Brit Jensen vyhrála AudioReport. Vedení rozhlasu ztrácí o dokumenty zájem
Alena ZemančíkováSvaz rozhlasových tvůrců uděloval ceny rozhlasovým dokumentům. Zájem vedení Českého rozhlasu o tolik potřebnou práci ale klesá, na dokumentaristy se pohlíží jako na potížisty namísto toho, aby se jejich práce těšila podpoře.
Brzy po převratu v roce 1989, který pro Československý rozhlas představoval řadu vpravdě revolučních změn, založili literární redaktor Jan Halas, režisér Josef Henke, publicista a dokumentarista Zdeněk Bouček a režisér a teoretik Jiří Hraše Svaz rozhlasových tvůrců. Vznikl jako jeden z uměleckých svazů ve svobodné době, jako občanské sdružení s institucí Českého rozhlasu spolupracující, ale nezávislé a nepodléhající její hierarchii.
Sdružení si zpočátku kladlo za cíl obnovit kritické uvažování o rozhlase, jeho společenské funkci jako média veřejné služby, jeho estetice, teorii i historii. V prvních letech se konaly v rámci Prix Bohemia Radio početně navštívené konference, na nichž se rozhlasoví profesionálové a spolupracovníci seznamovali s novými fenomény jako například výzkum poslechovosti nebo digitalizace, hovořilo se i o problematice zvuku v uměleckých pořadech, o nových formátech literárních, dramatických, hudebních, publicistických i zábavných pořadů, o rozhlasové etice a tak dál: dnes už si málokdo uvědomuje, že do Listopadu 1989 byly neznámé pojmy jako talk-show, že s volným trhem do rozhlasu vtrhla i skrytá reklama a autorskoprávní otázky.
K rozhlasové historii vydalo Sdružení (zkráceně SRT) několik zásadních publikací: historickou monografii Od mikrofonu k posluchačům a encyklopedickou trilogii 99 významných uměleckých osobností rozhlasu, 99 významných tvůrců rozhlasového dokumentu a 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Na těchto knihách — které by postupně měly být doplňovány o nová jména — se významně podíleli pracovníci rozhlasového archivu, ale také řada tvůrčích osobností, dramaturgů a redaktorů, kteří s pomocí dokumentačního střediska napsali čtivé a výstižné portréty kolegů v profesi.
Ve svobodném médiu se konečně mohl začít rozvíjet i rozhlasový dokument. Jeho obětavý a zapálený propagátor Zdeněk Bouček vymyslel a zavedl podle vzoru soutěže dokumentů na Prix Europa soutěžní přehlídku Report: první ročník se konal v roce 1991.
Pravidla Reportu jsou tato: autor pořadu musí být přítomen poslechu celého programu přihlášených příspěvků. O vítězném pořadu se rozhoduje bodováním, hodnotit smí jen ten účastník, který vyslechl všechny soutěžní příspěvky (ale nemusí být sám autorem pořadu). Rozhoduje se tedy na základě jednoho společného poslechu, k pořadu se nelze vrátit, hodnocení je do značné míry posluchačské, žádná porota. Důležité jsou moderované diskuse k vyslechnutým pořadům.
SRT (po změnách v občanském zákoníku Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, z.s.) je od založení příjemcem grantu Ministerstva kultury. To umožňuje zvát, dopravit a ubytovat studenty a free-lance tvůrce, kterých s úbytkem zaměstnanců v tvůrčích profesích stále přibývá a kteří nemají možnost pobytu hrazeného tzv. „cesťákem“.
Domnívám se, že původní čerti (kteří chodili o Mikuláši kdysi dávno) tak ohavní nebyli. I když, je pravda, že já to nemohu posoudit, protože jsem je jako dítě nepoznala. Moji komunističtí rodiče totiž Mikulášovi a čertům nikdy nedovolili vstup do naší domácnosti :-)
Vím, že jedna moje známá má na svůj dvě třetiny století dávný svůj dávné mikulášské strachy vzpomínky z nejmilejších. Snažila se proto neochudit o podobné ani své děti. Také od cizinců jsem se v případě Mikuláše setkal jen s vysloveně příznivým ohlasem. Nepodléhejme představě, že jde o něco výstředního a dnes již neúnosného. Kritické hlasy jsou prostě mediálně vděčné.
Mimochodem třeba o Paliu v Sieně nebo o běhu s býky v Pamploně (o velkopátečním přibíjení na kříž na Filipínách ani nemluvě) se dá pochybovat celkem nemálo, a točit kritické dokumenty je rovněž možné. Na proslulosti to podobným akcím neubírá, nýbrž právě naopak.
Ale mám s tou tradicí spojeny i zážitky osobní. Například jak dcera totálně odrovnala vousatého světce s celou suitou, když na pokyn, aby zarecitovala básničku, spustila:
Když v postýlce usínáš, na hranicích stojí stráž.
Pohraničník se psem věrným chodí spolu lesem černým.
Abys mohl klidně spát, na hřišti si s dětmi hrát.
A to si tehdy ještě strašlivě šlapala na jazyk.
Cikán mívá černé oči,
chodí nocí zlou,
a kde nespí hodné dítě,
vezme si je ve své sítě,
houpy hou.
Pak je veze ve svém voze
v dálku nocí zlou,
špatně se mu v noci spinká
bez maminky, bez tatínka,
houpy hou.
Na kozlíku starý cikán,
koně letí tmou
přes bláto a přes kamení,
v povětří se čerti žení,
houpy hou.
Žáby spustí na močálu
smutnou píseň svou,
netopýři sametoví
probudí na věži sovy,
houpy hou.
Když v postýlce hodné dítě
spí až do rána,
na řasách zavřených víček,
tancuje mu andělíček,
tananynky, tananá