Vyvlastnění nádraží Vyšehrad jako pozitivní precedens

Případné vyvlastnění chátrajícího pražského nádraží Vyšehrad by mohlo představovat pozitivní precedens, spekulující a nezodpovědní majitelé by si napříště už vůči památkám ve svém vlastnictví nemohli dovolit úplně všechno.

Krásné secesní nádraží Praha Vyšehrad už desítky let chátrá, v poslední době se podle všeho proces chátrání zrychluje a hrozí definitivní zánik památky. Společná mise Centra světového dědictví UNESCO a Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS) do Prahy v březnu 2019 se mimo jiné zabývala i stavem nádraží a doporučila jeho vyvlastnění.

V rozsáhlé zprávě mise, která měla za cíl ohledat aktuální stav památkového dědictví v Praze tváří v tvář hrozbám, kterým čelí (tlak developerů, předimenzované budovy v centru města atd.), zabírá kauza vyšehradského nádraží jen zlomek rozsahu. Přesto je to v rámci celé zprávy výjimečný případ, protože je jediný, kde se zmiňuje možnost přistoupit k vyvlastnění památky.

Doslova zní doporučení takto: „Stát by prostřednictvím Magistrátu hlavního města Prahy měl využít své pravomoci k vyvlastnění bývalého nádraží Vyšehrad a předat jej jinému investorovi, který bude ochoten a schopen jej opravit a znovu zprovoznit.“ Sama zpráva připouští, že se jedná o „drastičtější opatření“, které je ale nutné poté, co selhaly všechny jiné možnosti.

Klíčové pro případné uplatnění tohoto prostředku je, zda skutečně byly všechny jiné možnosti vyčerpány. V případě nádraží Vyšehrad tomu vše nasvědčuje. Stávající majitel nemovitosti má neprůhlednou strukturu, mimo jiné má zaregistrované sídlo přímo v prázdné budově zdevastovaného nádraží, aby nemusel platit daň z nemovitosti. Za odkoupení pozemku s kulturní památkou, kterou sám nechal nebezpečně zchátrat, požaduje více než trojnásobek ceny, za kterou jej získal.

Těžko najít případ, který by lépe splňoval podmínky pro vyvlastnění – je tu jasné a akutní ohrožení stavby, vlastník dlouhodobě a prokazatelně zanedbává péči o ni a pokusy najít jiné řešení, totiž odkoupení, selhaly na zcela nepřiměřené a neodůvodnitelné ceně. Jak se ale ukazuje, přistoupit k takovému řešení nebude vůbec jednoduché. Problém může být i v tom, že sám akt vyvlastnění ve veřejném zájmu je vnímán jako kontroverzní.

Nádraží Vyšehrad krátce po svém vzniku v polovině 19. století. Těžko najít případ, který by lépe splňoval podmínky pro vyvlastnění. Repro DR

Rozložení názorů v této věci zajímavě ukázala reportáž odvysílaná 20. 1. 2020 v rámci pořadu Reportéři ČT. Pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) vyvlastnění nevylučuje, zatím ale stále počítá i s možností odkoupení nemovitosti. Europoslanec Pavel Svoboda (KDU-ČSL) považuje situaci Nádraží Vyšehrad za splňující podmínky pro krajní opatření. Vyvlastnění by podle něj v tomto případě nebylo nic revolučního.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) upozorňuje na politický aspekt věci, vyvlastňování by podle něj představovalo precedens. S tím lze souhlasit. Ovšem precedens by to byl spíš v pozitivním než v negativním smyslu.

Daný stav věcí je takový, že vlastníky památek nic neomezuje v zanedbávání péče o svůj majetek. Mohou nechat budovy chátrat doslova donekonečna, s vyhlídkou na to, že když se památka zřítí či vyhoří, bude pro ně snazší s pozemkem naložit podle svých představ.

Reálné uplatnění vyvlastnění by znamenalo, že si napříště budou podobní spekulativní a nezodpovědní vlastníci muset dávat větší pozor. Už to samo o sobě je pozitivní, je to v zájmu všech. Rozhodně to nepředstavuje zásadní ohrožení svobody a už vůbec ne jakýsi návrat k totalitním praktikám.

Definovat, co je veřejný zájem, a také jak jej efektivně ochránit, je velice důležité. A zdaleka nejen ve věci památek a kulturního dědictví. Klíčové je přestat nahlížet na svobodu vlastnit ve smyslu ničím a nikým neomezované libovůle, jako na cosi izolovaného od všech vazeb a vztahů a vždy a všemu nadřazeného. Aby ale bylo možné a také politicky průchodné podobná opatření prosadit, musí být shoda na tom, že je to opravdu ve veřejném zájmu.

Ve věci ochrany památek a šířeji památkových urbanistických celků, jako je Praha a většina českých památek UNESCO, jde také o to, jaký význam připisujeme kulturní, estetické hodnotě budov i větších celků uchovávajících část naší minulosti a její nenapodobitelné a velice křehké kouzlo. Nakolik považujeme za důležité a prospěšné žít nebo mít možnost pobývat v harmonickém, esteticky bohatém a inspirujícím prostředí, a také zachovat tuto možnost pro ty, kdo přijdou po nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.