Juan Guaidó, donedávna prakticky neznámý opoziční poslanec ve Venezuele, se v posledním týdnu dostal na titulní strany médií celého světa. Tento donedávna řadový politik a předseda Národního shromáždění se minulou středu 23. ledna prohlásil dočasným venezuelským prezidentem, když fakticky zneuznal současnou hlavu státu Nicoláse Madura.

Záminkou k tomuto kroku se stal článek 233 venezuelské Ústavy. Podle daného článku, pokud v momentě zahájení prezidentského mandátu, tedy 10. ledna, není zvolený prezident, předseda Národního shromáždění se ujímá prezidentské funkce s cílem svolat nové volby.

Tento krok okamžitě vyvolal ostrou debatu na mezinárodní scéně. Podle některých názorů by celá věc mohla přerůst dokonce ve vojenský konflikt s neblahými důsledky především pro běžné obyvatele Venezuely. Zatímco Spojené státy, Kanada a dalších 11 latinskoamerických států uznalo Guaidóna za legitimního prezidenta, Rusko, Čína, Kuba, Bolívie a Mexiko se postavily za Nicoláse Madura, jenž vládne Venezuele od roku 2013.

↗

Hugo Chávez byl v roce 2000 zvolen do funkce v soutěživých a mezinárodním společenstvím uznávaných volbách. Foto archiv DR

První skupina spolu s venezuelskou opozicí opírá svůj postoj o kontroverznost posledních prezidentských voleb konaných v květnu loňského roku, v nichž byl Maduro znovuzvolen do funkce, neboť tyto volby nebyly uznány řadou států včetně EU za soutěživé a férové.

Druhá skupina vedená tradičními venezuelskými spojenci uznává legalitu Madurova mandátu, pročež interpretuje spolu s některými médii a ústavními právníky nastalé události jako pokus o puč. Jak tedy správně číst spletitou politickou situaci, v níž se Venezuela aktuálně nachází? Jsou přirovnání k událostem z roku 2002, kdy se pravicová opozice za pomoci USA pokusila svrhnout otce „bolívarské revoluce“ Huga Cháveze, jehož odkaz má hájit právě Madurova vláda, oprávněná?

Pro nalezení odpovědí na tyto otázky je předně nutné vzít do úvahy zcela odlišné kontexty, v nichž se dvě srovnávané události odehrály.