Že feminismus je i pro muže, musíme vysvětlovat jeho odpůrcům — feministky to vědí
Šárka HomfrayOdborová právnička a feministka Šárka Homfray reaguje na text Tomáše Tožičky. Ten obsahuje řadu důležitých poznatků o tom, jak patriarchátem trpí i muži. Autor by jej ale neměl adresovat feministkám a předstírat, že to nechápou.
Tomáš Tožička ve svém textu „Proč potřebujeme také Mezinárodní den mužů“ popisuje, jak jsou i muži obětí systému, stejně jako ženy. Při čtení jeho textu jsem měla rozporuplné pocity. Na jednu stranu s ním obsahově souhlasím, a důvody, proč potřebujeme Mezinárodní den mužů, bych z fleku podepsala. Stejně tak bych souhlasila, že ne každý „bílý heterosexuální muž“ má z těchto svých privilegujících charakteristik bůhví jaký prospěch. Tvrdit to některým mužům je asi jako vykládat bezdomovcům, že se jako společnost máme nejlépe v historii.
Při čtení se mi ale stále vnucovala otázka: proč mi to vlastně autor říká? Respektive, proč svůj text (byť nepřímo) adresuje českým feministkám a feministům? Aniž bych si činila ambici mluvit za všechny nebo držet patent na rozum, jako jedna z aktivních českých feministek si troufnu říct, že není pravda, že na muže nemyslíme.
Toxická maskulinita
Ve skutečnosti samozřejmě žádné takové "privilegium" neexistuje - jde o myšlenkový konstrukt. To, co se skutečně děje, je diskriminace na základě rasy, pohlaví, nebo sexuální orientace. Není to tak, že žádám o práci, a šéf či personalista si řekl, "vy jste bílý heterosexuální muž, výborně, berem přednostně". To co se děje, je přesný opak - u ženy si mnohý šéf si řekne "to určitě budete hodně doma a půjdete na mateřskou", jste-li Rom, bude to "ale bude chodit do práce?" a tak dále. Pokud jsem bílý heterosexuální muž, nebudu mít tyhle nevýhody, ale můžu mít další (třeba jsem z východní Evropy).
Lze namítnout, že jde o totéž a je to prostě otázka perspektivy, ale je v tom jemný rozdíl. Mluvíte-li místo o "diskriminaci na zákadě pohlaví, barvy pleti nebo sexuální orientace" or "privilegiu bílých heterosexuálních mužů", dáváte tím této trojkombinaci umělou význačnost, která ve skutečnosti neexistuje, a výtváří to efekt "společného nepřítele". Ve skutečnosti jsou na tom bílé ženy lépe než Romky, "ťamani" hůře než "bílí" ale lépe než "cigoši", a tak dále.
Na slovech záleží, a zrovna tahle slova jsou nešťastná. Když řeknete bílému heterosexuálnímu Ukrajinci, který maká za pár šupů, že bojujete proti diskriminaci (třeba zejména žen a Romů), může s vámi sympatizovat, že diskriminace je svinstvo. Když mu to podáte tak, že bojujete proti privilegovanosti bílých heterosexuálních mužů (jako je on), spíš vás pošle do h**zlu.