NATO zažívá krizi, Turecko je ale jen špička ledovce

Trump a Erdoğan, to jsou dvě jména, kvůli nimž se dnes mluví o tom, že je Severoatlantická aliance v krizi. Svému původnímu účelu se však NATO začalo zpronevěřovat už dříve, kdy obranu členských států nahradily sporné intervence.

Francouzský prezident Emanuel Macron prohlásil pro britský týdeník The Economist, že se Severoatlantická aliance nachází ve stavu mozkové smrti. Toto vyjádření okamžitě odmítla německá kancléřka Angela Merkelová i šéf aliance Jens Stoltenberg. Francouzský prezident se tímto prohlášením snaží nabádat Evropu k tomu, aby se začala více spoléhat sama na sebe.

O krizi NATO se začíná mluvit zejména kvůli dvěma jménům: Donald Trump a Recep Tayyip Erdoğan. Americký prezident již během své prezidentské kampaně zpochybňoval prospěšnost členství pro svou zemi. Trumpův izolacionalistický přístup se vůbec totiž s fungováním severoatlantického vojenského paktu příliš neslučuje.

Americký prezident – možná po právu – zmiňuje, že většina evropských členů NATO jsou podle jeho slov „freeloaders“, neboli černí pasažéři. S výjimkou Británie, Polska a baltských států neposkytují zbylí evropští členové požadovaná dvě procenta HDP na obranu. Krize se projevila během operací NATO v Libyi, kdy se rychle odhalily omezené možnosti kontingentů, jež nasadily evropské mocnosti, a k aktivnějšímu zapojení byly tudíž vyzvány Spojené státy.

Turecký autoritářský prezident Erdoğan zase koketuje s regionálními i světovými mocnostmi, které se k Západu nechovají zrovna přátelsky. Pro alianci se například jeví jako velmi zvláštní situace, kdy její člen bude nakupovat zbraně od Ruska. Turecko se také na některých záležitostech politicky shoduje více s Íránem nebo Čínou, než se svými spojenci – podporuje kupříkladu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterého již většina západních zemí za legitimního prezidenta této jihoamerické země neuznává.

Když Turecko v 90. letech válčilo s bojůvkami Kurdů, nevyvolávalo to takovou vlnu kritiky jako nynější invaze v Rojavě. V této době bylo Turecko totiž věrným spojencem Západu, který měl dobré vztahy například i s Izraelem. Pomalý obrat v dříve prozápadní politice Turecka nastal s nástupem Erdoğanovy islamistické strany AKP. Na počátku syrského konfliktu se přitom zdálo, že Západ a Turecko mají stejný zájem – pád Bašára al-Asada. Situace se změnila, když se ukázalo, že syrský režim konflikt nakonec ustojí, a největším problémem se pomalu začala stávat existence samozvaného Islámského státu.

Jens Stoltenberg, generální tajemník NATO. Foto Flickr.com

Mnoho lidí si nyní stěžuje na Turecko za jeho útoky v Sýrii na tamní Kurdy, kteří pomohli k porážce IS. Ozývají se dokonce hlasy, že by Turecko mělo být z NATO vyloučeno. Politika blízkovýchodní země přitom není zdaleka jediným nešvarem Severoatlantické aliance. Kritika Turecka je v tomto ohledu naprosto oprávněná, problém ovšem spočívá v tom, že se k Turecku jakožto k muslimské zemi přistupuje selektivně.

Generál Petr Pavel, který působil jako předseda vojenského výboru NATO, v rozhovoru pro časopis Reflex tento přístup potvrzuje – ze své pozice se však pokouší hájit Turecko i NATO. Český generál, který to dotáhl v NATO velmi vysoko, se již v roce 2018 zastával tureckého vpádu do Afrínu, což byla podobně kontroverzní invaze jako ta nynější v Rás al-Ajn a dalších městech. Pavel v rozhovoru mluvil o tom, že Turecko se někdy dostává pod tlak, protože se jedná o muslimskou zemi.

Turecko je bezesporu na místě kritizovat, jenže ne selektivně, a už vůbec ne z toho důvodu, že je to muslimská země. Stejně jako Turecko by pod tlakem měly být rovněž Spojené státy nebo Británie, které vedly ilegální a na lži postavenou válku v Iráku.

A hanebně se rozhodně nechovají jen jednotlivé země NATO. Společná invaze do Libye se naprosto vymkla svému mandátu v OSN, tedy pouhé ochraně civilistů. Z operace, která byla vykonávána v rámci rezoluce o bezletové zóně nad Libyí, se nakonec stala operace s cílem svrhnout režim Muammara Kaddáfího. Důsledkem byly masakry tamních Tuaregů a specificky i afrických migrantů tmavé pleti, nástup IS a konečně i rozdělení země na dvě vlády, které spolu válčí doposud.

Přinejmenším stejně sporné bylo bombardování srbské části Jugoslávie letouny NATO, které podle samotného Wesleyho Clarka, velitele operací NATO během války v Kosovu, způsobilo nárůst násilností a etnických čistek. Podle mnohých kritiků tehdy přitom nebyly vyčerpány všechny diplomatické cesty řešení krize.

Kritická debata o Severoatlantické alianci se bohužel vede spíše v pragmatickém, přesněji řečeno „machiavelistickém“ duchu. Řeší se pouze otázka, jestli je NATO funkční a silné. Stejně závažné však jsou i otázky, zda NATO plní morální funkci, a zda stále ještě naplňuje svůj původní význam – vždyť většina válek, jichž se vojáci pod hlavičkou Severoatlantické aliance účastnili, nebyla vedena z důvodu obrany aliance ani nějakého jejího člena. Jednalo se zpravidla o intervence.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.