Dovolím si mírně nesouhlasit. Za angažovanost v nějaké zavedené politické partaji postihy nehrozí, u občanské angažovanosti přesahující tento rámec bych už to tak netvrdil, protože pak už to opravdu znamená jít s kůží na trh bez jakéhokoli krytí.

"Za angažovanost v nějaké zavedené politické partaji postihy nehrozí..."

... pokud ovšem nemáte tu smůlu, že Váš šéf nebo majitel zaměstnavatelské firmy je členem nějaké partaje a pokud máte dostatek prozíravosti na to, abyste na pracovišti nevyjádřil své odlišné politické nebo občanské postoje.

Díky za kritické komentáře. Uznávám, že přesnější by bylo napsat, že nehrozí postih stejného druhu jako dříve, tj. paušální ze strany státní moci, ale přesto může angažovanost mít závažné následky, kromě těch jmenovaných panem Kalousem třeba i v ekonomické rovině, případně takové, že člověka napadají na sociálních sítích a podobně.

Přesto všechno je ale možné říci, že veřejná angažovanost je dnes jednodušší než v předešlém režimu.

Pan Outrata tu naprosto přesně vystihl jádro problému. Liberální demokracie s jejím principem (neomezené) plurality slibuje neustálé obohacování rozličnými, novými, kreativními myšlenkami a idejemi. Ale reálný stav společnosti existující pod tímto principem se mnohdy jeví něčím zcela jiným, nežli takovýmto vzájemným "obohacováním".

Za prvé: liberální, občanská demokracie znamená v prvé řadě konflikt. Střet, vzájemný boj názorů, postojů, zájmů. Tady se tedy nejedná o nějaké "obohacování" - nýbrž naopak, jedná se v naprosté většině o slepé prosazování, probojování svého vlastního názoru, jakožto jedině platného.

V podstatě je to nakonec tedy ten samý ideologismus jako za časů totality; jediný rozdíl je v tom, že liberální demokracie neumožňuje žádnému z těchto konkurenčních názorů stát se natolik dominantním, aby měl možnost své odpůrce potlačovat ryze mocensky.

Ovšem - jeden ideový/ideologický princip tu přece jenom dominantní je: totiž samotný princip liberální demokracie. Sice není zakázáno i jej zpochybňovat, kritizovat; ale fakticky tato kritika zůstane bez jakékoli relevance, protože tento princip má faktický ideový monopol. Je zapsán ve státní ústavě, v jeho smyslu je vyučován na školách, podle něj funguje celý politický a státní systém. Stal se všudypřítomnou životní realitou; a proto je prakticky nemožné proti němu prosadit myšlenky alternativní. (Až v době úplně poslední, spolu s narůstajícími krizovými projevy tohoto politického systému, se začínají množit kritické analýzy jeho skutečné podstaty.)

Zopakujme si tedy: vlastním účelem pluralismu liberální demokracie v žádném případě není nějaké "vzájemné obohacování", nýbrž pouze vzájemný (konkurenční) boj. A to jak ve sféře materiální, tak i ve sféře idejí.

Ovšem: i tak velký myslitel jako Hérakleitos tvrdil, že právě takovýto boj, spor, konflikt je prapůvodním pramenem všeho pozitivního. Jenže: aby z tohoto boje opravdu vzešel nějaký prospěch, musí tu být přítomno ještě něco více. Nějaký třetí element, který ten výchozí konflikt uvádí do vzájemného souladu, harmonie. Který z té "kakofonie" vytváří nějaký vyšší, smysluplný řád. Hérakleitos k ilustraci používal například příměru lyry nebo luku: dvě protilehlé strany se nacházejí ve stavu vzájemného napětí - ale tím že jsou (například strunami lyry) spojeny dohromady, vzniká z toho původního protikladu nový, vyšší, vnitřně harmonizující celek.

Ten pluralismus liberální demokracie - se svým soupeřením různých názorů - by tedy sám o sobě mohl být krok správným směrem; jenže problém je v tom, že tady všechno zůstává stát jenom u toho prvního kroku. A není tu nic, co by mohlo převzít tu integrativní, harmonizující funkci; co by z té kakofonie jednotlivých názorů mohlo vytvořit novou, komplexní, inspirující ideu.

A tak všechno nakonec zůstává jenom u té nepřehledné a neznělé kakofonie, a jenom v triviální rovině nekonečných vzájemných sporů a střetů.

že vás bude urážet nějaký dobytek na síti, s tím toho moc nenaděláte. Ale proti případnému "postihu v ekonomické rovině", tj. když se vás pokusí vyhodit šéf za politické názory, dneska máte možnosti se bránit, jaké asi za komunismu k mání nebyly. To se nedalo ani doufat, že soud je nestranný a nezávislý (aspoň pokud měl případ politické pozadí).

Navíc Vás vyhodí jeden šéf, nehrozí Vám jako za reálného socialismu zákaz dělat to, co umíte, kdekoliv v celé zemi. A není to běžný nástroj vynucování konformity. Šéf, který Vás vyhodí pro neextremistické politické názory nepatří k obvyklým zaměstnavatelům.

Samozřejmě, dosti má den na svém trápení, nač se starat o dny včerejší. Ale ta věta Filipa Outraty: "Přesto všechno je ale možné říci, že veřejná angažovanost je dnes jednodušší než v předešlém režimu." vyžaduje hodně dobré vůle ze strany pamětníka, aby ji četl jako projev smířlivého inteligentního člověka (jak byla, o tom po znalosti Outratových článků nepochybuji, subjektivně míněna) a nikoliv jako arogantní plácání někoho, kdo žvaní o věcech, o nichž se nenamáhal získat nějaké věcné znalosti. Doufejme, že jsou ty páně Outratovy neznalosti k dobrému, možná se opravdu nedá ta hnusná minulost smířit jinak než zapomínáním.

Filip Outrata onou "reálnou" demokacií vystihl jeden podstatný rys naší současné demokracie. Ještě bych řekl, že v devadesátých letech převládal tip redukované (ekonomické) demokracie ve smyslu, že tak jako jde v tržní ekonomice o maximalizaci zisku, tak jde v demokracii, která byla chápána pouze jako soutěž politických stran o maximalizaci moci. Koncept Klaus v zásadě opsal od Schumpetera a Downse. Havel sice hlásal potřebu občanské společnosti, ale jeho koncept byl oproti Klausovu v defenzívě, na určité síle nabíral pouze v době krizí, např. při televizní krizi. Nyní převládá Zemanův a Babišův model populistické demokracie podle zásady "rozděl a panuj", tedy rozděl společnost na příznivce a odpůrce, příznivce chval a odpůrce urážej a tento model navzdory poměrně masivní intelektuální i občanské kritice stále dominuje.

Myslím, že tuhle větu by nikdy nenapsal někdo, kdo ten reálný socialismus zažil.

Občanská angažovanost byla totiž naopak velmi vyžadována. Kdo neměl v posudku, že je "občansky angažovaný", ten prostě neměl dobré vyhlídky a jeho děti se špatně dostávaly na školy. "Občanská angažovanost" se vysoce cenila, ale pouze ta správná občanská angažovanost. S "pestrostí" je to dnes velmi podobné. Je vysoce ceněna, ale pouze ta správná pestrost.

"S "pestrostí" je to dnes velmi podobné. Je vysoce ceněna, ale pouze ta správná pestrost."

S tím se nedá než souhlasit a bohužel tato tendence pronikla i do této diskuse.

Názor třicátnice:
https://a2larm.cz/2019/11/muj-zivot-v-kapitalismu-misto-konce-dejin-konec-sveta/

a jedné z "vítězek":
https://a2larm.cz/2019/11/muj-rok-89-kdyz-vsichni-delaji-revoluci-a-vy-perete-pleny/

Chtěl to posunout o chvilku později, no. To ani v takové prkotině nemůžete panu premiérovi vyhovět? Na druhou to prostě nestíhá, má jednání na čínském velvyslanectví.

To byla skutečně trefa do černého, pane Nusharte.

Ano, demokracie (ta současná, formálně-politická) sice hlásá pluralismus, hlásá pestrost názorů - ale fakticky protěžuje jenom ty názory, které jsou s ní samotnou v souladu. Kritické a alternativní názory sice přímo nezakazuje; ale všemi možnými prostředky je dehonestuje, marginalizuje, vytlačuje na periférii.

Ono to dost dobře technicky nejde, aby ten diskriminační přístup k pestrosti pronikl do této diskuse.

Pestrost názorů v každé dosavadní společnosti a v každé dnes reálně představitelné byla, je a v dohledné době bude omezena jednak konsensuálním společenským odsudkem těch extrémních -- tvrzení, že by je potřeba zase začít upalovat čarodějnice člověka uvrhne do podezření, že patří do psychiatrické péče a to i tehdy, pokud bude argumentovat tchýní typu Teta Kateřina, jednak dominantními diskursy -- každé dítě ví, že na důchody musíme vydělat, to je přece fakt (a při vyvracení tohoto „každé dítě ví“ jste se svým přesvědčením v tvrdé nevýhodě; a konečně je různost názorů ve veřejném prostoru omezené majetkovým cenzem přístupu k masovým mediím.
Jenomže tato společenská omezení jsou v naší diskusi prakticky sublimována.

Politická obhajoba zájmů nejnižších tříd:
Malér je v tom, že občané, kteří byly pro potřeby jakéhosi sociologického výzkumu do těchto tříd rozřazení, nesdílejí ani společnou představu o svých zájmech, ani společnou představu o tom, jak chtějí a mají být reprezentováni. Druhá největší skupina mezi nimi se volebně ztotožňuje s politickým zájmy miliardáře Babiše a jeho klubu submisivních multimilionářů, pak následují ti, kdo se považují za svůj bytostný zájem utiskovat ty ještě slabší než jsou oni. Největší skupinu tvoří v těchto třídách nevoliči, což lze považovat za projev racionální nedůvěry k politické nabídce, bohužel politicky neproduktivní.
Nemám nic proti revolučním řešením, ale ubitá menšina bez tmelu společných zájmů, ať racionálních či domnělých, není revoluce schopná.
Takže bych doporučoval využívat relativně vysokého standardu přístupu ke vzdělání (a jako přesvědčený demokrat považuji za nejhorší zločin posledních čtyř vlád snižování kvality základní školy, kontraproduktivní kroky v inkluzi atd.) a tlak na radikální zvyšování kvality veřejných medií; bez toho se nic nezmění.

Především "každé malé dítě ví", co neříkat ve škol(c)e, aby nebylo za malé dítě, a brzy se naučí, co říkat, aby bylo, pokud možno, za velkého kluka, nebo velkou holku. Co vědí dospělí? Že "všechno, co opravdu potřebují znát, se naučili v mateřské školce"...

Každá dobrá myšlenka se ve zdejších poměrech zásluhou politiků a jejich mafiánsko-podnikatelských loutkovodičů neuvěřitelně zdiskredituje. Byla to solární energetika, je to inkluze, nepochybuji o tom, že to budou i další věci.