Slováci již znají termín parlamentních voleb. Uskuteční se 29. února 2020. Z malých otazníků se stávají velké a atmosféra by se dala krájet. Svými starostmi si žijí voliči, svými politici.

Druhým dílem se na scénu vrátil thriller s názvem Gorila. Po přepisech odposlechů vlivných politiků, byznysmenů a mafiánů, které kdysi vyhnaly do ulic tisíce lidí, se nyní objevily odposlechy samotné. A na ulicích to opět vře. Bodejť by ne, vždyť ještě nebyla ani učiněna definitivní tečka za vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Slováci jsou stále intenzivněji konfrontováni s propojením politických špiček a předních podnikatelů, kalých i nekalých. Už nejenom večírky či výlety, ale také byty, pozemky a další předměty kšeftů. Po šeptandě o zavánějících kontaktech expremiéra Fica a jeho ministra vnitra Kaliňáka se teď hromadí důkazy proti místopředsedovi Národní rady SR Martinu Glváčovi (Směr): nejen čilé vztahy se zavražděným kápem bratislavského podsvětí Jozefem Svobodou, ale i telefonáty a esemesky s Mariánem Kočnerem, podezřelým z objednání Kuciakovy vraždy. Šéf Směru Robert Fico svého spolustraníka hájí. Podle něj byl jen jedním z mnoha politiků napříč spektrem, kteří měli něco s Kočnerem, jehož zlatá éra prý stejně byla za bývalé pravicové premiérky Radičové…

Věř, kdo chceš. V zapadlých dolinách možná podobná bagatelizace zabírá, stejně jako interpretace dění coby honu na staré poctivce ze Směru. Jenže stále více občanů má pocit, že na nich na Slovensku nezáleží a vystačí si spolu držitelé politické a ekonomické moci. Propojíte-li zkušenosti s klientelismem v každodenním životě s podezřeními z korupce na nejvyšší úrovni, je blbá nálada, nebo rovnou naštvanost vmžiku na světě.

Směr-SD se ocitl v nezáviděníhodné pozici. S dvouletou přestávkou vládne Slovensku již třináct roků. I kdyby se proti němu spustila obyčejná revolta z okoukání, dalo by se to pochopit. Jenže Směru se přihodilo cosi, co běžně přichází, když někdo třímá otěže příliš dlouho. Strana začala prorůstat se státem a mnozí její reprezentanti získali pocit, že stát je jimi řízená firma, z níž mohou poklidně bohatnout.

Lidi do ulic vyhnal pocit, že vláda složená ze Směru, Slovenské národní strany a maďarsko-slovenského uskupení Most-Híd nehraje fér. Kabinet se celkem úspěšně pokusil zlepšit situaci seniorů, státních zaměstnanců a nízkopříjmových skupin. Na koho neplatí peníze, může tleskat národovecké rétorice, kterou po Ficovi zdědil i jeho nástupce Peter Pelegrini. Utrum mají menšiny, migranti i jejich domnělí sorosovští podporovatelé. Jenže vyhrát volební klání na rozdmýchání sociálního konfliktu či sporu mezi bohatšími a chudšími regiony se už jednoduše nedá. Občané vyhlížejí čerstvá témata, nové přístupy a neokoukané tváře.

Proto nakonec Ficova garnitura neochotně ustoupila přece jen populárnějšímu Pelegrinimu, jenž povede Směr do voleb. V preferencích se mu daří. Směr-SD má 22 procent, koalice Progresivní Slovensko/Spolu — občanská demokracie, blízká prezidentce Čaputové, má 11 procent, třetí nacionalisté (Kotleba-Lidová strana naše Slovensko) se mohou pochlubit 10 procenty. Za nimi skončil exprezident Kiska se stranou Za lidi (9%), konzervativně populistické hnutí Jsme rodina (7%), o pár desetin procenta hůř na tom je Slovenská národní strana, Křesťansko-demokratické hnutí má 6,5%, Obyčejní lidé a Nezávislé osobnosti 6% a Svoboda a Solidarita lehce přes pět procent. Očekává se též, jak si povede nový subjekt spuštěný expremiérem Mečiarem - Slovenská liga.

Evropská hra

Ukazuje se, že „být proti Směru“ k jeho porážce nestačí. Podobnou chybu dělají odpůrci Kaczynského v Polsku, Orbána v Maďarsku i Babiše v Česku. Vždy se totiž najde většina voličů, která hlasuje hlavně podle své životní úrovně a obsahu peněženek. Získá si ji ten, kdo nabídne lepší perspektivu. A vzhledem k tomu, že těch slabších a chudších je vždy víc než silnějších a bohatších, mají náskok strany, které osloví právě je. V lepším případě seriózní sociální politikou, v horším gejzírem nereálných slibů nebo brnkáním na xenofobní strunu.

V prezidentské kampani si to kdysi uvědomil Andrej Kiska a pozadu loni nezůstala ani Zuzana Čaputová. Uspěli, protože za sebou shromáždili průřezový elektorát, a to i akcentováním sociálních témat. Směr si naopak jistí pozici příklonem k národovectví a tradičním konzervativním hodnotám, jako je rodina.

↗

Koalice Progresivní Slovensko/Spolu — občanská demokracie, blízká prezidentce Čaputové, je momentálně na 11 procentech. Foto Facebook PS

Opozice tápe a víc času věnuje personáliím a úvahám o vzájemné spolupráci či aspoň paktech o neútočení. Což je významné, ale z hlediska zájmu voličů druhořadé. Každopádně už víme, že Progresivní Slovensko nabídlo spolupráci straně Za lidi. Neúspěšně. Kiskovi stoupají preference a věří si. Přitom tyto dva subjekty si jsou blízké programem i novotou, tedy nepoznamenáním hříchy z minula.

Progresivní Slovensko u konkurence rovněž naráží se svým hodnotově liberálním programem, například úsilím o prosazení registrovaného partnerství osob téhož pohlaví. Zároveň tím však pro řadu zejména mladších voličů představuje alternativu vůči celému zbytku politického spektra. Není divu. Současná parlamentní pravice je buď neoliberální a sociálně necitlivá, či demagogická se sklony k ultrakonzervativismu. Spojuje ji též laxní, ba nedůvěřivý přístup k Evropské unii.

Tomuto trendu se kromě Progresivního Slovenska a strany Za lidi vzpouzí jen dvě další družiny. Most-Híd, který ale bude mít problém překročit povinnou pětiprocentní hranici. Větší šanci by měl ve spojení s dalšími třemi maďarskými stranami, z jednání s nimi však vycouval.

A pak je tu Směr, který proevropské kormidlo drží dosud docela pevně. Dokonce i pár uprchlíků Slovensko druhdy přijalo. Už dříve ale měl Směr problémy s PES (Stranou evropských socialistů) a ty by mohly vzrůst, pokud by se realizoval scénář, kterým straší řada analytiků a opozičních politiků. Kdyby totiž Směr vyhrál volby a nenašel partnery v demokratickém spektru (například v Progresivním Slovensku), hrozí, že by se vedle SNS poohlížel po nějaké formě spolupráce s Kotlebovou Lidovou stranou Naše Slovensko. U ní bývají zmiňovány neofašistické sklony, přinejmenším je známa vyhroceným nacionalismem a obhajobou Tisova tzv. Slovenského státu.

Praktická politika Směru je vesměs sociálně demokratická. Však také druhdy pohltil jak Stranu demokratické levice, tak sociální demokracii. Nebýt příliš dlouhého vládnutí, které svádí k zneužívání postavení a dalším nepravostem, mohl by být spolehlivou konstantou slovenské politiky. Pokud ale bude otevřeně koketovat s hnědými proudy, ztratí mezi demokraty zbytky respektu.

Zadáním pro slovenskou politiku by nemělo být sklouzávání k demagogii nebo hrubostem, nýbrž očista demokratického právního státu a hledání průniků mezi těmi, kteří v něj věří. Arogance Směru ani zatvrzelost opozice tomu ale nepomáhají. Dunaj je jejich společnou zásluhou naopak stále více zakalený. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jak zklidňování předvolební vřavy a povolebnímu hledání kompromisů napomůže prezidentka Čaputová, jež působí dojmem, že si všechny tato šance i rizika uvědomuje.