Devátého ledna je tomu sto třicet let, co se v lékařské rodině v Malých Svatoňovicích narodil Karel Čapek. Čím je nám tento slovesný umělec dnes? Co z jeho přebohatého dědictví oslovuje nás, kdo žijeme tady a teď? Chceme-li odpovědět na tuto otázku, je dobré se vystříhat jistého automatismu, jehož se často drží dnešní hodnotitelé Čapkova odkazu, kteří jako by postupovali téměř podle šablony.

Nejprve uznají v obecné rovině Čapkův význam; hned poté ho však omezí určitou nálepkou a pak se již vypořádávají spíše s ní, poukazujíce na to, čeho všeho se Čapkovi prý nedostává nebo v čem je již beznadějně překonán.

Více než o Karlu Čapkovi však taková hodnocení zhusta vypovídají o jeho hodnotitelích, neboť jedním z tajemství Čapkova díla je právě jeho neredukovatelnost na jedno hodnotící hledisko. Čapkova tvorba je ve svém celku jako mnohotvará srostlice nesčetných významových fazet, pokaždé jiná podle toho, z kterého úhlu se na ni člověk podívá; bereš-li ji do rukou, nutně spatříš i kus své vlastní tváře — někdy v pozoruhodném nasvětlení.

Vezměme si třeba hodnotící nálepku, která se znovu a znovu objevuje u našich i zahraničních kritiků — je to prý maloburžoazní autor a jako takový ztělesňuje všechny ctnosti a slabosti české střední třídy. Ale nebyl to právě Karel Čapek, kdo podal jednu z nejjasnozřivějších kritik bytostné omezenosti této třídy třeba v apokryfní povídce O pěti chlebích?

↗

Emigrovat Čapek odmítl s tím, že člověk přece neopouští svůj národ v času nouze. Foto WmC

Jistě, Čapek patřil k české střední vrstvě; ale není pozoruhodnější, čím vším dokázal překonat její typické vlastnosti? K těm v první republice často patřila provinční zahleděnost do sebe, namnoze doprovázená zbytnělým národovectvím, které nebylo s to dohlédnout evropské ani světové souvislosti.

Tyhle slabosti Čapek jako velký Evropan rozhodně neztělesňoval, a podstatnou část svého života i díla věnoval zápasu s nimi. Jenže když vyslovíme Evropan, zase se dopouštíme nálepkování a redukujeme spisovatelův odkaz: platí-li o Čapkovi, že byl jedním z našich nejevropštějších spisovatelů, je třeba hned dodat, že zůstával pevně spjat se svým národem a neopouštěl ho ani v dobách zlých.

Když ho v době sílícího nacistického nebezpečí Erika Mannová, dcera Thomase Manna, laskavě, leč naléhavě ponouká, aby zavčasu emigroval, odmítne to Čapek s tím, že člověk přece neopouští svůj národ v času nouze. Čapek vyznává mnohé hodnoty moderního kosmopolitismu, a přitom zůstává národní. Jestliže v novinách nazval Jana Nerudu národním světoobčanem, vystihl tím i sebe sama.

A tím se dostávám k podstatě věci: Čapka zpravidla nelze označit jediným přívlastkem nebo vlastností, aniž bychom se dopustili zjednodušení. Téměř vždy je třeba dodat i pravý opak, neboť u Čapka zpravidla najdeme obojí.

Zastával se obyčejného člověka a jeho pohledu na svět? Ano, ale stejně tak se dokázal zastávat mimořádných osobností a hájit jejich hledisko. Byl státotvorný? Nepochybně, ale často také břitce kritický vůči prvorepublikové státní mašinérii, když selhávala tváří v tvář neštěstí konkrétní lidské bytosti.

Byl relativista hájící pluralitu hodnot a pravd? Ano, avšak zároveň hlásal, že jsou pravdy podstatnější, které se neklamou a které stojí za nejvyšší oběť bez ohledu na to, že to třeba někteří lidé mohou vidět jinak. Kritizoval komunistickou ideologii? Jistě, ale zároveň se ke konci života vyznal, že mu kulturně daleko plodnější připadá tábor levice.

Nebyl konzervativním nacionalistou, a proto veřejně polemizoval s Viktorem Dykem i Jaroslavem Durychem. Přesto v jeho díle najdeme i prvky konzervativního pohledu na svět a stejně tak i nemálo národního vlastenectví, byť často cudně skrytého.

Na jednom místě Vladimír Holan hovoří sám k sobě: „Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.“ Tuto maximu naplňuje život a dílo Karla Čapka vrchovatě. Byl jako člověk i jako spisovatel složitý a rozporuplný — nadaný možnostmi, z nichž některé se více uplatnily v určité době a jiné zas jindy.

Byl bytostný demokrat a stál na straně obyčejných lidí, ale mnohokrát se otevřeně distancoval od stádnosti davů a nesnášel politickou demagogii, která se jim snažila podbízet: tu karikoval mistrně jak v beletrii, tak v novinářství, k němuž se hlásil jako ke službě veřejnosti. Tu službu považoval za stejně důležitou jako svou práci spisovatelskou.

Jaký tedy byl Karel Čapek? Zpravidla širší a pestřejší než jeho kritici, kteří si z něho v každé době brali především to, co sami potřebovali, a upírali mu zbytek.

Co si přát k dnešnímu výročí jeho narození? Abychom dokázali vnímat dědictví tohoto humanisty v jeho šíři a úplnosti. Aby k nám i nadále promlouval celý. Leccos nasvědčuje tomu, že Čapkův odkaz, jejž nám zanechal pro doby dobré i kruté, budeme ještě dlouho potřebovat. K širšímu pohledu na nás samotné i na to, co se děje s naším chvějícím se světem teď a tady.