Dlouho očekávaná revoluce?

Stále trvající bouře a protesty v Chile nelze vnímat jen skrze jednotlivé požadavky, excesy či dílčí ústupky. Rozhořčení tu má více příčin a hluboké kořeny. Klára Goldstein přibližuje, proč je adekvátní mluvit v daném kontextu o revoluci.

C1

Klára Goldstein

16.11.2019 07:55

Na šokující informace o dění v Chile se dá v posledních týdnech narazit bezmála každý den, v mnoha případech ale odrážejí pouze špičku pomyslného ledovce. Masivní protesty, které zachvátily v uplynulém měsíci všechna velká města země, jsou totiž něčím více, než pouhým projevem občanské nespokojenosti. Vlna hněvu se nezvedla jen v souvislosti se snížením minimální mzdy či zdražením dopravy, jak se může zdát z masmédií. Tyto záležitosti byly daleko spíše jen onou poslední kapkou do pomyslného poháru trpělivosti. Chile měla a dosud má mnohem tíživější problémy.

Připomeňme si roky trvající protesty proti děsivé důchodové „reformě“, navržené bratrem současného prezidenta Josém Piñerou, a obírající celoživotně pracující o další část důstojnosti. Zmíněná „reforma“ má vést mimo jiné k dalšímu prodloužení produktivního věku do sedmdesáti let. Už nyní je ale situace alarmující. Představte si například, že celý život učíte, a následná výše vaší penze vás vystaví pokořujícímu dilematu: buďto žebrat, nebo si přivydělávat pouličním prodejem vámi vypěstovaných či vytvořených produktů.

Ani jedna z forem vás nespasí, protože váš stánek v nejbližší době rozkope policie a vás samotné zatkne pro nelegální činnost, a dost možná, jak je zvykem, vás i brutálně zmlátí, bez ohledu na to, že jste ve věku prarodičů zasahujících.

Generace seniorů kolem osmdesáti let je dnes v Chile generací s nejvyšším počtem sebevražd. Stát prostě využije vaši veškerou produktivní sílu, a pak vás, přímo či nepřímo, zlikviduje.

Připomeňme si zneužívání moci ze strany armády a policie, které dosahuje obludných měřítek. Privatizaci vody, alarmující situaci kvůli suchu vyvolanému nekontrolovanou těžbou a nahrazováním původních lesních porostů avokádovými plantážemi. V některých regionech došlo již k úplnému vymizení rozsáhlých vodních zdrojů. Problematické jsou rovněž vazby mnoha členů vlády na pinochetovskou garnituru.

Co není ani trochu překvapivé, je fakt, že v důsledku pravicí neustále obhajovaného historického kontextu a také po bezbřehé vlně privatizací rozhoduje o „demokratickém“ Chile, jeho politice a ekonomice jedno procento nejbohatších. Toto procento zahrnuje kromě vlastníků většiny velkých podniků také řadu státních představitelů, mezi jinými i rodinu prezidenta Piñery.

Například Andrés Chadwick, který je i přes nedávnou formální rezignaci na post ministra vnitra nadále odpovědný za řadu aktuálních rozhodnutí, je prezidentovým bratrancem. Propojení ekonomických elit s elitou politickou se v letech Pinochetovy diktatury a v následující éře umocnilo natolik, že jeho fungování už dlouho připomíná mechanismy typické pro feudální společnost.

Vzestup krajní pravice a podpora rasové nenávisti s tímto trendem jednoznačně souzní. Chile se tak dlouhodobě objevuje na prvních příčkách mezi zeměmi s nejvyšším podílem nerovnosti.

Začátky protestů a jejich eskalace

To, že vláda Sebastiana Piñery po celá léta požadavky občanů ignoruje, je dlouhodobě zřejmé. To, že nejčastější odpovědí na volání po základních sociálních a lidských jistotách jsou příslušníci ozbrojených složek státu v ulicích, jsme mohli vidět nesčíselněkrát. Tentokrát však všechno překročilo obvyklé meze.

Nikoli nespokojenost s novými cenami dopravy, ale právě ony výše zmíněné procesy je nutno brát jako skutečnou podstatu toho, co se rozhořelo letos v říjnu. Dne 4. října nicméně opravdu došlo k rozhodnutí o zvýšení ceny dopravy metrem, která už předtím patřila k nejvyšším na světě. První nesouhlasné reakce brzdil ministr financí sdělením, že pokud budou občané vstávat dříve, mohou využívat zvýhodněného tarifu pro ranní dopravu. Více než polovina populace však žije z měsíčního platu, který činí v přepočtu asi 12 tisíc korun.

V dalších týdnech, kdy zvýšení cen nabylo platnosti, se začali organizovat studenti, a aby vyjádřili svou nespokojenost, obsadili některé stanice metra a pomáhali ostatním spoluobčanům překonávat bariéry uvnitř. Masové jízdy načerno měly být nenásilnou formou resistence a občanské neposlušnosti, v důsledku pak důkazem toho, že vládní rozhodnutí nebude veřejností akceptováno.

Reportážní vstup kanálu T13 zachycuje, jak vypadaly úplně první protesty. Repro DR

Od 18. října se však situace začala měnit. Řady protestujících rostly každým dnem. V některých stanicích metra či autobusových linek byly navršeny zátarasy nebo založeny ohně. Část dopravy se tak ocitla mimo provoz. Lidé se začali shromažďovat v ulicích a byly nasazeny ozbrojené složky, aby stále více rozbouřené davy eliminovaly. 19. října vyhlásila vláda v Santiagu výjimečný stav. Piñera v této souvislosti prohlásil: „Jsme ve válce proti velmi nebezpečnému nepříteli, který nerespektuje nic a nikoho a je ochoten užívat násilí a výtržnosti zcela bez hranic, i kdyby vedly ke ztrátám na životech.”

Procentuální většina protestujících byla přitom v té době tvořena studenty, a to dokonce studenty středoškolského věku. Má tedy Piñera za „nebezpečného nepřítele“ vlastní lid? Nejenže prezident používá rétoriku nápadně podobnou té Pinochetově, ale svým obdivovaným generálem se nechal inspirovat i v následných krocích.

Některé videa natočená v ulicích chilských měst na konci října snesou skutečně srovnání i se snímky z dob Pinochetovy diktatury, se záznamy těsně po převratu v roce 1973. Lhostejno, že současné Chile se prezentuje jako demokratická republika a že ještě před dvěma měsíci hovořil Piñera do oficiálních médií o Chile jako o oáze v rámci Latinské Ameriky, o zemi, která prosperuje a vzkvétá. Že v této „oáze“ docházelo k systematickému porušování lidských práv, pochopitelně taktně zamlčel.

Výjimečný stav, požadavky a násilí
Vyhlášení výjimečného stavu se postupně rozšiřovalo i na další regiony. Na videích zveřejňovaných denodenně na chilských nezávislých informačních webech se objevovaly děsivé scény. Policisté bezhlavě mlátící občany, kteří se pokojně a beze zbraní snaží projít městem, najíždějící do davů obrněnými vozy. Provádějící razie ve školách, útočící na děti, seniory, osoby naprosto bezbranné a neozbrojené.

Dne 22. října pak vystoupil Piñera s návrhem na zvýšení minimální mzdy a zvýšení důchodů a pokrytecky prohlásil, že vláda naslouchá požadavkům svých občanů, jejich nespokojenosti a jejich bolestem. To však protestujícím logicky nestačí.

Nejčastěji se opakující požadavky jsou zřejmé: žádají odstoupení Piñery a nyní i ústavní žalobu na jeho osobu, a svolání ústavodárného shromáždění, které navrhne novou demokratickou ústavu a hluboké změny systému z ní vyplývající.

K otázce svolání ústavodárného shromáždění a vypracování nové konstituce slíbila vláda nyní 15. listopadu referendum. Konat by se mělo během příštího dubna.

Jsou tu ale ještě další požadavky – zestátnění základních služeb: vody, elektřiny a dopravy. Znárodnění přírodních zdrojů: mědi, lithia a moře. Přímá demokracie. Tresty za korupci, které dolehnou i na politicky angažované osoby a vlastníky velkých podniků. Navrácení půdy původním obyvatelům a ukončení jejich perzekuce ze strany státu. Kvalitní zdravotnictví a vzdělání dostupné pro všechny. Důstojný důchodový systém.

Až příliš dlouho byly odpověďmi vlády jen represe. Stále jsou hlášeni mrtví, zranění, nezvěstní, ženy znásilněné příslušníky policie… Strašlivým fenoménem posledních týdnů se stalo už více než dvě sta mladých lidí, kteří po zásahu policejním či armádním projektilem přišli o zrak v jednom z očí. Mnozí z nich prohlašují: ztrácíme oči, abyste vy konečně prohlédli.

Symbol krvácejícího oka zbaveného vidění se proto stal jedním se symbolů celého současného dění. Poté, co minulý týden přišel kompletně o zrak po střelbě policie jednadvacetiletý student psychologie Gustavo Gatica, začaly stovky lidí vyznačovat krvácející oči i na portrétech historických osobností na chilských bankovkách, které zůstávají dále v oběhu. Chce se tak poukázat, že za tragédie je přímo odpovědná vláda, která si kupuje svou moc.

Strašlivým fenoménem posledních týdnů se stalo už více než dvě stě mladých lidí, kteří po zásahu policejním či armádním projektilem přišli o zrak v jednom z očí. Foto FB Prensa Opal Chile

Nejen ti, kdo protesty zneužívají, ale i příslušníci policie navíc během ozbrojených zásahů v ulicích rabují uzavřené obchody. Institut pro lidská práva (který byl v uplynulých dnech rovněž vystaven policejnímu útoku) nemá přístup k datům z nemocnic, aby se určily skutečné počty raněných a mrtvých. Ty se totiž velmi liší od informací prezentovaných v oficiálních zprávách.

Ani v samotném Chile většina televizních kanálů vůbec neinformuje o aktuálním dění, popřípadě podává zkreslené a zavádějící informace (pro zájemce: četná videa z posledních týdnů jsou dostupná na webech či facebookových účtech některých nezávislých médií, např. AJ+, Radio Bío Bío, Prensa Opal Chile, Ocean Sur, TeleSur, Contexto Latinoamericano ad.).

Navíc přicházejí informace od mnoha aktivistů, jednotlivců i skupin, kteří se o porušování lidských práv snažili informovat přes sociální sítě, že jsou například Facebookem blokováni, zejména v komunikaci se zahraničím.

Vedoucí z lékařské služby, která upozornila na to, že některá těla nalezená v blízkosti budov zničených požárem vykazují jasné známky násilného zacházení a bití, jež vedlo ke smrti, byla odvolána z funkce. Policie zatýká náhodné protestující, ke kterým se dostane, zatčené nechává v izolaci bez jídla a vody. Někteří jsou podrobeni mučení. Zatím je prokázáno osmnáct případů znásilnění během výslechů.

Přesto se stále protestuje. Dne 25. října se shromáždil na Plaza Italia – přejmenované protestujícími na Plaza de la Dignidad, tedy náměstí Důstojnosti – dav 1 200 000 lidí. Jednalo se o nejmasovější demonstraci za uplynulých třicet let. Prezidentu Piñerovi se klade před oči vyjádření Eva Moralese, který při nedávném převratu v Bolívii raději rezignoval na svůj prezidentský post, než aby vystavil občany své země krveprolití.

Opakování, nebo revoluce?
Člověku obeznámenému s dějinami Latinské Ameriky dnes připadá, že je svědkem děsivého opakování historie, ke kterému dochází jen proto, že nenasytnost kapitalismu je nevyčerpatelná a nezastaví se před ničím. Jak je citováno na různých místech z dávných příběhů mnoha indiánských etnik, nahlížejících obdobným prizmatem působení člověka na zemi: „...a jednoho dne země člověku řekne: už ti nemám co dát...“

Likvidace přírodních a lidských zdrojů, soustavné porušování lidských práv, ale zároveň i nezlomná vůle k životu v důstojných podmínkách a odvaha uchvátit dějinný okamžik a proměnit ho v příkladný a nesmrtelný, charakterizují kontext současných hnutí odporu v celé Latinské Americe.

Než byl v prezidentském paláci armádou zmasakrován, zmínil 11. září 1973 ve svém posledním projevu Salvador Allende i vizi, podle níž se „spíše dříve než později opět otevřou široké ulice, po kterých bude kráčet svobodný člověk, aby vybudoval lepší společnost.“ V kontextu historického vývoje své země musel Allende předpokládat, že tento přerod bude bolestný a tvrdý. Uběhlo celých 46 let a nyní k němu, možná, konečně dochází. V našem čase a před našima očima.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.