Je to jeden z prvních opravdu chladných podzimních dní, který se počátkem listopadu ohlašuje falešně sebejistým sluncem na hluboce modrém nebi. „Jaká je kosa, to se pozná, až když je člověk venku bez šance na návrat domů,” řeknu, obrátím oči v sloup a ukážu na své boty: látkové baleríny, v nichž jsem měla v úmyslu vydržet ještě o den dva déle.

„Jakou máš velikost?” ptá se mě Věra, matka drobného šestiletého chlapce, který se ve sprintu po úzkém betonovém chodníku v nejzazším cípu pražského Karlína střídá s mým stejně starým synem. „Přinesu ti svoje zimní boty, mám několikery. Jsou na podpatku, já už nemůžu na nohy, ale ty v nich budeš za princeznu,” řekne Věra, okřikne kluky řítící se k silnici a já se snažím skrýt překvapení z nabídky, kterou právě vyslovila.

Vidíme se podruhé v životě. Věra sotva zná mé jméno; mé příjmení, myslím, nezná vůbec. Člověk nemusí být zrovna válečný veterán, aby na něj dolehla symbolika pojící se k daru, o nějž se tu jedná. Boty byly po valnou část 20. století luxusem i majetkem hodným dědění, jindy zase nedostatkovým zbožím. Jistě, časy se mění, kecky i válenky má dnes v našem koutu světa každý, ale přesto.

Zatímco obcházíme karlínský hotel Olympik, pestrobarevný symbol turismu, s nímž do Prahy proudí východoněmečtí důchodci i postsovětští milovníci teplákových souprav, měním se vedle Věry v mile zmatenou gádžovku.

Pocit jisté nepraktičnosti mě při dalších setkáních se ženou, jíž dávám jiné jméno a příjmení se vyhnu zcela, aby ji nedohnala některá z bolestných kapitol z její minulosti, už neopouští. Padesátiletá matka čtyř dětí, z nichž nejmladšího „Toníka” adoptovala jako novorozeně závislé na drogách, je totiž rozhodnutá pečovat i o mě.

Nový svět vedle ještě novějšího světa

„Pán se asi trochu diví, co tu dělám,” říká Věra, když spolu ve čtvrtek 12. prosince dopoledne usedáme v bistru o dvou stolech na benzince ztracené na okraji Libně. Děti jsou ve školce, nemáme v úmyslu se kdovíjak zdržet, ale chceme si chvíli povídat. Bude to vlastně poprvé, ačkoliv já i můj syn jsme už od Věry dostali vánoční dárky. On sadu autíček, já obálku s obsahem, který mi vyrazil dech.

Místo, kam mě zavedla, je od luxusních novostaveb a kancelářských budov, jimiž se čtvrť pozvedá na kosmopolitní úroveň, vzdálená nejvýš tři sta metrů. Přesto je to tu jiné, cizí, a v té cizotě známé. Zorientuje se tu každý, kdo ví, jak to funguje v okolí autobazarů s vybledlými fáborky a prorezlými vývěsními štíty, kolem nichž vysokou rychlostí projíždějí kamiony a obstarožní passaty.

Provozní benzinky je po našem příchodu obezřetný, ale brzy nám začne věnovat pozornost hodnou kavárny Imperial. Vyleští kvůli nám sklenice na vodu. Je to naposledy, kdy se letmo a skrze pohled někoho třetího dotkneme skutečnosti, že Věra je Romka. A že to, že s ní u stolu sedím já, žena středního věku bílá jako voskovice, a nejspíš snadno rozeznatelná střední třída — červená rtěnka, červený kabát — má na okolí jistý vliv.

„Můžu vás pěkně poprosit ještě o dva cukry?” ptá se provozního Věra, hodí si přes rameno dlouhý cop a já přemýšlím, kolik lidí, kteří denně stanicí projedou, tu o něco „pěkně prosí”. Vnímavější typ chápe, oč jde: když někam nezapadáš a víš o tom, musíš vyvinout dvojnásobné úsilí, aby ses dobral srovnatelného výsledku jako ostatní.

První hodina Věřina vyprávění, jehož brutální předehru jsme si odbyly už za chůze, se neobejde bez pláče. Není vyloučeno, že část jejího příběhu odposlechne i provozní; z ničeho nic se nám na stole objeví koláč, který jsme si neobjednaly.

Věra pochází z vesnice na jižní Moravě z rodiny o třech sourozencích. Je obětí sexuálního násilí, které na ní od dvanácti do sedmnácti let páchal vlastní otec. Matka jí to nikdy neuvěřila.