Nebeského hry jako hluboce angažované poselství obav o svět, v němž žijeme

Jan Nebeský obdržel Cenu Ministerstva kultury ČR za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Osmatřicet let jeho divadelní tvorby představuje v každém ohledu promyšlený a esteticky naléhavý komentář ke stavu světa.

Profesor Jan Císař na divadelní fakultě AMU v Praze vypráví už dvěma generacím studentů: To kdysi jistý student Nebeský inscenoval v Disku Gončarovovu Strž. Všichni jsme se u toho sešli a vidíme, že uprostřed měšťanského carsko-ruského pokoje stojí holínka. Tak vpadla postmoderna na česká jeviště. Bylo to v roce 1981.

Inscenace Jana Nebeského nejsou úplně přístupné divákům, kteří nemají zkušenost s divadlem jako výsostným prostředkem interpretace světa. Nebeský také výkladu svých inscenací nikterak nepomáhá – nikdy jsem s ním nečetla ani v rozhlase neslyšela jediný rozhovor.

Jeho inscenace jsou jednou výtvarně výstřední a divoké, jindy úplně strohé: mezi divoké můžeme počítat třeba Noru v Divadle Pod Palmovkou, mezi ty strohé někdejší hru Ernsta Jandla Z cizoty v divadle Na zábradlí. Každou však určuje zásadní výtvarné gesto, vytvářené začasté kostýmy Jany Prekové. Scénu ve smyslu hracího prostoru a hráčského pole si poslední dobou Jan Nebeský vytváří sám. Silně se opírá o autorskou, živě provozovanou hudbu.

Když uvedl v Divadle Komedie Strindbergův Tanec smrti, ještě jsem jeho jazyku nerozuměla. Z Beckettova Konce hry jsem byla deprimovaná. Zato neurotický Hamlet s Davidem Prachařem v titulní roli, varírovaný a obnovovaný v pozdějších letech na různé způsoby (například jako pohybové sólo Davida Prachaře za doprovodu bicích Pavla Fajta), mě uchvátil. Publikum Přehlídky divadla jednoho herce v Chebu, kam jsme inscenaci jako vrcholný kumšt pozvali, však nadšeno nebylo, David Prachař mu připadal příliš výstřední, jeho kostým moc provokativní, jeho nahota pohoršlivá.

Kral_learInscenace Krále Leara v Národním divadle. Kdo čeká od divadla převyprávění příběhu, bude možná zaskočen. Foto web ND

Pamatuji si ještě na jedno pohoršení, přišlo z nejvýše zasvěcených kruhů. V divadle Na zábradlí inscenoval Jan Nebeský deník Etty Hillesum, holandské židovské dívky zavražděné nacisty. Židovská komunita byla ve hře opatřena kaftany a pejzy, včetně ženských postav. Profesorka Eva Stehlíková se v Literárních novinách tehdy pohoršila, že se v inscenaci opakuje odpudivý stereotyp a klišé, a já, protože jsem Evu Stehlíkovou měla osobně velmi ráda, musela jsem se zamyslet nad tím, jak jí vyvrátit její omyl.

Tehdy jsem přišla na to, že Nebeského postavy vyjadřují vnějšími znaky svůj vnitřek, ale ne v očekávatelné psychologické rovině, mnohem rafinovaněji. V Etty Hillesum byly postavy židů jevištně stylizovány tak, jak je viděla árijská společnost, jejíma očima jsme se na ně dívali ( a o to hlouběji nám Etty svým přístupem sahala do svědomí).

A tak to bylo s Nebeským vždycky: podoba postav v jeho inscenacích, často určená už obsazením, byla už rovnou výkladem smyslu inscenace a často se velice trefně dotýkala společenské reality.

Než vstoupil Jan Nebeský a jeho inscenace na jeviště Národního divadla, působil tak porůznu (dnes už tomu je opět tak). Inscenoval několik her o svatých, většinou z pera Lenky Lagronové, a Terezka, Miriam, matka Tereza (tu hrál kontratenorista Jan Mikušek) a Jana z Arku byly vždycky divné, něčím nešikovné, nepřizpůsobivé a zatvrzelé holky. Dodnes vidím Lucii Trmíkovou, jak jako Terezka škrábe v klášteře brambory a působí si svou nešikovností spoustu drobných zranění. Už tenkrát to byly v jeho inscenacích holky jako Greta Thurnbergová.

V období Divadla Komedie byl ovšem ohromujícím zážitkem Kabaret Blatný s hudbou Miloše Orsona Štědroně (pak spolu udělali ještě operu o architektech Divadlo Gočár). V této inscenaci hrál básníka Ivana Blatného Karel Dobrý, zpíval a stavy šílenství a duševní trýzeň vyjadřoval prostředky, jaké vyžadovaly až hereckou sebeoběť: například ponořil tvář do mísy uvařeného čokoládového pudinku, zvedl ji a s takto potřísněným obličejem dohrál celé představení.

Rozruch v Národním divadle
V Národním divadle uskutečnil Jan Nebeský doposud čtyři režie a všechny vzbudily rozruch.

Schillerovu „měšťanskou truchlohru“ Úklady a láska uvedl v roce 2005, text upravil a dějiště přenesl z měšťanského pokoje na loď, na jejíchž několika palubách se odehrává zábava i drama různě motivovaných i sociálně situovaných cestujících: „Sebestřednost a fragmentárnost osobností jednajících postav vede jejich příběhy k tragickým koncům. Vše podkreslují první takty Ódy na radost, které v záměrně vtíravé parafrázi Petra Kofroně udávají rytmus dívkám tančícím po celou dobu a zádi lodi. Víceznačná symboličnost se proplétá s ironií, dvě stě let stará tragédie poněkud zaprášeného klasika překvapivě ožívá komickými rysy s aktuálním smyslem,“ napsal Bonislav Pražan v Týdeníku Rozhlas.

Pro publikum Národního divadla (hrálo se ve Stavovském) byl přístup Jana Nebeského šokující. Na tak zásadní posun v každém ohledu inscenování klasické hry nebylo zvyklé. Kritika tentokrát na sebe vzala úlohu vykladače režisérových postupů a postavila se za inscenaci: „Na první pohled může Nebeského zpracování dramatu Friedricha Schillera Úklady a láska působit jako nepřehledná změť obrazů, zvuků a herecké akce, ale podezírat Nebeského z prvoplánového inscenování jedné z nejlepších klasicistních her v moderním obalu za každou cenu je zbytečné. Už dříve dokázal, že k textům přistupuje nebojácně, ale s pokorou,“ cituji z téže kritiky.

Nebeského interpretace Molièrova Dona Juana nazvaná DonUtil položila důraz na sexuální přitažlivost moci, k čemuž skupina nejvýše postavených mužů moci a vlivu v době premiéry poskytovala řadu důkazů.

V roce 2003 se předsedou Občanské demokratické strany stal ostravský suverén Mirek Topolánek, který po vyhraných volbách roku 2006 dostal pověření sestavit vládu a stal se premiérem. Ve volební kampani mu obětavě pomáhala manželka a matka jeho tří dětí Pavla. Hned poté, co Topolánek dosáhl nejvyšších politických pozic, manželku opustil a oženil se s kolegyní poslankyní parlamentu.

V roce 2002 odešel dosavadní předseda vlády a České strany sociálně demokratické Miloš Zeman (v pouhých 58 letech) demonstrativně „do důchodu“ na svou usedlost na Vysočině, na jeho místo (po krátkém angažmá Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse) nastoupil robustní Jiří Paroubek, který byl ve volební kampani terčem urážlivých vtipů pro svůj vzhled. Poté, co se stal předsedou vlády (rok 2005), rozvedl se s manželkou Zuzanou (v médiích vysmívanou pro její neokázalý zevnějšek bez půvabu) a oženil se s mladou tlumočnicí, která ho doprovázela na služební cesty.

Ta ihned zásobuje sociální sítě (nově objevený a rychle osvojený způsob komunikace, který záhy zatočí i s politickou scénou) podrobnostmi jejich manželského života: „Na Jirkovi je nejvíc sexy mozek“, napsala na svůj blog. Ale i rozvedený Miloš Zeman se poté, co stanul ve veřejné funkci, oženil se svou sekretářkou, a manželku vyměnil i mocný mediální magnát, ředitel a spolumajitel televize Nova Vladimír Železný. Bulvár měl zlaté časy v odkrývání a rozebírání avantýr, nevěr a manželství politiků a v této situaci obsadil Jan Nebeský do role Dona Juana  Miroslava Donutila.

Na jevišti Stavovského divadla stanul Don Juan v naprosto nečekané podobě: „Miroslav Donutil a režisér Jan Nebeský s dramaturgyní Dariou Ullrichovou a kostýmní výtvarnicí Janou Prekovou spolustvořili monstrum, jaké se po jevišti Stavovského divadla ještě neprocházelo. (…) Donutilovo obludné monstrum je prosto jakýchkoli vášní a touhy po požitku vždy čerstvého ženského klína. Jediné, co jej zajímá, je jeho vlastní brilantní mozek a moc nad světem, která mu z něj plyne. (…) Jana Preková, proslulá bizarními artefakty kostýmů, našla tentokrát vděčný objekt. Co dějství, to jiný vyzývavý převlek, který Donutil navíc umí nosit. (…)

Závěr Nebeského inscenace je přitom dostatečně výmluvný sám o sobě. Don Juan sveřepě odchází vstříc pekelné výzvě komtura, ale kde nic, tu nic, horizont se zvedá a Donutilův Don Juan vychází zadním vchodem ze Stavovského divadla na Ovocný trh. Dnešní zlo je nepotrestatelné. Ani to nestačí, přece je i nezničitelné: M. Donutil se obloukem vrací, vyžádá si z orchestřiště kytaru a jako přídavek zazpívá sžíravou parodii na blues,“ napsal Richard Erml v Reflexu.

Miroslav Donutil však nebyl jediný představitel nenápadně aktualizované postavy: Don Juan měl své zrcadlo ve Sganarellovi, který působil dojmem úředníka, jenž přežil už tři ministry a rád by se bez úrazu dočkal svého důchodu. O skutcích svého pána si myslí svoje, ale je na něm závislý — svým platem, o ten mu jde, a tak také Molièrova komedie končí.

Donutil na jevišti vládl zejména slovem, vlastně veškeré jeho manipulace se odehrávaly ve verbální rovině, hlasem budil důvěru i bavil, byl arogantní, věcný, krutý i chvílemi docela neformálně přátelský, odzbrojoval a slovy také zraňoval (s výjimkou případů, kdy mu to nestojí za to a facka je rychlejší).

Kdo čeká od divadla příběh, bude zaskočen
Skutečný poprask hraničící se skandálem však nastal až v  roce 2011, kdy Jan Nebeský v historické budově Národního divadla inscenoval Krále Leara. Tentokrát je sám autorem výtvarné koncepce, kostýmy vytvoří nepostradatelná Jana Preková. Pozdní Shakespearovu tragédii radikálně zkrátil a po přestávce udělal nečekaný a rychlý závěr. Diskuse vzplanula (i díky už zavedeným internetovým diskusním platformám periodik) do závratné výše, zapojili se i diváci, inscenace, obdivovaná i zatracovaná, se stala událostí sezóny v kladném (konečně!) i záporném (už nikdy!) slova smyslu.

Některé recenze vyznívají přímo emfaticky: „Nebeského inscenace, na niž se dobře dívá, protože je výtvarně nádherná, která se dobře poslouchá, protože má promyšlenou a inteligentní hudební dramaturgii, a která je zábavná, protože je vtipně zkomponovaná, však není jen samoúčelnou provokací. (…) Představuje divadlo oproštěné od konvencí a vymykající se běžné divácké a režisérské fantazii. A herce ND v čele s Davidem Prachařem, jenž se nebojí ani svléknout, ctí, že beze zbytku slouží Nebeského záměru.“

„Nebeského Lear je velké jevištní dílo, jaké zatím v Národním divadle snad nebylo. Není pro každého, a kdo čeká od divadla převyprávění příběhu, bude zaskočen, možná i pobouřen. (…) Objevují se v něm odkazy na výtvarné umění, řada hudebních stylů od popu po vážnou hudbu a rap, citáty z řady autorů i politických zpráv a textů. (…) Na konci se všichni propojí v působivý herecký chorál zvěstující z jeviště apokalypsu tohoto světa s intenzitou hodnou vrcholných děl světové kultury,“ psal Vladimír Hulec v Divadelních novinách.

Ale pobouření diváci podezírají Nebeského, že si z nich tropí šprýmy a rouhá se velkému klasikovi. Nejenže z divadla odcházejí, ale žádají vedení činohry, aby proti Nebeskému zakročilo, že na takový paskvil je škoda státních peněz. Profesor Císař, který sleduje práci Jana Nebeského dlouhodobě, napíše, že král Lear je výrazem zásadní proměny činoherního divadla.

Čtvrtá a poslední inscenace Jana Nebeského na Národním divadle, Tartuffe Impromptu, byla vlastně záskok za odstoupivšího maďarského režiséra. Zásadní bylo, že hudbu složil, nastudoval, Molièrovy texty ke zpěvu upravil a na piano po celé představení hrál jazzman Milan Svoboda. Národní divadlo si dalo velkou práci, aby předem vysvětlilo, že nepůjde o inscenaci klasického textu v plném rozsahu a se všemi významy, ale o zábavné impromptu.

V komedii přivede Orgon Tartuffa domů jako svého „zbožného“ hosta, aby „opravil“ rozhašené poměry v jeho rodině. A Tartuffe to skutečně udělá, jen jinak, než Orgon čekal a chtěl. Tartuffe (Karel Dobrý) je oblečený do pracovní kombinézy s ‚firemním‘ nápisem TARTUFFE. „Jeho pokrytecké svatouškovství je prezentováno scénou, ve které je obviněn z nečestnosti. Během obhajoby si před Orgonem vrtačkou vpravuje hřeby do nohou, aby mu bylo odpuštěno. A tak se také stane — nohy mu jeho chlebodárce umyje a spočine s ním v Pietě. Je to nejkrystaličtejší obraz Nebeského práce — všeobjímající řetězec asociací zúročil slova napsaná v 2. polovině 17. stoletím“ napsala Lenka Dombrovská v Divadelních novinách.

A nejen to. Orgon v oné scéně ve snaze umýt Tartuffovi nohy zuje mu jednu pracovní botu. Tartuffe pak až do konce hry chodí s jednou nohou zutou (herec Karel Dobrý má zvláštní způsob chůze, připomínající krok koně) a jeho obutá noha připomíná ďáblovo kopyto.

Čtyři inscenace Jana Nebeského v Národním divadle přinesly do jeho repertoáru tvůrčí přístup, jehož výsledkem byl komplikovaný tvar, posouvající smysl předlohy překvapivým směrem. Podle konzervativnější části kritiky zůstávají Nebeského inscenace klasických textů hloubce sdělení dramatiků dlužny.

Jiní kritikové (a v případě Jana Císaře i teoretikové divadla) připomínají, že Nebeského inscenace jsou komplexní dílo, které vypovídá jako celek všemi použitými prostředky a vyžaduje vnímání spíše intelektuální než racionální, ale zejména emocionální, estetické a empatické. Jedni mají Nebeského inscenace za svévolné „umění pro umění“, jiní je čtou jako hluboce angažované poselství obav o svět, v němž žijeme.

Divadlo poezie
Zvláštní kapitolu tvoří Nebeského inscenace Ibsenových dramat, ale také řada „divadel poezie“, po Kabaretu Blatný i Kabaret Shakespeare, NoD Quijote, vycházející z Bohuslava Reynka a hraný v prostoru NoD v Dlouhé třídě v Praze, expresivním způsobem rozehraný tragický příběh, ale zářivé poselství Simone Weilové v inscenaci Mlčky křičet ve Studiu Hrdinů a plenérové rozvedení Ovidiova Orfea ve spolupráci s tanečním sdružením 420 People, které bylo uvedeno na ostrově Štvanice v létě 2017 – a to nejsou zdaleka všechny.

Národní divadlo dnes žádnou z Nebeského inscenací nehraje, ty pozdější je možné vidět ve Studiu Hrdinů, Pod Palmovkou a v drsném prostoru Domu Uměleckého Průmyslu na Národní třídě v Praze. Osmatřicet let režisérovy divadelní tvorby tvoří soudržný, v každém ohledu promyšlený a esteticky naléhavý komentář ke stavu světa.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 22.Října 2019, 12:05:41

No nevím, nevím, paní Zemančíková... Žádnou z těch Nebeského inscenací jsem samozřejmě neviděl (ledaže by nějaká běžela v televizi); ale jak to tak líčíte, mám dost značné obavy, že i já sám bych jeho způsob inscenačního ztvárnění pociťoval jako součást postmodernistického exhibicionismu.

Ale jak řečeno, neviděl jsem to, takže nemohu s konečnou platností soudit.

Petrasek Milan - penzista

Jak na to bez postmoderny Středa, 23.Října 2019, 10:46:50

v prostředí, které lajfstyl postmoderny 50 let dominuje ....bych se rád zamyslel a dozvěděl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dva druhy postmoderny Středa, 23.Října 2019, 12:43:38

Ne že bych principiálně zavrhoval postmodernu, pane Petrasku. Uvědomil jsem si například před časem, že se vlastně už vůbec nedokážu dívat na filmy, které nejsou nějakým způsobem "surrealistické".

To jest: jenom nějaké klasické vyprávění či ukazování těch či oněch lidských příběhů mě už nezajímá. Dosáhl jsem už věku, kdy člověk už viděl všechny možné - dá se říci - archetypy těchto příběhů a dramat; a všechno další je pak už jenom nekonečným variováním toho samého.

Takže jak řečeno, něco nového pro sebe mohu objevit vlastně už jenom v "surrealisticky" ztvárněném filmovém umění. Tedy tam, kde se tvůrce dokázal oprostit od všední reality, a kdy těžiště díla se přesouvá na hledání skrytých dimenzí lidské existence a světa vůbec. Namátkou bych jmenoval například švédský film "Písně ze druhého patra" režiséra Roye Anderssona, který před časem běžel i v české televizi.

Takže ještě jednou: naprosto nic proti postmodernismu, pokud tento znamená osvobození se od starých schémat klasicistní tvorby.

Ale: on existuje zcela zásadní rozdíl mezi postmodernismem, který využívá nových tvůrčích svobod pro odhalování skrytých dimenzí našeho bytí - a mezi postmodernismem, který je jenom prázdným exhibicionismem, který lacinou vnějškovou eskamotáží budí dojem tvůrčí smělosti, ale jeho umělecká sdělnost je naprosto mizivá.

Paní Zemančíková konkrétně zmínila akt obnažení se herce na jevišti. Opakuji ještě jednou: v daném případě nemohu soudit; vždy všechno záleží na kontextu, na způsobu provedení, na celém zázemí díla, jestli ten či onen akt má své umělecké sdělení, anebo je jenom laciným efektem. Ale - právě ta nahota je v současném umění velice přečasto jenom takovouto lacinou berličkou zakrývající uměleckou nemohoucnost autora. (Ostatně, tuto expanzi nahoty v současné době zmiňuje i Kundera ve své "Nesnesitelné lehkosti bytí".

Viděl jsem například v televizi jednu českou divadelní inscenaci, kdy se v jejím samotném úvodu herec postupně svlékal až donaha. A toto obnažování nemělo naprosto žádný další smysl, naprosto žádný umělecký kontext. Prostě se jenom kus za kusem odkládaly svršky. Autor tohoto kusu by dozajista dokázal vysvětlit, že to všechno bylo ilustrací obnažování se lidské duše v odcizeném světě; jenže z tohoto skrytého "uměleckého" záměru v tu chvíli na jevišti bohužel nebylo možno vycítit naprosto nic. A tak se to jevilo být - právě jenom laciným a povrchním exhibicionismem a kýčem.

Alena Zemančíková - Brno

Úterý, 29.Října 2019, 10:43:2

Vážený pane Poláčku ( a ostatní diskutující), dovoluji si připojit ještě několik detailů.
Herecká nahota v případě Shakespearova Krále Leara je starým alžbětincem předepsaná. Divadelníci se s ní vypořádávají různě, viděla jsem i v bouři šílejícího Leara v apartních běloskvoucích spodkách po kolena - to bylo opravdu směšné. David Prachař, na Leara relativně mladý ( ale ne mladší než někteří představitelé této postavy např. v Anglii) nemá v té scéně na sobě nic: není v tom exhibice a funguje to po smyslu. Ve skutečnosti je totiž jedno, jestli má herec na sobě jakousi bederní roušku nebo nic, existenciální nahota, zcela běžná ve výtvarném umění, prostě vstoupila na jeviště ( a nejen u Nebeského). Že to je někdy pouhá exhibice a bezradnost je jiná otázka, ale exhibice a bezradnosti vidíme i v použití jiných prostředků než je nahé lidské tělo.
K pravděpodobnému obsazení postavy hercem: v Ibsenově Divoké kachně hrála dítě Hedviku šedesátiletá Jaroslava Pokorná. Hrála smysl postavy, který by dítě zahrát nedovedlo, protože Ibsen nenapsal do své hry realistickou dětskou postavu, ale esenci dětského přístupu ke světu, rodině, snům. Bylo to výstřední, ale diváci to přijali ( a Jaroslava Pokorná za roli dostala hereckou cenu).
Jan Nebeský kromě všemi scénickými prostředky hýřících inscenací vytváří i inscenace úplně prosté až strohé: to záleží na divadelním prostoru, pro který dílo vzniká. Jandlovo Z cizoty Na zábradlí, napsané pro dva, resp. tři herce jazykem oproštěným od gramatiky je založené právě na prázdnotě a oproštěnosti ( však se kus i tak jmenuje). V Národním divadle je třeba poradit si s velkým jevištěm a početným publikem v hledišti, inscenace musí být "velké divadlo", jinak - zkušenostmi a mnoha kritikami ověřeno - nedoléhá do posledních řad a galerií. Velký prostor a, upřímně řečeno, i obstojný rozpočet umožňují v Národním divadle rozehrát všechny složky, mít light-design, živou hudbu, náročnou jevištní výpravu, množství designových kostýmů ( jako u Dona Juana). Jan Nebeský je režisér, který umí adekvátně pracovat ve všech formátech: komorní nezahltí a velký dokáže vyplnit. A kromě toho se neopičí po zahraničních vzorech a systematicky divadelně pojednává národní literární klasiku: B.Reynka, Jana Čepa, Ivana Blatného, Egona Bondyho, ze současných dramatiků Lenku Lagronovou či Egona Tobiáše. Kéž udělení Ceny Ministerstva kultury pomůže publiku svobodněji než doposud otevřít srdce i mysl pro svébytný jazyk moderního divadla.

Petrasek Milan - penzista

K objasnění neshod nad dílem Jana Nebeského Úterý, 29.Října 2019, 18:13:49

musím dodat - škoda, že diskutující nejsou seznámeni s jeho dílem.
Za sebe prohlašuji, že jsem schopen vnímat pouze taková dramatická sdělení, která napodobují vzory a která bez zmatku na jevišti vyvolávají blahodárný zmatek v duši.
Slovo postmoderna padlo pouze v souvislosti s všeobecnou zkušeností, jakým způsobem dnes postmoderna ovlivňuje naplnění dramaturgického záměru, který by měl spočívat v hledání cesty jak přístupně otevřít/ztvárnit a přestát skutečné příšernosti lidského údělu (Zadek).
Postmoderna umí strýčka Váňu na kolečkových bruslích, Astrova na houpačce, Jelenu v plavkách a...bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 30.Října 2019, 10:22:32

No dobře, paní Zemančíková, díky za podrobný komentář k Nebeského inscenacím; ale já mohu jenom zopakovat, že já osobně se k těmto jeho inscenacím nemohu konkrétně vyjádřit (a to jsem také neudělal), protože je neznám. To co jsem k danému tématu napsal byly úvahy čistě obecného rázu.

Nicméně můj zásadní postoj je tento: nahota na jevišti (ještě více než ve filmu) vždy zavání laciným exhibicionismem. A pokud se už někdo přesto rozhodne pro tento počin - pak by k tomu měl mít za prvé opravdu velice pádné umělecké důvody, a za druhé musí být schopen tento akt obnažování skutečně bezezbytku "zahalit uměním".

Nemohu uvést konkrétní příklad z jeviště; ale například když ve filmu "Nikola Šuhaj" je Eržika (Iva Bittová) ukázána jenom ve velmi průsvitné říze, pak je to vzhledem ke kontextu děje záležitostí zcela přirozenou (a to natolik, že dokonce ani tehdejší socialističtí mravnostní cenzoři tuto scénu nevystřihli). Zatímco když (abychom zůstali ve stejném tvůrčím sektoru) v jednom tuším německém filmu který před několika dny vysílala Česká televize o příběhu patnáctileté dívky z konce druhé světové války, kdy její matka z jakýchsi záhadných důvodů stojí před zrcadlem (v plném záběru kamery) "nahoře" zakrytá podprsenkou, ale zato "dole" naprosto ničím, a naprosto bezmyšlenkovitě zírá na tento svůj obraz v zrcadle - pak se jedná o výjev který je v kontextu děje bez jakéhokoli smyslu a navázání, a sotva je možno se ubránit hodnocení, že režisér se tímto obrazem nahoty pokoušel své dílko jaksi "zatraktivnit".

Ivo Horák - Praha 3

Širší zarámování Středa, 30.Října 2019, 14:30:15

Nemám nikterak v úmyslu zpochybňovat, že nahota může být, nejinak než např. erotické či drastické scény, umělecky funkční. Nakonec její úplná absence bývala v realistickém díle poněkud nemístná, byť vynalézavost v dosahování její skryté přítomnosti leckdy plodná.

Nelze však na druhé straně nevidět, že umění se může proměnit stejně jako třeba menu v restauraci, když si lidé zvyknou na cizokrajná jídla s jejich ostrými chutěmi. Nemýlím-li se, poprvé jsem viděl nahé herce ve Vinohradském divadle. Byli ovšem z hostujícího souboru v rámci představení Divadla německého jazyka. Teprve posléze se začaly více měnit rovněž požadavky, kladené na české divadelní herce.

Je třeba být světoví, i když můžete mít své pochybnosti. Existence tohoto imperativu bychom si měli být vědomi. Platí samozřejmě nejen na divadle, ale vlastně všude, od filmu, přes literaturu, po architekturu. Diriguje ze zákulisí obecněji, také mimo umění, třeba v životním stylu, a počíná se v ekonomice.

Vyhnout se zajisté nelze, ale autochtonní a autonomní uměleckou tradici a výkony je třeba poněkud chránit, nejinak než výraz našich měst (před moderní architekturou, glajchšaltací a devalvací). Nebo jako, nakonec, i tu národní kuchyni (která nepoužívá chilli ani syrové ryby). Nejde samozřejmě o nějakou cenzuru a zákazy, o vítězství úzkoprsosti, ale o nechuť k sázkám na jistotu, k snahám o prodlužovanou excitaci, ke ztrátě uměřenosti, hodnot a vlastní identity. Odkazovat na skanzen, skutečný nebo pomyslný, v negativním, nebo i pozitivním smyslu, neobstojí. Mělo by jít nadále o živý a nejlépe i hlavní proud.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 31.Října 2019, 11:28:16

Byla to myslím herečka Jiřina Štěpničková, která se svého času vyjádřila o osudu svých (mladých) kolegyň-hereček v současném filmu: "Já ty holky lituju. Ony se dneska musejí svlíkat před kamerou, i když třeba jenom hrají policejní komisařku vyšetřující vraždu!"

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.