ale - jako nejlepší film za celou polistopadovou éru byl označen "Kolja" - toto ploché sentimentální dílko, bez jakékoli hlubší umělecké hodnoty! (A za "třetí nejlepší" byl prohlášen film "Kurvahošigutentag".)

Takže dokonce i samotní čeští filmoví kritici (kteří by snad měli vládnout alespoň trochu vyšší schopností estetického úsudku) na první místa řadí komerčně úspěšné produkce; zatímco skutečně kvalitní umělecká díla (a že jich česká kinematografie za onu dobu přece jenom několik vytvořila) tu vůbec nejsou ani zmíněna!
Tato plytkost obecného estetického vnímáni ale plně koresponduje s celkovou plytkostí života v "liberální demokracii", která člověka ponechává v "přirozeném" stavu jeho nevědomí, a nijak ho nenutí se duchovně, intelektuálně a esteticky vypracovat někam výš.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.