Slovenské volby přinášejí střet dvou představ vlastenectví a evropanství

Slovensko si o víkendu zvolí nového prezidenta – nebo prezidentku. Z hlediska diplomatického renomé země by zvolení ženy, která léta hájila práva jiných, bylo vzpruhou daleko přesahující hranice Slovenské republiky, píše Lucia Najšlová.

V sobotu se Slovensko rozhodne, komu na nejbližších pár let svěří klíče od prezidentského paláce. I když jméno hlavy státu ještě neznáme, pár věcí je již zcela jasných.

Snad tou nejpodstatnější je, že ve volbách lze dosáhnout slušného výsledku i bez rozeštvávání, bez podsouvání představy, že „my“ se budeme mít líp, pokud zatočíme s nějakým jiným etnikem. Na Slovensku žije dostatek voličů a voliček, kteří by rádi bojovali za něco, ne proti někomu.

Slováci mají stále v živé paměti nedávné proti-migrační burcování většiny své politické elity. Víc soli ani chleba jim však tyto plamenné projevy nepřinesly. Ostatně, už když se tato rétorika rodila, varovala řada komentátorů, že jde nejen o nebezpečnou, ale z dlouhodobého hlediska také o zbytečnou strategii.

Rok před volbami byl pro zemi mimořádný. Slavila se osmičková výročí. V médiích se otevřel prostor pro diskuze o širších historických souvislostech státnosti, občanství, okupace, osvobození. Byl to i čas vzpomínek na oběti násilí souvisejícího s nehumánním prosazováním politických a ekonomických zájmů.

Hlavní zprávou slovenských prezidentských voleb už nyní je, že slušného politického výsledku lze dosáhnout i bez štvaní proti migrantům. Repro DR

Mnozí Slováci se těchto diskuzí účastnili nebo je sledovali s odznáčkem #AllForJan. Uplynulý rok totiž nebyl jen příležitostí pro širší pohled zpět. Zpráva o vraždě novináře a jeho partnerky přišla týdny před prvním jarním dnem. Země se ještě ani nezačala vzpamatovávat z šoku a bolesti, a už tady byla ta fotografie, na které stojí dnes již bývalý premiér vedle milionu eur v hotovosti a nabízí je za informace vedoucí k dopadení pachatele.

Ten samý politik, a přidávali se další, přitom opakovaně podezíral pokojná shromáždění Za slušné Slovensko z toho, že se nemohla zrodit v hlavách místních organizátorů a účastníků a že za tím musí být zahraničí.

Jakoby říkal, že spravedlnost je něco nedosažitelného, veřejné instituce nemůžou fungovat v prospěch veřejnosti, a proto jediné jistoty můžeme hledat v bájích o cizích protinárodních silách. Že se vlastních selhání bojíme a raději ukazujeme na všemožné nepřátele a jejich domácí páté kolony je příběh opakující se v mnoha zemích. Není to slovenské specifikum.

Ale neodbíhejme. Na shromážděních se zpívala hymna. Slovenská hymna, ta o procitání, probouzení. Řečníci mluvili o tom, že mají tuto zemi rádi a představovali přání a návrhy, jak by se v ní dalo žít všem lépe. Byl to rok hněvu, bolesti, ale i naděje.

Dvě různé vize
V sobotu proběhne finální utkání dvou vizí slovenské budoucnosti, dvou představ vlastenectví a evropanství. Z výsledků prvního kola a následných průzkumů veřejného mínění je patrné, že větší důvěru má zatím varianta, která se opírá o přímost a úctu k lidským bytostem bez ohledu na to, jestli chodí do kostela nebo žijí v manželském svazku.

Konec konců, již první článek slovenské ústavy říká, že Slovenská republika se „neváže na žádnou ideologii ani náboženství“. Tato premisa se křesťanství nebrání, stejně tak se nebrání významu rodiny, vystupuje ale citlivěji k lidem, kteří se – právě kvůli tomu, že nezapadají do většinových představ o tom, co je „normální“ – často stávají terčem ponižování.

V diskuzi o dvou vizích, které mají dnes Slováci na stole, se často skloňuje téma politické zkušenosti – kdo ji má větší a kdo ji má odkud. Jestli země potřebuje ostříleného diplomata, nebo dosud méně známou právničku, která řešila lokální problémy.

Zdálo by se, že si země vybírá mezi někým, kdo zná Slovensko a někým, kdo zná Evropu. Tak ale, myslím, otázka nestojí. Z Bruselu je na Slovensko vidět celkem dobře, a zejména poslední rok se o jeho domácí politiku intenzivněji zajímala řada evropských institucí.

Stejně pak platí, že i z Pezinku, Bratislavy a dalších měst lze číst dění nejen v sídle evropských institucí, ale i v jiných částech světa. Když třeba Maroš Šefčovič zkusil hned ráno po prvním kole fráze z anti-migračního repertoáru, pozornější student politiky nemusel čekat, než o nesouladu mezi tím, co reprezentoval jako komisař a co zkouší v prezidentské kampani, napíše Financial Times.

Zuzana Čaputová a Maroš Šefčovič nabízí dvě odlišné životní zkušenosti a dva jiné pohledy na budoucnost veřejné správy na Slovensku. Z hlediska diplomatického renomé země by zvolení ženy, která léta hájila práva jiných, bylo vzpruhou daleko přesahující hranice Slovenské republiky. Ale podstatou není PR – vítězství ženy jako symbolu toho, že společnost je připravená na komplikovanější svět.

Podstatou je, že si slovenská společnost dost možná vyžádá někoho, kdo silně věří v důstojnost všech jejích členů. Někoho, kdo ji bude hájit bez ohledu na to, od kterého úřadu má právě klíče.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.