Žádný puč, nýbrž boj o uzdravení bolivijské demokracie

Jaroslav Bílek, Barbora Vališková

Jaroslav Bílek a Barbora Vališková ve společném textu přinášejí tři pádné argumenty, proč se v Bolívii neodehrál puč, ale odchod prezidenta Evo Moralese proběhl v ústavních mantinelech.

V kontextu masových protestů proti neregulérnosti říjnových prezidentských a parlamentních voleb v Bolívii, jež vyvrcholili tuto neděli rezignací prezidenta Eva Moralese, zaplavily sociální sítě komentáře popisující bolivijskou povolební situaci jako státní převrat. Důvodem takového hodnocení se stal postoj bolivijské armády, která v neděli vyzvala Moralese k rezignaci, a ten tak následně učinil. Tato zjednodušující interpretace, k níž se připojilo i mnoho předních expertů na Latinskou Ameriku i předních levicových politiků, je ale mylná a současně nebezpečná hned z několika důvodů.

Předně je třeba se podívat na původní význam klasického konceptu státního převratu (golpe de estado): ten dle Andrése Malamuda znamená neústavní přerušení vlády jiným státním agentem, který se obvykle následně ujme moci. V tomto smyslu jsou klíčové tři základní prvky státního převratu — terč (neboli vláda), pachatel (čili jiný státní aktér, jímž je obvykle armáda) a provedení (ve smyslu ilegality). Bolivijská situace nenaplňuje žádný ze zmiňovaných kritérií:

Zaprvé, Evo Morales sám rezignoval na svůj post, což naplňuje duch právního státu. Jeho rezignace sice následovala výzvu bolivijské armády, ta však nesehrála v již tři týdny probíhajícím konfliktu žádnou významnou roli. Byli to bolivijští občané, kteří v ohromném počtu spontánně vyšli do ulic bránit bolivijskou demokracii poté, co se ukázalo, že volební proces byl manipulován ve prospěch vládnoucí elity. Armáda zůstávala po celou dobu pasivní a teprve když bylo zřejmé, že Moralesova situace je v důsledku neutichajících protestů neudržitelná, postavila se na stranu významné části veřejnosti a vyzvala Moralese k rezignaci.

Vnímat bolivijskou armádu jako pučistický nástroj by navíc bylo necitlivé k novodobé bolivijské historii. Několik let před nástupem Moralese se totiž armáda na rozkaz prezidenta Sáncheze de Lozady zapojila do poměrně krvavého potlačování protivládních demonstrací. Jednou z prvních věcí, které pak Morales v úřadu prezidenta udělal, bylo propuštění 28 generálů. Do zmíněných represálií byli sice aktivně zapojeni pouze dva z těchto generálů, jenže v Bolívii se tehdy nenašlo mnoho lidí, kteří by chtěli pošramocenou pověst armády hájit. Armáda tedy byla v důsledku personálních změn a celospolečenského klimatu k vládě velmi loajální.

Pokud se v posledních dnech armáda rozhodla prezidenta nepodpořit, lze to spíše chápat jako její snahu o napravení reputace a respektování pravidel demokratické soutěže, na které prezident Morales a jeho nejvěrnější naopak zapomněli. Snaha bolivijské armády o pacifikaci ozbrojených skupinek příznivců současného prezidenta v ulicích není ničím jiným než snahou o naplnění úkolů, které by armáda demokratického státu měla plnit. Existence nestátních ozbrojených složek na území svrchovaného státu jde proti logice moderního státu a představitelé bolivijské armády tak jen potvrzují, že oproti svým kolegům ve Venezuele či Nikaragui správně chápou úkoly, které jim ukládá ústavní pořádek.

Byli to bolivijští občané, kteří spontánně vyšli do ulic bránit bolivijskou demokracii poté, co se ukázalo, že volební proces byl manipulován ve prospěch vládnoucí elity. Foto Wikimedia Commons

Za druhé, armáda se v Bolívii neujímá moci, naopak vítězí ústavní řešení celé situace v podobě předčasných voleb. Napínání termínu „státní převrat“ experty a politiky může mít velmi nebezpečné důsledky. Nepřesné nálepky nepomáhají situaci řešit, naopak působí více zmatku. Termín „státní převrat“ by přirovnával stávající bolivijskou situaci k takovým událostem, jakým byl například Pinochetův nástup k moci, což je zcela neudržitelné.

To přitom může mít i praktické dopady. Mezinárodní prostřední disponuje sankčními mechanismy vůči státům, jež narušily či narušují ústavní pořádek. V důsledku podobných hodnocení by Bolívie mohla čelit sankcím. Odchod Moralese přitom nebyl ani neústavní ani amorální — vždyť existují důkazy nejen o manipulaci volebního procesu, ale jak vyplývá z nedávné zprávy Organizace amerických států, i celé předvolební kampaně.

Dle Malamuda jsou sankce ospravedlnitelným a rozumným nástrojem v případě vojenské vlády, nikoliv ovšem v případě ústavního vyústění předčasného přerušení vládního mandátu. Problémem demokracie není přerušení mandátu vlády, ale spíše její obsesivní snaha udržet se u moci, což byl přesně případ Moralesovy vlády, která se ucházela již o čtvrtý mandát v řadě navzdory platnému ústavnímu omezení maximálně dvou mandátů.

Celá debata o tom, zda se jedná o puč, či nikoliv, nás odvrací od viníka celé situace a původní příčiny současného napětí: hlavním problémem Bolívie byla vláda, která ignorovala právo i vůli veřejnosti. Odmítla například výsledky referenda z roku 2016, v němž občané zamítli změnu čl. 168 bolivijské ústavy, která by Moralesovi umožnila ucházet se právě o zmiňovaný čtvrtý mandát v řadě. Manipulovala také nedávné všeobecné volby za pomoci Nejvyššího volebního tribunálu, jejž ovládali lidé z Moralesovy vládní strany.

Komentáře předních evropských politiků, kteří shrnují komplexní a složitou situaci současné Bolívie pod zjednodušující nálepku „netolerovatelný státní převrat“, jsou tedy evidentně neudržitelné. Nekriticky totiž přejímají diskurzivní nástroj Moralese a jeho politických spojenců, kteří čelí nestabilitě tak, že se situují do pozice obětí spiknutí. Kdo přijme takový výklad událostí, stává se fakticky spolupachatelem, neboť tím smývá vinu z rukou původních viníků.

Televizní prohlášení Eva Moralese k jeho rezignaci a následné tweety evropských politiků jsou toho jasným důkazem — neustále opakované odsuzování domnělého „státního převratu“ překrývá skutečný problém volebního podvodu, jež se před třemi týdny v Bolívii udál. Pokud má totiž demokracie jako politické uspořádání přežít, musí její pravidla platit pro všechny, bez ohledu na to, zda se dotyčný politik hlásí k pravici nebo k levici. Je totiž smutnou pravdou, že nejčastější příčinou zhroucení demokracie v posledních dvou dekádách není vojenský převrat, ale politik s autoritářskými manýry, který se dostal k moci prostřednictvím voleb.

    Diskuse
    JP
    November 13, 2019 v 12.00
    Nebylo by tak docela marné, kdyby autoři článku uvedli, kteří konkrétní evropští politikové (případně kteří "experti") poslední vývoj v Bolívii označují jako "netolerovatelný státní převrat"). Alespoň odsud z Německa mám daleko spíše pocit, že Moralesova rezignace je přijímána s všeobecným ulehčením. To že tento původně lidový vládce zmutoval v samovládce, je na Západě už dávno známo.
    JK
    November 13, 2019 v 14.41
    Josefu Poláčkovi
    Tak třeba tito nikoli nevýznamní pánové (a taky nejméně jedna dáma) stojí i nadále na jeho straně:
    https://www.blisty.cz/art/97704-corbynova-reakce-na-bolivii-ukazuje-jak-levice-dal-fetisizuje-socialismus-v-latinske-americe.html
    https://www.respekt.cz/politika/straslivy-bolivijsky-puc-revolucni-duch-morales-prohral-volby

    Nicméně ptát se na vnější vlivy je zřejmě opodstatněné:
    https://www.blisty.cz/art/97682-krize-v-bolivii-aneb-pohled-do-vlastniho-zrcadla.html
    Od doby přijetí Monroeovy doktríny (která ještě zdaleka není mrtvá) je přinejmenším podezřelé, když politici v USA začnou jásat nad vývojem v některé latinskoamerické zemi.

    A samozřejmě je zcela oprávněná i otázka, kdo v Evropě má "gebíry" na to, aby to dokázal nezaujatě a se znalostí věci posoudit.
    PK
    November 13, 2019 v 16.12
    Ano, na to, že zdejší levičácká ikona Corbyn se takto vyjádřil (ostatně, podle očekávání), jsem už taky upozornil.
    JP
    November 14, 2019 v 11.38
    (Spolu)autor článku mi mezitím poslal několik odkazů na evropské politiky které vývoj událostí v Bolívii označili za nepřijatelný puč; ale s výjimkou (snad) Corbyna v tom výčtu není žádný z předních evropských státníků; v každém případě žádný oficiální evropský státní představitel. To že (ultra)levičáci se k věci postaví tímto způsobem, není žádné velké překvapení; je to jenom dokladem jejich fundamentalistické zaslepenosti.
    JN
    Nemůže to být třeba dokladem jejich fundamentalistické pokrokovosti?
    JP
    November 17, 2019 v 13.24
    Jenže tento "puč" následoval na evidentně zfalšované volby. (A na další Moralesovy dřívější akty, kdy už si v minulosti protizákonně prodloužil dobu svého vládnutí.)

    Jak je možno provádět "puč" vůči vládci, který sám postrádá jakoukoli legální legitimitu?!...
    JN
    November 17, 2019 v 16.37
    Když jde o pokrok (tedy o dějinnou nutnost),
    tak přece na nějaké "demokracii", legalitě či legitimitě vůbec nesejde.

    Musíte se na to dívat z třídního hlediska, pane Poláčku.
    JK
    November 17, 2019 v 17.04
    Josefu Poláčkovi
    Ani Vy ani já nemáme jinou možnost než si dělat názor podle zprostředkovaných informací. Navíc - jak už jsem napsal dřív - to, že sem dám odkaz, ještě nemusí znamenat, že s jeho obsahem souhlasím. A dělat na základě takto zprostředkovaných informací (ona je taky otázka, kým zprostředkovaných - takový Bolsonaro a způsob, jak se dostal k moci, je pro OAS zřejmě zcela košer...) kategorické závěry o čemkoli, co se týká Latinské Ameriky, mi připadá poněkud pošetilé.
    IH
    November 17, 2019 v 18.42
    Bolívie za vodou?
    Lámat kopí za Evo Moralese nemám v úmyslu, nicméně není sám na světě. Nepokoje jsou třeba taky v sousedním Chile, ale zdá se, že právě situaci v Bolívii považujeme na levicovém DR za volající po opravdu zásadní změně. Neměly si nakonec obě země své vládnoucí garnitury vyměnit? Jazykový problém by to nepředstavovalo.

    Ale vážně, není na místě mít v Bolívii starost o vývoj demokratických poměrů právě nyní? Třeba co se týče postavení původního obyvatelstva, nebo vykořisťování pracujících, či nakonec nejspíš i vypalování lesů? Jak dlouho bude občanská veřejnost držet aspoň trochu zkrátka těžaře, latifundisty a vlastně i celé zainteresované zahraničí?
    JP
    November 18, 2019 v 14.37
    Pane Horáku, byl jste to svého času právě Vy sám, kdo vyznal své krédo, že vůči svému "vlastnímu týmu" jste kritičtější, kladete na něj vyšší (mravní) nároky, nežli na někoho cizího. ;-)

    V tomto smyslu je naprosto v pořádku, když si levice napřed zamete před svým vlastním prahem. A když se zřetelně distancuje od těch, kteří celou myšlenku sociální spravedlnosti diskreditují svými vlastními mocenskými choutkami.

    Co se toho týče, že by bylo v tuto chvíli spíše zapotřebí obávat se o osud bolivijského (dolního) lidu - tuto skutečnost jsem svým způsobem už sám zmínil, s tím že v dané situaci opravdu není naděje. Že je tu jenom volba mezi zbohatlickými, chudým lidem opovrhujícími naboby na straně jedné - anebo mezi vládou populistů, kteří sice konají určitá opatření ve prospěch chudého lidu, ale zároveň čím dál tím více sklouzávají do stavu diktátorského držení vlastní moci.

    November 18, 2019 v 18.10
    Ano, vypadá to všelijak
    Ano, vývoj v Bolívii skutečně nabírá směr, jenž naznačuje, že původní optimismus autorů bude dost možná nutné revidovat:

    http://denikreferendum.cz/clanek/30422-s-oslavou-uzdravovani-bolivijske-demokracie-jeste-pockejme
    IH
    November 18, 2019 v 21.31
    Pane Poláčku,
    ano, rád bych u zmíněného svého přístupu setrval. Nejsem si ovšem jist, zda jsou Morales či (dokonce) Maduro (byť za své "spojence" v Rusku nemohou) "můj tým". Ale dobře, někdy může můj idealismus, ústící v náročnost, příliš kolidovat se smyslem pro spravedlnost, zvláště nejde-li o rovný zápas, byť třeba jen v globálním měřítku.

    Před více než 80 lety zaznívalo "U Madridu se bojuje o Prahu". Asi nejen o Prahu, když v Katalánsku třeba G. Orwell nasazoval na straně POUM život (smrti unikl opravdu jen "o fous"). Snad netřeba připomínat, že přitom ani ve Španělsku nebyli za občanské války jedni prostě dobří a druzí zlí... a že třeba Durych viděl věci jinak než Orwell.

    Občas je na místě přimhouřit jedno oko, obě oči raději ne. Samozřejmě, kdyby měla světová levice přístup a la "Za nami net zemli, za nami Moskva!" či "Wir kapitulieren nie!", tak takovému skandování bych - nepřizvukoval.

    Nějak ovšem shledávám, že bojová morálka pravičáků je lepší než levičáků a že občanstvo (obecenstvo) leckdy přesvědčuje právě toto větší "sportovní nasazení".
    JP
    November 19, 2019 v 11.05
    Přivírání očí
    Tohle je opravdu velmi ožehavá otázka, pane Horáku. (A už teď vidím pana Nusharta jak na tom zase radostně rajtuje.)

    Začněme třeba tím Španělskem: jedna z mála věcí které jsem uvěřil propagandě komunistického režimu bylo to, že boj španělských republikánů proti Frankovým fašistům byl naprosto oprávněný a mravně čistý. A když jsem pak četl Hemingwayovo "Komu zvoní hrana", byl jsem otřesen líčením scén, jak republikánští aktivisté v nějaké vesnici masakrují všechny ty, které - ať právem či neprávem - považovali za přívržence Franka. Doslova je rozsekali na kusy, včetně místního kněze.

    Postupem času se člověk víc a víc dozvídal o tom, jak kruté byly tehdejší boje z obou stran; a také o tom, že jestliže tábor frankistů měl fašistický charakter, pak na straně druhé tábor republikánů byl fakticky ovládán Stalinovou rozvědkou. Se všemi důsledky; tedy i s represemi vůči všem (z vlastního tábora!), kdo se odvážili nějakých kritických názorů.

    Ale přes to všechno měl člověk stále ještě snahu "přivírat oči", především s pohledem na další osud Evropy (i samotného Španělska) v chapadlech fašismu.

    Ovšem - zrovna nedávno jsem viděl nějaké další dokumentace o španělské občanské válce, s originálními dobovými filmovými záběry. Kromě jiného tam byla zmíněna (naštěstí ne přímo ukázána) jedna scéna, kdy se v Madridu jedna hlídka revolučních republikánů na ulici zmocnila jakéhosi mladíka, snad šestnáctiletého. Prohledali ho, a zjistili že má křížek na krku. Z toho okamžitě usoudili, že je přívržencem frankismu. Vyzvali ho, aby se distancoval od svých přátel. (Zřejmě katolických, podle kontextu.) On tak odmítl učinit - a tak ho na místě zastřelili.

    Jsou to právě takovéto - zcela konkrétní - zážitky, které se vší naléhavostí staví otázku, do jaké míry je možno "přivírat oči". Zavírat oči před lidskou krutostí a ničemností. Která se ovšem vždy dokáže zaštítit tím či oním "ušlechtilým cílem".

    Ano, my jsme si vždycky představovali (respektive namlouvali), že kdyby ve Španělsku vyhráli republikáni, že by tam byl nastolen svobodný demokratický stát; něco jako druhé Československo. Jenže - daleko spíše by tam zavládl rudý teror. Který by byl téměř s jistotou ještě mnohem krvavější a zběsilejší, nežli byla diktatura režimu frankistického.

    A teď k tomu Moralesovi: ono tomu opravdu není tak, že bychom u něj "nepřivírali oči". Přivírali, a to dost dlouho. Už celá léta prosakovaly zprávy o narůstající zkorumpovanosti jeho režimu; nicméně se stále tradovalo, že on sám je osobně čistý, že se na těch korupčních kauzách sám neúčastní. Pak ale přišlo to, že zmanipuloval platný právní řád, aby si mohl prodloužit dobu svého vládnutí. I tady mezinárodní levice stále ještě měla tendenci "přivírat oči", vzhledem k jeho zásluhám v sociální oblasti, ve prospěch chudého obyvatelstva.

    Ale když už se zcela evidentně přímo zfalšuje výsledek voleb, kdy tedy se popře fakt, že vládnoucí režim ztratil podporu právě toho lidu, na který se neustále odvolává - ne, tady už není možno dál přivírat oči. Protože tohle už je naprosto neklamný krok k instalaci diktatury n a d lidem; a něco takového nelze ospravedlnit žádnou ideologií. Ti kdo hlasovali pro odvolání Morálesovy vlády, to nebyla nějaká úzká vrstva bolivijských zbohatlíků; to byla většinová společnost.

    --------------------------

    P.S. A i když zůstaneme jenom u těch sociálních opatření ve prospěch chudého lidu: ono se už také nějaký čas proslýchalo, že k tomu aby se někdo dostal k těmto sociálním dávkám, naprosto nepostačil jenom holý fakt, že je chudý. Bylo k tomu zapotřebí ještě něco více: projevit aktivní loajalitu s vládnoucím režimem a jeho partají.

    I nad tím vším se dlouho "přivíraly oči"; ale jednou už tomu musí být konec.
    + Další komentáře