Vyznamenání čínské bohemistky? Ale za co?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho nechopil Miloš Zeman a nevnesl do volby laureátů zcela nepřípadná kritéria, pro něj tak typická.

Vyznamenat čínskou bohemistku u příležitosti státního svátku je výborný nápad, za který by si český prezident oprávněně zasloužil potlesk. Musel by ale vědět víc o historii československo-čínských vztahů a znát obětavé dílo první generace čínských bohemistů vznikající navzdory politickým poměrům v jejich zemi.

Mezi osobnostmi, které Miloš Zeman vyznamenal u příležitosti státního svátku je také paní Xu Weizhu (Sü Wej-ču 徐伟珠), docentka českého jazyka a literatury na Pekingské univerzitě cizích jazyků (neplést s prestižní Pekingskou univerzitou, kde se bohemistika nepěstuje).

Podle informace na webových stránkách Hradu obdržela Medaili Za zásluhy I. stupně. Seznam zprávy v krátkém životopisném medailonku paní Sü uvedly že „se věnuje především českému jazyku a literatuře, česko-čínským vztahům a dále také překladům knih“ a „specializuje se na překlady Bohumila Hrabala“. Údaj o překladech není úplně přesný, na rozdíl od jiných čínských překladatelů české literatury rozhodně nepatří k nejvýznamnějším propagátorům díla Bohumila Hrabala v Číně.

Toto ocenění Miloš Zeman avizoval již v září 2019 v projevu na slavnostní recepci u příležitosti 70. výročí založení Čínské lidové republiky. Zde uvedl, že „na znamení přátelství mezi Čínou a Českem“ hodlá udělit medaili za zásluhy na základě doporučení Evy Kantůrkové, prezidentky Akademie literatury české, a Jana Cimického, člena téže akademie.

Velikáni čínské bohemistiky
Ocenit čínskou bohemistku by samo o sobě bylo možné chápat jako kultivovanou podporu mezinárodní spolupráce, mnohem případnější, než angažmá dnes nezvěstného čínského poradce i s jeho pochybnou firmou CEFC. Přesto je to volba nedomyšlená a mezi znalci poměrů působí rozpaky.

Problém je v tom, že paní docentka Sü, na rozdíl od generace svých učitelů, zatím nevykonala nic mimořádného, při vší úctě k tomu, že vedle nového čínského překladu Fučíkovy Reportáže psané na oprátce přeložila dva české romány (jeden od Ivana Klímy a jeden právě od Evy Kantůrkové), povídky Zdeňka Svěráka a povídky Bohumila Hrabala.

Čínská bohemistika se začala formovat v 50. letech minulého století, v krátkém období „bratrských“ vztahů mezi socialistickým Československem a lidovou Čínou. Bratrské vztahy nevydržely dlouho, po deseti letech přátelství nastala roztržka mezi Sovětským svazem (a tedy i Československem) a Čínskou lidovou republikou, která tehdy odmítla sovětskou destalinizaci.

Pro čínské bohemisty to znamenalo nejen na dlouhá léta konec naděje, že by mohli uvádět do Číny českou literaturu, ale také permanentní hrozbu obvinění z protistátní činnosti, pokud udržovali styky s českými přáteli a českým prostředím. Bohemistická specializace dále zhoršovala jejich pozici během „převýchovných“ kampaní a dalších perzekucí, jimž byli vystaveni jako všichni čínští intelektuálové až do konce Kulturní revoluce.

Navzdory tomu se čínští bohemisté nevzdali vztahu k české kultuře a ke svým českým přátelům. A nakonec se zasloužili o to, že česká literatura se překvapivou měrou podílí na formování současné čínské kultury.

Dílo těchto velikánů čínské bohemistiky vyniká nejen bohatstvím přeložených titulů a širokým záběrem tematickým a žánrovým, ale také neobyčejnou tvořivostí a vynalézavostí v oblasti překladatelských postupů. Překladatelské řemeslo nemá v Číně tak bohatě rozvinutou tradici jako u nás a mnohé z překladů první generace českých bohemistů lze dnes považovat také za zásadní přínos teorii i praxi překladu v Číně v obecném měřítku.

Mnozí z první generace čínských bohemistů již bohužel nejsou mezi námi, stále však působí Liou Sing-cchan (Liu Xingcan 刘星灿), autorka fenomenálního překladu Haškova Švejka. Když paní Liou na konci 80. let poprvé po dvaceti pěti letech mohla navštívit Prahu, vyprávěla, jak Švejka překládala za Kulturní revoluce, když byla vysídlena na venkov a musela pracovat na poli. Drobná, křehká dáma vzpomínala na těžkou dřinu při ručním obdělávání půdy a vynášení těžkých nákladů na zavodněná terasová políčka.

Čínští čtenáři Švejka nebudou způsobem, jakým tu dnes udělujeme státní vyznamenání, překvapeni. Repro DR

Mnohem víc než tělesné útrapy však pociťovala kulturní prázdnotou, v níž se na venkově ocitla. Obrat nastal teprve, když se jí podařilo získat originál Haškova románu, který začala tajně po večerech překládat. Vůbec jí nenapadlo, že někdy bude možné překlad vydat, bavila se Haškovým humorem, jen tak si hrála s textem a zaměstnávala mozek vymýšlením nových a nových řešení složitých překladatelských úloh jako například co s germanismy nebo jak zprostředkovat české reálie čínskému čtenáři.

Podle vlastních slov v tomto dialogu s Haškovým románem našla záchranu v beznaději Kulturní revoluce, jejíž konec se zdál v nedohlednu. Teprve o mnoho let později po změně politického kurzu mohl román vyjít tiskem a okamžitě se stal oblíbenou četbou čínských čtenářů i jedním z nejvlivnějších děl světové literatury pro novou generaci čínských spisovatelů. Liou Sing-cchan také napsala o Haškovi vlastní životopisnou knihu.

Liou Sing-cchan se v 90. letech stala i propagátorkou české literatury pro děti. Přeložila příběhy o kocouru Mikešovi od Josefa Lady, Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce, Strom pohádek z celého světa Jana Vladislava a výbor klasických českých pohádek Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena a podílela se i na přípravě čínského vydání výboru českých ilustrací dětské knihy.

Podobně jako umění překladu, ani dětská literatura nemá v Číně tradici a uváděním klasických děl české literatury pro děti k čínským čtenářům Liou Sing-cchan významně přispěla k formování a kultivaci tohoto literárního odvětví v Číně. Usilovala tím o prosazení humanistického přístupu k výchově čínských dětí, která se dodnes z větší části omezuje na bezduchý dril a výchovu k slepé poslušnosti.

Vedle Haška a dětské literatury právě paní Liou Sing-chan soustavně překládá Bohumila Hrabala. Do dnešního dne vyšlo v jejím překladu dvanáct knih románů a výborů Hrabalových povídek. Bohumila Hrabala pro čínské čtenáře však ještě před ní objevila další významná překladatelka české literatury do čínštiny, paní Jang Le-jün (Yang Leyun 杨乐云).

Její první překlad ukázek z Hrabala publikovaný v čínském časopise Světová literatura, v němž do čínštiny uvedla slovo „pábitel“, způsobil v 90. letech senzaci mezi čínskými spisovateli. Ještě před tím Jang Le-jün do Číny soustavně uváděla českou klasiku – Němcovou, Nerudu, Čapka, Holana a Seiferta.

Podobně jako Liou Sing-cchan také Jang Le-jün nikdy nezapomněla na staré přátele v Československu, později České republice, a jakmile to bylo jen trochu možné, alespoň korespondenčně s nimi udržovala kontakt navzdory rizikům, jimž se kvůli tomu vystavovala. Přátelé čínských bohemistů první generace byli většinou sinologové, které podobně, byť s menší brutalitou, poznamenaly politické zvraty ve vztazích mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou.

Také paní Jang Le-jün by byla skvělou adeptkou na české státní vyznamenání. V jejím případě již bohužel in memoriam.

Proč právě paní Sü?
Můj údiv, proč z čínských bohemistů byla vyznamenána právě Sü Wej-ču, ale možná není na místě. Podle informace na stránkách Hradu dostala paní Sü Wej-ču vyznamenání „za zásluhy o stát v oblasti výchovy“, nikoliv za překladatelské dílo a mnohaletou odvahu zachovat přátelství, i když to mohlo být nebezpečné.

Je jistě záslužné, že laureátka ocenění k výročí české státnosti vyučuje češtinu čínské studenty. Ale i v tomto směru existují zasloužilejší čínští bohemisté starší generace, autoři učebnic a slovníků.

Na rozdíl od nich však docentka Sü Wej-ču prokázala ještě zásluhy jiného druhu. Působila jako ředitelka Konfuciova Institutu při Univerzitě Palackého v Olomouci, kde mimo jiné místní sinologové připravili české vydání Si Ťin-pchingovy knihy o řízení státu.

Čínští bohemisté se na překladu také podíleli. Dříve než vydavatelství Univerzity Palackého knihu dalo do tisku, dostali za povinnost provést revizi překladu, aby se tam snad nevloudila nějaká ideologická úchylka.

A tak člověka napadá, že Miloš Zeman zde neocenil významné dílo přispívající k dobrému jménu české kultury v Číně ani přátelství udržovaná v těžkých dobách nepříznivých politických poměrů, ale zase jen politiku související s dnešním šířením čínského vlivu v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Alena Zemančíková - Brno

Středa, 30.Října 2019, 20:01:23

O čínské kultuře a jejím oficiálním vztahu jak ke kultuře Evropy, v to počítejme i českou, tak k institucím moci v Číně i ve státech, s nimiž Čína navazuje a pěstuje kulturní vztahy, nevíme z médií nic. Čínu v povědomí lidu zastupují vesměs nepříliš kvalitní výrobky ( vlastně ani nevím, zda je mínění o nekvalitě v každém případě namístě) a pak jisté neurčité povědomí, že spolupráce s Čínou nám může přinést jakési tajemné zisky a v kulturním ohledu prestiž. Olgy Lomové si neobyčejně vážím za to, že o Číně píše se znalostí, ale bez iracionálních očekávání, s respektem k čínskému úsilí o moderní společnost digitální éry, ale s kritickým postojem ke způsobům, jak se světového vlivu ze strany čínských mocenských míst dosahuje. Články Olgy Lomové nás, čtenáře DR v čínských záležitostech nejen informují, ale zejména vzdělávají: díky za to.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 30.Října 2019, 21:27:22

Na Twitteru jsem se dočetla, že tento článek na autora tweetu zapůsobil jako křečovitá snaha najít na všem, co Zeman udělá, za každou cenu nějakou špínu.
Což mi přijde smutné.
Že někdo, neznalý čínských poměrů, může pochybovat o tom, že je paní Lomová popisuje dostatečně věrně, bych chápala. Ale že je pravdivost autorčina sdělení zpochybněna takto malicherně, to zamrzí.

Pavel Kolařík - informatik

Čtvrtek, 31.Října 2019, 08:49:43

Nehledě ovšem na to, že na všem, co Zeman dělá, nějaká špína je.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.