Chci přispět X

Lhostejný Faust a globální zlo

Nové nastudování Goethovy slavné hry zpodobňuje intelektuála, člověka bez citu a svědomí, který je příčinou všeho globálního bezpráví. Jeho postava má ale v originále i jiný rozměr.

Národní divadlo uvedlo nové nastudování Goethova Fausta. Z jeviště Stavovského divadla zní nový překlad Radka Malého, podstatnou dramaturgickou úpravu vykonala Marta Ljubková s Janem Tošovským, režii má Jan Frič.

Byla jsem jen na generálce, proto předesílám, že následující text rozhodně není recenze. Chci ale na začátek říci, že inscenace je pozoruhodná a určitě splňuje úlohu reprezentativního titulu činohry Národního divadla v Praze. Vedle zaujetí divadelním řešením některých dobře známých scén a postav mě ponoukla k úvahám, které se tady pokusím zformulovat. Začít ale musím před dvěma lety v Mnichově.

Faust v Mnichově
Tam, v Rezideztheater, hrají Fausta v režii slavného Slovince Martina Kušeje jako velkolepé theatrum, jemuž vévodí scénografie.

Tvoří ji kovová konstrukce města – stroje, zvedá se nad ní rameno jeřábu, v kovové spleti se skrývají schody, zábradlí a plošiny. Najdeme zde pokoj Marty i zápasnický klub, není v ní ale Faustova pracovna. Faustova pracovna totiž v inscenaci není vůbec.

Raeuber_vorab_02_foto_beck-930x523Mnichovský Faust nemá pracovnu. Dějištěm je kovová konstrukce města. Foto Bayern Kurier

Faust je v této hře globální kapitalista, jehož moc sahá, kam si jen vzpomene. Navzdory tomu – a divíme se? – není šťasten, po čemsi touží, co mu může dodat jen Mefisto. Vědění to však rozhodně není, Faust touží spíš po zážitcích a… po sexu.

Po čem ale vlastně Faust u Markétky touží – po mládí, těle, nevinnosti? Na oplátku Faust vlastně nenabízí nic, co by tato Markétka neznala. Zneuctění, těhotenství? V tom světě, který se nám na scéně ukazuje? Když se Faust vrací po ďábelském letu (v němž skvěle zafunguje jeřáb se zavěšeným koněm), najde Markétku v krvavé sukni poté, co potratila. Říká Mefistovi: Zachraň ji – ale ten jen pokrčí rameny. Poslední slova inscenace patří Mefistovi – nepadne žádné Je zatracena – je zachráněna a ani slovo o věčném ženství, nezjeví se Panna Marie ani nebeský chór. Po Mefistofelově „dokonáno jest“ následuje satanské vyznání nihilismu:

Čas minul – Ryzí nic – Ta nuda naprostá!
Co vůbec platno, věčně tvořit!
A stvořené zas do nicoty bořit!


Na konci vidíme unaveného démona Mefista (v Mnichově ho hraje žena) a všedního, nezajímavého člověka v bílé košili, který se v nejmenším nezměnil. A to je konec Fausta, jenž není fascinován službou společnosti ani vášní pro pokrok a poznání.

Faust v Národním
V Národním divadle stojí Faust na začátku ve své „gotické“ pracovně, je to astenický dlouhovlasý blonďák s brýlemi. Taky mu nijak zvlášť nejde o poznání, moří se s překladem Písma a touží spíš po požitcích těla než darech ducha. Je ve středním věku, ale nijak stár – a také po vypití lektvaru neomládne, jen se převlékne do současných šatů.

Ale musím se vrátit ještě zpátky: na začátku se totiž na jevišti zjeví Hospodin. Pražská inscenace začíná Prologem v nebi a Bůh je zkroucená postava na invalidním vozíku, která zpočátku jen s obtížemi artikuluje text. Vidíme zřetelný odkaz na Stephena Hawkinga (který zemřel den před touto premiérou), ztělesnění velkého intelektu ve zuboženém těle: silný a vskutku výmluvný obraz boha (hraje ho Pavlína Štorková).

Duch lidský bloudí, pokud za čím spěje (musím citovat z překladu Otokara Fischera, ten Radka Malého u sebe nemám): ale nezdá se, že by duch Faustův za čím spěl. Třikrát zavolá Dále a Mefisto, chlapík komediantského vzezření, je tu.

Poté, co je podepsána smlouva, vychází Faust s Mefistem z pracovny ven. Ocitáme se v industriálním koutě města, snad v překladišti, kde parkuje tirák aneb kamion a u něj se schází mládež (Auerbachův sklep). Je tu i čarodějnická kuchyně, která za příslušný peníz dodá lektvar, jenž si stačí šlehnout a člověk se cítí jako vyměněný.

K té společnosti patří i Markétka, holčina se sluchátky na uších, která se Faustovi, který nijak neomládl, jen se převlékl, velice zalíbí. Je to nezákonné zalíbení, Markétka je evidentně nezletilá (ostatně se řekne, že je jí čtrnáct), ale na druhou stranu to rozhodně není dívka, která by měla problém s tím, jak se dostat z matčina dozoru. Milostná noc se odehraje v kabině tiráku, velice zkrácená. Faust je nám (tedy mně) už od této chvíle protivný, je to člověk bez citu a jiskry, ani tu vědu, kterou je přesycen, mu člověk nevěří, zapadne na chvíli mezi předměstskou mládež, ale nic z toho nemá. Žádný duch svěžesti se ho nedotkne.

Poté, co Markétka odmítne nechat se odvést (a taky odkud, když není ve vězení), vydává se Faust na pouť světem. K tomu je kamion funkční metafora. Zadává Mefistovi úkoly, poněkud ho tím i týrá, a my můžeme sledovat vtipně aktuálně inscenovanou scénu s císařem, kterému Faust se svým ďábelským pomocníkem naplní pokladnu potištěnými papíry, tedy bankovkami, a zlato a kovy mohou zůstat pod zemí. Mefisto z podzemní říše Matek vytáhne Helenu Trojskou, jen bohatý dvůr, plný služebných i alegorických postav je zmenšen na několik osob, procházejících celou inscenací.

Fascinující a velmi aktuální je scéna zrození Homunkula – to by se Goethe asi divil, že současná věda dokázala skutečně vypěstovat člověka ze zkumavky. Homunkulus je v nové inscenaci důležitá postava, hraje ho herečka, která hrála Hospodina v invalidním vozíku: ano, dokáže-li člověk stvořit uměle člověka, pak se opravdu opovážlivě utkává s bohem.

Homunkulus a Mefisto a Faust se přenesou do antického Řecka, kde se dávní filosofové vtipně dotknou plutonického i neptunického názoru na geologický vývoj Země. U Goetha je u toho bezpočet mytologických postav a ohnivých i vodních potvor, bez kterých se současná inscenace obejde. Ale ten spor o stvoření a evoluční pohyb na Zemi je působivý i bez nich, Faust v něm neúčinkuje a hlavním tazatelem je tu Homunkulus: to, že zrovna tuto pasáž ze 2. dílu Fausta inscenační tým Jana Friče nevynechal, jsem ocenila jako aktuální a zdařilou část inscenace. Zatímco epizoda Faustova svazku s Helenou a jejich rodičovství (odehrává se v současných kostýmech i interiéru) sice svou všednodenností působí humorně, ale nic, co by divák neznal odjinud, z Goetha nepřidává.

A přijde horská scéna a „tektonická“ rozmluva Fausta s Mefistem. Faust začíná být konfrontován s následky svých činů – zbohatnuvší Císař rozpoutá válku, ta se změní v masakr, Mefistofelovým přičiněním ji císař vyhraje, získá nová území a následuje Goethovi věrná scéna s Arcibiskupem, který si vyjednává prebendy a statky a trvá na smlouvě nejinak než Mefisto na počátku.

Faust dostal k dispozici celou zemi a staví hráze a zúrodňuje. Jen dva staří manželé, Filemon a Baucis, se z jakéhosi nesmyslného konzervativismu odmítají odstěhovat, i když jim Faust nabízí mnohem hezčí, moderní dům. Faustovi jejich postoj a jejich nevzhledná chudá chýše úplně zkazí náladu i radost z díla. Káže je vystěhovat násilím, pomocníci chatrč zapálí a oba staří při tom zahynou.

Tahle scéna je u Goetha z druhého dílu snad nejpůsobivější a také stále pravdivá: násilí je zlo, i když se zaklíná budoucím dobrem.

Faust s pomocí tisíců dělníků staví hráze a vytváří ekologickou katastrofu, kterou Goethe veršuje vzletnými slovy. Ve chvíli, kdy se domnívá, že se mu dílo daří, chce „okamžik zastaviti“, a v tu chvíli umírá, ve sporu o jeho duši vítězí andělé a odnášejí to, co je z Fausta nesmrtelné.

Ten závěr je u Goetha dost nesrozumitelný. Proč „věčné ženství“ a náhle Panna Maria, a kde se bere ta nezasloužená spása? Inscenace Jana Friče to vyřeší závěrečným sborem, v němž uprostřed poznáme i herečku, která hrála Markétku, i tu, která byla Bohem a potom Homunkulem.

Co s nabyvšími možnostmi
Pražská inscenace se utkala s Faustem poctivěji než mnichovská, řekla bych, že nic pro dnešek podstatného z Goethova textu nepřehlédla. V duchu Prologu na divadle (který však zazní až v druhé části) je to podívaná, i redukce počtu aktérů a přecházení mezi postavami má logiku a většinou přesvědčivost. Drží to pohromadě.

Jen za sebe musím přiznat, že cítím nevoli k tomu zobrazení Fausta jako celkem bezkrevného intelektuála, který neví, co si počít s náhle nabyvšími možnostmi. V soustředění na kritickou interpretaci titulní postavy v tom smyslu, že přesně tihle vzdělanci bez citu a svědomí jsou příčinou všeho globálního zla, se ztrácí něco, co je pro Goetha charakteristické a nadčasové: totiž jeho vášeň pro poznání přírodních zákonů a jevů a tázání po místu člověka v tom díle Stvořitele a právu do něj zasahovat. Napsal to v působivých verších, které znějí úplně současně (a to jsem si je četla ve starém Fischerově překladu).

Dnes čtu ve Faustovi spor techniky s přírodou, technologické pýchy s organickým vývojem. Zdá se mi, že to je ten aktuální důvod, proč inscenovat 2. díl Fausta, tak neprakticky přeplněný postavami a verši. Nějak nevidím důvod, proč by měl Faust, kterému je jedno, co všechno mefistofelské čáry dovedou způsobit, být spasen.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.