Afghánistán okouzlil otec provázející své dcery do školy

Afghánskou společnost trápí mimo jiné nedostatek přístupu ke vzdělání, které je přitom klíčem k lepší budoucnosti. Snad proto příběh Mia Khána vzbudil tolik pozornosti.

Mia Khánovi je třiašedesát let. Pochází z Paktie, z hornaté provincie na jihovýchodě Afghánistánu. V této části země žije více než půl milionu obyvatel, z devadesáti procent Paštunové a jde převážně o kmenově uspořádanou oblast.

Zdejší lidé jsou velmi tradiční. Vesnice, kde v současné době Mia Khán žije, leží v odlehlé části této provincie. Tento, na pohled skromný muž, se stal hvězdou sociálních sítí, televize a novin v Afghánistánu. Píší o něm jako o hrdinovi afghánské společnosti. Vznikají o něm povídky. Mluví o něm jako o vzoru. Proč?

Doprovází svoje tři dcery do školy, doprovází je přes poušť a kopce. Škola je totiž vzdálená dvanáct kilometrů. Mia Khán má nemocné srdce. Přesto každý den nachodí čtyřiadvacet kilometrů. Každý boží den vstává brzo ráno, pracuje na svém malém poli nedaleko domu, doprovodí svoje dcery do školy, počká, až jim skončí vyučování, doprovodí je zpátky domů a opět se vrátí na pole.

Mia Khan s jednou ze svých dcer. Foto Swedish Committee For Afghanistan

Sám je negramotný. Přeje si, aby jeho dcery mohly studovat. Aby mohly chodit do školy. Aby se staly lékařkami, přestože lidem z vesnice se to moc nelíbí. „Vím, že nemají z toho radost, za zády mě pomlouvají. Ale já nepřestanu svoje dcery podporovat,“ říká pro BBC Persian Mia Khán.

Mia Khán býval kupcem. Cestoval po Afghánistánu za zbožím. Kvůli studiu svých dětí se rozhodl usadit. Stál se zemědělcem. Přestože mu toto povolání moc nevynáší, nehodlá je měnit. Nechce, aby jeho dcery přestaly chodit do školy.

Chodit do školy je privilegium
Podle prosincového výzkumu afghánského ministerstva školství třiašedesát procent dívek školu opouští ve věku třináct až patnáct let. Přestanu docházet do školy a studovat. Proč dívky v tomto věku opouštějí školy?

Jako nejčastější důvod rodiče a pedagogové uvádějí nedostatek bezpečí. Dívčí školy jsou totiž v Afghánistánu častým terčem útoku různých teroristických skupin. Jenom letos došlo nejméně ke třem, ke kterým se přihlásil samozvaný islámský stát známý také jako Dáeš.

Během letošních prvních devíti měsíců každý den bylo zabito nebo zraněno devět dětí. Během posledních deseti let bylo tak zabito bezmála sedm tisíc dětí a patnáct tisíc bylo zraněno. Válka v Afghánistánu má dětskou tvář.

Třicet procent respondentů pak jako hlavní důvod uvádí chudobu, nedostatek finančních prostředků a také nepřístupnost škol. Podle UNICEF, tedy Dětského fondu Organizace spojených národů, v Afghánistánu žijí dva miliony podvyživených dětí ve věku do pěti let a půl milionů těhotných žen v podmínkách na hranici přežití. Jejich počet se podle stejné zprávy může vlivem sucha a klimatických změn do budoucna rapidně zvýšit.

Další dva miliony dětí do třinácti let musí živit rodinu, nestíhají tedy chodit do školy. V některých provinciích pak je stále nedostatek škol, lidé tak z některých vesnic musí nachodit i desítek kilometru, aby se naučili číst a psát, stejně, jak to dělají dcery Mia Khána.

Po zhruba třech měsících Afghánistán zná vítěze zářijových prezidentských voleb.  Staronovým prezidentem se stává současná hlava státu Ašraf Ghaní.

S více než padesáti procenty tak porazil i svého největšího rivala Abdulláha Abdulláha. Ašraf Ghaní ve své předvolební kampaň sliboval jak zaručení větší bezpečnosti, tak právě budování nových škol v odlehlých částech Afghánistánu.

Dalším důvodem nedostupnosti vzdělání je ovšem nedostatek pedagogů a hlavně pedagožek. Tento problém se moc netýká velkých univerzitních měst, ale právě menších měst a vesnic, kde pedagožky nechtějí působit. Lidé na venkově jsou totiž mnohem tradičněji založení a mužská a ženská role jsou striktně rozdělené podle pohlaví. Když se ženám podaří tyto tradice bourat a „utéct“ do velkého světa, povětšinou se nevracejí zpátky.

Podle zpráv afghánského ministerstva školství tak například pro celou provincii Paktia pracuje pouze šestapadesát učitelek. V tak tradiční oblasti se pak otec rodiny rozhodne radši své dcery do školy vůbec neposílat. Většinou jsou to právě muži v rodině, kteří rozhodují, zda může dívka dále studovat nebo ne. Mia Khán se rozhodl, že mohou. Stal se hrdinou.

Vzdělání člověka mění a změní i jeho chování, myšlení, způsob jednání s druhými. Je to nejlepší cesta ke změně celé společnosti. Afghánistán byl a pořád setrvává ve válce. Lidé jsou unavení, frustrovaní, ztrácejí naději v lepší budoucnost.

Vzdělání může být úspěšným lékem, který pomůže ozdravit tuto společnost. Afghánistán potřebuje dalších odvážných mužů a žen, které ukážou mladé generaci jinou možnou tvář společnosti, tvář bezpečí a klidu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.