Francouzské protesty – dobrá reforma, ale špatně prodaná

Francie je od minulého čtvrtka dějištěm stávek a protestů kvůli reformě důchodů, kterou plánuje Macronova vláda. Dvě třetiny Francouzů reformu podporují a zároveň polovina podporuje protesty. Jak to vysvětlit?

Francii už týden zmítají masivní stávky kvůli Macronově důchodové reformě. V protestech nejde jen o penze, ale o akumulaci vícera faktorů, které způsobují, že část Francouzů s nižšími příjmy se v životě cítí v nejistotě a ohlašované změny očekává nedůvěřivě a s úzkostí. Až 40 procent Francouzů vnímá současnou mobilizaci jako protest proti způsobu Macronovy vlády. Nevěří příliš, že když má přijít od vlády něco nového, že to bude k lepšímu. Proto protestují nebo protesty aspoň podporují. Z jejich strany jde o předběžné varování.

Generální stávka to ale rozhodně není. Stávkují železnice a metro, ty jsou dotčeny nejvíc. S nimi zdravotníci a učitelé. Včera to bylo 12 procent učitelů základních a 19 procent středních škol, samozřejmě univerzity.

Zároveň většina obyvatel souhlasí s tím, že dnešní penzijní systém se přežil a že je třeba z hlediska spravedlnosti zavést každému stejným metrem: jednotný věk odchodu do důchodu, jednotný výpočet, jednotná kritéria. Stejně pro státní zaměstnance jako pro soukromý sektor, který je zatím znevýhodněn. Jen se každý obává, aby se tím jeho osobní důchod nezhoršil.

Reforma je dobrý technokratický projekt, Macronovi ale chybí sociální empatie
Ohlašovaná reforma je gigantickou sociální změnou, něčím, oč se od války ve Francii nikdo nepokusil. Lze ji možná srovnat s Napoleonovým zavedením Občanského zákoníku. Macron šel před dvěma lety do voleb s ambicí zemi hluboce reformovat, dělá, co před volbami slíbil: Chce Francii vybavit pro 21. století.

Penzijní reforma byla jedním z hlavních bodů jeho programu, zjednala mu popularitu a přispěla k jeho vítězství. Lidé cítili, že má kuráž pustit se do tématu, na němž si vylámali zuby jeho předchůdci. Důchody chtěl reformovat už Chirac v roce 1995, tehdy ale vyšly do ulic dva milióny lidí, padl premiér a reforma šla k ledu. Pozdější prezidenti si už netroufli.

Macron ovšem není v Napoleonově situaci, a tady přichází jeho problém. Nemůže rozkázat, výsledek bude záležet na tom, nakolik se mu podaří svůj projekt těm sedmdesáti milionům obyvatel, kteří si nenechají všechno líbit a umí se zmobilizovat, prodat. Nakolik prokáže sociální empatii.

Je skvělý analytik a má vize, má strategii, vzdělání, ohromnou vůli a energii, všechno rysy, které u nás dnes nemá žádný politik a v čem můžeme Francii jejich Macrona závidět. Chybí mu ale politický cit a sociální vnímavost, které jsou u takového typu operace nutností, necítí život lidí s minimálním platem ve dvoupokojovém bytě. Je to technokrat, obklopený mladými zase brilantními, dobře placenými technokraty, kteří myslí systémově, jsou zvyklí rychle jednat, ale sociálně jsou někdy autisty a politicky amatéry.

V příštích dnech se hraje i o Macronovu budoucnost a jeho šance na znovuzvolení. Foto Twitter @alancelin

Milióny lidí s nižšími příjmy zaznamenaly, že ač byl Macron zvolen díky hlasům převážně levice, provádí politiku pravicovou: jde na ruku bohatým a slabší opomíjí. Snížil podstatně daně velkým firmám a milionářům, zároveň nedávno zpřísnil podmínky pro podporu v nezaměstnanosti (v zemi je i přes světovou konjunkturu nezaměstnanost osm procent).

Obyvatelstvo se tudíž oprávněně bojí, že změny, které vláda hodlá zavést, půjdou zase tímto směrem, že oni na tom budou biti. Proto ta podpora stávky u 53 procent Francouzů, byť nádraží už týden téměř bez vlaků a stanice bez metra většině ztěžují život. Mají ale pocit, že železničáři stávkují za ně.

Jiná část obyvatel je však protesty pobouřena: hlavně obchodníci si zoufají, předvánoční období pro ně znamená zisk, bez něhož během roku nepřežijí, a teď o víkendu klienti zmizeli. V důsledku žlutých vest zavřelo mnoho obchodů. A vyčítají Macronovi politickou necitlivost, že nenechal oznámení reformy až po svátcích.

Každému dle stejných kritérií, do důchodu stále v 62 letech
Obecný princip, který chce Macron prosadit, většina lidí podporuje: jeden penzijní systém, zaručující, že za jedno vložené euro z platu a za jeden odpracovaný rok bude mít každý stejný důchod. Chce zachovat odchod v 62 letech a zaručit minimální penzi pro každého tisíc euro (25 tisíc korun).

Navíc ji chce zavést i pro ty, kdo ji dosud neměli a byli na tom nejhůř: ženy pracující na domácích farmách nebo v rodinných řemeslnických firmách vedle svých mužů. Evidentně sociální zlepšení, navíc s ohledem na ženy, určitě moderní opatření. Chce také přidat 5 procent za každé dítě (zatím to je 10 procent až od třetího dítěte). Pravice, tedy opoziční Republikáni, naopak navrhuje odchod v 64 či 65 letech.

A je vůbec třeba ten systém reformovat? Macrona k tomu nenutí finanční situace důchodových fondů, dnes mají zásobu 128 miliard euro, tedy třetinu ročně vyplácených důchodů. Zhoršují se ale demografické prognózy, pro příští léta se počítá se schodkem v penzijním systému, a prezidentovi jde o princip: nezanechat příštím generacím dluh.

Spousta důchodců má ve Francii obtížný život, jako všude na světě. Se znalostí situace v obou zemích si ale troufnu tvrdit, že průměrný důchodce patřící ke střední třídě žije ve Francii lépe než český. Zajímavěji, bohatěji, víc cestuje, lépe s ním zacházejí u doktora, kupuje si lepší potraviny.

Průměrný důchod je ve Francii 1400 euro (35 tisíc korun, u nás asi 12 300 korun) s tím, že vyšší důchody jdou třeba do 8 tisíc euro a že tak jako v ČR, ženy mají v průměru důchody nižší než muži. A do důchodu se chodí v 62 letech (u nás je strop 65 let). O něčem takovém se může českému důchodci jen zdát.

Komplikované předivo francouzského systému
Francouzský důchodový systém je na hony vzdálen našemu, ten náš vedle něj vypadá jako dětská násobilka. Francouzský vznikl po válce a nese stopy tehdejšího klimatu. Výrazně zvýhodňuje třeba železničáře, protože za války jich bylo hodně v odboji, hodně jich padlo, a toto byla forma kolektivní odměny.

Komplikovanost toho systému spočívá v tom, že i když je jeho základem generální penzijní pojištění, jež pokrývá asi 80 procent populace, existuje tam dalších 42 profesních pojišťoven a připojišťoven, a řada profesí má rozdílné režimy: výši důchodu, kritéria, věk odchodu.

Pár příkladů z mnoha: výše důchodu se dnes počítá státním zaměstnancům jako 75 procent ze šesti měsíců posledního platu, čili nejvyššího, zaměstnancům v soukromém sektoru jako 50 procent z platu za posledních pětadvacet let. Je to ovšem kompenzace za to, že ve státním sektoru jsou nástupní i pozdější platy daleko nižší než ve firmách.

Kdo nastoupil do státní služby, počítal s nižším příjmem, ale zase se zajištěným důchodem. Nebo policistům se připočítává k odpracovaným létům pět let (obtížnost služby). Železničáři a lidé z městských dopravních podniků odcházejí do důchodu asi v 50 letech, má to své zmíněné důvody, a je to také kompenzace za noční a všelijaké akutní služby. Proto dnes stávkují hlavně oni.

Za jiných podmínek se počítá důchod advokátům a za jiných zdravotním sestrám. Nejhůře jsou na tom zemědělci, proto jim chce Macron přilepšit. U těch nejnižších platů ve státní službě třeba Macron slíbil, že pokud se jim zhorší důchody, zvednou se platy – ovšem opravdu? Odkdy? O kolik?

Mnoho lidí si kromě obecného systému připlácí ve svých profesních pojišťovnách, jejich výsledný důchod složený z několika se proto může navzájem velmi lišit. Lépe placení zaměstnanci soukromého sektoru tak třeba dosáhnou na 6 až 8 tisíc euro důchodu měsíčně (200 tisíc korun).

Pokud se Macronovi podaří reformu prosadit, bude kolem ní léta spousta nejistot a protestů. Lidé cítí čerta v detailech: jak bude vypadat přechod na nový systém, odkdy se spustí, jak dopadnou ti starší, doběhnou ve starém systému? Budou se započítávat prémie, přesčasy? Jak se budou započítávat léta v nezaměstnanosti? Jak se naloží s fondy dnešních pojišťoven, jež mají některé profese? Advokáti mají ve své třeba údajně polštář 180 miliard, kam se podějí? Atakdále.

Výstražná stávka z nejistoty
Bylo by předsudečným stereotypem přičítat současný sociální protest jakési údajně specificky francouzské zálibě stávkovat. Nedávno třeba stávkovali finští pošťáci a padl tam premiér – aniž by to česká média výrazněji zaznamenala. Příčina francouzských manifestací je hlubší a pokud člověk není sociálně lhostejný, nemůže argumenty lidí nevnímat.

Protestují proto, že reforma, jak byla prozatím představena, je tak komplikovaná, že nikdo neví, jaký dopad bude mít na jeho důchod. Bojí se, že pokud jim změny jen sníží penze nebo zvýší odchod do důchodu a vše ostatní, hlavně platy, zůstane při starém, že na tom prodělají.

Mluvíme o civilizované zemi, kde existuje sociální dialog. Vláda o reformě jedná už dva roky s odbory, na jaře přišla s první sto třiceti stránkovou verzí, její kontury dolaďuje, hledá kompromisy. Většina lidí ale stále nerozumí, jaký dopad bude na ně mít. Učitelé si třeba spočítali, že podle toho, co zatím vědí, by měli přijít o 600 až 800 euro důchodu měsíčně. Na jejich místě byste seděli klidně doma?

To, co zatím probíhá, je výstražná stávka, žádná generální. Premiér má dnes večer reformu představit už oficiálně, a tahle odborová stávka některých profesí (železničáři, metro, zdravotnictví, učitelé) říká: jsme tu, musíte s námi počítat, pokud to bude špatně, vidíte, že se umíme zmobilizovat.

V příštích dnech, kdy se protesty buď utiší nebo ne, se hraje taky o Macronovu budoucnost a o jeho šanci na znovuzvolení v roce 2022.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Drobná oprava Čtvrtek, 12.Prosince 2019, 09:19:8

Náhodou se mi doneslo, že těch 25 let, podle kterých se ve francii počítá důchod zaměstnancům ze soukromého sektoru, není posledních 25 let, ale nejlepších 25 let. Pro státní zaměstnance se používá posledních 6 měsíců, protože státní zaměstnanci během služby setrvale postupují a těch posledních 6 měsíců vydělávají nejvíc, pro soukromou sféru se počítá s většími výkyvy, proto se průměruje přes mnohem delší období, a zároveň se vybírají ty skutečně nejlepší roky, ne nutně poslední.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Mrtvá reforma, dobrá reforma Čtvrtek, 12.Prosince 2019, 10:16:1

Těžko tvrdit, že Macronova reforma je dobrá, když s každým dnem stávky vláda vyhlašuje nové úpravy, jen přiznat, že je to celé zmetek, a úplně to odpískat pořád nechce.

„Spravedlnost‟ reformy spočívá v tom, že horníci budou napříště odcházet do důchodu ve stejném věku jako účetní a výše důchodu se mnohem víc přiblíží prosté přímé úměře k celoživotním příjmům, potažmo tedy k tomu, kolik příspěvků do penzijního fondu člověk odvedl — penzijní systém se tedy přiblíží prostému spoření, posílena bude „zásluhovost‟, oslabena solidarita.

Vliv penzijní reformy na ženy je legrační záležitost, vláda tvrdí, že právě ženám reforma nejvíc pomůže, odbory zase, že právě ženám nejvíc uškodí. Ze zpráv RFI v jednoduché francouzštině jsem se nedověděl nic o skupinách žen, které dnes nárok na penzi nemají a reforma jim ho zajistí, v těch zjednodušených zprávách mluvili jen o argumentu, že reforma prospěje ženám, protože zvyšuje minimální důchod, a ten pobírají především ženy. Odbory proti tomu (podle těch zjednodušených zpráv) argumentují tím, že reformovaný penzijní systém bude méně solidární, důchody budou více záviset na výši příjmů v aktivním věku, a tak na ženy dopadne více než v současném systému to, že vydělávají méně než muži.

Je nejvyšší čas říct všem reformám dost. Vzpomínáte na reformní vládu Nečase a Kalouska a na Ústavní soud, jak posvětil julínkovné s odůvodněním, že kdybychom lpěli na dodržování ústavy, nebyla by možná žádná reforma? Kult reforem je zhoubný.

Kult reforem je úzce svázán s kultem rozpočtové odpovědnosti a utahování opasků — samozřejmě pro chudé. Chudí si mají utahovat opasky, aby bohatí mohli bohatnout — protože prý bohatství prosakuje shora dolů, a když bohatnou bohatí, bohatnou i chudí. Že prý musíme snižovat daně, hlavně pro firmy a pro bohaté, abychom podpořili hospodářský růst. A když pak státní rozpočet, podvázaný snižováním daní, strádá, musíme ho zachránit seškrtáním veřejných výdajů, a hlavně sociální podpory, zavést větší přísnost na chudé, aby se neopovažovali od státu něco chtít, a zreformovat penze, aby se i na důchodcích ušetřilo. Výměnou za to, že se nechají ožebračit, dostanou chudí sen o prosakujícím bohatství, které možná jednou, až bude tam daleko nahoře, kam oni nedohlédnou, opravdu veliké, větší než Zeměkoule, možná nakonec přece jenom prosákne až k nim. Chudněte a věřte, že tím bohatnete!

Je nejvyšší čas skoncovat s tou lží, přestat zavírat oči před tím, že utahováním opasků vždycky bohatnou jen ti, kteří je utahují druhým, nikdy sami sobě. Je čas trvat na tom, že bohatnout musí především chudí — a jestli kvůli tomu musí bohatí zchudnout, ať zchudnou, ať si konečně pro jednou utáhnou opasky oni. K čertu se všemi reformami! Ať platí bohatí!

Jindřich Kalous - důchodce

Honzovi Macháčkovi Čtvrtek, 12.Prosince 2019, 11:30:36

Po téměř 40 letech od začátku budování reaganomiky, když už se nashromáždil dostatek tvrdých dat, pod jejich tlakem konečně začínají někteří poctivější mainstreamoví ekonomové potichu přiznávat, že celý koncept prokapávání bohatství byl od samého začátku ideologickou konstrukcí. (Ti disentní to říkají celá ta léta, jenže jako obvyklým podezřelým jim není dopřáno sluchu...)

A jak zaznělo v jiné zdejší diskusi: Nemít ani vindru je v neoliberální společnosti trestuhodné, tudíž hlavním úkolem všech vlád je trestat chudé za jejich chudobu.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Závidět Macrona Pátek, 13.Prosince 2019, 10:47:32

Jsou asi opravdu chvíle, kdy skutečně můžeme Francouzům Macrona závidět, například když ho vidíme vystupovat sebevědomě, a přitom nikoliv nepřátelsky nebo snad dokoce nenávistně, jak vůči Putinovi, tak vůči Trumpovi. Sice bychom v takových chvílích mohli Francouzům závidět taky velikost země a jederný arzenál, ale schopnost najít si ve vztazích k zahraničník partnerům nějakou důstojnou pozici mezi podlézavostí a útočnými výpady nám a našim vrcholným představitelům skutečně poněkud schází nezávisle na hospodářské a vojenské síle země.

Ve většině ohledů ovšem svého českého Macrona máme a jmenuje se Babiš. Babiše stejně jako Macrona vynesla k moci antipolitika, řeči o překonání pravo–levého dělení, o vymetení korupce a o novém, moderním řízení státu. Jsou tu určité kulturní rozdíly, například v nenávisti k migrantům musí být francouzští politici méně divocí než čeští, a taky máme trochu jiné ústavní systémy, Macron má titul prezidenta a premiér Philippe je do značné míry něčím jako jeho tajemníkem, zatímco Babiš je naším vrcholným představitelem ve funkci premiéra a část pravomocí a výsad, kterým se těší Macron, drží místo něj prezident Zeman, ale v zásadě Babiš představuje Macrona s českými prvky — vlastně byl dokonce i zvolen přímou volbou, když parlamentní volby vyhrála s velkou převahou strana, o které každý ví, že je jeho soukromou firmou, a svým způsobem jsou Babiš se Zeman vnímáni dohromady jako dvojjediný vládce, i když Zembiš Jakuba Patočky se neujal, možná to měl raději zkusit s Babižmanem.

Než jsem stačil Petru Janyškovi doporučit, že schopnosti, které mu u Babiše budou do Macrona scházet, skvělého analytika s vizemi, strategií, vzděláním, ohromnou vůlí a energií, najde v Miroslavu Kalouskovi, donesla se mi drobná zajímavost, která nasvědčuje tomu, že nakonec by se Andrej Babiš mohl s Macronovým formátem přece jen měřit i bez Kalouska. Babiš bere své řízení státu jako své firmy natolik vážně, že na všeliké státní recepce neposílá po různu některé méně významné ministry, ale důsledně je všechny obchází osobně. Řeční tam vždycky anglicky o tom, jak důležité jsou pro česko vztahy s pořádajícím státem, angličtinu má lepší než češtinu, a navazuje kontakty, které se mu budou hodit nejen v politice, ale i v podnikání.

Dokáže si snad Petr Janyška představit lepšího malého českého Macrona?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.