Co se děje ve slovenské politice

Po zvolení otevřeně liberální Zuzany Čaputové prezidentkou a eurovolebním úspěchu středově-liberální koalice Progresivní Slovensko/SPOLU – občanská demokracie mnozí jásali. „Starý řád“ tu prý ustupuje nové, mladistvé síle. Je to opravdu tak?

Mnohá média označovaná za taková, která tvoří veřejné mínění, loni během turbulentních událostí – vraždy Jána Kuciaka a následných masových veřejných protestů – doufala v pokles síly vládního hegemona, strany Smer-SD. Místo toho se (až na pár lehkých výkyvů) sociální demokraté udrželi až doposud v průzkumech nad 20 procent.

Stranické otěže třímá i nadále pevně v rukou doposud nepřekonaný „macho“ slovenské politiky a mistr politické taktiky, předseda strany Robert Fico. Ten nedávno úspěšně čelil drobnému, ale opravdu jenom drobnému náznaku o vnitrostranický puč, jenž se šířil z východního Slovenska. Konkrétně od bývalé a nepříliš viditelné europoslankyně Moniky Smolkové. Ta totiž nebyla opětovně nominována na letošní eurovolební kandidátku.

„Mne někdy mrzí, pokud někdo, kdo má tisícové důchody z Evropského parlamentu a do toho parlamentu se dostal nikoli díky své genialitě, nýbrž díky tomu, že jej tam dostala strana Smer-SD, má dnes nějaká velkohubá prohlášení na adresu strany,“ uzemnil předseda nespokojenou členku strany po své návštěvě problematického regionu. Ta následně sklonila pokorně hlavu, nahodila zpátečku a vše jelo ve starých kolejích dál.

Někteří si ale v tomto výroku povšimli onoho freudovského přeřeknutí, že totiž Smer-SD nominuje do významných politických funkcí nikoli na základě meritokratického, nýbrž věrnostního principu. Jinak řečeno: nezáleží, zda jsi schopný, vzdělaný a mentálně disponovaný na příslušnou veřejnou funkci. Úplně stačí, pokud poslušně plníš příkazy a držíš stranickou linii. Nalijme si však čistého vína: v postsocialistickém prostoru se rozhodně nejedná o nic nezvyklého.

Po těchto událostech Fico následně ujistil veřejnost (a zejména také své straníky, poslušnou a věrnou armádu, která doposud spoléhala zejména na jeho genialitu a charisma), že dále povede stranu v roli předsedy. A nic takového jako případná výměna za populárního premiéra Petra Pellegriniho se nechystá. „Tedy jedeme dál v tandemu, pokračujeme, jenom si musíme říct, jaký recept nabídneme Slovensku na tu naši 'okoukanost',“ konstatoval Fico.

Právě v tom může být ale trochu problém. Předseda Fico se už dlouhodobě drží v žebříčcích popularity hodně nízko. Naopak, dominuje jim premiér Pellegrini, jehož poznávacím znamením se stal široký úsměv s dolíčky a prázdné řeči o „krásném a úspěšném Slovensku“. Marketingoví poradci zkoušejí nový koncept poté, co se věčně nabroušený, agresivní, útočící a arogantní Fico už zjevně opravdu okoukal. Prostě starý známý osvědčený princip „zlej polda, hodnej polda“.

O tom, kdo bude nakonec vést Smer-SD do voleb, ale nakonec nerozhodne svrchovaná vůle Roberta Fica, nýbrž letití sponzoři strany, kteří sami usoudí, zda se jim ještě vyplatí sázet na pohasínající hvězdu, nebo raději zariskují a „omladí“ tvář dvacetileté strany víc a víc oblíbeným Pellegrinim.

Phpthumb_generated_thumbnailKonzervativec, kam se podíváš: i Andrej Kiska prohlásil, že jeho připravovaná nová strana bude „umírněně konzervativní“. Foto Katarzyna Czerwińska

Koaliční partneři do počtu
O koaličních partnerech strany Smer-SD, tedy o etnicky pestrém Mostu-Híd a Slovenské národní straně (SNS), se není potřeba dlouze rozepisovat. Obě dvě strany jsou, lidově řečeno, „rády, že jsou rády“ a věří v úspěšné dovládnutí v řádném funkčním období. Je to pro ně mimořádně ekonomicky i mocensky výhodné. I když je pravda, že předseda SNS a současně také Národní rady SR Andrej Danko občas „vystrkuje růžky“. To je však spíše symbolické vydobývání (či spíše udržování si již nabyté) pozice zejména před Robertem Ficem.

Autor těchto řádků jakožto akademik nemůže nezdůraznit, že dotyčný člověk, známý také svými mimořádně tristními řečnickými schopnostmi a problémy s elementárním ovládáním rodné řeči, je usvědčeným plagiátorem závěrečné práce a v žádné slušné zemi by už dávno nebyl v politice, natož ještě v druhé nejvyšší ústavní funkci. Ale nezapomínejme, pořád se ještě pohybujeme v postsocialistickém prostoru.

Staré struktury až na pár výjimek už sice přímo nevládnou (absolventi MGIMO z 80. let jsou výjimkou – ovládají byznys i zahraniční politiku SR i ČR), jejich mentalita se však zato přenáší úspěšně z generace na generaci. A mutuje do neuvěřitelných podob jako jakási nemoc z podvýživy, která již byla ve vyspělých zemích dávno vyhubena, anebo alespoň významně potlačena.

Kotleba – bohatá nevěsta
Koho si ale Smer-SD opravdu hýčká, jsou „kotlebovci“, oficiálně „Kotleba – Lidová strana Naše Slovensko“. Českému čtenáři je není potřeba zvlášť představovat. Svůj druhý dech nabrali s dubnovým rozhodnutím Nejvyššího soudu SR, který rozhodoval o případném rozpuštění partaje. Zejména v důsledku patrně nepříliš odborně zvládnutého návrhu nejvyššího státního zástupce (na Slovensku generální prokuratura) soud de facto neměl jinou možnost než stranu nechat nadále působit v politickém systému Slovenska.

Zlí jazykové tvrdí, že spolužák Roberta Fica Jaromír Čižnár, stojící v čele generální prokuratury, úmyslně nechal zpracovat slabý návrh na rozpuštění, aby si Smer-SD mohl pěstovat potenciálního koaličního partnera do příští „rudohnědé“ vlády. Čas ukáže. Každopádně již teď se opoziční „kotlebovci“ ukazují jako spolehliví partneři u některých hlasování, kdy je třeba „podržet“ vládu. To je model známý i z České republiky – stejný vztah k vládě má i SPD Tomia Okamury.

Konzervativec, kam se podíváš
V Libuši, slavnostní Smetanově opeře, zpívá hlavní hrdinka: „Co dál? To mlha oku zahalujea mnoho skrývá zkalenému zraku…“ I my se můžeme společně ptát, co ještě dál říct ke slovenské politice. Je tu jeden zajímavý moment, o němž jsem psal již před časem. Totiž, že se „nám rozmohl takový nešvar“, nebo spíše fenomén, že všichni chtějí být konzervativci. Anebo aspoň skoro všichni.

I když se stalo realitou, že prezidentské volby vyhrála s přehledem liberálka a že středově-liberální koalice dominovala volbám do Evropského parlamentu, někteří mají pořád pocit, že je potřeba víc a víc pravicově-konzervativních stran. Nebudu laskavého čtenáře a čtenářku zatěžovat dlouhou analýzou, proč tyto strany nestojí za bližší pozornost (alespoň ne z českého pohledu). Omezím se proto raději na jejich stručný výčet.

Máme tu tedy momentálně mimoparlamentní Křesťansko-demokratické hnutí, což je jistá slovenská (i když mnohem mladší) obdoba KDU-ČSL. Dále pak hnutí oligarchy Borise Kollára „Jsme rodina“, které se charakterizuje jako ten, kdo chrání před migrací, bojuje s korupcí a brání „tradiční hodnoty“. Toto slovní spojení známe důvěrně už z české politiky.

Zapomenout nesmíme také na hnutí „Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti“ podnikatele Igora Matoviče, proslulého svými veřejnými performancemi. Tento politik se nedávno pokusil ještě víc udeřit na konzervativní strunu a založil vnitrostranickou platformu „Odvážně – obyčejní křesťané“. Bylo mu to asi k ničemu, jelikož jedna z tváří tohoto směru v hnutí, poslankyně Veronika Remišová, odešla ještě s několika kolegy a kolegyněmi z poslaneckého klubu. Nikoli ze strany, jelikož tato obsahuje z rozhodnutí předsedy velmi omezený okruh členů. A zamířila do nově vznikající strany exprezidenta Andreje Kisky.

Ta se v duchu nejnovějších marketingových pouček – aby, probůh, název neevokoval ani náhodou žádnou konkrétní ideologii – jmenuje „Pro lidi“ (slovensky Za ľudí). Byla zatím pouze ohlášena a formálně by měla vzniknout na podzim. Už teď se ale Kiska pyšní četnou základnou dobrovolníků a dobrovolnic, několika úspěšnými komunálními politiky, a také mohutnou expertní kohortou, která mu tvoří program.

Kiska také prohlásil, že jeho strana bude centristická a „umírněně konzervativní“, přičemž – jak je nyní v rámci konzervativní protivlny „zdravého selského rozumu“ bílých heterosexuálních mužů středního věku módou – si tak trochu verbálně kopl do liberálů. Jistě není náhoda, že se tak stalo v rozhovoru pro konzervativní deník Postoj, jemuž exkluzivně poskytl interview krátce po skončení prezidentského funkčního období.

Do nedávné doby ještě liberální strana Svoboda a solidarita se sice programově hlásí k (ekonomickému) liberalismu, k tomu politickému však už má hodně daleko. Pokud jí vůbec byl někdy blízký. Pro intelektuálnější čtenářské publikum: Hayek, nikoli Rawls. Úkolem předsedy strany Richarda Sulíka, jemuž odešel z partaje významný poslanec Martin Poliačik a zamířil k liberálnímu Progresivnímu Slovensku, a nedávno také další výrazná tvář Lucia Ďuriš-Nicholsonová, která stranické řady (dočasně?) opouští kvůli pozastavenému členství, bude udržet subjekt nad pěti procenty a doufat, že mu nové projekty – ať už liberální, středové nebo vyhraněně konzervativní – neodsají nezbytné voličské jádro.

Zmínit bychom mohli ještě pár dalších, drobných a mimoparlamentních konzervativních subjektů, které se hlásí k „tradičním křesťanským hodnotám“, ale jejich vliv je nyní (jak ukázaly eurovolby) a v budoucnu bude spíše marginální. Pokud se nebudou integrovat nebo je nezastřeší třeba subjekt „zlého muže“ slovenského soudnictví Štefana Harabina, o němž se poslední dobou dost mluví jako o nové nacionálně-tradičně-křesťansky-antiimigrantsky-protiliberální-konzervativní síle.

Progresivní naděje bez vůdce
To nejzajímavější na závěr: Progresivní Slovensko/SPOLU – občanská demokracie. Koalice, která je aktuálně „na vlně“ úspěchu. Dostala do paláce prezidentku (která již čelila prvnímu útoku ze strany Fica ohledně jmenování ústavních soudců, mnohoměsíční to bolesti slovenského politického systému), vyhrála eurovolby a nyní spojuje síly do příštích parlamentních voleb.

Interní volební průzkumy jim patrně ukázaly, že mají podobnou voličskou základnu a že středově-liberální i středově-pravicový volič oceňuje vůli a chuť spolupracovat „pro něco“, nikoli proti někomu (tj. Ficovi). Bonusem je sexy vizáž nové, zatím neokoukané značky, byť postavené zčásti na politicích, kteří už pár stranických triček za svou kariéru vyměnili. Koalice rozhodně netrpí personální nouzí. Naverbovala do svých řad řadu odborníků a odbornic, známých i méně známých komunálních politiků a političek.

Na druhou stranu, pokud chtějí lovit i ve vodách umírněných voličů Smeru-SD, kteří slyší na sociální témata a zamlouvá se jim inspirativní politický vůdce, mají problém. Koalice totiž prozatím postrádá vpravdě charismatickou a silnou osobnost v čele. Personu, která „táhne davy“. To bylo doposud vždycky tajemství celorepublikového úspěchu ve volbách prvního řádu, jimiž jsou parlamentní volby.

„V lidských davech je skutečný náčelník často jen vůdcem, ale jako takový hraje značnou úlohu. Jeho vůle je jádrem, kolem kterého se formují a sjednocují názory. Tvoří první zárodek formace heterogenního davu a připravuje jeho organizaci jako sektu,“ napsal na konci 19. století Gustave Le Bon ve své knize Psychologie davu. Vladimír Mečiar i Robert Fico by k tomu mohli doplnit mnoho konkrétních příběhů ze své politické kariéry. Na Slovensku zatím uvedený princip platil vždy. Změní to progresivci ze Spolu a ukážou novou, neotřelou cestu, nebo se mu ve snaze uspět přizpůsobí?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.