Na šokující informace o dění v Chile se dá v posledních týdnech narazit bezmála každý den, v mnoha případech ale odrážejí pouze špičku pomyslného ledovce. Masivní protesty, které zachvátily v uplynulém měsíci všechna velká města země, jsou totiž něčím více, než pouhým projevem občanské nespokojenosti. Vlna hněvu se nezvedla jen v souvislosti se snížením minimální mzdy či zdražením dopravy, jak se může zdát z masmédií. Tyto záležitosti byly daleko spíše jen onou poslední kapkou do pomyslného poháru trpělivosti. Chile měla a dosud má mnohem tíživější problémy.

Připomeňme si roky trvající protesty proti děsivé důchodové „reformě“, navržené bratrem současného prezidenta Josém Piñerou, a obírající celoživotně pracující o další část důstojnosti. Zmíněná „reforma“ má vést mimo jiné k dalšímu prodloužení produktivního věku do sedmdesáti let. Už nyní je ale situace alarmující. Představte si například, že celý život učíte, a následná výše vaší penze vás vystaví pokořujícímu dilematu: buďto žebrat, nebo si přivydělávat pouličním prodejem vámi vypěstovaných či vytvořených produktů.

Ani jedna z forem vás nespasí, protože váš stánek v nejbližší době rozkope policie a vás samotné zatkne pro nelegální činnost, a dost možná, jak je zvykem, vás i brutálně zmlátí, bez ohledu na to, že jste ve věku prarodičů zasahujících.

Generace seniorů kolem osmdesáti let je dnes v Chile generací s nejvyšším počtem sebevražd. Stát prostě využije vaši veškerou produktivní sílu, a pak vás, přímo či nepřímo, zlikviduje.

Připomeňme si zneužívání moci ze strany armády a policie, které dosahuje obludných měřítek. Privatizaci vody, alarmující situaci kvůli suchu vyvolanému nekontrolovanou těžbou a nahrazováním původních lesních porostů avokádovými plantážemi. V některých regionech došlo již k úplnému vymizení rozsáhlých vodních zdrojů. Problematické jsou rovněž vazby mnoha členů vlády na pinochetovskou garnituru.

Co není ani trochu překvapivé, je fakt, že v důsledku pravicí neustále obhajovaného historického kontextu a také po bezbřehé vlně privatizací rozhoduje o „demokratickém“ Chile, jeho politice a ekonomice jedno procento nejbohatších. Toto procento zahrnuje kromě vlastníků většiny velkých podniků také řadu státních představitelů, mezi jinými i rodinu prezidenta Piñery.

Například Andrés Chadwick, který je i přes nedávnou formální rezignaci na post ministra vnitra nadále odpovědný za řadu aktuálních rozhodnutí, je prezidentovým bratrancem. Propojení ekonomických elit s elitou politickou se v letech Pinochetovy diktatury a v následující éře umocnilo natolik, že jeho fungování už dlouho připomíná mechanismy typické pro feudální společnost.

Vzestup krajní pravice a podpora rasové nenávisti s tímto trendem jednoznačně souzní. Chile se tak dlouhodobě objevuje na prvních příčkách mezi zeměmi s nejvyšším podílem nerovnosti.

Začátky protestů a jejich eskalace

To, že vláda Sebastiana Piñery po celá léta požadavky občanů ignoruje, je dlouhodobě zřejmé. To, že nejčastější odpovědí na volání po základních sociálních a lidských jistotách jsou příslušníci ozbrojených složek státu v ulicích, jsme mohli vidět nesčíselněkrát. Tentokrát však všechno překročilo obvyklé meze.