Brit Jensen vyhrála AudioReport. Vedení rozhlasu ztrácí o dokumenty zájem

Svaz rozhlasových tvůrců uděloval ceny rozhlasovým dokumentům. Zájem vedení Českého rozhlasu o tolik potřebnou práci ale klesá, na dokumentaristy se pohlíží jako na potížisty namísto toho, aby se jejich práce těšila podpoře.

Brzy po převratu v roce 1989, který pro Československý rozhlas představoval řadu vpravdě revolučních změn, založili literární redaktor Jan Halas, režisér Josef Henke, publicista a dokumentarista Zdeněk Bouček a režisér a teoretik Jiří Hraše Svaz rozhlasových tvůrců. Vznikl jako jeden z uměleckých svazů ve svobodné době, jako občanské sdružení s institucí Českého rozhlasu spolupracující, ale nezávislé a nepodléhající její hierarchii.

Sdružení si zpočátku kladlo za cíl obnovit kritické uvažování o rozhlase, jeho společenské funkci jako média veřejné služby, jeho estetice, teorii i historii. V prvních letech se konaly v rámci Prix Bohemia Radio početně navštívené konference, na nichž se rozhlasoví profesionálové a spolupracovníci seznamovali s novými fenomény jako například výzkum poslechovosti nebo digitalizace, hovořilo se i o problematice zvuku v uměleckých pořadech, o nových formátech literárních, dramatických, hudebních, publicistických i zábavných pořadů, o rozhlasové etice a tak dál: dnes už si málokdo uvědomuje, že do Listopadu 1989 byly neznámé pojmy jako talk-show, že s volným trhem do rozhlasu vtrhla i skrytá reklama a autorskoprávní otázky.

K rozhlasové historii vydalo Sdružení (zkráceně SRT) několik zásadních publikací: historickou monografii Od mikrofonu k posluchačům a encyklopedickou trilogii 99 významných uměleckých osobností rozhlasu, 99 významných tvůrců rozhlasového dokumentu a 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Na těchto knihách – které by postupně měly být doplňovány o nová jména – se významně podíleli pracovníci rozhlasového archivu, ale také řada tvůrčích osobností, dramaturgů a redaktorů, kteří s pomocí dokumentačního střediska napsali čtivé a výstižné portréty kolegů v profesi.

Ve svobodném médiu se konečně mohl začít rozvíjet i rozhlasový dokument. Jeho obětavý a zapálený propagátor Zdeněk Bouček vymyslel a zavedl podle vzoru soutěže dokumentů na Prix Europa soutěžní přehlídku Report: první ročník se konal v roce 1991.

Pravidla Reportu jsou tato: autor pořadu musí být přítomen poslechu celého programu přihlášených příspěvků. O vítězném pořadu se rozhoduje bodováním, hodnotit smí jen ten účastník, který vyslechl všechny soutěžní příspěvky (ale nemusí být sám autorem pořadu). Rozhoduje se tedy na základě jednoho společného poslechu, k pořadu se nelze vrátit, hodnocení je do značné míry posluchačské, žádná porota. Důležité jsou moderované diskuse k vyslechnutým pořadům.

SRT (po změnách v občanském zákoníku Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, z.s.) je od založení příjemcem grantu Ministerstva kultury. To umožňuje zvát, dopravit a ubytovat studenty a free-lance tvůrce, kterých s úbytkem zaměstnanců v tvůrčích profesích stále přibývá a kteří nemají možnost pobytu hrazeného tzv. „cesťákem“.

Formální i neformální debaty suplují teoreticko-kritickou výuku, společně strávený čas umožňuje osobní kontakty a vzájemné poznání napříč jednotlivými stanicemi a tvůrčími skupinami. Byly časy, kdy se Report těšil zájmu vysokého managementu Českého rozhlasu, pravidelně přijížděli šéfredaktoři stanic a programový i generální ředitel.

Letos poprvé se stalo, že kromě dramaturgů Tvůrčí skupiny Dokument a vedoucího Archivních a programových fondů nedorazil z managementu rozhlasu nikdo. Což je zejména v případě programového ředitele a šéfredaktora celoplošné stanice Dvojka – v jedné osobě – až nepochopitelné.

Situace uprchlíků v Srbsku, usychající moravské lesy a strašení dětí čerty
28. ročník AudioREPORTu proběhl v Havlíčkově Brodě 22. – 24. října 2019. V minulých letech se podařilo připojit AudioReport k festivalu filmových dokumentů JiHlava, konal se v divadle Na kopečku v areálu psychiatrické léčebny v Jihlavě. Letos se nepodařilo v Jihlavě zajistit dostatečné podmínky, Report se tedy posunul do Havlíčkova Brodu.

Program zahrnoval poslech sedmnácti pořadů, maximální stopáž je šedesát minut. Témata byla kulturní, ekologická, politická, historická, ale i volnočasová a oddechová. Podoby dokumentů jsou s každým dalším rokem rozmanitější, od konzervativně publicistických až po divoké poetické kompozice hudby a slova.

Za celou dobu, co rozhlasovou dokumentaristiku sleduji, musím konstatovat, že profesionalita jejích tvůrců se neobyčejně zvýšila, pořady mají pěkný a mnohdy rafinovaný zvuk, k čemuž přispívá i úroveň techniky. V programu Českého rozhlasu se v posledních letech objevují i témata ze světa, dokumentaristé cestují na místa událostí anebo dokumentují své cesty. Znovu musím připomenout, že v případě free-lancerů za své, přičemž honorář za rozhlasový dokument náklady cesty například do Afriky nepokrývá ani zdaleka.

Na AudioReportu se na prvních třech místech umístily tyto pořady: Serbia is good for you Karolíny Škápíkové, Muž, který sází stromy Aleny Blažejovské a Peklíčko Brit Jensen.

Karolína Škápíková podala obraz uprchlického tábora v Srbsku o Vánocích a Czech teamu, který svou misi pomalu končí. V pořadu se objevila problematika uprchlíků vlny z roku 2015, kteří už dlouho žijí v táboře, odkud se nemohou dostat dál, hovoří se v něm o opakovaných ilegálních útěcích přes hranice, o zločinném byznysu srbských obyvatel, založeném na zneužívání tísně uprchlíků i humanitární pomoci, o tom, jak vzniká táborová subkultura a na čem stojí důstojnost (například na možnosti uvařit si vlastní jídlo).

Neuhýbá ani před problémem sexuálního prožívání v táboře. Dokument Karolíny Škápíkové ukazuje jak obětavost a vytrvalost lidí, kteří věcně a organizovaně pomáhají, tak jejich skepsi, vyplývající z faktu, že před obyvateli tábora se nerýsuje perspektiva normálního života a situace obecně se nelepší, zatímco veřejnost ztrácí zájem. Pořad je posluchačsky přístupným, excelentně natočeným připomenutím toho, že situace lidí, prchajících z míst, kde jim je nesnesitelno žít, je hrozná a za její negativní projevy můžeme často svým odmítáním sami.

Pořad Muž, který sází stromy brněnské autorky Aleny Blažejovské je sběrným portrétem lesníka Jiřího Nohela ve čtyřech ročních obdobích. Pořad na vysoké úrovni reaguje na aktuální problém kůrovcových kalamit v důsledku klimatické změny a špatné, příliš exploatační péče o les. Autorkou sledovaný hajný je s lesem těsně sžitý a vnímá ho jako přírodně–civilizační komplex, v němž přírodu je třeba respektovat i v zájmu člověka.

V přehledně vystavěném pořadu se dozví posluchač i o zásadách přirozené obnovy lesa a civilizačních příčinách jeho hynutí. Alena Blažejovská zná jako literární redaktorka a dramaturgyně lesníka Nohela už delší dobu jako básníka a muzikanta, v jeho lesnickém portrétu se přesně trefila do aktuální společenské debaty velmi kultivovaným, vnitřně zaujatým způsobem.

Vítězný pořad Peklíčko autorky Brit Jensen, v Česku žijící dánské dokumentaristky, se kulturně nezasvěcenýma očima dívá na českou tradici obchůzek Mikuláše, anděla – ale zejména čertů. Svých sousedů, přátel, manželových příbuzných i učitele v mateřské školce se ptá na souvislost čertů a pekla se smrtí a strachem z ní. Zjištění o českém vnímání čertů a pekla konfrontuje se svou sestrou v Dánsku, která se upřímně podivuje, že v civilizované zemi se považuje strašení dětí za něco, co je normální a v pořádku (k mému osobnímu pohoršení se k výchovné metodě „cukru a biče“ hlásí i ředitel mateřské školky).

Díky hlasům (i křiku) dětí a zvukové plastičnosti je poslech pořadu až strhující. Foto Český rozhlas

Dokument je ve výsledku spíše než o české folklorní tradici o metafyzickém strachu. Díky hlasům (i křiku) dětí a zvukové plastičnosti je poslech pořadu až strhující, cizí přízvuk v češtině jeho autorky je výmluvně přesvědčivou rovinou sdělení o kulturních odlišnostech v rámci jedné, západoevropské civilizace.

Široké tematické i výrazové spektrum rozhlasových dokumentů může směle soupeřit s dokumenty filmovými, jimž se dostává mnohem větší veřejné pozornosti. Český rozhlas naopak několik dokumentárních programových řad ve vysílacích schématech svých stanic zrušil, v regionech téměř absolutně.

Jistě, dokument jde často proti srsti oficiálním strukturám nebo ukazuje jevy, před nimiž zavíráme oči. Také ale napomáhá společenské soudržnosti a paměti. S tím souvisí i to, že jeho tvůrci se můžou instituci rozhlasu jevit jako nepohodlní potížisté. To ale k profesi patří a nad tím se radovali „otcové zakladatelé“ Sdružení pro rozhlasovou tvorbu po Listopadu 1989.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 3.Listopadu 2019, 09:42:43

Možná na základě obliby mikulášského strašení se u nás ujímá i nový a netradiční strašící svátek - halloween.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 3.Listopadu 2019, 13:33:10

Halloween má ovšem přece jenom přednost: jsou to samy děti, kdo straší. Takže vědí, že je to nakonec jenom zábava.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 3.Listopadu 2019, 15:20:51

Zato ty halloweenské masky jsou více než ohavné (https://www.svetmasek.cz/halloween/ )

Domnívám se, že původní čerti (kteří chodili o Mikuláši kdysi dávno) tak ohavní nebyli. I když, je pravda, že já to nemohu posoudit, protože jsem je jako dítě nepoznala. Moji komunističtí rodiče totiž Mikulášovi a čertům nikdy nedovolili vstup do naší domácnosti :-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Žádné zvyklosti nejsou "normální a v pořádku" Pondělí, 4.Listopadu 2019, 14:50:21

"... Zjištění o českém vnímání Ježíška a dárků konfrontuje se svou sestrou z Nan Madolu, která se upřímně podivuje, že v civilizované zemi se považuje klamání dětí za něco, co je normální a v pořádku..."

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 4.Listopadu 2019, 14:57:56

Na piedestal postavená racionalita se snaží vzbudit dojem, že existuje něco, co je OBJEKTIVNĚ "normální a v pořádku".

Ivo Horák - Praha 3

Ztratil plášť Mikuláš? Pondělí, 4.Listopadu 2019, 20:44:29

Myslím, že již nějakou dobu náš Mikuláš Halloween poněkud připomíná, děti převážně straší zase děti. Těžko říct, jaké vlivy to (vedle vítané příležitosti si vydělat) způsobily, nicméně dnes to někdy na ulicích 5. prosince v podvečer vypadá celkem nejinak než o velikonoční pomlázce (jen se stylovějšími úbory).

Vím, že jedna moje známá má na svůj dvě třetiny století dávný svůj dávné mikulášské strachy vzpomínky z nejmilejších. Snažila se proto neochudit o podobné ani své děti. Také od cizinců jsem se v případě Mikuláše setkal jen s vysloveně příznivým ohlasem. Nepodléhejme představě, že jde o něco výstředního a dnes již neúnosného. Kritické hlasy jsou prostě mediálně vděčné.

Mimochodem třeba o Paliu v Sieně nebo o běhu s býky v Pamploně (o velkopátečním přibíjení na kříž na Filipínách ani nemluvě) se dá pochybovat celkem nemálo, a točit kritické dokumenty je rovněž možné. Na proslulosti to podobným akcím neubírá, nýbrž právě naopak.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Mně se na Mikuláše vždycky vybaví dětská hláška: Pondělí, 4.Listopadu 2019, 20:56:17

Maminko! Ve výtahu je chcíplej čert!
Ale mám s tou tradicí spojeny i zážitky osobní. Například jak dcera totálně odrovnala vousatého světce s celou suitou, když na pokyn, aby zarecitovala básničku, spustila:
Když v postýlce usínáš, na hranicích stojí stráž.
Pohraničník se psem věrným chodí spolu lesem černým.
Abys mohl klidně spát, na hřišti si s dětmi hrát.
A to si tehdy ještě strašlivě šlapala na jazyk.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 5.Listopadu 2019, 03:15:37

A co Ukolébavka Jaroslava Seiferta?
Cikán mívá černé oči,
chodí nocí zlou,
a kde nespí hodné dítě,
vezme si je ve své sítě,
houpy hou.
Pak je veze ve svém voze
v dálku nocí zlou,
špatně se mu v noci spinká
bez maminky, bez tatínka,
houpy hou.
Na kozlíku starý cikán,
koně letí tmou
přes bláto a přes kamení,
v povětří se čerti žení,
houpy hou.
Žáby spustí na močálu
smutnou píseň svou,
netopýři sametoví
probudí na věži sovy,
houpy hou.
Když v postýlce hodné dítě
spí až do rána,
na řasách zavřených víček,
tancuje mu andělíček,
tananynky, tananá


V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 5.Listopadu 2019, 06:30:29

Tak tu ani neznám. Neměla by mu za toho cikána být odebrána Nobelova cena?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Za cikána? Úterý, 5.Listopadu 2019, 11:13:0

Spíše mi vadí ta idealizace tradiční rodiny. Život dítěte u cikána může být přece také šťastný - možná dokonce šťastnější, než v nefunkční tradiční rodině. V té básni jde ale především o předsudečný sen dítěte - básník se tady dobově přijatelnou formou rafinovaně snaží přimět čtenáře k zavržení (v hloubce našeho podvědomí ve formě snů skrytých) rasistických předsudků.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.