Krize ve Venezuele se prohlubuje. Co se děje v zemi se dvěma prezidenty?

Přinášíme odpovědi na základní otázky týkající se vývoje ve Venezuele, kde se v posledních dnech za legitimního prezidenta prohlásil předseda Národního shromáždění Juan Guaidó, a kde už od začátku týdne znovu probíhají masové protesty.

(frk)

25.01.2019 09:01

Foto_twitter_jguaido

Pětatřicetiletý Juan Guaidó byl počátkem ledna zvolen předsedou opozicí kontrolovaného Národního shromáždění. Ve středu prohlásil, že přebírá prezidentské pravomoci. Foto Twitter, @jguaido

Do zatím bezprecedentní situace se tento týden dostala jihoamerická Venezuela. Kromě Nicoláse Madura, který se 10. ledna za téměř úplného regionálního i mezinárodního bojkotu podruhé ujal nejvyšší funkce, se totiž „legitimním“ prezidentem prohlásil i jeden z předáků opozice. Novopečený předseda Národního shromáždění Juan Guaidó složil ve středu prezidentskou přísahu před shromážděnými příznivci v hlavním městě Caracasu a Madura označil za „uzurpátora“.

„Jako předseda Národního shromáždění před Bohem a Venezuelou a s úctou ke svým kolegům poslancům slavnostně přísahám, že přebírám jako prezident na přechodné období výkonné pravomoci,“ řekl Guaidó před shromážděným davem s ústavou v ruce a doplnil, že chce zemi dovést k předčasným volbám. Už dříve také vyzval armádu, aby se přidala na jeho stranu.

Přestože Juan Guaidó nedrží v rukách žádnou faktickou moc a státní aparát zůstává pevně pod Madurovou kontrolou, jeho symbolickému kroku dodává na váze podpora ze strany Spojených států a sousední Brazílie a po dlouhé době obnovené masové demonstrace za svržení vlády v ulicích většiny venezuelských měst.

Z tohoto důvodu přinášíme odpovědi na základní otázky týkající se posledního vývoje v zemi s největšími ropnými zásobami na světě, která v posledních letech procházela masivní hospodářskou a potažmo humanitární krizí, kvůli níž ji opustily na tři miliony lidí.

Proč se Guaidó prohlásil prezidentem?
Juan Guaidó se při jmenování sebe sama do nejvyšší funkce ve státě odvolává na tři články venezuelské ústavy z roku 1999. První z nich, článek 233, popisuje způsob, jakým se postupuje v případě neobsazení prezidentského postu.

Guaidó tvrdí, že Maduro nemůže být legitimním venezuelským prezidentem, pokud se o funkci ucházel ve zmanipulovaných volbách, ve kterých byli nejdůležitější opoziční politici buď uvězněni, přinuceni odejít do exilu nebo jim bylo zakázáno kandidovat. Venezuela je podle něj tedy bez prezidenta, jehož pravomoci by měl podle tohoto výkladu ústavy přebrat do doby konání předčasných voleb právě předseda Národního shromáždění.

Další citované články (333 a 350) zavazují venezuelské občany k odporu v případě nedodržování ústavy a k „neuznání jakéhokoli režimu, zákona nebo vlády, která je v rozporu s hodnotami, principy a demokratickými zárukami, nebo která útočí na lidská práva“. Guaidó zde kromě útlaku opozice připomíná, že Maduro před dvěma lety s posvěcením Nejvyššího soudu svolal volby do Ústavodárného shromáždění, které následně zcela nahradilo demokraticky zvolený parlament.

Jakou má podporu na mezinárodní scéně?
Konkurenčnímu venezuelskému „prezidentovi“ se okamžitě dostalo podpory Trumpových Spojených států amerických, které jej uznaly za právoplatnou hlavu státu. K tomuto kroku se připojila většina latinskoamerických států včetně levicových vlád v Peru a Ekvádoru a samozřejmě největší Brazílie, jež je od začátku roku pod vládou extremisty Jaira Bolsonara.

Evropská unie se ústy Frederiky Mogheriniové zdržela uznání, vyjádřila však Guaidóvi „plnou podporu“, vyzvala k zaručení bezpečnosti pro jeho rodinu a k zahájení „okamžitého politického procesu vedoucího ke svobodným a důvěryhodným volbám v souladu s ústavním pořádkem“.

Mezi jednotlivými evropskými státy však existují zásadní rozdíly. Ke zdrženlivějším členům se řadí kupříkladu Španělsko s největší venezuelskou komunitou v Evropě, jehož socialistický premiér Pedro Sánchez nicméně ve čtvrtek v telefonickém rozhovoru Juana Guaidó pochválil za „odvahu“ a Národnímu shromáždění připsal demokratickou legitimitu.

Madura naopak nadále jako venezuelského prezidenta uznávají ideologicky příbuzné režimy na Kubě a v Bolívii, prezident António Manuel López Obrador v Mexiku a na mezinárodní scéně Čína, Turecko nebo Rusko, jehož představitelé varovali Spojené státy před vojenskou intervencí a odsoudili vměšování se do záležitostí ostatních států.

A doma?
Na domácí scéně má Juan Guaidó jediný nástroj k prosazení svého nároku, kterým je občanská neposlušnost. Přestože většina obyvatel podle průzkumů nepociťuje žádnou náklonnost k Madurovu režimu, venezuelský prezident se nemusel v posledních měsících potýkat s většími demonstracemi.

Jedním z důvodů byly notoricky známé konflikty mezi opozičními stranami, jejichž křehká jednota pod záštitou Kulatého stolu demokratické jednoty (MUD) se rozpadla kvůli odlišnému přístupu k jednáním s vládou a otázkám, zdali bojkotovat prezidentské a následně krajské volby. Velká část nejvýznamnějších opozičních vůdců navíc skončila buď ve vězení, za hranicemi nebo byla prostřednictvím zákazu kandidovat vyřazena z politického boje.

Donedávna neznámému Juanovi Guaidó, který pochází ze strany uvězněného Leopolda Lópeze, se podařilo tuto demoralizaci překonat a jeho volání po masových protestech po dlouhé době vyslyšely desetitisíce lidí v ulicích měst po celé Venezuele včetně chudých čtvrtí Caracasu, jež byly tradiční baštou chávismu. Na čas utichly také politické konflikty mezi opozičními stranami a zatím se zdá, že autoritu nového „prezidenta“ respektují všechny hlavní strany v rámci MUD.

Jak reagoval Maduro?
Dosavadní venezuelský prezident odsoudil předsedu Národního shromáždění jako pučistu organizovaného ze Spojených států, které podle něj „řídí operaci s cílem provést ve Venezuele vojenský převrat“. Přerušil proto s USA veškeré diplomatické styky a zaměstnancům amerického velvyslanectví nařídil do 72 hodin opustit Venezuelu.

Americká vláda takový krok odmítla, protože Madura nadále jako prezidenta neuznává, což zavdává potenciál k dalšímu konfliktu. Pokud by se totiž venezuelské ozbrojené složky pokusily zaměstnance velvyslanectví k odchodu ze země přinutit silou, mohla by to být pro Trumpa záminka pro vojenskou intervenci, kterou dlouhodobě nechce vyloučit.

Americká média naopak upozorňují na nebezpečí, že by se diplomaté mohli stát cennými rukojmími podobně jako za íránské revoluce v roce 1979. Do stejné situace by se mimochodem mohli dostat i brazilští diplomaté, kteří ve čtvrtek dostali od svého ministerstva zahraničí preventivně totožné rozkazy, tedy neuposlechnout případné výzvy vlády k opuštění země.

Co se reakce na demonstrace týče, Madurův režim postupuje s už tradiční brutalitou. Policisté a příslušníci Národní gardy se pokoušejí protestující rozehnat prostřednictvím slzného plynu a gumových projektilů, kvůli čemuž caracaské nemocnice zaplnily desítky zraněných demonstrantů. Na dvě stě sedmdesát lidí bylo zadrženo policií a zhruba tisíc protestujících bylo ve středu dlouhé hodiny obléháno vojáky v katedrále ve městě Maturín.

Objevují se i zprávy o nasazení nechvalně proslulých milic navázaných na vládnoucí stranu. Ti alespoň na základě svědeckých výpovědí nesou zodpovědnost za většinu z nejméně patnácti obětí střetů v noci ze středy na čtvrtek. Do pátečního rána zemřelo dalších deset lidí, většina z nich následkem střelných zranění.

Může Guaidó uspět?
Ve Venezuele si je za současné situace těžko možné představit, že by někdo Madurovu vládu svrhl bez pomoci armády. To si uvědomuje i Guaidó, jenž na vojáky apeluje, aby se přidali na jeho stranu, a nabízí jim za to prezidentskou amnestii.

V pondělí se měla skutečně skupinka vojáků pokusit o útok na prezidentský palác, režimu nakloněná část armády je však rychle zadržela a vzpouru potlačila. Prezidenta Madura mezitím od středy postupně podpořily všechny armádní špičky od ministra obrany přes náčelníka generálního štábu až po jednotlivé regionální velitele.

Venezuelská armáda je od dob neúspěšného puče vůči Madurovu předchůdci Hugu Chávezovi obsazená loajálními lidmi i na nižších důstojnických pozicích a oba prezidenti si dali záležet, aby si udrželi její přízeň. Současná vláda je složená téměř z poloviny vojáků a příslušníci armády mají od roku 2016 prakticky úplnou kontrolu nad hospodářstvím včetně ovládnutí hlavních přístavů a distribuce potravin. Díky tomu se jim vyhnuly potravinové nedostatky.

Přispět k tlaku na Madurovu vládu by mohlo rovněž další zpřísnění amerických sankcí, které už nyní prohlubují ekonomickou krizi v zemi, zejména pokud by došlo k zákazu dovozu venezuelské ropy do USA. Donald Trump tuto možnost stále nevyloučil, ekonomicky by ale poškodila i Spojené státy a velkou část jejího průmyslu kolem Mexického zálivu.

Kritici kromě toho upozorňují, že takový krok by měl strašlivé následky na obyvatelstvo už nyní trpící chronickým nedostatkem základních potravin a léků. Venezuelané zvláště ve městech se poprvé v moderní historii potýkají s podvýživou na hraně hladomoru a další zhoršení by nutně vyvolalo skutečnou humanitární katastrofu, nemluvě o ještě intenzivnější masové emigraci za hranice.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.