Brit Jensen vyhrála AudioReport. Vedení rozhlasu ztrácí o dokumenty zájem

Alena Zemančíková

Svaz rozhlasových tvůrců uděloval ceny rozhlasovým dokumentům. Zájem vedení Českého rozhlasu o tolik potřebnou práci ale klesá, na dokumentaristy se pohlíží jako na potížisty namísto toho, aby se jejich práce těšila podpoře.

Brzy po převratu v roce 1989, který pro Československý rozhlas představoval řadu vpravdě revolučních změn, založili literární redaktor Jan Halas, režisér Josef Henke, publicista a dokumentarista Zdeněk Bouček a režisér a teoretik Jiří Hraše Svaz rozhlasových tvůrců. Vznikl jako jeden z uměleckých svazů ve svobodné době, jako občanské sdružení s institucí Českého rozhlasu spolupracující, ale nezávislé a nepodléhající její hierarchii.

Sdružení si zpočátku kladlo za cíl obnovit kritické uvažování o rozhlase, jeho společenské funkci jako média veřejné služby, jeho estetice, teorii i historii. V prvních letech se konaly v rámci Prix Bohemia Radio početně navštívené konference, na nichž se rozhlasoví profesionálové a spolupracovníci seznamovali s novými fenomény jako například výzkum poslechovosti nebo digitalizace, hovořilo se i o problematice zvuku v uměleckých pořadech, o nových formátech literárních, dramatických, hudebních, publicistických i zábavných pořadů, o rozhlasové etice a tak dál: dnes už si málokdo uvědomuje, že do Listopadu 1989 byly neznámé pojmy jako talk-show, že s volným trhem do rozhlasu vtrhla i skrytá reklama a autorskoprávní otázky.

K rozhlasové historii vydalo Sdružení (zkráceně SRT) několik zásadních publikací: historickou monografii Od mikrofonu k posluchačům a encyklopedickou trilogii 99 významných uměleckých osobností rozhlasu, 99 významných tvůrců rozhlasového dokumentu a 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Na těchto knihách — které by postupně měly být doplňovány o nová jména — se významně podíleli pracovníci rozhlasového archivu, ale také řada tvůrčích osobností, dramaturgů a redaktorů, kteří s pomocí dokumentačního střediska napsali čtivé a výstižné portréty kolegů v profesi.

Ve svobodném médiu se konečně mohl začít rozvíjet i rozhlasový dokument. Jeho obětavý a zapálený propagátor Zdeněk Bouček vymyslel a zavedl podle vzoru soutěže dokumentů na Prix Europa soutěžní přehlídku Report: první ročník se konal v roce 1991.

Pravidla Reportu jsou tato: autor pořadu musí být přítomen poslechu celého programu přihlášených příspěvků. O vítězném pořadu se rozhoduje bodováním, hodnotit smí jen ten účastník, který vyslechl všechny soutěžní příspěvky (ale nemusí být sám autorem pořadu). Rozhoduje se tedy na základě jednoho společného poslechu, k pořadu se nelze vrátit, hodnocení je do značné míry posluchačské, žádná porota. Důležité jsou moderované diskuse k vyslechnutým pořadům.

SRT (po změnách v občanském zákoníku Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, z.s.) je od založení příjemcem grantu Ministerstva kultury. To umožňuje zvát, dopravit a ubytovat studenty a free-lance tvůrce, kterých s úbytkem zaměstnanců v tvůrčích profesích stále přibývá a kteří nemají možnost pobytu hrazeného tzv. „cesťákem“.

×
Diskuse
November 3, 2019 v 9.42
Možná na základě obliby mikulášského strašení se u nás ujímá i nový a netradiční strašící svátek - halloween.
JP
November 3, 2019 v 13.33
Halloween má ovšem přece jenom přednost: jsou to samy děti, kdo straší. Takže vědí, že je to nakonec jenom zábava.
November 3, 2019 v 15.20
Zato ty halloweenské masky jsou více než ohavné (https://www.svetmasek.cz/halloween/ )

Domnívám se, že původní čerti (kteří chodili o Mikuláši kdysi dávno) tak ohavní nebyli. I když, je pravda, že já to nemohu posoudit, protože jsem je jako dítě nepoznala. Moji komunističtí rodiče totiž Mikulášovi a čertům nikdy nedovolili vstup do naší domácnosti :-)
JN
November 4, 2019 v 14.50
Žádné zvyklosti nejsou "normální a v pořádku"
"... Zjištění o českém vnímání Ježíška a dárků konfrontuje se svou sestrou z Nan Madolu, která se upřímně podivuje, že v civilizované zemi se považuje klamání dětí za něco, co je normální a v pořádku..."
Na piedestal postavená racionalita se snaží vzbudit dojem, že existuje něco, co je OBJEKTIVNĚ "normální a v pořádku".
IH
November 4, 2019 v 20.44
Ztratil plášť Mikuláš?
Myslím, že již nějakou dobu náš Mikuláš Halloween poněkud připomíná, děti převážně straší zase děti. Těžko říct, jaké vlivy to (vedle vítané příležitosti si vydělat) způsobily, nicméně dnes to někdy na ulicích 5. prosince v podvečer vypadá celkem nejinak než o velikonoční pomlázce (jen se stylovějšími úbory).

Vím, že jedna moje známá má na svůj dvě třetiny století dávný svůj dávné mikulášské strachy vzpomínky z nejmilejších. Snažila se proto neochudit o podobné ani své děti. Také od cizinců jsem se v případě Mikuláše setkal jen s vysloveně příznivým ohlasem. Nepodléhejme představě, že jde o něco výstředního a dnes již neúnosného. Kritické hlasy jsou prostě mediálně vděčné.

Mimochodem třeba o Paliu v Sieně nebo o běhu s býky v Pamploně (o velkopátečním přibíjení na kříž na Filipínách ani nemluvě) se dá pochybovat celkem nemálo, a točit kritické dokumenty je rovněž možné. Na proslulosti to podobným akcím neubírá, nýbrž právě naopak.
HZ
November 4, 2019 v 20.56
Mně se na Mikuláše vždycky vybaví dětská hláška:
Maminko! Ve výtahu je chcíplej čert!
Ale mám s tou tradicí spojeny i zážitky osobní. Například jak dcera totálně odrovnala vousatého světce s celou suitou, když na pokyn, aby zarecitovala básničku, spustila:
Když v postýlce usínáš, na hranicích stojí stráž.
Pohraničník se psem věrným chodí spolu lesem černým.
Abys mohl klidně spát, na hřišti si s dětmi hrát.
A to si tehdy ještě strašlivě šlapala na jazyk.
VP
November 5, 2019 v 3.15
A co Ukolébavka Jaroslava Seiferta?
Cikán mívá černé oči,
chodí nocí zlou,
a kde nespí hodné dítě,
vezme si je ve své sítě,
houpy hou.
Pak je veze ve svém voze
v dálku nocí zlou,
špatně se mu v noci spinká
bez maminky, bez tatínka,
houpy hou.
Na kozlíku starý cikán,
koně letí tmou
přes bláto a přes kamení,
v povětří se čerti žení,
houpy hou.
Žáby spustí na močálu
smutnou píseň svou,
netopýři sametoví
probudí na věži sovy,
houpy hou.
Když v postýlce hodné dítě
spí až do rána,
na řasách zavřených víček,
tancuje mu andělíček,
tananynky, tananá


November 5, 2019 v 6.30
Tak tu ani neznám. Neměla by mu za toho cikána být odebrána Nobelova cena?
JN
November 5, 2019 v 11.13
Za cikána?
Spíše mi vadí ta idealizace tradiční rodiny. Život dítěte u cikána může být přece také šťastný - možná dokonce šťastnější, než v nefunkční tradiční rodině. V té básni jde ale především o předsudečný sen dítěte - básník se tady dobově přijatelnou formou rafinovaně snaží přimět čtenáře k zavržení (v hloubce našeho podvědomí ve formě snů skrytých) rasistických předsudků.