V sobotu se Slovensko rozhodne, komu na nejbližších pár let svěří klíče od prezidentského paláce. I když jméno hlavy státu ještě neznáme, pár věcí je již zcela jasných.

Snad tou nejpodstatnější je, že ve volbách lze dosáhnout slušného výsledku i bez rozeštvávání, bez podsouvání představy, že „my“ se budeme mít líp, pokud zatočíme s nějakým jiným etnikem. Na Slovensku žije dostatek voličů a voliček, kteří by rádi bojovali za něco, ne proti někomu.

Slováci mají stále v živé paměti nedávné proti-migrační burcování většiny své politické elity. Víc soli ani chleba jim však tyto plamenné projevy nepřinesly. Ostatně, už když se tato rétorika rodila, varovala řada komentátorů, že jde nejen o nebezpečnou, ale z dlouhodobého hlediska také o zbytečnou strategii.

Rok před volbami byl pro zemi mimořádný. Slavila se osmičková výročí. V médiích se otevřel prostor pro diskuze o širších historických souvislostech státnosti, občanství, okupace, osvobození. Byl to i čas vzpomínek na oběti násilí souvisejícího s nehumánním prosazováním politických a ekonomických zájmů.

Mnozí Slováci se těchto diskuzí účastnili nebo je sledovali s odznáčkem #AllForJan. Uplynulý rok totiž nebyl jen příležitostí pro širší pohled zpět. Zpráva o vraždě novináře a jeho partnerky přišla týdny před prvním jarním dnem. Země se ještě ani nezačala vzpamatovávat z šoku a bolesti, a už tady byla ta fotografie, na které stojí dnes již bývalý premiér vedle milionu eur v hotovosti a nabízí je za informace vedoucí k dopadení pachatele.

Ten samý politik, a přidávali se další, přitom opakovaně podezíral pokojná shromáždění Za slušné Slovensko z toho, že se nemohla zrodit v hlavách místních organizátorů a účastníků a že za tím musí být zahraničí.

Jakoby říkal, že spravedlnost je něco nedosažitelného, veřejné instituce nemůžou fungovat v prospěch veřejnosti, a proto jediné jistoty můžeme hledat v bájích o cizích protinárodních silách. Že se vlastních selhání bojíme a raději ukazujeme na všemožné nepřátele a jejich domácí páté kolony je příběh opakující se v mnoha zemích. Není to slovenské specifikum.

Ale neodbíhejme. Na shromážděních se zpívala hymna. Slovenská hymna, ta o procitání, probouzení. Řečníci mluvili o tom, že mají tuto zemi rádi a představovali přání a návrhy, jak by se v ní dalo žít všem lépe. Byl to rok hněvu, bolesti, ale i naděje.

Dvě různé vize

V sobotu proběhne finální utkání dvou vizí slovenské budoucnosti, dvou představ vlastenectví a evropanství. Z výsledků prvního kola a následných průzkumů veřejného mínění je patrné, že větší důvěru má zatím varianta, která se opírá o přímost a úctu k lidským bytostem bez ohledu na to, jestli chodí do kostela nebo žijí v manželském svazku.