Karel Čapek teď a tady

Tomáš Samek

Čapek varoval proti povrchnímu nálepkování lidí. Sám je dnes často obětí tohoto nešvaru, proti němuž bojoval.

Devátého ledna je tomu sto třicet let, co se v lékařské rodině v Malých Svatoňovicích narodil Karel Čapek. Čím je nám tento slovesný umělec dnes? Co z jeho přebohatého dědictví oslovuje nás, kdo žijeme tady a teď? Chceme-li odpovědět na tuto otázku, je dobré se vystříhat jistého automatismu, jehož se často drží dnešní hodnotitelé Čapkova odkazu, kteří jako by postupovali téměř podle šablony.

Nejprve uznají v obecné rovině Čapkův význam; hned poté ho však omezí určitou nálepkou a pak se již vypořádávají spíše s ní, poukazujíce na to, čeho všeho se Čapkovi prý nedostává nebo v čem je již beznadějně překonán.

Více než o Karlu Čapkovi však taková hodnocení zhusta vypovídají o jeho hodnotitelích, neboť jedním z tajemství Čapkova díla je právě jeho neredukovatelnost na jedno hodnotící hledisko. Čapkova tvorba je ve svém celku jako mnohotvará srostlice nesčetných významových fazet, pokaždé jiná podle toho, z kterého úhlu se na ni člověk podívá; bereš-li ji do rukou, nutně spatříš i kus své vlastní tváře — někdy v pozoruhodném nasvětlení.

Vezměme si třeba hodnotící nálepku, která se znovu a znovu objevuje u našich i zahraničních kritiků — je to prý maloburžoazní autor a jako takový ztělesňuje všechny ctnosti a slabosti české střední třídy. Ale nebyl to právě Karel Čapek, kdo podal jednu z nejjasnozřivějších kritik bytostné omezenosti této třídy třeba v apokryfní povídce O pěti chlebích?

Emigrovat Čapek odmítl s tím, že člověk přece neopouští svůj národ v času nouze. Foto WmC

Jistě, Čapek patřil k české střední vrstvě; ale není pozoruhodnější, čím vším dokázal překonat její typické vlastnosti? K těm v první republice často patřila provinční zahleděnost do sebe, namnoze doprovázená zbytnělým národovectvím, které nebylo s to dohlédnout evropské ani světové souvislosti.

Tyhle slabosti Čapek jako velký Evropan rozhodně neztělesňoval, a podstatnou část svého života i díla věnoval zápasu s nimi. Jenže když vyslovíme Evropan, zase se dopouštíme nálepkování a redukujeme spisovatelův odkaz: platí-li o Čapkovi, že byl jedním z našich nejevropštějších spisovatelů, je třeba hned dodat, že zůstával pevně spjat se svým národem a neopouštěl ho ani v dobách zlých.

Když ho v době sílícího nacistického nebezpečí Erika Mannová, dcera Thomase Manna, laskavě, leč naléhavě ponouká, aby zavčasu emigroval, odmítne to Čapek s tím, že člověk přece neopouští svůj národ v času nouze. Čapek vyznává mnohé hodnoty moderního kosmopolitismu, a přitom zůstává národní. Jestliže v novinách nazval Jana Nerudu národním světoobčanem, vystihl tím i sebe sama.

A tím se dostávám k podstatě věci: Čapka zpravidla nelze označit jediným přívlastkem nebo vlastností, aniž bychom se dopustili zjednodušení. Téměř vždy je třeba dodat i pravý opak, neboť u Čapka zpravidla najdeme obojí.

Zastával se obyčejného člověka a jeho pohledu na svět? Ano, ale stejně tak se dokázal zastávat mimořádných osobností a hájit jejich hledisko. Byl státotvorný? Nepochybně, ale často také břitce kritický vůči prvorepublikové státní mašinérii, když selhávala tváří v tvář neštěstí konkrétní lidské bytosti.

Byl relativista hájící pluralitu hodnot a pravd? Ano, avšak zároveň hlásal, že jsou pravdy podstatnější, které se neklamou a které stojí za nejvyšší oběť bez ohledu na to, že to třeba někteří lidé mohou vidět jinak. Kritizoval komunistickou ideologii? Jistě, ale zároveň se ke konci života vyznal, že mu kulturně daleko plodnější připadá tábor levice.

Nebyl konzervativním nacionalistou, a proto veřejně polemizoval s Viktorem Dykem i Jaroslavem Durychem. Přesto v jeho díle najdeme i prvky konzervativního pohledu na svět a stejně tak i nemálo národního vlastenectví, byť často cudně skrytého.

Na jednom místě Vladimír Holan hovoří sám k sobě: „Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.“ Tuto maximu naplňuje život a dílo Karla Čapka vrchovatě. Byl jako člověk i jako spisovatel složitý a rozporuplný — nadaný možnostmi, z nichž některé se více uplatnily v určité době a jiné zas jindy.

Byl bytostný demokrat a stál na straně obyčejných lidí, ale mnohokrát se otevřeně distancoval od stádnosti davů a nesnášel politickou demagogii, která se jim snažila podbízet: tu karikoval mistrně jak v beletrii, tak v novinářství, k němuž se hlásil jako ke službě veřejnosti. Tu službu považoval za stejně důležitou jako svou práci spisovatelskou.

Jaký tedy byl Karel Čapek? Zpravidla širší a pestřejší než jeho kritici, kteří si z něho v každé době brali především to, co sami potřebovali, a upírali mu zbytek.

Co si přát k dnešnímu výročí jeho narození? Abychom dokázali vnímat dědictví tohoto humanisty v jeho šíři a úplnosti. Aby k nám i nadále promlouval celý. Leccos nasvědčuje tomu, že Čapkův odkaz, jejž nám zanechal pro doby dobré i kruté, budeme ještě dlouho potřebovat. K širšímu pohledu na nás samotné i na to, co se děje s naším chvějícím se světem teď a tady.

    Diskuse
    PK
    January 13, 2020 v 12.28
    Díky za kvalitní článek
    Interpretace Čapka asi opravdu nebude jednoduchá. Apokryfní povídku "O pěti chlebích" jsem např. chápal jako takový pokus osvětlit, že i ti, kteří v ulicích Jeruzaléma volali "Ukřižujte ho", měli také jakousi svou pravdu, resp. bylo možno je jistým způsobem chápat. I když ta omezenost jejich vlastního porozumění je zřetelná.

    Co mě ale dost šokovalo, bylo, když publicista Václav Žák přišel se svou interpretací "Bílé nemoci", podle níž prý Čapek svého doktora Galéna za jeho postoj (sám léčil svoje chudé, ale odmítal svůj lék dát k dispozici "lidstvu") jednoznačně odsuzuje! To mi celkem vyrazilo dech, jak může někdo takovým způsobem autora nepochopit.
    January 21, 2020 v 19.50
    nekonečný oceán interpretací
    Děkuju za ocenění, jehož si vážím. Ti, kdo volali v onom apokryfu "Ukřižujte ho!", jsou nepochybně zobrazeni jako lidé, kteří mají svůj kus pravdy; ale zároveň se ta pravda jeví titěrná a směšná ve srovnání s tragédií, po níž volají a vedle které ta jejich dílčí pravda bledne. To je vlastně Čapek v kostce: nesmírně citlivý k parciálním pravdám i toho nejmenšího z nejmenších, aniž chce tato dílčí hlediska nadřadit pravdě vyšší, pro niž skutečně stojí za to položit nejvyšší oběť. Patos i jeho ironizace v jediném integrálním gestu.

    Interpretace Galéna jako někoho, kdo je sám vinen, neboť odmítaje pomoci bližnímu, porušuje lékařskou přísahu, je - to Vás možná překvapí - něco, o čem přemýšlel sám Čapek. Galén je postava tragická: je to hrdina, svým způsobem je veliký ve své nepatetické a civilní odvaze – a přesto není zcela bez viny, i proto musí skončit špatně a být rozdrcen.

    Takhle to v jedné své úvaze popisuje autor, takže Žákův výklad není nijak divoký. Ale kdybyste mě zabil, nevzpomenu si už na místo, kde o tom Čapek píše. Zato budu moc rád, když mi sem dáte odkaz na Žákův článek, se zájmem si ho přečtu. Děkuji.
    PK
    January 22, 2020 v 10.01
    Je to v předmluvě k Bílé nemoci
    Ano, ty Čapkovy úvahy, které zmiňujete, jsou přímo v předmluvě k Bílé nemoci, pane Samku. Čapek tam mj. píše:

    "Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje. I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, bude-li se ten spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem. A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal. V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme; neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život."

    Doktor Galén ve hře pak není líčen jako někdo, kdo by nějak zlovolně, natož arogantně odmítal někoho léčit. Z každé jeho repliky je zřejmá ta tíže jeho rozhodnutí, které si je sám Galén plně vědom.
    Např.
    " Tak vidíte, a jak mám potom já… Nu, co dělat… Je mi hrozně líto… "
    " Ano, vidíte… Já tu povinnost vzal na sebe, pane, to je právě to… To je to hrozně těžké, že ano…"

    Velmi zajímavé pak je, že ani v té předmluvě, ani v celé hře není žádná zmínka o Hippokratově přísaze.

    Jestli ji Galén skutečně porušoval nebo ne, o tom bychom mohli diskutovat, ale mě nyní nejde o to, jak to vidíme my, ale jenom o to, jak to viděl Čapek. Podstatné ovšem taky je, že v rozhovoru s dvorním radou Galén žádal, aby mu byly umožněny klinické zkoušky jeho léku, což mu bylo odmítnuto. Z dnešního (a pravděpodobně už i tehdejšího hlediska) jeho zázračný lék byl tedy klinicky nevyzkoušený, a tedy neschválený. Všichni jeho pacienti byli tedy vlastně jenom dobrovolní účastníci testů neschváleného léku.

    Václav Žák zareagoval ve svém blogu na jeden rozsudek Ústavního soudu, který se v odůvodnění svého nálezu rovněž odvolával na Bílou nemoc (!) - a tedy ji také interpretoval. A to zase v reakci na to, že Nejvyšší správní soud se předtím odvolával na Haškova Švejka (!) - a postavu hostinského Palivce.

    http://blog.aktualne.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=33978
    PK
    January 22, 2020 v 10.22
    Ono to ušlapání davem souvisí s tím ukřižováním
    Ta Čapkova předmluva k Bílé nemoci pokračuje dále takto:

    "Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí. Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své “všechny lidi”, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk. Ať jakkoliv dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen."

    A podobně v Jeruzalémě dav volal to své "Ukřižujte ho!" A ano, každý z toho davu měl nějaký svůj důvod, měl nějakou svou partikulární pravdu. Máte pravdu, ta směšnost a dokonce protiřečivost toho pekaře je vidět už z toho, jak naprosto neuznával důvody felčarů, přestože byly podobné, vlastně úplně stejné jako jeho - a označil je pohrdavě za "ty všelijaké zájmy".

    Napadlo mě, že podobné je to s voliči různých gaunerů, kterým prý (těm voličům) musíme "pozorně naslouchat" - alespoň podle moralizování mnohých "do vlastních řad".