V sobotu se Slovensko rozhodne, komu na nejbližších pár let svěří klíče od prezidentského paláce. I když jméno hlavy státu ještě neznáme, pár věcí je již zcela jasných.

Snad tou nejpodstatnější je, že ve volbách lze dosáhnout slušného výsledku i bez rozeštvávání, bez podsouvání představy, že „my“ se budeme mít líp, pokud zatočíme s nějakým jiným etnikem. Na Slovensku žije dostatek voličů a voliček, kteří by rádi bojovali za něco, ne proti někomu.

Slováci mají stále v živé paměti nedávné proti-migrační burcování většiny své politické elity. Víc soli ani chleba jim však tyto plamenné projevy nepřinesly. Ostatně, už když se tato rétorika rodila, varovala řada komentátorů, že jde nejen o nebezpečnou, ale z dlouhodobého hlediska také o zbytečnou strategii.

Rok před volbami byl pro zemi mimořádný. Slavila se osmičková výročí. V médiích se otevřel prostor pro diskuze o širších historických souvislostech státnosti, občanství, okupace, osvobození. Byl to i čas vzpomínek na oběti násilí souvisejícího s nehumánním prosazováním politických a ekonomických zájmů.