Klanění modlám

Realistické portrétní sochařství z principu vyrábí modly, a proto současné sochy generálů a potentátů dopadají skoro vždycky špatně. Sochařství ani výklad historie by neměly podléhat politickým zájmům.

Nejzajímavější text na téma pomníku maršála Koněva v Praze-Dejvicích jsem četla v Právu 5. září. Jeho autorem je historik Jan Rychlík, nazval ho Nezkreslujme své dějiny. Je u něj i naprosto unikátní fotka, na níž prezident Edvard Beneš vyznamenává 6. 6. 1945 řádem Bílého lva maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, vpravo stojí maršál Andrej Ivanovič Jeremenko.

Rychlíkovi jde v článku především o to, aby výklad historie nepodléhal politickým zájmům. To je ovšem vážné a zásadní téma, i proto, aby si člověk uvědomil, že takový článek dnes normálně vyjde v normálních novinách: třetinu svého života jsem prožila v poměrech, kdy politickým zájmům podléhala drtivá většina publicistických textů.

Záležitost Koněvova pomníku mě zajímá, jakkoli sama socha je mi lhostejná. Připomíná mi některé zásady, které se v naší rodině uplatňovaly mlčky a projevily se jen občas v podobě lakonické věty, i zdrojem, ze kterých vzešly. Například v situaci, kdy jsme s matkou přebíraly pozůstalost po babičce a našly krásnou fotografii prezidenta Masaryka z ateliéru Langhans ve velice pěkném rámečku. Spolu s ní v šupleti pod kanapem byla i ve stejném ateliéru pořízená portrétní fotografie mého dědečka.

Pochopitelně je elitní fotografickou službou také náležitě nasvícený, vyretušovaný a naaranžovaný, ale nakonec je na fotce jen slušný člověk, bankovní úředník, dobrý otec a manžel. Filosofa ani politika v něm člověk (právem! však jím nebyl) nespatří. Máma portrét svého tatínka, který zemřel, když jí bylo dvanáct let, očistila a pověsila si ho do pokoje. Masaryka dala zpátky do šuplete pod kanapem. Udivilo mě to, je to krásný portrét, ale máma řekla: „Nebudu si věšet do bytu portrét státníka. Žádného.“

Já mám dnes ve svém bytě pověšené oba, v předsíni, pěkně vedle sebe. Nejen pro kvalitu těch portrétů i portrétovaných, ale také proto, že dědeček byl velký masarykovec a nejen ve své neatraktivní pozici úředníka Národní banky, ale i jako člen Klubu českých turistů a pěveckého sboru Hlahol obětavý budovatel první Československé republiky. Patří k sobě.

Máma byla nesmlouvavě proti portrétům státníků na úřadech a ve školách, bylo jí protivné i vystavování fotografií vůbec. Dožila se ještě éry billboardů a šlo jí to strašně na nervy, dokonce si myslím, že jí fakt, že se jeden takový obří světelný panel otáčel ve dne v noci v obzoru jejího okna, ukrátil život. Máma zažila kult osobnosti a vlastně se pořád vyrovnávala s tím, že v 50. letech podlehla atmosféře v mládežnickém souboru a vstoupila do KSČ. Vážně si vyčítala, že se v té době nezajímala o politické procesy, a svého vyloučení z KSČ v roce 1969 vůbec nelitovala.

Crop-1275604-f201207300676101_520x250Před plzeňským Divadlem J. K. Tyla stojí bezduchá socha, která nemá co sdělit. A to je promarněná příležitost. Repro DR

Portrétní socha je ovšem složitější problém, vždyť jak si musel Ladislav Šaloun vyfantazírovat Jana Husa, aby figura odpovídala duchovnímu odkazu, který chtěl znázornit! A na druhou stranu – jak opravdu pitomě trčí před plzeňským Divadlem J. K. Tyla ten, po němž je pojmenováno – a to je moderní socha z 80. let 20. století! Autor Alois Sopr, režimní umělec non plus ultra, nevtiskl do jeho podoby ani trochu komediantství, vlasteneckého nadšení, literárního úsilí, únavy, zklamání.

Před divadlem prostě stojí tupý panák, v jedné ruce drží otevřenou knihu a v druhé klobouk. S pootevřenou pusou se dívá kamsi. J. K. Tyl, který doslova položil život za české divadlo, si tak bezduchou sochu nezaslouží a jeho autor, vysoký prominent a v některých dílech i obstojný sochař, nejen že prošvihl, ale cynicky už rovnou opomenul příležitost sochou něco sdělit.

Naděje, že politická zadání přestanou po roce 1989 hrát ve výtvarném umění roli, byla planá. Vznikly podivné výtvory, například v Mariánských Lázních bronzové dvojsoší, zobrazující setkání císaře Františka Josefa s králem Edwardem VII. V bronzu odlití monarchové naštěstí nestojí na žádném soklu, zobrazují prostě dva vašnosty, kteří se právě potkali. Franze Josefa s licousy a v uniformě turisté poznají, kdo je ten druhý pán s bříškem a v buřince, se musejí podívat.

Sousoší od místního Vítězslava Eibla je spíš legrační atrakcí pro turisty než výtvarným dílem – a je to škoda, výtvarné dílo by se do nádherného parku hodilo lépe a přidalo by mu i duchovní, ne jenom zábavnou hodnotu. Z toho setkání v Mariánských Lázních ostatně nevzešlo žádné politické rozhodnutí, ideologická ta socha není ani za mák, jen se tak ti dva potkali. Moje matka by řekla: „Jako se v lázních lidé potkávají, tak proč to musí být sochy státníků?“ A protože socha vlastně žádný obsah nemá, je nudně realistická.

Před několika lety s v Plzni rozhořel spor o bronzovou sochu generála Pattona, kterou městu nátlakem vnucoval sochař Jaroslav Bocker. Byla to opět hyperrealistická portrétní socha generála v uniformě se všemi distinkcemi a náležitostmi, bez vtipu a ducha. Magistrát, který sochu neobjednal, tento dar nakonec odmítl, socha dnes stojí v obci Dýšina a v Plzni je generálovi věnována výtvarně zajímavější plastika (s níž ovšem spousta Plzeňanů nesouhlasí). Pomník americkým osvoboditelům v Plzni je jinde, je to obelisk na důležité křižovatce U Práce, portrét na něm není žádný.

Socha Maršála Koněva je bezduchý panák na režimní zakázku od sochaře Zdeňka Krybuse z roku 1980 – spontánně projevovaná vděčnost Pražanů za osvobození byla tehdy dávno překryta realitou okupace po roce 1968. Ani lepší pomník osvobození Rudou armádou by se nesetkal s nadšením, ostatně v Praze už jeden docela pěkný je, u Hlavního nádraží od sochaře Pokorného, nikdo na něj nic nestříká ani neříká, že by se měl odstranit. Ale pravda, není na něm žádný generál. Jako projev díků by mohl stačit.

Současné sochy generálů, potentátů a různých papalášů dopadají skoro vždycky špatně (výjimky potvrzují pravidlo). Žádný generál nevyhraje válku bez vojska, ale také ne bez mrtvých na straně vlastní i nepřátelské, bez obětí na civilním obyvatelstvu, na hmotném i duchovním odkazu: čtěmě Kurta Vonneguta, tak to chodí.

Nejlepší pomník osvobození americkou armádou vytvořila sochařka Alena Burešová v Tachově: indiánský totem s křídly, na něž otiskli své ruce v roce 1990 horníci tamních uranových dolů. Žádný generál, žádná uniforma, nic popisného, a i pro toho, kdo by snad nevěděl, co pomník znamená, krásná barevná plastika, která září v parku poblíž kostela.

Kdyby neměli muslimové ve svém náboženství zákaz zobrazování lidských bytostí, měli bychom jistě mnoho důvodů k pohoršení nad sochami význačných teroristů. Viděno z toho úhlu, má ten židovsko-islámský zákaz, který zapovídá klanět se modlám, něco do sebe. Sochy generálů mají klanění se modlám ve svém zadání. Realistické portrétní sochařství modly vyrábí z definice.

Ale abych se nevyhnula vyjádření vlastního názoru: Koněva bych nechala tam, kde stojí. Vezmeme-li to osobně, možná byl menší kruťas než generál Patton (který kruťas byl). Náš vztah k Rusku by měl stát na rozumnějším základě. Čtěte Rychlíka, tam to všechno je.

A co si myslíte vy? Diskuse (30 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 10.Září 2019, 11:06:4

Ano, ten Rychlíkův článek byl opravdu výborný, sotva je možné k němu něco dalšího přidat, bylo zde řečeno v zásadě všechno.

---------------------------------------------

Ale co se toho týče, zda Koněv osobně byl či nebyl "kruťas" - právě to zůstává otevřenou otázkou.

Poté, co nám režimní propagandou byl neustále do myslí přímo natloukán obraz hrdinné a ušlechtilé Rudé armády, jejíž prostí bojovníci oddaně bojovali pod velením svých generálů, mnou přece jenom otřásl výrok jednoho veterána právě této Rudé armády, už z době po rozpadu Sovětského svazu: "Nenáviděli jsme své generály! Pro ně jsme byli jenom potrava pro děla."

A co to konkrétně znamenalo toto zacházení sovětských generálů s jejich vojáky, to zřetelně ukazují paměti amerického generála a pozdějšího prezidenta Eisenhowera. Který se po skončení vojenských operací a porážce Německa zřejmě osobně nějak sblížil se sovětským generálem respektive maršálem Žukovem; a ten mu při jednom společném posezení při zřejmě značně důvěrné atmosféře prozradil tajemství rychlého postupu sovětských vojsk: "Když Němci někde postavili minové pole a my jsme měli naspěch, tak jsme přes to prostě nahnali pěchotu!" Minové pole bylo takto "odminováno", roztrhaná těla rudoarmějců se uklidila, a mohlo se postupovat dál.

Na straně druhé ovšem nedávno na "Forum24" byla uvedena konkrétní vzpomínka na Koněva, že se po válce velmi rozčiloval nad tím, jak cynicky sovětský stát zachází se svými válečnými invalidy. Jak na straně jedné Sovětský svaz při slavnostních ceremoniích pompézně oslavoval vybrané hrdiny, tak ty své válečné invalidy, bez rukou a bez nohou - kteří se ovšem na ty slavnostní přehlídky tak moc nehodili - odbyl nicotnou výsluhou, a pak je přenechal jejich vlastnímu osudu.

Takže tohle všechno jsou věci, které se vynoří z paměti, jakmile se poněkud více do hloubky začne rozebírat smysl či nesmysl válečných pomníků.

Přinejmenším jedno by mělo být jisté: je prakticky nemožné vést válku, a nedopustit se přitom činů, které by za jiných okolností platily jako zločin. A to platí pro všechny strany; nejenom pro ty které tu válku prohrály.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Socha poslance Hybeše Úterý, 10.Září 2019, 19:39:39

Pamatuji si z dětských let, kdy byla v Brně před parkem Lužánky instalována obrovská pískovcová socha poslance Hybeše, který byl zakladatelem rakouské sociální demokracie, říšským i zemským poslancem za Brno a ke sklonku života v roce 1921 se přiklonil k nově vznikající (dosud nebolševizované) KSČ. Brzo po revoluci jeho socha zmizela, kdo ví, kde je dnes... Ale časem jsem se dozvěděl, že tato "komunistická socha" vlastně nebyla komunistická a mohla zůstat tam, kde je. Poslanec Hybeš vadil, maršál Koněv nebo Rudoarmějec nevadí. Zřejmě je potřeba socha ozbrojeného vojáka a nezáleží na jeho myšlenkách, nýbrž zda byl podporující v boji proti národním nepřátelům.

Petrasek Milan - penzista

Zdařilost čeho Úterý, 10.Září 2019, 21:07:33

Pokud za dílem stojí politický záměr, tak se dílo přinejlepším stává zdařilou funkční propagandou.
Pokud dílo nabízí zdařilý diferencovaný pohled, tak se stává i uměním....bych si zaomílal furttosamé.
Vážný zájem o umění lze proto připsat jak matce paní Zemančíkový, tak s jistými výhradami i židovsko-islámskému záměru.....bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Září 2019, 09:25:48

Takže zákaz klanět se modlám je židovsko-islámský?
Nemluvil třeba svatý Štěpán o tom, že "Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama"?
Mimochodem, modlami nemusí být jen sochy.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Středa, 11.Září 2019, 12:14:10

Zákaz klanět se lidskými rukami vytvořeným artefaktům pochází z profétského náboženství a ze tří náboženství knihy jedině křesťanství tento zákaz rozvolnilo, někdy přímo vymazalo. Ve vysoké teologii se to zdůvodňovalo tím, že věřící, který pokleká před krucifixem, nevidí v opracovaném dřevu ani Krista, ani jeho podobu, ale jeho symbol.
Izaiášovo horlení o špalku, jehož polovinu řemeslník spálil, aby napekl chleba a z druhé vytesal modlu, které se -- nemaje srdce ni rozumu k poznání své pošetilosti -- klaní si připomínali četní opravci a reformátoři, ale katolické křesťanství se svými svatými a zázračnými obrazy má ve své praxi k řečenému zákazu velmi volný vztah. Nepopírá ho a nedbá ho.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk a jeho modly Středa, 11.Září 2019, 13:08:11

Ta pasáž z Izaiáše je bezpochyby velmi silným, velmi duchaplným argumentem monoteistického náboženství proti pohanství respektive modloslužebnictví všeho druhu; ovšem co si vyznavači těchto monoteistických náboženství neuvědomují je to, že tento Izaiášův výrok je možno ještě prohloubit - a tento nový obraz se pak jako bumerang obrátí i proti těmto monoteistickým náboženstvím samotným.

Připomeňme si ještě jednou tu klíčovou pasáž: onen pohan-modloslužebník vezme kus dřeva, a rozdělí ho na dvě půlky: tou jednou půlkou živí svůj oheň, u kterého se hřeje a na kterém opéká svou pečeni; zatímco z té druhé půlky si vyřeže boha, obraz boha, před kterým pak pokleká, ke kterému se modlí a kterému říká: "Zachraň mě, ty jsi přece můj bůh!"

Jak řečeno, tato posměšná replika lépe a ostřeji nežli cokoliv jiného demaskuje naprostou nesmyslnost jakéhokoli vzývání božských chimér, vytvořených ve skutečnosti vlastní rukou člověka.

Jenže - z opačné strany by bylo možno namítnout toto: ten pohan, ten modloslužebník má před sebou jako adresáta své modlitby alespoň ten kus dřeva, tedy něco reálného, něco co je vzato ze jsoucího světa; zatímco ten vyznavač monoteismu si stejně tak sám vytvoří svého Boha, ale tentokrát už jenom čistou p ř e d s t a v u Boha, tedy něco zcela a naprosto nehmotného a chimérického - a před touto svou vlastní představou nyní pokleká, k této své vlastní představě se modlí, tuto svou vlastní představu prosí o záchranu a o spásu!!

Je tedy opravdu jen velice malé oprávnění k tomu, aby vyznavači Jediného boha někomu jinému vytýkali a předhazovali jeho modloslužebnictví...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 11.Září 2019, 13:35:59

O spásu se neprosí. Dostáváme ji zdarma, pokud ji příjmeme.
A Boha není zapotřebí ani tak uctívat, jako milovat a poslouchat. Zkuste si milovat a poslouchat dřevěný špalek!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 12.Září 2019, 11:24:42

To nemění nic na tom, že křesťan "miluje a poslouchá" svou vlastní představu, výtvor svého vlastního nevědomí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Září 2019, 12:20:46

Co když to nevědomí není tak soukromé, tedy co když nemáme každý „své vlastní“, ačkoliv možná máme svůj vlastní rozum? A co když je nevědomí rozumnější než rozum?

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Čtvrtek, 12.Září 2019, 15:13:4

"A co když je nevědomí rozumnější než rozum?"

Dokažte to.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Září 2019, 17:38:59

Proč bych měla? Já přece netvrdím, že to tak určitě je. Když člověk položí otázku "co když je něco tak a ne tak?", je to totéž, jako by řekl "možná". Prostě jen naznačuje možnost, že může být něco jinak, než si někdo myslí.
Myslím si, že celé naše tělo je řízeno prakticky nevědomě. Orgány, krevní oběh, dýchání, nervy, imunita - všechno to funguje, aniž bychom to museli vědomě řídit. Funguje to rozumně i bez našeho rozumu. Jako u zvířat a u ostatní přírody. Zvířata nedělají nerozumné věci, přestože nestudují, nečtou zprávy a neposlouchají rádio ani televizi.
My už jsme ovšem z tohohle nevědomého ráje vykročili a vrátit se nelze.
Ale aspoň máme instinkty. Nebo intuici.

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Čtvrtek, 12.Září 2019, 18:50:17

Pokud jde o ty nevědomé procesy v organismu jedince na vegetativní bázi, zaměňujete rozumnost a účelnost. O rozumu a rozumnosti by se opravdu mělo mluvit jen ve vztahu k činnosti mozkové kůry u člověka. Pak by ovšem asi nemělo význam mluvit o rozumnosti ani v případě kolektivního nevědomí... Jestliže účelem vegetativních procesů v organismu jedince je udržet ho naživu, účelem kolektivního nevědomí by mohlo/mělo být udržení společenství (i mimolidských bytostí) ve funkčním stavu. Pokud tedy něco jako kolektivní nevědomí existuje. (Že něco takového existuje u některých živočišných druhů, není sice spolehlivě prokázáno, ale je to dost pravděpodobné, soudě aspoň podle chování jejich stád/hejn. Podle Gustava Le Bona se něco podobného u lidí projevuje davovým chováním.) Jestliže ano, pak existuje přímá linka od kolektivního nevědomí k vědomé morálce, jejímž účelem je v podstatě totéž - zajistit, aby se příslušníci jakéhokoli společenství navzájem nevyvraždili. Pak ovšem pro vznik morálky nepotřebujete pánaboha...

Mimochodem, to jsem netušil, že jste jungiánka... :-D

Petrasek Milan - penzista

Kolektivní vědomí křesťanů dnes Čtvrtek, 12.Září 2019, 19:17:55

se potýká s rapidní ztrátou víry ve spásu, zato ale s nárůstem víry v mýtus, rasu, pomstu a ve vůdce .......... bych poznamenal ke stavu současného vlivu nevědomí na tvorbu/stav morálky na nejen českých tocích.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

J. Kalousovi Čtvrtek, 12.Září 2019, 19:43:28

Nepovažuji se za ni.
Je samozřejmě zapotřebí, aby se nejen nevyvraždili příslušníci určitého společenství, ale aby se lidé vůbec nevraždili.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Nevědomí rozumnější než rozum Pátek, 13.Září 2019, 11:32:11

Asi Vás překvapím, paní Hájková - ale právě tento argument (ve prospěch křesťanství respektive víry vůbec) bych mezi všemi jinými mohl ještě tak ze všeho nejspíše uznat a akceptovat.

I když - až zase tak úplně překvapivé by to být nemuselo; pro ty co opravdu pozorně sledují můj způsob argumentace.

Znovu a znovu totiž připomínám, že za tou - pozemskou, respektive lidskou, tedy nevědomou - vírou stojí něco dalšího. Něco skutečného, něco objektivně existujícího; něco co opravdu může být právem pokládáno za prvotní zdroj naší existence, respektive existence celého jsoucího světa.

Je to - krátce řečeno - je to to samé, k čemu se dopracovávali staří řečtí myslitelé svou filozofií, respektive metafyzikou. Ale pro obecný lid je tato metafyzika samozřejmě příliš komplikovanou, příliš specifickou a abstraktní záležitostí; na místo této metafyziky tedy nastupuje víra. Víra, jakožto projev, činnost, akt nevědomí, kdy toto nevědomí vnímá tu skrytou existenci metafyzických entit, a tuto jejich existenci si přibližuje, zpřítomňuje svou vlastní "řečí" - tedy prostřednictvím určitých představ, obrazů, mýtů.

To všechno je pravda; a v tomto smyslu to nevědomí opravdu není jenom a pouze "soukromou" záležitostí, nýbrž skutečně odráží a zachycuje něco zcela obecně platného a reálného.

Potíž je právě a pouze v té specifické řeči nevědomí, tedy v těch konkrétních obrazech, kterými si ono tyto skutečnosti představuje. Tam kde metafyzika hovoří o "Bytí", o jeho absolutních určeních, o jeho věčných zákonech - tam (náboženské) nevědomí vidí Boha, věčného, prvotního stvořitele všeho.

Pak ovšem dochází k jednomu zcela zásadnímu efektu: jakmile si nevědomí už vytvořilo nějaký obraz, nějakou představu - pak se tato představa osamostatňuje, nabývá své vlastní existence, staví se vůči člověku jako něco samostatného, od něj nezávislého, a jím vládnoucího.

Přesně vzato: ta představa panujícího Boha je stejně tak legitimní, jako fiktivní.

Je legitimní v tom uvedeném smyslu, že ta primární metafyzicko-ontologická určení samozřejmě stojí nad námi, i nad celým jsoucím světem. My můžeme existovat a žít jenom v jejich rámci, a v tomto ohledu nám ona opravdu "panují", jsou nám nadřízena.

Ta fiktivní stránka je v tom, že nevědomí si ten objektivní stav personalizuje; přestavuje si to buďto v podobě nějakého "kosmického vědomí" (logos), anebo rovnou v podobě personálního Boha. Který k nám mluví, a s kterým můžeme mluvit my. A který nás může zahrnout svou milostí či nemilostí.

V paralelní diskusi jsem napsal, že jediný rozdíl mezi řeckým "Logem" a mezi křesťanským Duchem svatým je nakonec v tom, že ten Logos je založený na myšlení, na inteligenci - zatímco Duch svatý na víře.

Celou věc je tedy možno nahlížet dvojím způsobem: ve smyslu smířlivě syntetickém, tedy že víra a metafyzika jsou jenom dvě různé cesty k tomu samému cíli; anebo ale ve smyslu konfrontačně diferenčním, tedy že víra (svým specifickým kánonem) ten skutečný, objektivní základ nakonec vždy zamlží, deformuje, a od pravého poznání svede k teologickým doktrínám a dogmatům.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kolektivní nevědomí Pátek, 13.Září 2019, 11:51:24

Pan Kalous: pokud by se ta hypotéza kolektivního nevědomí měla opírat jenom o to chování stád/hejn, tak pak z toho asi nic nebude.

Zrovna nedávno totiž vědci na základě počítačových simulací zjistili, že k těmto skupinovým pohybům, kdy se celá stádo/hejno jako řízeno neviditelnou vůlí stočí jiným směrem - že k tomu fakticky není zapotřebí vůbec nic jiného, nežli že každý jedinec prostě kopíruje pohyb svého souseda. Tento v podstatě zcela triviální efekt prý naprosto postačí k vysvětlení napohled tak mysteriózního pohybu celé "kolektivní entity".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 13.Září 2019, 11:55:30

A dost podobně by to mohlo být i s tím davovým jednáním u lidí. Zřejmě máme hluboko ve svých instinktech zakódováno jedno ze základních pravidel přežití: chovej se stejně tak, jak se chovají ostatní členové tvého stáda/smečky! Okamžitý útěk všech, když jeden jediný člen komunity nahlásí nebezpečí, respektive společný útok všemi spojenými silami - to jsou ty nejbezpečnější strategie přežití, a není nakonec žádný div, že i současný "moderní" člověk se stále ještě do značné míry chová pod vlivem těchto pradávných instinktů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 13.Září 2019, 12:00:42

Což ostatně plně koresponduje s tím co napsal pan Petrasek: poté co se zhroutil civilizační (a konzumní) optimismus "zlatých" let šedesátých, a poté co lidstvo ztratilo svým způsobem bezpečné ideové zakotvení v konfliktu Západ - Východ, tak od té doby se čím dál tím víc prosazují nevědomé, indentitární instinkty.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 13.Září 2019, 16:20:46

V Duchu svatém nám Bůh dává sama sebe. Když se Ježíš zjevil apoštolům v Jeruzalémě, dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“ (J 20,22). Duch svatý není založen na víře. Duch svatý je spíš láska a taky pouto lásky. Vy občas píšete o jakémsi "jednotící ideji" nebo "jednotícím principu", pane Poláčku. Ve skutečnosti je to Duch svatý, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Ale není ideou. Je božskou osobou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

"Rozumnost nevědomí" a antická ctnost rozmyslu Sobota, 14.Září 2019, 11:42:6

Velice názorný příklad o té hypotetické "rozumnosti nevědomí" nám dává aktuální politika.

Ta žena, která na premiérovi Babišovi vysoudila omluvu za jeho tvrzení, že demonstranti proti němu jsou někým placeni, se stala cílem celého přívalu nenávistných útoků na sociálních sítích. (Jak řekla, strávila pak pět hodin! jenom tím aby tyto ubohé a sprosté invektivy ze svých profilů smazala.)

Ale ne dost na tom. Tato nešťastná žena má dvě dcery; jedna (starší) se za ni na sociálních sítích postavila a napsala, že je na ni hrdá; zatímco ta druhá (mladší) napsala, že se za ni (za svou matku!) stydí, a že by si měla raději nechat změnit jméno!!

Tak tady máme dvě dcery, kterým každé jejich nevědomí říká naprostý opak. A říká jim to s natolik neotřesitelnou jistotou, že v jednom případě to dokonce vede k rozvrácení nejužších rodinných svazků!

Není to ovšem nic nového. Tato "jistota" vlastního nevědomí, vlastního vnitřního přesvědčení už nesčetněkrát vedla toho, že i jenom v rámci jedné jediné víry, jednoho jediného boha (boha lásky!) se lidé navzájem nenáviděli, vraždili, upalovali. A každý z nich měl naprostou jistotu svého nevědomí, že právě to ho vede naprosto správně a neomylně, že mu naprosto nezpochybnitelně odhaluje, kde je pravda a kde je lež.

Takže asi nějaké slepé spoléhání se na "jistoty" našeho nevědomí nebude tou nejbezpečnější cestou, jak se vyhnout klamům a fatálním omylům. Daleko spíše přesně naopak: člověk je stále ještě zcela slepě a bezmocně vláčen svým nevědomím, je jím ovládán až k vyslovenému zotročení; co nám toto naše nevědomí našeptá jako "správné a pravé", tak to my hlásáme a provádíme, aniž bychom si většinou dokázali jen trochu ozřejmit, proč vlastně, co za těmito našimi "svatými jistotami" doopravdy stojí.

-------------------------------------------

Naprosto ne náhodou v kánonu klasických antických ctností vedle "moudrosti" stojí také ještě "sofrosýné", Tento pojem bývá obvykle do češtiny překládán jako "zdrženlivost". To není sice v zásadě chybný překlad; ale vzhledem ke kontextu se to jeví být překladem dosti mechanickým, který nedostatečně vystihuje vlastní jádro věci. Podstatně smysluplnějším by se jevil překlad ve smyslu "rozvážnost" respektive "rozmyslnost".

Je nutno si uvědomit: ty ctnosti "moudrost" a "sofrosýné" nestojí jenom tak nějak vedle sebe - nýbrž jsou v úzkém spojení, a jedna vlastně nemůže existovat bez té druhé.

Na první pohled by se mohlo zdát, že už samotná "moudrost" bude plně dostačující, aby nás správně vedla naším životem. Ovšem - pokud je touto "moudrostí" míněna především samotná inteligence, rozum, pak opravdu nelze přehlédnout, že tento rozum sám nás velice často zavádí na falešné stezky.

Totiž: s rozumem, s rozumností dozajista víme s relativně dobrým odůvodněním toto a ono; a tento rozum nás chrání před názory a náhledy evidentně iracionálními. Jenže: v nekonečné složitosti jsoucího světa nás ten rozum nechá příliš často (přesněji řečeno: naprosto pravidelně) spokojit se s tím či oním r e l a t i v n í m poznáním; které sice samo o sobě není třeba chybné, ale není uzpůsobilé pojmout c e l o u pravdu tohoto světa.

Pokud tedy tato rozumnost sama, tato racionalita nebude doprovázena a korigována onou sofrosýné, ve smyslu nikoli pouhé "zdrženlivosti", nýbrž především ve smyslu oné rozvážnosti, uvážlivosti, rozmyslnosti - pak se sotva dokážeme uvarovat omylů, do kterých nás znovu a znovu láká náš rozum.

V určitém smyslu je tedy tato "sofrosýné" více než moudrost; dalo by se říci, že ona je "zdravý rozum", který nám dává pocítit - a vycítit - omezenost našeho poznání, našeho osobního názoru, a uvést ho do vyváženého poměru k náhledům a možnostem jiným.

Na straně druhé ale stejně tak platí, že tato sofrosýné sama (jakožto onen "zdravý rozum", tento cit pro uměřenost) také nijak nepostačí, nebude-li ruku v ruce doprovázena opět tou moudrostí.

Ta sofrosýné-uměřenost nás sice ochrání před extrémy; ale sama nám nesdělí nic o tom, kde tedy skutečně leží pravá, hluboká pravda o věcech našeho světa.

---------------------------------------------

Vraťme se ale k té "rozumnosti nevědomí". Na jedné straně nám tedy naše nevědomí - jakožto intuice - může povědět více o světě a životě, nežli jenom racionalistický rozum. Na straně druhé nás ale to samé nevědomí může svou principiální mimoracionalitou kdykoli oklamat - a to ještě více nežli onen rozum.

Ta "sofryséné" - která má principiálně blíže k tomu nevědomí - tady tedy působí jako korektiv na obě strany: jak vůči jednostranně racionalistickému rozumu, tak vůči emocemi ovládanému nevědomí.

Jako účinný korektiv tato sofryséné může ale působit jenom a pouze tehdy, když je - a to už od časného mládí! - pěstována, cvičena, když se její užívání stane životní samozřejmostí.

Tato "rozmyslnost", rozvážnost, by tedy musela být samozřejmou náplní jak veškeré výuky a výchovy - tak ale by i musela být samozřejmou součástí každodenního života.

Jak je tomu ale v současné (liberalisticko-demokratické) společnosti? Ta káže princip tolerance vůči cizím názorům. To je sice krok správným směrem; znamená to prvotní uznání, že mohou existovat i jiné pravdy, než je ta vlastní. Směřuje to tedy k poznání pravému, komplexnímu.

Ale - na straně druhé ten demokratický pluralismus směřuje zároveň ve stranu zcela opačnou, totiž k cementování vlastního názoru, vlastní předpojatosti.

Demokratický liberalismus respektive pluralismus říká nakonec jenom toto: nesmíš potírat cizí názory mocí a násilím, musíš nechat i své názorové odpůrce nechat se vymluvit. Zároveň mu ale sděluje fakticky pravý opak: máš plné a nezadatelné právo setrvávat tvrdošíjně na svém vlastním názoru, na svém vlastním přesvědčení; a není tu přítomno nic, co by tě jakýmkoli způsobem mohlo nutit namáhat se propracovat k poznání skutečnému, všeobsáhlému, komplexnímu!

Tento svůj reálný partikularismus (a tedy omezenost) liberální demokracie ještě cementuje svým základním principem existenčním: v oblasti vlastní materiální produkce platí to samé: princip všeobecné konkurence, tedy princip uzavření se výhradně do svých vlastních soukromých, individuálních zájmů!

Je tedy jasné a zřejmé, že za těchto okolností ten starý řecký princip či postulát "sofrosýné", rozmyslnosti, rozvážnosti, spojené nerozlučně s moudrostí, nemá žádnou půdu pro svou reálnou existenci. A tak každý setrvává polapen ve své partikularitě, a ještě si tuto svou omezenost vykládá a glorifikuje jako svou "svobodu".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 14.Září 2019, 11:49:13

Paní Hájková, nežli ale někdo může "přijmout Ducha svatého", pak na něj - a v něj - napřed musí uvěřit. V tomto smyslu je tedy tento "Duch svatý" čistě produktem víry, předmětem víry a záležitostí víry. - Stejně tak jako je záležitostí čiré víry ta představa, že Ježíš se ještě po své smrti někomu - reálně - zjevil, k někomu hovořil, a na někoho "dýchal".

Ti staří Řekové sice také "věřili", že existuje Duch, ve smyslu Logos. Ovšem - tento Logos měl v zásadě logický, rozumový charakter, bylo možno jeho existenci odvodit logicko-analytickou cestou (jejíž vada spočívala ovšem v tom, že byla podmíněna dobovou úrovní fyzikálního poznání, respektive nepoznání).

Petrasek Milan - penzista

Demokratický liberalismus respektive pluralismus Sobota, 14.Září 2019, 12:23:19

není klíčem k poznání skutečnému, všeobsáhlému, komplexnímu, ale pouhou berličkou.
A to v pravém slova smysli..... je mechanismem politického soupeření o moc, které vynucuje akceptaci faktu, že i ten nejagilnější se uchází o moc nabídkou polopravdy...bych pane Poláčku namítl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pravdy dílčí a pravda celistvá Neděle, 15.Září 2019, 11:07:37

No právě, pane Petrasku. Jestli by se lidstvo až do konce věků ke své budoucnosti mělo jenom belhat o této berličce - pak není možno se vyhnout otázce, jakou má tato podpora vlastně cenu, a jak daleko je možno se takovýmto způsobem dostat.

A jde o to, jestli je lidstvo a sám člověk provždy odsouzen k tomu, být omezen na pouhé polopravdy.

V židovském talmudu stojí totiž jedna velice moudrá věta: "Poloviční pravda je vždycky celá lež."

Jistě; člověku smrtelnému nikdy nebude dán patent na tu "celou pravdu", a tento člověk bude vždy tápat v mlhách, a bezprostředně mu budou k dispozici pravdy pouze dílčí. A Hérakleitos měl naprostou pravdu v tom, že vše jsoucí existuje - a k lepšímu a vyššímu se vyvíjí - jenom a pouze střetem protikladů. A to neznamená fakticky nic jiného, nežli střetem dílčích, částečných, partikulárních pravd.

To všechno je tedy v pořádku. Jenže: ten naprosto zásadní rozdíl spočívá v tom, jestli my - spolu s Hérakleitem - tento boj dílčích pravd skutečně chápeme a praktikujeme jako c e s t u někam dále, jako věčnou cestu k té pravdě celistvé, komplexní. Anebo ale jestli my tento boj - spolu s principem liberalistického pluralismu - chápeme jako k o n e č n o u stanici, jestli tyto polopravdy chápeme jako trvalý stav, od kterého není ani možné, ale ani vůbec žádoucí pokročit někam dále.

Ten rozdíl je v tomto: v tom prvém případě sice vedeme názorový střet s naším oponentem; nicméně přes vlastní pevné přesvědčení o privilegovanosti naší vlastní pravdy jsme si zároveň vnitřně v ě d o m i principiální omezenosti našeho vlastního náhledu, a jsme ochotni a připraveni ponořit se i do myšlenkového světa našeho protějšku v diskusi. A to co v tomto náprotivném náhledu shledáme být pravdivým, přijmout i do vlastního obrazu světa.

Zatímco v tom druhém (demokraticko-pluralistickém) případě my sice necháme našeho odpůrce se vymluvit (to jest, nezavřeme ho za jeho názory do vězení ani mu jinak nezacpeme ústa); nicméně jeho názory jsou pro nás nadále apriorně nepřijatelné, nesmyslné, nepravdivé až vysloveně lživé.

Jednou jedinou větou je možno tento rozdíl vyjádřit takto: to první je dialog; zatímco to druhé pouhá diskuse.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie, diskuse, dialog Neděle, 15.Září 2019, 11:19:28

Masaryk řekl: "Demokracie je diskuse". Ale z jeho doprovodných výkladů je naprosto jasné, že měl na mysli nikoli (pouhou) diskusi, v tom výše uvedeném formálním smyslu, nýbrž skutečný dialog.

To je tedy v daném ohledu naprosto v pořádku. Problém je v tom, že Masaryk žádným způsobem nedoložil, jakým způsobem - kromě čistě morálního apelu - by bylo možno dosáhnout takového reálného stavu v konkrétní (buržoazní, kapitalistické, tedy partikularistické) společnosti, aby namísto té pouze formální diskuse zavládl ten pravý dialog.

Aby tohoto cíle bylo dosaženo, pak - opakuji znovu - je zapotřebí dvojí:

- za prvé ty platónské ctnosti "moudrost" a "rozmyslnost" musejí být ve společnosti závazně a aktuálně přítomné; ne pouze jako prázdné deklarace, ale jako skutečně platný a závazný faktor;

- a za druhé, takovéhoto stavu pozitivního střetávání názorů je možno dosáhnout jenom v takové společnosti, která svou samotnou existencí, reálným způsobem své existence bude nikoli partikularisticky strukturovaná (jako v kapitalismu s jeho konkurencí), nýbrž která bude mít objektivně integrativní charakter. Tedy takový charakter, kdy lidé - přes nevyhnutelnou rozdílnost svých individuálních zájmů - budou zároveň reálně spojeni společnými zájmy, společným cílem, společným dílem.

Petrasek Milan - penzista

Demokraticko-pluralistický režim je když, Neděle, 15.Září 2019, 12:03:23

to co jde na společný stůl je kladeno s ohledem na dietu strávníků, tudíž není apriorně nepřijatelné, nesmyslné, nelibé až vysloveně nechutné.
Denní menu demokraticko-pluralistického režimu nemá v nabídce bájné nadpozemské choutky, ale stravitelnou krmi.
Což je kulinářským maximem s velmi závažnou vadou ......bych si mezi námi labužníky povzdechl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Září 2019, 12:15:29

Pro každého je stravitelné něco jiného. I v tom je pluralismus.

Petrasek Milan - penzista

Pluralismus pro strávníky a pro labužníky. Neděle, 15.Září 2019, 12:38:17

Schopnost většiny být pouhým strávníkem je předpokladem nudného ale funkčního demokraticko-pluralistického režimu....jsem si povšiml.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Září 2019, 13:01:53

Já myslím, že všichni nakonec druhým něco předkládáme. Minimálně sami sebe.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 16.Září 2019, 12:03:13

Ale o tom to právě je, pane Petrasku: ten demokraticko-pluralistický režim má na stole pokrmy, které jsou vždy pro někoho zcela principiálně NEstravitelné. A nenabízí naprosto nic, čím by tuto vzájemnou nestravitelnost mohl dokázat překonat.

To jediné co tento demokraticko-pluralistický režim (s nemalou námahou) dokáže, je to, že ti strávnici po sobě navzájem (většinou) házejí jenom ty pokrmy, ale ne ještě i (jídelní či jiné) nože.

Petrasek Milan - penzista

A to až do té doby pane Poláčku, Pondělí, 16.Září 2019, 13:11:25

kdy mohutný brunátný kuchař rozrazí dveře od kuchyně a všechno to vyhází a zavře.
Po znovuotevření nabídne jednotnou žalostnou krmi, u východu ušmudlanou knihu stížností a....
Pod pojmem funkční demokraticko-pluralistický režimu si představuji severský ap. úděl společenského zápolení s hydrou kapitalismu, tedy systém, který kapitalismu brání vygeneroval vzájemné masové vyvražďování....bych ujasnil.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.